Před rokem přivezli Depeche Mode do Prahy “Nebe”

Devátý koncert Depeche Mode v Praze. A jeden z nejkrásnějších...

Ten první jsem v roce 1988  jako 12 letý neviděl, ale už tehdy jsem jako velký fanoušek měl radost z koncertní reportáže v Televizních novinách, které jsem se svým otcem pravidelně (především kvůli sportu) sledoval. A ještě jeden pražský koncert jsem vynechal. V roce 2001 jsem cítil skutečně velké zklamání z alba Exciter, až takové že jsem se rozhodl turné k desce bojkotovat, naprosto v souladu s jedním s textů kapely "I´ll suffer with pride." Tehdy se mi zdálo, že Depeche Mode ztratili svou úroveň, možná to tak bylo, možná ne. Možná se Depeche Mode vydali jen jinou cestou, než jsem já byl ochoten akceptovat. O to více jsem si užil přenádherný koncert v roce 2006 k desce Playing The Angel, který mi připadal jako návrat k euforii, kterou jsem prožíval v roce 1993 a 1998 na legendárních pražských koncertech Depeche Mode.

První koncert Depeche Mode za světla v roce 2009, má pro mě stále takový šedý nádech, ale to, že kapela dala Strangelove a Master And Servant, zvedlo celou show o třídu. To jsou prostě skladby, které jsem vlastně ještě jako chlapec poslouchal stále dokola, a prožíval v koncertních záznamech 101 a Live in Hamburg. Zvláštní, v roce 2010 tyhle dvě skladby už v setlistu chyběly, ale celá show mi přišla mnohem lepší, možná za to mohl pocit větší sevřenosti v menším prostoru. Letní show v roce 2013 dokázala, že i za světla a tím bez viditelného efektu vizuální části reprezentované světly a projekcemi, jsou Depeche Mode silní a že čeští, moravští a slovenští fanoušci dovedou udělat akci (Happy Birthday, Martin!) o které se bude psát na zahraničních fórech s respektem k pražskému obecenstvu.

A potom přišel únor 2014. Prahu zase zavalili dánští teenageři, kteří tu chtějí za levný peníz nalézt divoké zážitky a na televizorech většiny domácností běží téměř bez přestání Olympijské hry ze země, která když pořádala takovou událost posledně (1980), tak ji celý demokratický svět ignoroval. Právě v tom roce 1980 Depeche Mode spatřili světlo světa. Politické režimy, celé státy, hudební vlny, styly, vznikaly a zanikaly, ale Depeche Mode to vše přežili a existují dodnes. Včera přivezli již podruhé prezentaci své zatím poslední desky Delta Machine. Album, které řadím mezi to nejlepší co Depeche Mode kdy udělali. Ano, setlist sice je už spíše ve stylu Best of, ale copak nemá každá skladba Depeche Mode svého fanouška? Samozřejmě, že ano.

A tak čekám znovu po 4 letech před O2 Arénou od časných odpoledních hodin s touhou dostat se co nejblíže pódiu. Bohužel musím oželet i setkání dalších fanoušků v nedaleké restauraci, v touze být zase své oblíbené kapele co nejblíže. Před O2 je atmosféra příjemná, sice se fanoušci z dalších slovanských zemí předvádějí, ale čeští fanoušci je ignorují a chystají se na show po svém. Po čtvrt na sedm se brány stadiónu otevírají. Po naprosto bezproblémové kontrole u vstupu se ocitám kousek od pódia ve třetí čtvrté řadě, téměř naproti nachystanému hlavnímu mikrofonu předkapely.

Ta se objevuje na pódiu ve třičtvrtě na osm. Jmenují se Soft Moon a pocházejí z Oaklandu. Jediným členem kapely je Luis Vasquez, zpěvák, skladatel, hráč na syntezátory a perkuse. Pro živé provedení jej doplňují baskytarista Justin Anastasi a hráč na bicí pady Keven Tecon. Pověst, která kapelu předcházela, mluvila o gotickém post-punk, noise, dark wave rocku s nádechem The Cure. Na zahraničních fórech DM se dalo číst, že kapela klame tělem, a že jestli připomíná The Cure, tak maximálně hrající z jukeboxu. Dokonce i odborník na The Cure, mozek slovenských stránek dm.sk Monghi nedávno kapelu označil za "nestojící za řeč". Člověk neuvěří, dokud to na vlastní uši neslyší a nevidí. Ale to co Soft Moon předvedli, překonalo všechny mé hrůzné představy o předkapele Depeche Mode. Kapela se sice snažila vykrást zvuk z prvních třech desek The Cure, ale tak amaterským stylem, až to působilo směšně. "Zpěvákovy" výkřiky stylu "hůů" apod. měly asi navodit temnou atmosféru, ale v určitých momentech to spíše připomínalo zoufalé výkřiky o pomoc a ránu z milosti (Hééélp). V mých uších dali Soft Moon zapomenout na hlukovou hradbu Purity z roku 1998 i nudu Motor z roku 2009. Soft Moon se dle mého osobního názoru stali nejhorší předkapelou Depeche Mode, která kdy v Praze vystupovala. Myslím, že Vasquezův projekt nemá absolutně co říct (kromě hááááááá!), i když jsem v první řadě viděl dvě fanynky, které na Soft Moon reagovaly snad více než na hlavní hvězdy večera. Asi Vasquezovi rozuměly, já ne. Soft Moon poté co "odehráli 7x jednu písničku dokola" konečně opustili pódium a prostor dostala jeho úprava a Martinův DJ set. Ten svou postupnou gradací ještě více zvedá nervozitu.  Po lanových žebřících šplhají technici, aby upravili osvětlení pro hlavní hvězdy. Technici jsou obdaření potleskem publika, které začíná být ale již velmi nedočkavé.

Až se krátce před devátou dostává čekání do fáze, kdy je k nesnesení. Rozhlížím se po tribunách, zdají se být již téměř plné. Přesně v 21hodin se rozběhnutý set zasekává, a děj věcí jako by opouštěl všední realitu, jako by se z roku 2014 stával prvním depešáckým tónem rok 2Q14.

Ale to už intro Welcome To My World duní prostorem a poutá pozornost všech, kdo si ještě doteď povídali o běžných věcech. V kotli se ozývá křik, tleskání, skandování  Depeche Mode! Depeche Mode! Přicházejí Christian Eigner, Peter Gordeno, Andy Fletcher, Martin Gore a poté hlavní showman večera: Dave Gahan! Který se svou taneční sestavou piruetek doslova přitančí. Atmosféra pod pódiem je velmi nadšená a vřelá a to přivádí Dave a Martina během první sloky skladby k úsměvu.  V refrénu úvodní písně se přidává ke Gahanovi značná část publika. Dave odhazuje sako a s následující skladbou Angel se zdají být všichni chyceni ve světě Depeche Mode, do kterého před pár okamžiky lákal Gahanův hlas, a to i fanoušci na tribunách. Aspoň z mého pohledu se zdá, že značná část fanoušků i v těchto prostorech stojí, jenže na nějaké dlouhé sledování okolí není čas. Good Evening, Prague! A už se rozjíždí Walking In My Shoes, a tady konečně znají fanoušci pořádně i text, takže hala jede s Davem na 100%, následující Precious přináší trochu uvolnění a to i díky hafíkovské projekci, která mi stále tak nějak k této písni nepasuje, ale následuje Black Celebration, která zvedá doslova bouři v publiku, návrat do 80. let, do doby, kdy si velká část obecenstva s touto kapelou začala.

Should Be Higher, která následuje je naopak žhavá současnost a to jak časově, tak na projekci i v publiku. Projekce k této písni je naprosto dokonalá Antonova práce a díky využití reklamních LED ploch kolem dokola nás „ohně“ doslova obklopují, vypadá to velmi efektně, až mě v tu chvíli napadá, že tady měli Depeche Mode natáčet záznam z turné, ale to už je Dave na catwalku a snaží se dostat z publika lásku (Looooove!). Po lžích přitažlivějších než pravda musí samozřejmě přijít politika pravdy. Policy Of Truth je skutečná sázka na jistotu. Živé bicí ji velmi sluší a rychle dostává pražské publikum do varu. Následuje Slow, a  my všichni co celou dobu tančíme, skáčeme, zpíváme a skandujeme se podobně jako Dave dočkáváme malého oddechu. Slow je báječná skladba, na Delta Machine je naprosto dokonalá, ale naživo jako by ji velká část fanoušků ani neznala. Jestli si ji zpíváme s Martinem tak v pěti lidech, tak je to možná hodně. Škoda, protože i když nejsem nadšených z těch pianových verzí, tak Martin si zaslouží co nejsilnější fanouškovskou odezvu. Všimli jste si, jak za ta léta vyspěl? Jak se ta jeho plachost mění v jistý druh showmanství, samozřejmě ale jako protipól k Daveovi. To co Martin šetří na pohybech, nahrazuje svými grimasami a pohledem…a především mu to zpívá. Jako v následující Blue Dress, kdy se publikum už chytá mnohem lépe…put it on and stand efore my eyes…Dave se vrací na pódium a fanoušci zvedají své bannery We Are In Heaven Thank You, Dave je okamžitě zaregistruje a usmívá se a ukazuje na publikum, které následně bere up to Heaven. Opět úžasná projekce, typicky corbijnovská, jako by člověk sledoval klip ze StrangeIII Machine Violation. Skladba Heaven je skutečný skvost, jak velký skvost to je sám stále objevuji, (možná i díky ní beru více na milost Condemnation), a pražská prezentace Heaven, to souznění publika a kapely bylo něco neuvěřitelně krásného, mimořádného. Ale potom už začíná párty, úvod Behind The Wheel a už zase skáčeme a zpíváme, otáčím se kolem a zdá se mi, že až na pár malých ostrůvků stojí celá hala i na tribunách, a to už bere Gordeno do rukou basovou kytaru a rozjíždí se famózní verze A Pain That I´m Used . Dave Gahan uprostřed po levé ruce Gore s kytarou a po levé Gordeno s basovkou, až to chvilkami připomíná videoklip k Useless, škoda, že si na své basové začátky nechce vzpomenout Andy Fletcher. Jenže kritizovat Andyho za jeho pondělní výkon rozhodně nehodlám. Andy byl naprosto fantastický, ale o tom, až v závěru. A Question Of Time, nikdy nezapomenu, jak takhle píseň otevírala koncert v roce 1998, a i teď uprostřed setu je to akcelerace neskutečného kalibru. Skáčeme, zpíváme, dokonce se mi zdá, že tentokrát se publikum velmi dobře chytá ve chvílích, kdy jej Dave nechává zpívat refrénovou pasáž. Následuje Enjoy The Silence a Personal Jesus, písně, který zná každý posluchač populární hudby, a které z publika dělají naprosto jednolitou masu ovládanou kingem Davem. Ten pobíhá po pódiu, tančí, kroutí zadkem, vycvičeným z hodin jógy, ale Martin se nenechává zahanbit, už se zdá, že Dave si chce s Martinem plácnout, ale ten ho jen nevidí, protože je zády, ale ve skutečnosti Dave ukazuje na Martinovy nohy, protože Martin Gore náhle spouští svůj originální tip-tap taneček a Dave se úžasně baví. Nádherný a vtipný moment.

Kapela se po Personal Jesus samozřejmě loučí, ale po pár minutách už se vrací Gordeno s Martinem, aby nás potěšili písní But Not Tonight, na jejímž konci z ní už tradiční chorál fanoušků, který si vychutnává i Dave Gahan, který se prochází se sepjatými dlaněmi po podiu a na konci chorálu pražskému obecenstvu uznale tleská a představuje Gordena a znovu i Martina Lee Gorea. Přichází skladba Halo v pomalé remixové úpravě od Goldfrapp, s opět fantastickou projekcí. A po ní se znovu divoce tančí, jak pod pódiem, tak věřím, že i na tribunách Just Can´t Get Enough a I Feel You. Atmosféra je neuvěřitelná, připravená aby se dostala na samý stupeň vrcholu během Never Let Me Down Again. Dave sundavá odposlech a během mávání se objevují ligisticky, ale asi jich nebylo moc, ale to vůbec nevadí, v tu chvíli stejně všichni plují na stejné vlně, kterou všichni společně pomáhají vytvářet…Koncert končí, Dave se loučí s báječným pražským publikem See You Next Time! A stejnými slovy se pražské publikum loučí s celou kapelou Depeche Mode. Transparenty nad hlavami fanoušků mluví za vše…

Devátý koncert Depeche Mode v Praze, bez jakékoliv diskuze patří k těm nejlepším, které Depeche Mode zde odehráli. Nejprve musím říct, že mě i přesto, jak tu kapelu dlouho znám, překvapilo, jak v úžasném rozpoložení všichni její členové na pódiu byli. Andy Fletcher prožíval celou show u kláves naprosto ve „101“ stylu, musím jej velmi pochválit, za to jak hýřil úsměvy, mával, ale i hrál!! Martin Gore roste každým turné, jestli kvůli něčemu stojí za to vyčkat si dobré místo přímo pod pódiem, tak je to jeho hra grimas a výrazů, kterými Martin Gore celou show prožívá. A jako bonbonek potom přidává svůj taneček. No a Dave Gahan, ten zase od léta nějak omládl, ne?! K profesionálnímu výkonu přidal i správné rošťáctví, kdy utíká se smíchem po pódiu, provádí „lumpárny“, jako například když zakrývá Gordenovi oči a strká do něj zadkem.

Depeche Mode jsou považováni za temnou kapelu, pro běžného posluchače téměř nestravitelnou.  Ale jejich koncerty jsou naprosto zářivou oslavou spojenectví s jejich fanoušky. Koncertní show Depeche Mode to je to světlo na konci temného tunelu, tak oslnivá snová realita, až se vám nechce vracet do toho světa, který čeká tam venku…

P. S. Mé poděkování patří všem skutečným fanouškům Depeche Mode. Vytvořili jste úžasnou atmosféru!

Dangerous, 11. 2. 2014

Akce Heaven z mého pohledu

Photo by Dangerous