Depeche Mode Cz
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace




Dave Gahan: Depeche Mode a písně o opuštění planety

Ilustrativní: Dave Gahan: Depeche Mode a písně o opuštění planety

Dave Gahan s upřímností sobě vlastní o pocitech z vystupování před několikatisícovými davy nadšených fanoušků a o své lásce k hudbě.

Je úterní odpoledne v Beverly Hills, Kalifornie. Ikonický frontman Dave Gahan, zjevení v černém, pohodlně sedí v hotelovém pokoji ve Four Seasons. Diskuze se záhy stáčí na poslední - v pořadí 14. - album Depeche Mode, Spirit. Ačkoliv je poselství Spirit obecně naléhavé a hrozivé, nechybí v něm naděje nebo láska. Depeche Mode na sebe vzali úlohu oznamovatele promlouvajícího ke světu, aby se probral a obnovil ducha lidskosti.

V našem dlouhém rozhovoru Gahan otevřeně vysvětluje svůj způsob myšlení a souhru mezi ním a Martinem Gorem, který bez nejmenších pochyb ovlivnil jeho poslední písně. Gahan zmínil, jak je důležité být skutečně přítomen, ať už na jevišti nebo mimo něj, jak se bez obav odmítá držet zpátky a o sjednocující síle hudby. Své vyprávění začíná historkou z Glasgow, která se stala na jednom z jejich posledních vystoupení:

Nějakou dobu, pár týdnů, jsme strávili v Evropě a také v New Yorku. Pořádali jsme malá vystoupení, kde jsme hráli krátké hodinové show. Jednu z nich jsme odehráli ve Skotsku v Glasgow. To vystoupení (vysílalo se v televizi) viděl jeden z kluků z Primal Scream, Bobby (Gillespie) a řekl, 'Sledoval jsem tu show a bylo to skvělé; skvělá délka, těch 50 minut. To je perfektní vystoupení' Strávíš na jevišti 45-50 minut a pořád máš spoustu energie.

Platíš za neúnavného umělce. Jak po vystoupení odpočíváš? Existuje něco, na co jsi pyšný?
Po vystoupení se obvykle vrátím do svého hotelového pokoje, jen tam sedím a asi tři hodiny doslova zírám do zdi a pak se snažím pohnout. Ale takové věci lidem neříkáš, nesmíš to na sobě dát znát. Pak můžeš kolabovat, ale tam venku, tam jsou lidé, kteří zaplatili spoustu peněz, aby se na tebe přišli podívat, takže raději zamakáš. Tak to cítím. Moje máma by mi dala pohlavek a řekla, 'Pohni zadkem a koukej se vrátit zpátky ven.'

Během vystupování si plně uvědomuji, co se děje. Jsem pyšný na to, že jsem mimořádně přítomný. A chci emocionálně prožívat to, co se odehrává. Je to něco, co nemůžeš ovlivnit. Dřív jsem si myslel, že mohu určovat, kam se má představení ubírat, ale to nejde. Když tomu dáš volný průběh, často se stane něco úžasného, co tě předčí. Cítíš to z publika, cítíš to z hudby a mezi obojím navzájem. Je to něco, o čem potom moc nemluvíš. Najednou se ti to vrátí jako velká vlna z publika, které to také cítí. Když se to během vystupování stane... proto to děláme. Proto (Bruce) Springsteen vychází tam nahoru, protože tím žije a dýchá. Miluje to. Nemůžeš to nemilovat.

V které fázi tvé kariéry jsi objevil tento koncept?
Za ta léta jsem měl několikrát to štěstí. Také uběhly roky, kdy jsem to necítil a jen jsem tak proplouval. Tím nemyslím, že bych do představení nedával všechno, co jsem mohl, ale nutně jsem to necítil. Když o tom mluvím, víš, bude to znít trochu hloupě, ale jediné slovo, kterým to dokážu popsat, je duchovní zkušenost. Je to něco naprosto dojemného a netýká se to jen tebe. Je to kolektivní záležitost - hudba - jak působí na lidi, jak tebou dokáže pohnout a jak umí lidi sblížit. Pořád se opírám o myšlenku, že jsem opravdu důležitý a držím se představy, že mám určitou zodpovědnost být toho součástí.

Já bych se na pódiu asi rozbrečel...
Já také. Několikrát se mi to stalo. Pamatuji si na pár okamžiků, kdy se to stalo a bylo to tak ohromující, že jsem to nemohl vydržet. Nezvládal jsem to. Na několika venkovních představeních mě naštěstí déšť uchránil před tím, abych vypadal jako úplný idiot, tam jsem si dovolil nechat se tím zaplavit a přenést se přes to.

Jak se jako umělec dokážeš vyrovnat s touto zranitelností a současně vést osobní život?
O mně je známo – a často se to o mě říká – že mám srdce na dlani. Zjistil jsem, že mi to tak vyhovuje. Nechci své city potlačovat, pochybuji, že by to někomu prospívalo. Mně určitě ne, protože jsem se o to roky snažil. Pokusil jsem se potlačit své pocity chlastem a drogami a moc to nefungovalo. Jako, chvilku to zabírá, ale pak ne. Tak jako sešel z cesty George (Michael). Jsem si jistý, že to s tím má hodně co do činění. Jsou chvíle, kdy někoho ztratíš, může to být někdo cizí, nebo se něco stane, ale někdy tě to hluboce zasáhne.

Myslím, že Bowie měl na lidi takový vliv, i na ty, kteří ani netušili, že na ně tak hluboce působil. Jeho odchod to svým způsobem dokázal – byl to ten druh umělce, který, přestože byl nesmírně úspěšný a velmi slavný, zůstal ve stínu a oslovoval odvrácenou stranu osobnosti, kterou máme každý z nás a kterou se snažíme potlačit. (David) Bowie mi pomohl být člověkem, jakým jsem chtěl být a umělcem jakým jsem chtěl být, protože jsem viděl, co dokázal.

Těžko se to popisuje, ale když vystupuješ, nesmíš být strojený, ať už jsi Bruce Springsteen nebo David Bowie, musíš jít s kůží na trh. Ať už vycházíš z čehokoliv, musíš se tím stát, být tím a dávat do dál, protože jestli ne, lidé to poznají. Myslím si, že jedním z důvodů, proč jsou Depeche Mode tolik let tak úspěšní, i když bych to pořád ještě nazýval kult na undergroudnové úrovni, stále mám pocit, že jsme kultovní skupina. Nepochopená.

Četl jsem něčí výrok, to jsme letos byli nominovaní do Rock'n'rollové síně slávy, kam jsme se (dle našich očekávání) nakonec nedostali, ale co na tom bylo zajímavé byl onen něčí výrok. Pamatuji si, že jsem četl něco, kde někdo komentoval „ano, tihle divní, masochističtí, zpívající chlápci s nalíčenýma očima, však víte, tihle podivíni.“ A já na to, ano, to jsme přesně my! No, je to rock and roll. Rock'n'roll je Little Richard, tohle mám na rock'n'rollu rád, že lidi trochu irituje. Nemá být konformní. Měl by oslovovat vaši primitivnější stránku, nechat ji vystoupit na povrch a dopřát si svobodu vyjádřit to. Takovou moc má podle mě hudba, na mě tak působí. Nevím co bych během všech těch let počal bez určitých alb, která mne doprovázela a stále doprovází. Jsou pro mě nezbytná.

Když už je řeč o důležitých albech, které v tobě něco vyvolávají, podívej se například na 'In My Life' Johna Lennona, je to ten nejprostší sentiment, ale jen jeho napadlo něco takového přenést ve slovech na papír.
Uměl se také skvěle obejít bez pozlátka. Hodně jsem o něm četl a viděl spoustu dokumentů, mimo jiné making of alba Imagine, kde neustále opakuje hudebníkům 'Nehrajte příliš mnoho not', protože jsme posedlí tím zaplnit prostor, který bys měl zaplnit emocemi. Pořád to říkám naší skupině. Když dělám věci se Soulsavers, je to jedna z věcí, na které se Richem ze Soulssavers shodujeme, nechat místo a nezaplňovat každou škvíru. Když je tam náznak atmosféry, nechej ji volný průběh.

Jsem rád, že můžu dělat obojí, ale v posledních letech jsem se toho také spoustu naučil během prací na albech Soulsavers, protože to je to, co hledám a podle mě je v tom to kouzlo. V tom nebát se a být otevřený, ať už po textové nebo hudební stránce. Jestli v tobě použití nějakého nástroje zanechá odezvu, nech jej slyšet. Nemusíš tu část zaplnit dalšími věcmi. Inženýři a producenti často zastávají názor, že čím víc věcí použiješ, tím lepší bude výsledek, jenže tak to není. Tím se vracím k Johnu Lennonovi, on v tom byl mistr v odstraňování přebytečného materiálu.

Jak daleko jsi zašel se skládáním pro Spirit?
Studio je v Depeche Mode pořád z velké části doménou Martina (Gorea) a on mi to na tomto albu dal velmi jasně najevo. A je to tak v pořádku, vyjasnili jsme si to uprostřed prací na albu. Přišel jsem do studia s hromadou demonahrávek a on napsal několik fantastických písniček. A, abych byl férový, bylo tam dobrý deset Martinových skladeb; osm, devět, deset písniček, o kterých jsem si pomyslel, že bych se do nich s chutí pustil. Hned jsem se zeptal 'Které z nich nebudeš zpívat?' Podařilo se mi tam dostat i pár svých písní. 'Poison Heart' a 'Cover Me' byly dvě z nich, o kterých jsem byl přesvědčený, aby se dostali na album, protože jsem cítil, že měly váhu politicky i duchovně. Musely tam být, protože... je to zvláštní. Martin i já píšeme zvlášť, ale velmi často máme, zdá se, společné téma. Nevím, jak je to možné. Někdy se to stává po hudební, ale někdy i po textové stránce. Martinovy písničky jsou více přímé v tom, jak vnímá věci, které se teď dějí na této planetě, a moje byly spíš o tom, jak z této planety zmizet a najít novou (začne se smát).

Tady jsme to pěkně pohnojili.
A pak máme tu troufalost si myslet, že můžeme jít a podělat to ještě někde jinde. Takoví jsou lidé.

 

16.6.2017
Autor: Monica Molinaro & Steve Baltin
Foto: Michael Campanella/Redferns
Zdroj: GrammyPro.com

30. červenec 2017 o 20:35 • eternal • Články

Diskuze

Uživatel: Efka Gore

Efka Gore      1   8. srpen 2017 o 21:17

...tak Cover Me, Davey, sa Ti vydarila neskutočne, absolútna nadčasovka…verím, že to uznal i Martin smile


Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.