Depeche Mode Cz
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace




Q Magazine: Depeche Mode – The Black Celebration

Ilustrativní: Q Magazine: Depeche Mode – The Black Celebration

Základem každé skvělé skupiny je nefunkční vztah, který překoná jakoukoliv mezní situaci.

 

 

 

Titáni temného elektro-popu Depeche Mode jsou toho ukázkovým příkladem. Překonali drogovou závislost, alkoholismus a kolaps, aby jejich návrat byl neskutečný a obdivuhodný. Niall Doherty se vypravil do New Yorku, aby mu Dave Gahan prozradil klíč k přežití, a poté trio doprovodil na turné. "Jsem velmi mírný člověk," řekl mu zvukový architekt Martin Gore. "A to u Depeche Mode přijde vhod."

Jakmile dorazil z právě probíhajícího turné domu, obdržel Dave Gahan e-mail od Martina Gorea. "Baví mě být s tebou na pódiu," psal Gore svému spoluhráči. "Posouváš to na úplně jinou úroveň, nevím jak to děláš." "Já to nevím taky," odpověděl zpěvák, "ale něco mě tam popadne. Je to jako v pohádce o Peteru Panovi." Od chvíle, kdy Gahan, Gore, Andy 'Fletch' Fletcher a brzy odešlý Vince Clarke v Basildonu (Essex) založili elektronickou skupinu, uplynulo téměř 40 let. Bratrský, často napjatý, vztah mezi Gahanem a Gorem je základem jejich soudržnosti. Gahan si už dávno uvědomil, že nezáleží na tom, jestli se ve skupině má každý rád a v jaké míře, důležitá je chemie.

Každý večer mu to na vyprodaných koncertech zas a znova připomíná bouřlivé přivítání užaslých tváří fanoušků v předních řadách. Během téměř čtyř desetiletí a 14 studiových alb prodali Depeche Mode přes 100 miliónů desek a jejich syntezátorový zvuk formoval moderní hudbu. Jsou skutečným kultem, pionýři, kteří zásadním způsobem ovlivnili řadu umělců. Můžete je slyšet v popu Lady Gaga, bombastickém rocku Muse, industriálním rachotu Nine Inch Nails a úderných hymen The Killers. Jejich fanoušci jsou fanatici, kteří znají nazpaměť každé slovo, skupina stále vábí řady diváků do arén a stadionů po celém světě. Ale Dave Gahan ví, že to tak nejde do nekonečna. Zpěvák cítí, že skupina má svůj vyměřený čas, kterého si dnes váží mnohem víc, než dřív. Depeche Mode zvítězili nad drogovou a alkoholovou závislostí, nervovým zhroucením, hrozbou rakoviny, zkrachovalými manželstvími a odchodem spoluhráčů. Teď, na vrcholu, se zdá, že by skupina mohla dosáhnout svého konce.

New York, červenec 2017. Je žhavý letní den a hosté, kteří vstupují do honosné, klimatizované lobby hotelu Crosby Street Hotel, jsou očividně rádi, že unikli venkovnímu horku. Dave Gahan se svou manželkou Jennifer, dcerou Stellou Rose a adoptovaným synem Jimmym bydlí kousek odtud. Rád vysedává v podobných místech, sleduje a poslouchá lidi, sbírá nápady pro písničky. Doma strávil několik dní, protože si skupina před návratem na turné k poslednímu albu Spirit udělala volno. Okázalý frontman Depeche Mode si pořád ještě zvyká na život obyčejného smrtelníka. Kočovný život je v současnosti pro zpěváka řeholí, celý jeho den se soustředí na to, aby byl ve formě na vystoupení. "Všechno, na čem mi během cesty záleží, je show," vypráví usazený na židli v hotelové restauraci. Oblečen do bílého trička a černých džín je tak nenápadný jak jen onen 55-letý muž může být. Má postavu baletky a mluvu taxikáře. Černé brýle si nesundává. "Bývalo toho mnohem víc, ale teď se starám jen o to. Jak podat na koncertě co nejlepší výkon? Jsem už starý, musím pro to udělat hodně věcí." Na turné vstává v devět hodin ráno, vypije spoustu vody, posnídá omeletu, chvíli věnuje strečinku a józe, pak se začne mentálně připravovat na vystoupení. "Musíš do toho dát ze sebe všechno," říká. "Je to všechno nebo nic. Moc mě to baví a na pódiu se zbavuji jakýchkoliv zábran. Vím, že jsem v tom, co dělám, dobrý."

Gahan si své členství ve skupině zpočátku vyžebral. "Oni, Vince, Fletch a Martin už kapelou byli. Potřebovali frontmana. Byl jsem kluk z Essexu. Vince si myslel, že mě ve vedlejší zkušebně s jinou skupinou slyšel zpívat 'Heroes' od Davida Bowieho." Říká, že ji v podstatě zpíval, ovšem společně s ostatními. Když se ho Clarke zeptal, jestli to byl on, přivlastnil si zásluhy. "Neměl jsem co ztratit," konstatuje. Clark udělal chytrý tah a pozval Gahana, aby se přidal ke skupině. Věděl, že Gahan zná ty správné lidi z Basildonu a Southend-on-Sea, kteří by jim mohli zajistit koncerty. S podporou raných hitů Just Can't Get Enough a New Life sklízeli na poli popu úspěch - Fletcher je popsal jako "první boyband na světě" - a většinu času jejich formativních let dělali to, co popově úspěšní dělávají. Častokrát byli hosty trapných dětských pořadů, vysílaných v sobotu dopoledne. "Zpočátku jsme byli schopní udělat cokoliv," říká Gahan. "Kdyby nám někdo řekl, že máme jít do Swap Shop [britský dětský zábavní pořad, vysílaný v letech 1976-1982], udělali bychom to. Vždycky nám to bylo nepříjemné. Já jsem byl samozřejmě první na ráně, vůbec jsem se necítil dobře. Celá ta habaďůra pro teenagery byla nepřirozená." V jednom výjimečném rozhovoru z roku 1985 vede Gahan v živém televizním vysílání dialog se svým bývalým spoluhráčem Clarkem. Je to nepřirozené ještě předtím než se objeví Timmy Mallett [anglický moderátor, známý svým výstředním stylem oblékání] a předstírá, že jim servíruje čaj. Gahan zmiňuje že je Daniel Miller, šéf vydavatelství Mute a dlouholetý mentor skupiny, povzbuzuje k odvaze víc kreativně experimentovat. "Se vší úctou k Danovi," říká Gahan. "Kdyby nás neobjevil a nevzal si nás pod svá křídla, bůh ví, co by se stalo. Byla by z nás příšerná variace na Spandau Ballet nebo Duran Duran."

Gahanův akcent je z 90 procent Essex a 10 procent New York. Pokaždé, když jeho přímořské huhňání nečekaně naruší protáhlá samohláska typická pro New York, to působí zvláštně. Když si objednává pití, řekne ryze 'eastendsky' "moh-l bych dostat láh-ev neperlivé vod-y" načež přejde do transatlantického "a kaféé?" Jeho přirozený hlas je jako kdyby se Ray Winstone [britský herec, žije v hrabství Essex] snažil o americký přízvuk. Gahan působí křehce a trochu nervózně. Dokonce i když si vychutnává radost z hraní pro 50.000 lidí, máte chuť jej přerušit, abyste se ujistili, zda je v pořádku. Najednou se v restauraci objevil zpěvák Nine Inch Nails Trent Reznor, pokynul mu na pozdrav a aby přišel na pár slov. O několik minut později se Gahan vrací a vysvětluje nepříjemnou situaci, která se právě odehrála. Reznor mu musel představit producenta Alana Mouldera a to navzdory tomu, že Moulder častokrát spolupracoval s Depeche Mode. "Nepoznal jsem ho," přiznává Gahan. Něco takového se nestalo poprvé. Triumfální období skupiny přišlo v době, kdy byl Gahan těžce závislý na heroinu, a spoustu věcí si tak ke své hořkosti nepamatuje. "Stává se, že takto potkám lidi a oni něco zmíní a já na to 'To si nepamatuji'. Bylo období, kdy jsem byl příliš mimo na to, abych mohl ocenit, jak dobré to bylo." Před koncem poloviny 90. let to šlo s Gahanem od desíti k pěti. Vzpomíná si, jak opouštěl dům na venkově v Sussexu, kde bydlel se svou první ženou Jo a synem Jackem, aby se vydal na světové turné na podporu alba Violator. Ohlédl se zpátky a pomyslel si "Sem se už nevrátím." "A to se také stalo," řekl. "Z turné k Songs of Faith And Devotion [alba z roku 1993] si toho moc nepamatuji. Když se pro mě drogy staly důležitější, než cokoliv jiného, věděl jsem, že jsem ztracený. Věděl jsem to, jenže jsem s tím nemohl přestat. Pokusil jsem se o to, ale na ničem mi nezáleželo. Ani nevím, jak jsem to zvládal."

O Gahanově houževnatosti svědčí záznamy z vystoupení na Devotional Tour, které lze shlédnout na Youtube. Na všech odvádí fantastický výkon. Z nemotorného mladého frontmana se stal rockový bůh se vším všudy, přesně ten typ showmana se všemi těmi nádhernými klišé, které hollywoodští scénáristé používají, když píšou postavu rockového zpěváka. "Dal jsem do toho všechno, co jsem mohl," říká Gahan. "Samozřejmě to provázely problémy. Častokrát jsem skončil v nemocnici. Nijak jsem se tím nezabýval, myslel jsem si, že jsem neporazitelný. Brzy, v polovině 90. let, jsem zjistil, že to tak není. Měl jsem velké štěstí. Kdybych neměl tohle všechno, pozornost, lidi, kteří chtěli, abych se uzdravil, byl bych už mnoho let mrtvý. Nikdo by se tím netrápil, nad nějakým chlápkem ze státního bytu v Essexu."

Před několika lety přijel Gahan do Londýna na společnou oslavu 50. narozenin Gorea a Fletchera. Měl s sebou Jimmyho a Stellu Rose a chtěl jim ukázat, kde vyrůstal. Proto s nimi zajel do Basildonu. "Vrátil jsem se k tomu malému domku s malou předzahrádkou. Říkal jsem si 'Jak jsme mohli všichni bydlet v takovém malém domě?'" Jeho syn ukázal na řadu teras a řekl: "Takže tady jsi bydlel?" "Ne," odpověděl Gahan, "ten kousek tam patří už k jinému domu, to není jen jeden dům." Rozhlédl se kolem bloku, přes cestu a pokynul na pozdrav mamince sedící na trávníku s dítětem na klíně. Nikdo ho nepoznal. Nedávno shlédl Supersonic, film Mata Whitecrosse o Oasis. Podle něj si Liam a Noel Gallahaber "měli prostě všechno vyříkat. Ego bude vždycky hrát roli, ale hudba je důležitější." O svém vztahu s Gorem říká, že jsou jako bratři. Navzájem se znají a neznají zároveň. "Jsme si velmi podobní," říká. "Bývali jsme oba na šrot, ale každý na to šel trochu jinak. On měl rád chlast, já drogy. Chlastal jsem taky, ale drogy jsem měl raději." S Gorem měli vždy "zvláštní" vztah, značné napětí vyvolalo, když Gahan od roku 2005 začal autorsky přispívat na alba Depeche Mode. Během nahrávání Spirit si to on a hlavní textař Gore "vyjasnili". "Martin na to 'To je má práce, já píšu písničky a na pódiu se bez tebe neobejdu, to je tvá práce, děláme to společně.' Řekl, 'Tvoje písničky jsou opravdu dobré, ale já to potřebuji.'" Rozhovor pročistil vzduch. "Mám rád komunikaci o hudebních nápadech," říká Gahan. "Nemusíme se mít rádi, ale líbí se mi představa, že hudební nápad převyšuje vše, co se mezi námi děje. Má to přednost před našimi osobními záležitostmi, egem." Nejblíž odchodu ze skupiny byl Gahan v roce 2003 po vydání svého sólového debutu Paper Monsters. Byl z toho tehdy tak nadšený, že si říkal, "Proč bych se měl vracet?" Ale udělal to, "protože jsou moje rodina. Mám Martina moc rád. Dal mi všechno, co mám. Mohl by si alba vydávat sám, ale v Depeche Mode mě potřebuje. A já jeho také."

Gahan říká, že život je tak trochu hra a on si ji užívá. "Jsem zlodějíček aut z Basildonu, na kterého se usmálo štěstí. Koukej na mě jakou já mám kliku!" Následujících osm měsíců se až do konce turné plně oddá Depeche Mode. Co bude dál, to neví. "Jsem si dobře vědom toho, že to jednou skončí," říká. "Když společně vstupujeme na pódium, cítím, že 'To je ono. Jsem hotový. Jsem šťastný.' Jenže když mi [Gore] několik let nato pošle pár písniček, pak si řeknu 'páni' a zase mě to vtáhne. Vždycky jsou na to dva..."

Toronto, září 2017. Andy Fletcher sedí v baru hotelu Four Seasons. Na honosné prostředí jsou Depeche Mode zvyklí. Když se jim v 80. letech začalo dařit, pronajala si skupina lepší ozvučovací systém. Muž, který pronájem vyřizoval, jim řekl: "Uvidíme se zase, až budete na sestupu." "Do této fáze jsme nikdy nedospěli," usmívá se 56-letý Fletcher. Je to příjemný společník s taťkovským šarmem. Rozhovory vede se suverénní věcností. "Jsme jednou z nejúspěšnějších skupin na světě, ale žijeme obyčejné životy," vypráví, jako by vám vykládal o solidní pojistce na dům, kterou zrovna objevil. Klávesista je z tria nejvíce hudebně limitovaný, zastává však úlohu hlavního komunikátora skupiny, což využil hlavně v dobách, kdy plnil funkci manažera, než skupina po téměř patnácti letech své existence konečně jednoho zaměstnala. S Gahanem se Fletcher nikdy moc neshodoval, ale poslední dobou se to zlepšilo. Naopak, s Gorem jsou nejlepší přátelé od svých školních let - "je hodně plachý, já jsem extrovertní," říká. "Asi proto jsme taková sehraná dvojka." Skupinu čeká turné po Severní Americe a Fletcher si zvyká na koncertní rutinu. Snaží se chodit pravidelně cvičit a spoustu času tráví hraním online šachů. "Na turné zabijete spoustu času," říká.

"Proto mnoho umělců, nás nevyjímaje, tolik pije. Protože nemají co dělat." Fletcher je ze skupiny jediný, který neabstinuje. Před vystoupením si dá pár ležáků, další po něm. "Před koncerty jsme všichni hodně pili, taky během něj a po něm." Party na turné k albu Violator měli podle něj pod kontrolou, ale od roku 1993, na turné k propagaci Songs of Faith And Devotion "to všechno šlo z kopce." "K mé smůle jsem se během nahrávání alba nervově zhroutil," říká. "A hned na to mě čekalo 185 koncertů. Martin pil jako Dán a Dave byl, však víte..." Během jednoho vystoupení v New Orleans postihl Gahana drogami způsobený šelest na srdci a skupina nemohla odehrát přídavek. Gahan byl odvezen do nemocnice a zbytek kapely slavil na afterparty ve společnosti striptérek. Fletcher tohle všechno přechází s ležérností souseda, který vám vypráví o své nové sekačce, pak komicky dodává, "ale ty excesy měly v naší kariéře jen krátké trvání."

Později večer Fletcher na pódiu torontského Air Canada Centre ucucává z láhve vody. Bývalo to mnoho deci vína, ale koncerty Depeche Mode jsou dnes profesionální akcí. Je to velkolepá dvouhodinová show a Gahan - s dozadu sčesanými vlasy a tenkým knírkem nad horním rtem - hned od začátku srší energií. Často vrtí zadkem a dupe po pódiu jako Mick Jagger z Moulin Rouge. Je mistrem v hecování davu. Gore je víc statický, jen několikrát opouští své stanoviště na pravé straně jeviště, aby se ujal zpěvu Home, akustické verze A Question of Lust a balady Somebody. Fletcher mezitím za klávesami předvádí pár svých výborných tanečních kreací. Jedna z nich vypadá, jako by řídil dopravu, při jiné zas působí dojmem amatérského hypnotizéra. Na konci vystoupení, během závěru Personal Jesus, se na sebe Gahan a Gore bláznivě smějí. Pódium je jejich bezpečné místo.

Příští ráno vchází Martin Gore do konferenční místnosti ve třetím patře Four Seasons. Neexistuje mnoho věcí, které by mohly zkazit euforii z hraní před 20.000 fanoušky, ale vidět slova 'konferenční místnost' v rozpisu dne k nim určitě patří. Přesto je 56-letý hudebník s kalifornským opálením dobře naladěný a uculuje se jako malý školák (i když to asi nebude stejnými zuby, které měl ve svých školních letech). Se svou ženou a malými dětmi žije v Santa Barbaře. Působí uvolněným dojmem. Což se od někoho, kdo popisuje místo, kde žije, jako ráj, tak nějak dá čekat. Gore říká, že na turné skupina Gahana moc nevídá. Cestují spolu a jsou ubytovaní ve stejném hotelu, ale Gahan "se z dobrých důvodů hodně izoluje". Na místo koncertu přijíždí v různých časech a svého frontmana vidí až večer před odchodem na scénu. Říká, že se zpěvákova energie na vystoupení pravděpodobně nastřádá za těch 24 hodin, které tráví zavřený ve svém hotelovém pokoji. Rozhovor s Gahanem během nahrávání Spirit podle něj pročistil vzduch a nastavil hranice.

"Když Dave začal skládat, chápal jsem, že cítí potřebu projevit svou kreativní stránku, opravdu jsem to chápal. Na tom by nic nebylo. Jenže postupem času Dave vyvíjel čím dál větší nátlak na to, aby se na desku dostalo víc jeho skladeb. Pak už se to muselo řešit. James [Ford, producent] řekl, že jestli na albu začnou převažovat písničky od Davea, stane se z toho sólové album Davea Gahana a že písně napsané mnou v sobě mají cosi unikátního. Když jich hodně ubude ve prospěch Davea, už to nebudou Depeche Mode. Potřebovali jsme to probrat, protože Dave tou dobou každý den navrhoval novou píseň." Gore za svou nejlepší vlastnost považuje tu, že není konfrontační typ. "Jsem velmi mírný a to se v Depeche Mode hodí." Říká, že určití lidé si ve sporech libují, mezi ně patří i Fletcher. "Myslím, že je v opozici snad ve všem," směje se. Gore byl alkoholik, který přestal s pitím během turné Touring The Angel v letech 2005/2006 ("Prostě jsem to začal řešit," krčí rameny). V současnosti je tou nejdivočejší věcí, které je schopen, odpolední šlofík. "Nikdy bych si nepomyslel, že bych si šel odpoledne lehnout. Vrátím se do svého pokoje, pustím si Tibetské zvony, broukám si k tomu a za deset minut už spím. Před vystoupením se pak cítím plně nabitý energií."

Gore si všiml, že se dav na koncertech Depeche Mode obměňuje, staré tvrdé jádro doplňuje nová generace fanoušků a teenagerů. Přesto se pořád cítí jako outsider. Podle něj skutečnost, že skupina nikdy nebyla součástí mainstreamu, tvoří důležitou součást její osobnosti. "Proto nás, hlavně v Evropě, vnímají jako něco víc než jen pouhou hudební skupinu. Je to skoro jako kultovní fenomén." Říká, že Depeche Mode by měli být vnímáni jako něco, co má i svůj konec, protože tak to má každá hudební skupina. "Záleží jen na tom, kdy se to stane," říká a najednou přemítá ve velmi depešáckém duchu, "bude to kvůli úmrtí? Nikdo nedokáže předpovědět budoucnost. Vždycky jsme říkali, že nevíme, co se bude dít." Jestli bude další album Depeche Mode zaručit nedokáže. Ale tohle prý říká od roku 1986. Náš čas vypršel a Gore si musí jít sbalit své věci, aby se pak sešel se zbytkem skupiny ve vstupní hale. Jejich soukromé letadlo čeká, aby je odvezlo do Montrealu, kde budou mít zítra večer vystoupení.

Bell Centre je aréna v centru Montrealu s kapacitou 21.000 diváků. Domov hokejového klubu Montreal Canadiens dnes v noci obsadí Depeche Mode a jejich stočlenný tým. V zákulisí jsou na způsob pouličních ukazatelů umístěny šipky s nápisy "masážní místnost", "šatna", "catering". Další chodbou, kolem "pokoje Davea Gahana", se dostanete do "klubovny", kde v křesle sedí Andy Fletcher a popíjí z velké plechovky piva Fosters a Martin Gore huláká odněkud shora ze schodů. Blíží se čas vystoupení a napětí roste. Skupina je oblečená do svých kostýmů - Gore v šedé kombinéze bez rukávů, oči nalíčené třpytivými stíny; Fletcher v bomberu, černých džínách a sytě oranžových teniskách. Koutkem oka zahlédneme, že byl Dave Gahan zaveden do své šatny. Zpěvák v zákulisí vlastních show připomíná mýtickou postavu: spíš byste narazili na Timmyho Malletta [anglický moderátor] než na vlastního frontmana. "Co říkáš na moji velkou plechovku?," ptá se Fletcher, v ruce drží pivo úctyhodných rozměrů. "Je to jedna a půl pinty," říká a natáhne jednu nohu vpřed v rámci své předkoncertní rutiny.

Hovor se stočí na to, jak raná vystoupení skupiny v Essexu formovala jejich přístup k živému hraní. "Velký vliv měl Southend nebo Rayleigh," říká Fletcher a natahuje dopředu druhou nohu, "když jsme měli zázemí v Croc's. V sobotu večer jsme museli dokázat publikum roztancovat, přimět je k pohybu, ke zpětné vazbě, takže jsme se hned z kraje učili, jak rozproudit diváky." Martin Gore dokončí přípravu svého čínského bylinkového čaje a přejde k nám. Vypráví o online petici za návrat skupiny do Croc's [klub se dnes jmenuje The Pink Toothbrush - Růžový kartáček], ušklíbne se nad dokumentárním filmem o začátcích skupiny, který nedávno viděl. Skoro nadešel čas vydat se na pódium, takže si Q z ledničky podal pití ("můžeš si vzít jednu z mých velkých plechovek, jestli chceš!" nabízel Fletcher) a vyrazil zpět.

O pár minut později se z Gahanova pokoje rozburácel I Wanna Be Your Dog od Iggyho Popa a po chodbě se rozlehl frontmanův hrdelní řev. Fletcher si protahoval ruce a Gore čekal na své spoluhráče s doprovodnými hudebníky Christianem Eignerem a Peterem Gordenem. "Sakra, jó!" křičí nabuzený Gahan se slunečnými brýlemi. Kapela se seskupila do hloučku, spustilo se intro. Je to další skvělé a slavnostní představení. Dav doprovází svým křikem každé slovo, nenápadné skladby jako Wrong a Poison Heart mění na velkolepé hymny a velkolepé hymny v něco, co budí mnohem radostnější a emocionálnější dojem než pouhá prezentace starých hitů. Kupříkladu ze závěru Enjoy The Silence naskakuje husí kůže.

Depeche Mode to nenechává chladné. Na konci si vychutnávají potlesk, Gahan zůstává jako poslední, aby využil každou vteřinu, a posílá směrem k publiku vzdušné polibky. Právě v takových chvílích si zpěvák v duchu říká, 'ano, dosáhli jsme vrcholu a mohli bychom ukončit činnost skupiny.' Je šťastný, je dobrý, je hotový. Dělá to skoro 40 let a ví, že všechno někdy končí. Ale možná si dají přestávku, a Martin Gore mu možná pošle nějaké písničky, a možná si je Gahan poslechne, pomyslí si "páni" a Depeche Mode tu budou zas...

26.9.2017
Autor: Niall Doherty
Foto: Alex Lake
Zdroj: Q Magazine, dostupné na DMTVA

 

15. říjen 2017 o 18:32 • eternal • Články

Diskuze

Diskuze neobsahuje žádny příspěvek.

Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.