Nezávislý kapitalista s kapitální nezávislostí

Je to docela pěkná stylová čalamáda, když se to tak vezme. Od žebříčkových bouráků s tajuplnou růží ve znaku až po satanské vzývání helénské čarodějky. Od blýskavých trenek bisexuální syntezátorové popznamenitosti až po krvácející balady jižanského feťáka.

Od nemilosrdných futuristyckých šlehů a ran až k mámivému instrumentáři á la rok 1967. Od kožených kukel na hlavách středomořských vizionářů až po zabejčilý bigbít od berlínské zdi.

Nene, vážení, to není nabídka zásilkové CD služby systému „Pod stromečkem radost pro každého". To je pouze částečná podoba původně snu a dnes už kusu historie hudby, zvané populární. Realizoval ho nezávislý kapitalista s kapitální nezávislostí. Je to pevný obchodní systém pro často nepříliš pevné muzikanty, trvale posvěcený fandovstvím, přátelstvím či alespoň mimořádnou tolerancí. Pravidelné poděkování na obalech desek patří Jemu, ale je činěno bez servilnosti a není ani podmínkou příslibu příští spolupráce.

„Syntík Vám dává šanci na sebevyjádření bez prstů zkrvavených od dření akordů na kytaře" pravil kytarista, absolvent guildforské Art school, amatérský filmař, zvukový experimentátor a prázdninový diskžokej, hlavně ale zakladatel Mute Records a Mute films, Daniel Miller. Původně zamýšlené prosazení syntetyzéru jako punkového nástroje mu sice nevyšlo, zato objevení docela levné a zároveň zvukově mimořádné mladé hudební elektroniky ano. Před jedenácti léty se tahle firma Brita s moravskými předky zařadila k nezávislým výhonkům gramoprůmyslu, překračujícího stín vinylových mamutů s rockovými dinosaury. Stejně jako třeba 4 AD, Factory nebo Rough Trade si dává dodnes Mute velký pozor na to, aby spokojenost účetních nesmetla pocit důvěry u posluchačů. Aby tlak showbiznisu nezlikvidoval zakladatelskou, a stále ještě obvykle primární úlohu stvořitele: Iva nebo třeba Daniela.

Odstartoval to vlastně sám, jako The Normal, nebo Silicon teens. Nezbohatl, ale vydělal aspoň tolik, aby mohl dát příležitost dalším, pro které se stala elektronika té doby totálním vyjadřovacím prostředkem. Akvizice jako Fad Gadget nebo Boyd Rice žebříčky zrovna neovládli, ale našli místo v počátcích britské nezávislé scény.

Další z raných spolupracovníků, nadvakrát vybíraní a před tím vlastně ostatními odmítnutí Depeche Mode, dali značce světovou proslulost a finanční kredit, ale také zavádějící jednopólovost vnímání. Dnešní pestrost nabídky katalogu Mute totiž rozhodně není lstivým tahem skomírající veličiny. Vedle mistrovských těžeb pánů Gora a Clarka ze zvukové bonanzy synthipopu první poloviny let osmdesátých (sugestivní období singlů od Leave In Silence po Blasphemous Rumours v případě Depeche Mode a celé období Yazoo) vycházely totiž trvale i desky jiné. Díla těch, kteří sice někdy jen kolorovali okraje podoby muziky, ale často byli i mimořádně důležití, byť třeba pro zcela různorodé skupiny posluchačů.

Probírka minulým desetiletím vám na Mute, vedle epizodních nebo jen kuriózních zjevů či projektů, přináší třeba podstatnosti typu podivuhodně monstrózních slovinských Laibach, zaznamenává kontinuální přechod Nicka Cavea a jeho Bad Seeds od 4 AD, dává šanci neagresivně inteligentně agresivnímu Marku Stewartovi a jeho Maffii... tahle firma rozhodně nádherně sní: jak jinak totiž označit librově určitě nevýnostné, ale pro somnambulní dychtivce všeho věku vítané vydání historických nahrávek zásadně důležitých německých Can, důležitě zásadních industriálních Throbbing Gristle nebo převzetí katalogu Cabaret Voltaire, trvale přítomných a trvale jen obskurních.

Žádné spokojené stárnutí páně Millera při vzpomínkách v kvalitě 15-20 000 Hz se ovšem nekoná. Vedle spolupráce na první záplavové vlně tehdy ještě docela originálního a zábavného housu (distribuce značky Rhythm King a tedy hlavně Beatmasters a S´Express) se objevují nové posluchačské možnosti pro staré známé (Crime and The City Solution), sbližují se rytmické představy a zvukové modely dobrých diskoték se zarputilými bijci (Nitzer Ebb), nabízí se ženská křehkost nefolkého typu (A.C.Marias), podnikán je přímý útok na nohy nedětinských nedospělců (Renegade Soundwave).

Mimo tyhle kategorie příslibů, nadějí a dobrých pocitů je tu ovšem masivní úspěch alba Violator v USA. Ten sice vystavuje Depeche Mode nebezpečí možné amerikanizace budoucnosti, ale dává jim zároveň i mohutnou satisfakci za léta minulá, a to i bez povážlivější výchylky od vlastních ideálů. Pozoruhodné je koncertní vykroční Erasure z pověsti neintonujícího kašpárka a studiového psychopata. Je to podoba sice hodně blyštivá, ale lidsky a pěvecky významnější a skladatelsky potvrzující osobitost nápadů a pečlivost výběru z tisícovek zvuků pro kohokoliv. Jednou z události jara byl obchodní úspěch, pochvalné mručení kritiky a občerstvující obsah desky Life koncertů Inspiral Carpets. Ti,se zvukem kytar a varhan, klukovským vzhledem a zpěvem, vše styl minus čtvrtstoletí, našli rychle své pozitivní místo. Je tu ovšem krásné poslední LP tragicky zhýralého, dospěle zraňujícího a dětsky zranitelného Nicka Cavea.

Vyjdou-li všechny ambiciózní plány trochu obtížně rozené pobočky Mute Czechoslovakia, pak máme o kus dobré muziky postaráno. Nabídka téhle firmy mi totiž do určité míry symbolizuje stav populární hudby jako celku.

Líbí se mi věrnost značky i značce - minimální odchody umělců a maximální podpora všem. Konstatuji zisky jedněch, vložené do ztrát druhých. Vidím mnohaletá, třeba někdy konflitkní, leč přece přátelství těch, kteří už dávno mohli pytlovat miliony u jiných. Je to obchod, ale bez zívání blazeovaných úředníků. Mám rád muťácké remixy hitů, komerčně absurdní, ale vracející hravost do oblasti jinak chapadly financí tak pečlivě ovinuté. Přitahuje mne samozřejmost propojení Angličanů, Australanů, Němců nebo Slovinců, zjednodušující mé přijetí ducha firmy. Mám dojem, že přes vyhraněnost lásek černooděnců, diskoparádníků nebo syntezátorových blouznivců, je Mute do značné míry východiskem pro univerzálnější vnímání populární hudby.

Ctím zamilovanost Daniela Millera do minulých potěšení, pro konjunkturalisty už nesmyslených a vyčpělých. Ctím i jeho pracovitou vazbu na možná potěšení budoucí. Dost často jsou totiž jeho muzikantské slabosti i těmi mými.

1991, Karel Peniš

DeeBeeDM