Josef Vlček, Rock & Pop: Recenze alba Violator

Udělit pět hvězdiček, to je pro mne událost. Znamená to, že hodnotím desku, která se mi nejen líbí, je dobře udělaná, plná muzikantských nápadů a konvenující se sociálním a společenským děním doby, ale o níž se zároveň domnívám, že posouvá světový, ale třeba i národní hudební vývoj výrazně vpřed.

Co jiného v posledních několika letech splňuje pětihvězdičkovou představu víc než toto album DEPECHE MODE? Kdysi přišli s elektropopovými kolovrátky a i to bylo v něčem převratné - Vince Clarke a jeho kolegové přinesli do ponuré punkové a novoromantické beznaděje Anglie začátku osmdesátých let úplné novum - bezstarostnost a hravost.

S Clarkovým odchodem Depeche Mode hodně potemněli, ale jejich temnota je spíš zášeřím kostelů, barvou meditace, cesty do sebe. Desku za deskou je to silněji znát a VIOLATOR je vrcholem této cesty. Pro Depeche Mode bude v budoucnosti velmi těžké toto LP překonat.

Muzikantsky je to album moderní svým návratem k původním zdrojům, jakýmsi rockovým, neokonzervativismem - většina písniček je postavena na tvrdých bluesových riffech, které mohli před dvaceti lety klidně hrát třeba Canned Heat. Přes ně se převalují jemně cizelované detaily dalších vrstev elektronických nástrojů, jež mohou vyniknout především díky hutnému, nasamplovanému spodku.

Nikdy předtím nezněli Depeche Mode tak tvrdě a nevalili se vpřed jako těžkotonážní vlak. Přes tuto „hardrockovou" barvu zachovává album symfonický tah, jak tomu kdysi v jednom rozhovoru řekl Štěpán Rak, konstrukci, která bourá zajetou strukturu tříminutové písně a sleduje spíše představu orchestrálního díla. Překvapuje definitivnost nahrávek - ani jeden z desítek pozdějších remixů, kterými nahrávky prošly, totiž nedokázal najít jediný moment, který by skladby obohatil něčím jiným než rozmělněnou délkou nebo akcentem na rytmus.

Důležitou roli ve výstavbě některých skladeb hraje elektrická kytara, překvapení na desce syntezátorových maniaků, která zvláště z Personal Jesus dělá víc než pouze taneční záležitost. Uprostřed tohoto syntezátorového a kytarového buldozeru zní pak zdánlivě neenergeticky, spíš romantizující Goreův hlas, často nahalený jak z jiného času a prostoru. Protiklad až boogie rytmů a romantického zpěvu vytváří tolik obdivovaný dojem hlasu z temnot mystického vytržení.

Hutný sound, kompaktní a sevřené melodické riffy, na elektronickou hudbu nezvyklá energie, vlastně i zahuštěné vyjadřování textů - nepřipomíná to hvězdné černé díry? Docela bych věřil, že kapela při přípravě desky myslela také na tuto astronomickou zvláštnost.

VIOLATOR je albem, které zároveň polidštilo syntezátory. V míře jako nikdy předtím to přestaly být bublající a klapající automaty - Depeche Mode z nich konečně udělali prostředek k senzitivnímu vyjádření jednoho z miliónů pohledů na tento svět.¨

Josef Vlček
Zdroj: Rock & Pop