Depeše z Podkozí

Od pátku do soboty (od 12. do 13.2. představovala svou novou desku českým a slovenským novinářům skupina Depeche Mode

Bylo to jako ve špionážním filmu. Po celou cestu z Prahy na utajované místo, z něhož se posléze vyklubal roztomilý hotýlek Relax v Podkozí u Unhoště na Kladensku, jelo za naším autobusem několik aut. Sledovačka, nasazená na nás výsostně zneklidněnými fankluby.

Do hotelu se nakonec dostali jen pozvaní. Na padesát novinářů se tak setkalo s Martinem Gorem, Andy Fletcherem, aritmetickou polovinu světoznámého kvarteta Depeche Mode, kteří putovali po světě a představovali jubilejní, desátou desku souboru, nazvanou Songs Of Faith And Devotion. Zbylí dva se zatím připravovali v Londýně na osmnáctiměsíční turné, které vypukne v březnu a jemuž se do cesty, někdy v červenci či srpnu, připlete i Praha.

Menší část z novinářů dostala krátce předtím možnost seznámit se jedním poslechem s deskou. Má stopáž 47 a půl minuty a obsahuje 10 písní. Díky vydávající firmě Mute Records jsme se tak zařadili mezi pouhé dvě stovky lidí na světě, kteří ji zatím slyšeli. Zůstane to tak do 22. března, kdy deska vyjde. Dá se očekávat velká hudební událost. Jako ostatně v případě všech desek kapely z posledních let. To minulé album, Violator, vyšlo před třemi lety.

Trapasy jsou v depešmódě

Některé perličky vytržené z tiskovky si můžete přečíst na závěr. Dvě zvláště výživné uvádím jako uchutnávku již zde:

„Pane Gore," zeptala se mladičká dívka, v jedné osobě členka fanklubu Depeche Mode Friends i produkční radia City, „co jste cítil, když jste psal píseň Sometimes I Feel Like A Motherless Child?" „To jsem nenapsal." „Ale ano, zpívá se tam, že se občas cítíte jako dítě bez matky a že..."

A vrcholně trpělivému Martinu Goreovi trvalo notnou chvíli, než přerušil dívčin neumělý skorozpěv a vysvětlil, že ta píseň je tradicionál, tedy vlastně lidovka.

„Pane Gahane", oslovil Martina Gorea redaktor slovenského hudebního pořadu Redstone, „můžete nám říct, proč se pan Gore nechal tetovat?"

Martinovi spadla čelist a Dave někde v londýnské posilovně asi spadl z ribstolu a údivem mu zčervenalo tetování. Skutečně je má, taky si nechal narůst tmavou bradu a dlouhé vlasy. Snad prý, aby vypadal jako Ježíš Kristus, jak si o to charakter většiny písní nového alba říká.

Óda na Radost

„Jsem napůl černej!" prohlásil Martin Gore, tradičně celý v černém, před odletem z ruzyňského letiště do Londýna. S Andym pospíchali, protože je tam večer čekal mejdan, kterého se nemohli dočkat.

Davům fanoušků, shromážděných na letišti - tady se nic neutají - tu tím zanechal zašifrované poselství hodné Cimrmanových epitafů. Kdo je chce dešifrovat, nechť má trpělivost. Martin se předchozí večer, vlastně k ránu, po mnoha mescalách v pražském klubu Radost prokládaných pivy, prořekl. Vzápětí zmobilizoval jazyk i hlas ochraptěný úměrně tomu, jak odlehčoval šéfce letošního turné krabičku s cigaretami, vlastních notoricky nemaje, a vymohl si od všech zúčastněných přísahu, že tajemství zůstane tajemstvím. Odtajní je sám a prý už brzy.

Na ploše pražského letiště posbírala později policie 49 občanských průkazů házených z ochozů fanoušky k podpisu. Na přílet svých miláčků jich tam čekalo pár desítek. Při odletu jich tam bylo nepočítaně. Odletu se dočkali, příletu však nikoli.

Linka z Lince

Mlha a smog způsobily, že se letadlo společnosti SAS, kterým hosté letěli do Prahy z Kodaně, bezmocně přehnalo ve čtvrtek večer nad Prahou a zhruba dvacet minut nato dopadlo v rakouském Linci.

Krátce po osmé však už všichni - Martin a Andy, hýčkané hvězdy, a jejich dvoučlenný doprovod - zakoušeli pocit dlouho nepoznaný: autobusem SAS se štrapacírovali pět hodin nejprve rakouským, pak útěšným českým venkovem ku Praze. Být na jejich místě Dave Gahan, shodli se pak všichni svorně, prokleje všechny a sedne na první letadlo, ať letí kamkoli, jenom ať je to pryč.

V půl druhé ráno byli v Praze a favoritem (náhrada za ráno nabouraný nissan) agentury Prach, která se, oslovena Mute CS, o ně spolustarala, uháněli via Unhošť. Právě v okamžení, kdy se Martin obdivoval svérázu škodováckého opusu a zajímal se o to, vyrábí-li se v Čechách či na Slovensku, vůz se porouchal a znehybněl uprostřed barrandovského kopce. Přesedli tedy do fiatu černých šerifů z Group 4, určených na jejich ochranu, a namačkáni dojeli v pěti do hotelu s tím konejšivým jménem Relax (tahle cesta s ochrankou byla jediným negativním zážitkem s ní, jinak si pánové libovali, že ještě nikdy nebyli tak dokonale chráněni jako tady, v Radosti dokonce požádali, aby poněkud polevili v bdělosti, neboť by si taky rádi popovídali s lidmi).

Bowling odpovědí

A ještě něco pro zvědavé: předtím, než se poradovali v Radosti, byli si všichni zahrát bowling v hotelu Fórum. Nade všemi zvítězil Martin, i nad Andrewem, který si na svém umění zakládá a pravidelně trénuje.

„Kdes to hrál naposledy?" zeptal se triumfujícího Martina trpce.

„Zrovna tady, ve Fóru," odpověděl. A to už jsou čtyři roky, co tu hráli - bowling i hudbu.

Andrew Fletcher: „Považujeme tuto svou desku za nejdůležitější ze všech dosavadních mimo jiné i proto, že je to ta nejnovější. Jsme spolu už třináct let a je tedy stále těžší udržet si neklesající tvůrčí úroveň. Stává se nám stále častěji, že ve studiu cosi vytvoříme, líbí se nám to, ale pak zjistíme, že opakujeme něco, co jsme přinesli už před pěti lety. To nás nutí stále více experimentovat se zvukem. Nechtěli jsme udělat desku, která by zněla jako Violator II. Martin měl ostatně s přípravou této desky větší problémy než obvykle. Myslím si ale, že se nám podařilo dosáhnout jiného zvuku než na předchozí desce. Zda je výsledek lepší nebo horší, to nejsme schopni posoudit, to bude možné až tak s ročním odstupem."

Martin Gore: „Koncept víry mě vždy přitahoval, jenže jsem nikdy nenašel nic, v co bych mohl plně uvěřit. Jediná věc, v níž věřím, je láska a sex. Proto o těchto třech věcech píšu, neboť si myslím, že láska, sex a náboženství jsou vzájemně propojeny (...) Vždycky jsem byl dítě a myslím, že jsem jím být nepřestal. Jsem teď prostě dítě, které má samo vlastní děti (...) Jednou, asi před dvěma lety, jsem si oblékl ne černou, nýbrž nějakou barevnou košili. A když jsem se viděl v zrcadle, zase jsem ji sundal, tak mimo jsem si připadal."

A na závěr opět Martin Gore: (na adresu Andyho v očekávání londýnského mejdanu a po krutém mejdanu pražském, z něhož A.F. odpadl ve čtyři ráno, dvě hodiny před M.G.): „Vsaď se, že vydržím víc než ty!"

Zdroj: Mladý svět, Roman Lipčík

DeeBeeDM