Pokud se z hudby stane práce, je nutné to stopnout

David Gahan více než upřímně o konfliktu s Martinem během nahrávání alba "Spirit", který mohl po producentské stránce dopadnout úplně jinak, kdyby neprosadil změnu.

V rozhoří pro magazín Rolling Stone si mluvil o výčitkách svědomí po smrti Davida Bowieho, protože jsi mu nikdy neřekl, co jeho hudba pro tebe znamenala. Poučil ses z toho? Snažíš se oslovovat jiných svých idolů s myšlenkou: raději teď, než nikdy?

David (překvapeně): Snažím se  chovat dobře k vlastní rodině. Sám sebe se ptám, dělám pro ně dost? Skutečně poslouchám, co mi moji blízcí říkají? Spíš mě dnes překvapuje, jak mě vlastně David přiblížil k smrti. Znal jsem ho, naše dcery navštěvovali tutéž školu, tady v NY. Vídával jsem ho právě tam, ale vždy jsem můj obdiv k němu schovával. Každý hudebník velmi dobře ví, jak celebrity oddělují soukromý život od práce. Nedávno se mě jeden můj dobrý přítel, jeho jméno neřeknu, ale je to světoznámý umělec, zeptal, jestli bych nechtěl napsat text na zadní stranu jeho nové knihy. Byl jsem poctěn, protože jeho hudba mi byla průvodcem v těžkých obdobích mého života. Celé roky jsem žil jako zombie: každý kolem mě to viděl, ale nikdo neměl odvahu mi něco říct, přišel jsem na to až sám, po tom, co jsem si vyslechl jednu z jeho písní - jsou to zrcadla mé duše. Udělal jsem všechno, abych se toho sentimentu v sobě zbavil.

S Mark Lanegan jste v minulém roce nahráli coververzi Bowieho skladby "Cat People". Lanegan vokál je však mnohem výraznější, než tvůj, vlastně skladbě dominuje. Musel si v tomto případě vlastní ego potlačit, protože vlastně nedošlo ani k rozdělení zpěvu?

Já jsem byl k tomu přizván až v závěrečné fázi. Skladbu mi poslal Martyn LeNoble, kterého znám díky Soulsavers. Vám bude asi známější jako baskytarista Porno For Pyros. Chtěl, abych si to vyslechl, ale trochu se mě to dotklo. Říkám mu, "měl ses mě na to zeptat dřív, mohl jsem tam něco zazpívat." On na to, "Vážně? A ty bys chtěl? Vždyť stále můžeš ..." Tak jsem přidal pár veršů na konec skladby, zbytek byl totiž dokonalý. "Vy jste zpívali společně i živě, myslím, že to bylo v minulém roce.Ano, pro jednu charitativní akci v Los Angeles, MusicCares. Bezpodmínečně jsem se dožadoval skladby "Low", kterou považuji za jednu z nejkrásnějších, jaké Mark kdy napsal. Když jsem mu to navrhl, odpověděl: " 'Low?' Ta pro mě nic neznamená. Jsi si jistý, že jsem ji napsal já? " Víte, on toho moc neřekne - ale najisto ví, jak napsat skutečně dobrou skladbu.

Kdo jednou založí kapelu, tak se neustále potýká s pojmem "první": první vystoupení, první negativní recenze, první autogram na prs ... Jak daleko musíme zajít, aby sis vzpomněl na své poslední "první"?

Chvíle přemýšlení) Asi pár měsíců. Během nahrávání alba "Spirit" jsem se ocitl v hádce s Martinem Göreme. Ta byla první.

Ale no tak. Od dob "Black Celebration" (1986) pokaždé tvrdíte, že "nevíte, zda bude další album", k čemuž se vždy dodá, "protože komunikace v rámci kapely je na ubohé úrovni". Producent Flood dodnes považuje nahrávání alba "Songs Of Faith And Devotion" za nejtemnější období vaší kariéry.Víte, diskuse se vedly vždy. Tentokrát se to však nedalo označit jako diskuse, ale spíše agrese. V určitém okamžiku ze studia zmizely úplně všichni, dokonce i Fletch, který je jinak jediný, kdo tmelí kapelu. Myslím, že chudáka Fletch to trochu ranilo. Dokonce to došlo do bodu, kdy jsem měl z Martina už strach, a přitom vím, že mě má velmi rád. Ten pocit strachu byl skutečný. To nebylo žádné hrdinské chování, kdy jsme se bili do prsou, to byla hádka dvou frustrovaných starých chlapů. S takovým něčím jsem se ještě nesetkal.

O co vlastně šlo?

Víte, asi před 15ti lety jsem začal psát skladby i já, do té doby to byla výlučně Martinova záležitost. Když jsme přišli do studia, kvůli nahrávání alba "Spirit", poprvé, Martin měl připravených 20 skladeb, já asi 15. Ale na samotný album jsme chtěli nahrát maximálně 12. Chtěl jsem vyloučit některé Martinovy ​​skladby, ne proto, že by byly špatné , ale spíše proto, že mě až tak neoslovovali. Martin najednou začal mít pocit, že ohrožuji jeho teritorium a že vlastně psaní skladeb je jediná věc, která mě v práci s Depeche Mode dokáže uspokojit. Řečeno stručně, museli jsme si to vysvětlit. No víte, ta komunikace není nejjednodušší. Studio se nám najednou zdálo příliš malé a ještě i ten malý prostor vyplnili dvě velké ega. Ještě i dnes mě tu a tam napadne, "pokud to takto bude pokračovat, další album již nebude". Ale jsme tady, takže to funguje.

Snažím se zjistit, zda ten fixní, čtyřletý interval mezi vašimi alby, který začal vydáním alba "Songs Of Faith And Devotion", je výsledkem náhody nebo záměru.
Jde o záměr. Po vydání alba se vybereme na turné, které zabere téměř rok a půl, samotné nahrávání zabere rok. Zbytek toho čtyřletého období trávíme nejen nabíráním energie, ale i zjišťováním, zda máme vlastně chuť pustit se do dalšího alba.
Neměl jsi někdy pocit, že rozhodnutí, zda to všechno ukončit nebo ne, není jen na Vás?

Depeche Mode jsou obrovský kolos. Každé nové turné se vyprodá celé měsíce dopředu. Pokud to celé skončí, množství lidí přijde o práci.Je to tak, jak to je. Abychom se takovému něčemu prozatím vyhnuli, tak jsme se obklopili "mladou krví", v naději, že se kousek toho mladického elánu nalepí i na nás. Myslím, že v určitém ohledu jsme upíři. Martin je kreatura zvyku. On chtěl opět pracovat s Benem Hillierem, já ale ne. Ne proto, že by Ben nebyl skvělý, ale spíše proto, že po těch třech spolupráce jsme si začali připadat jako kolegové. "Díval si se přes víkend fotbal? Dobře, tak se pusťme do práce." Víte, pokud se z hudby stane práce, třeba to stopnout. James Ford byl proto skvělá volba.Ford je známý svou produkcí alb Arctic Monkeys a Florence & The Machine.Dvě kapely s absolutně svěžím zvukem. A rovněž si ho vysoce cením jako člena Simian Mobil Disco.

Pokud jsou Depeche Mode spojováni se sexem, tak díky skladbě "Master And Servant", která byla o koženém oblečení a SM praktikách. Mnohem méně se o vás říká, že jste smyslní. Podle mě je "Spirit" nejvíc sexy album od dob nedoceněného "Ultra" (1997)

To vážně ?? Tak to jsem ještě od nikoho neslyšel. Ale možná máte pravdu. Ten umírněný čistý zvuk má koule, tentýž pocit jsem měl, když jsem slyšel vlastní vokály. James se také velmi rád v studiu baví s živými nástroji, což dodalo alba organický, hřejivý zvuk. Není to přeprodukované ani vyumělkované. Na žádné skladbě jsme nepracovali déle, než pár dní. Dokonce i když jsem ze skladby neměl dokonalý pocit, prostě se to uzavřelo a šlo se na další.

Každý označuje "Spirit" za aktuální nejpolitičtější album, ačkoli politiku cítit pouze v několika skladbách.

Lidé dnes prostě politická stanoviska vyhledávají. S něčím se buď identifikují nebo jim to jde právě na nervy. Každý má v sobě jakýsi strach. Strach z toho, co lidé řeknou nebo že by nám někdo mohl ublížit ... Ten strach je dnes na nejvyšší úrovni. Moji nejbližší přátelé se nechali při volbách vést rovněž strachem. Moje rodina žije v Anglii a Brexit je stále horkým tématem za rodinným stolem. Jeden z mých bratrů řekl, "Samozřejmě, že jsem musel hlasovat" za ". Další bratr také prohlásil," samozřejmě, že jsem si musel "vybrat". "Normálně mi zůstával rozum stát, ale v jednom měli pravdu: Mám plná ústa lásky , protože mám v životě štěstí a netuším, jak se cítí obyčejní lidé. Ale i tak.

Ty žiješ v New Yorku. Nedaleko Trump Tower?
Ne. Ale lidé se cítí opuštěně: to je jeden z těch okamžiků v historii. Lidé se ze strachu nechají přesvědčit, aby volili menší zlo. Víte, já volební právo nemám, ale všiml jsem si, že Americký sen dnes neodpovídá tomu, jak byl plánován.

Zkusil by si vybrat jednu Vaši skladbu, ideální pro tvou autobiografii?
"Never Let Me Down Again". Větší pocit zklamání, jak je prezentován v této skladbě, si ani neumím představit.

Ve vašem novém singly zpíváš "No tak lidé, zklamaly jste mě." Dá se říci, že toto konstatování koresponduje právě se skladbou "Never Let Me Down Again" (1987)?

To byste se měli zeptat Martina, obě skladby napsal on. Nepřemýšlel jsem o tom, ale mohlo by to tak být. V "Never Let Me Down Again" zpívám "Vezu se s nejlepším kámošem". Ten "kámo" může být kdokoliv a cokoliv, dokonce i nějaká země, zda planeta ... Je to píseň o vztahu, a vztahy bývají složité. Je to ta nejtěžší část života, ne? "Where's The Revolution" se zabývá stejnou tématem. "Proč je tak těžké držet linii?" Kladu sice tuto otázku, to však neznamená, že jsem lepší, než ostatní.

Kdy jsi byl naposledy ze sebe zklamaný?

Jsem mužem mnoha nedostatků, ale pracuji na tom. A také, čím jsem starší, tím se cesta zužuje. Nejvíce se naučíte od lidí, které máte nejblíže. Téměř 20 let jsem ženatý s Jennifer. Ona a moje děti mi dají vždy vědět, když sejdu z cesty jako otec nebo manžel. Děje se to téměř na týdenní bázi.Je to nutné?Pokud bych nic nedělal, stal by se ze mě podivín. Moje žena by to chvíli i tolerovala, ale později by mě přinutila něco dělat. Obvykle, když to udělá, tak se pustím do nového nahrávání.

V roce 2016 byly Depeche Mode, spolu s Jane's Addiction, Journey, Janet Jackson a Bad Brains, nominováni na uvedení do rock'n'rollové Síně slávy. Do finále jste se však nedostali. Nemáte pocit, že Vám ukřivdili?

Ale to ne. Od začátku jsme byli outsideři. Zpočátku nám to vadilo, ale později jsme na to začali být hrdí. Jsme kapela podivínu. Podivíni, kteří příliš dlouho a stále čekají na uznání takzvaných "normálních" lidí. S fanoušky se hledáme celé roky a pokračujeme v tom na našich koncertech. A nakonec, ani Kraftwerk nebyly dodnes uvedeni do Síně slávy, což už je nonsens.

Andy Fletcher se před lety postěžoval, že se mu stýská po časech, kdy Vás média ignorovali. Cituji, "Pak tu byli lidé, kteří nás opravdu nenáviděli. Dalo nám to něco, proti čemu jsme se mohli postavit."

Já bych to tak nepopsal.V roce 1993 jste se dostali do Guinnessovy knihy rekordů. Právě v době rozkvětu kapel jako Nirvana, Pearl Jam, Red Hot Chili Peppers a Metallica, jste se stali nejvíce oblíbenou kapelou planety. Přijde Vám to bezvýznamné nebo je to odkaz, na který jste hrdí?To, že se mnou chce spolupracovat Mark Lanegan, hippisácky umělec, známější spíše pro svůj image - na to jsem hrdý. O takové věci se zajímám více, než o to, co si lidé myslí, že považuji za důležité. (Záhadný úsměv) Víte, co mám na mysli.
No schválně.Ocenění, trofeje, umělecké poplácání ze strany průmyslu, který si stůj co stůj snaží udržet vlastní důležitost. Pro mladého umělce je velmi lákavé spadnout do této pasti. Dnes tyto nesmysly dokážu vycítit už z dálky. Protijed na něco takového je dnes mnohem vzácnější. S vydáním posledního alba Soulsavers jsme odehráli pár malých koncertů. Jeden v Paříži, v La Cigale, blízko Place Pigalle. Na pódiu nás stálo devět muzikantů. S některými se znám velmi dobře, s jinými méně, než např. s Duke Garwood, který hrál na kytaru. V jednom momentě - nevzpomenu si, během které skladby - jsme se podívali jeden na druhého a vykouzlili blažený úsměv. Když jsme pak sešli z pódia, nikdo nic neřekl. Věděli jsme, že jsme se stali svědky něčeho ... kde ... uff, ani to neumím vysvětlit. Velmi, opravdu velmi zřídka se stane, že se kapela kompletně cítí navzájem propojena, tehdy jste absolutně ponořený do hudby. Za těch téměř 40 let, co zpívám, jsem to zažil možná tak 10krát.

A to se najdou kapely, které tvrdí, že takový jedinečný okamžik zažijí na každém koncertě.
Proč ne. Je to síla, která je větší, než cokoliv, co jsem kdy cítil. (Lakonicky) Myslím, že někteří tomu říkají Bůh. "