Singlová inventura Depeche Mode dopadla v Praze na výbornou

Koncert britské kultovní kapely byl mostem mezi její minulostí a přítomností. Inventuru toho nejlepšího, co ve své sedmnáctileté kariéře natočila, nabídla v úterý večer divákům ve zcela vyprodané pražské Sportovní hale britská kultovní skupina Depeche Mode.

Tentokrát se představila jako trio ve složení David Gahan, Martin Gore a Andy Fletcher. Její vystoupení, konané v rámci světového turné Singles Tour 86-98, bylo v pořadí již třetí v České republice.

Takřka s computerovou přesností zahájilo koncert úderem dvacáté hodiny dívčí taneční trio Purity. Zvukově alespoň zpočátku nepříliš dokonalé, přesto dokázalo publikum svými strojově přesnými rytmy přivést do varu. Pak nastoupil DJ Tim Simenon se svým projektem Bomb the Bass, který monotónními figurami spíše uspával.

Hlavní hvězdy se na pódiu objevily pět minut před jedenadvacátou hodinou. O tom, v čí režii budou příští zhruba dvě hodiny, nebylo pochyb od prvních taktů Stripped, britské „patnáctky" z roku 1986, která je považována za historicky první, kde kapela rozšířila syntetický zvuk o kytaru. Publikum tančilo, gestikulovalo a občas i zpívalo spolu s kapelou. Ta na koncertu volně střídala jednotlivá období svého vývoje.

Vedle sebe se tak objevily přibližně dvě desítky zásadncíh skladeb z alb Violator, 101, Songs Of Faith And Devotion i Ultra. Přestože hlavní protagonisté - doplnění navíc o vokalistky, živého bubeníka a další hudebníky - svou show omezovali víceméně na trpitelská či mesiášská gesta zpěváka Davida Gahana, předvedli čas od času i tanečky, jimiž vyvolali u pražského publika nadšení, hraničící občas až s vytržením při náboženském obřadu. Celkový dojem umocňovala také zadní videoprojekce, účelná světla, ale především velice kvalitní zvuk, který po celou dobu koncertu prakticky v kterémkoliv místě haly dopřával možnost dokonalého hudebního prožitku. Depeche Mode tak v Praze potvrdili, že stále patří ke stálicím světového popu, který významně ovlivňují již druhou desítku let.

Karel Jenčík, Slovo, 17.9.98

Černooděnci zaplavili Prahu

Fanoušci britských Depeche Mode, mnozí odění v černém, jak velí kult skupiny, v úterý večer zcela zaplavili pražskou Sportovní halu a její nejbližší okolí. Na vyprodaný koncert, který byl součástí Singles 86-98 Tour a nabídl průřez největšími hity kapely, dorazily kromě českých příznivců také početné skupiny z Polska, Maďarska a z Rakouska. Šňůra začala z kraje září na území bývalého Sovětského svazu. Před hlavními hvězdami na pódiu vystoupili dívčí trio Purity a Tim Simenon s tanečním projektem Bomb The Bass, který jako DJ po koncertě ještě stihl zahrát i v klubu Roxy. Trojice, která se na scéně rozrostla o další čtyři muzikanty, dnes na palubě speciálu zamíří do Vídně, kde večer odehraje další koncert turné.

Lidové noviny, 16.9.98

Legendární kapela vybrala největší hity

Depeche Mode ukázali, v čem je jejich síla

Trochu jako vchod do nevěstince vypadaly kulisy, před nimiž v úterý v pražské Sportovní hale hrála skupina Depeche Mode. Rudé závěsy a záměrně pouťově laciná výzdoba ještě podtrhly ironii, která tvorbu Depeche Mode v poslední době provází: kapela na koncertě zařadila jen dvě skladby z první poloviny osmdesátých let, kdy ji ještě kritici směli označit za prodejnou. Hranici, kam až ve svém ohlížení se zajdou, stanovili Depche Mode hned na začátku písní A Question Of Time z roku 1986. Od té doby je totiž posluchači mohli brát vážně. Kolovrátkové melodie tehdy přešly ve skutečné písničky a dříve samoúčelné skládání zvuků dostalo svůj řád. Věčné hledání, v němž se doposud nezastavili, posunulo Depeche Mode mezi nejvlivnější kapely devadesátých let. Před vyprodanou halou vsadili Depeche Mode na osvědčené hity. Polohy, v nichž byli v minulosti nejsilnější, ponechali beze změn, naopak, kde se necítili pevní v kramflecích, nechali ze skladeb jenom základy. Na nich ukázali svoji životaschopnost i v době, kdy slaví osmnáct let od svého vzniku: po úpravě byly jejich písně „nové" a přitom stejně podmanivé, jako v době svého vzniku.

Rovnost, 17.9.98

Britská skupina Depeche Mode obšťastnila své české vyznavače

Zcela zaplněná Sportovní hala na pražském Výstavišti včera aplaudovala vystoupení britské elektronické skupiny Depeche Mode. Spíš setkání vyznavačů jakéhosi kultu než „obyčejný" koncert připomínalo včerejší vystoupení Depeche Mode. Do posledního místa vyprodaná Sportovní hala sledovala koncert ve stavu vytržení, připomínajícím spíš náboženský obřad. Jeho hlavním ceremoniářem pak byl vokalista David Gahan, tu zachmuřeně trpící, jindy na sebe beroucí podobu dramatického mesiáše. Depeche Mode se v Praze představili jako trio, spolu s Gahanem na pódiu stáli ještě Martin Gore a Andy Fletcher - proti minulému pražskému koncertu tedy chyběl klávesista Alan Wilder, který mezitím její řady opustil. Zvuk ze scény ovšem posilovali i doprovodní muzikanti a vokalisté. Kapela ve Sportovní hale předvedla průřez svou téměř dvacetiletou kariérou - její koncertní šňůra se ostatně pořádá při příležitosti vydání kompilace singlových hitů Depeche Mode. Publikum, v němž většinu tvořili diváci s tvorbou Depeche Mode dokonale seznámení, pak na každou píseň spolehlivě a nadšeně reagovalo. Velmi emotivní ostatně bylo i včerejší setkání členů kapely se zástupci jejich zdejšího početného fanklubu. Hudba Depeche Mode uhranula již několikátou generaci teenagerů. Na internetu ale lze najít i svědectví dospělých lidí, kteří sami sebe označují za „gahanoliky", pro které se písně Depeche Mode a shromažďování sebenepatrnějších zmínek o kapele, otištěných v jakémkoli médiu, stalo posedlostí a v některých případech i návykem v pravém slova smyslu. Na jedné z mnoha internetových stránek DM lze najít příběh americké fanynky, jejíž život hudba Depeche Mode téměř dokonale rozvrátila. Bezděčně ji zachránil sám David Gahan - začátkem devadesátých let si nechal narůst dlouhé vlasy a udělat tetování, čímž ji znechutil a její posedlost pak polevila.

David Gahan: Jsem klišé

Apel hudby skupiny z britského Basildonu tkví asi v její naléhavé vážnosti a obřadnosti, písně Depeche Mode jsou zároveň posluchačsky nenáročné a obecně přístupné. Často vyjadřují pocit jakéhosi velmi „fotogenického" zoufalství okořeněného efektní (pseudo)duchovností a často i velmi sexuálním podtextem, to vše je duši ztrápeného teenagera často velmi blízké. Hudba Depeche Mode mu tak dává možnost vnímat své prožitky jako hlubší a významnější. Sám Gahan ostatně v jednom časopiseckém rozhovoru přiznal: „Jsem klišé". Ona líbivá temnota, jež z hudby DM vyzařuje, však v jeho vlastním životě nabrala velmi konkrétní a dosti drsnou podobu. V devadesátých letech musel svést úporný boj s heroinovým návykem, který ho na určitou dobu připravil o možnost kontaktu s vlastním dítětem a dohnal ho k vážně míněnému, naštěstí však nevydařenému (a široce medializovanému) pokusu o sebevraždu. Během posledních let se často spekulovalo o rozpadu kapely, Gahanovi se však podařilo se návyku zbavit a dostat svůj život pod kontrolu.

Skupinu Depeche Mode založili v roce 1976 klávesisté Vince Clarke (později odešel do skupin Yazzo a potom Erasure) a Andrew Fletcher. Kapela jako jedna z prvních svůj zvuk založila výhradně na syntezátorech, její písně tehdy víceméně odpovídaly duchu vlny takzvaných nových romantiků. Hlavním architektem dnešního zvuku Depeche Mode se stal Martin Gore, který do kapely nastoupil po Clarkeově odchodu. Za nejlepší alba DM jsou
považovány desky People Are People (1984), Some Great Reward (1984), Catching up with Depeche Mode (1985), Black Celebration (1986) a Music for Masses (1987). V devadesátých letech skupina natočila studiová alba Violator (1990), Songs of Faith & Devotion (1993)
a Ultra (1997).

ndl, Právo, 16.9.98

Depeche Mode, Purity, DJ Tim Simenon (Bomb The Bass)

Praha, Sportovní hala, 15.9.1998

Na úvod nutno podotkonut, že od pořadatelů byla trochu kulišáma napsat na plakáty i jinam 'Depeche Mode, Bomb The Bass, Purity'. Po Purity (které jsem bohužel nestihla) se čekalo na další live kapelu a ani moc nevnímalo, že nějaký DJ hraje skvělé podivnosti s polámanými beaty. Že to je Tim Simenon z Bomb The Bass, kteří živě vůbec nevystoupí, se ukázalo, až když spustili DM, respektive když se rozezněly první tóny Question Of Time. Ne odevšad bylo vidět, co se děje na pódiu, a intro (Painkiller) znělo tak, že klidně mohlo patřit Bomb The Bass... Ale předkapela stejně asi moc lidí nezajímala - po střechu plná Sportovní hala tu byla jen kvůli té jedné jediné partě, o tom nebylo pochyb. Tak oddané fanoušky nemá snad nikdo na světě - ti lidi Depeche Mode prostě milují, snesli by od nich evidentně cokoli a každý pohyb či zvuk z pódia kvitují neuvěřitelnými jekoty i pohyby. Posluchač, který není tak úplně 'jejich' (rozuměj: DM uznává, ale z okna by kvůli nim neskákal), chvílemi jen vyjukaně zírá, kam to vlezl. Když celá hala - ne přední řady, jak bývá na podobných velkých akcích zvykem, ale opravdu celá hala až po poslední řadu ochozů začala mávat rukama doprava-doleva nad hlavou, vypadalo to jako na spartakiádě. A když do toho sem tam rozsvítili silné světlo v hale, nebo naopak všechno zhlasli a nechali jen běhat žárovky v písmenech DM, která byla hlavní dekorací pódia, bylo to jako na nějaké slavnostní schůzce jakési sekty. Opravdu žádná kapela s lidmi takhle necvičí. Někdo možná cvičí s publikem v klubech, ale ne s takovýmhle obřím, zdaleka ne jen teenagerovským davem. Možná podobně frenetické šílení působí třeba Kelly Family, na jejichž koncerty ale redaktoři našeho časopisu nechodí... Takže dobře, z poslouchatelných kapel žádná s lidmi takhle nemává... Ti černooděnci v publiku byli tak šťastní, že někam patří a že dělají to samé, co ty tisíce okolo, že se nedalo nepomyslet na to, co by se dělo, kdyby Dave dav navedl k nějakému - co já vím, třeba násilí.

To naštěstí hrozí opravdu jen teoreticky, protože hudba DM o násilí rozhodně není. A ta, kterou hráli na tomhle koncertě, už vůbec ne (rozuměj: žádné strašidelné kousky, žádné experimenty): současné turné The Singles Tour je natolik důsledně oslavou singlů, že Depeche Mode nic jiného než hity nehrají. A po pravdě řečeno, ve smyslu hudebních úprav s nimi moc neudělali. Až na závěrečnou stařičkou Just Can't Get Enough jsme slyšeli vlastně verze, které už známe z kompaktů -a to kapela hraje v jiném složení! Žádná překvapení, žádné změny, žádné zvláštní hlášky z pódia, jen hraní si s tím, co zaručeně zabírá (včetně videoprojekce: viděli jsme kousky z klipů, žádné pokusy s něčím jiným). Devětadevadesát procent lidí přišlo přesně na tohle, ale stejně by skupina jako Depeche Mode mohla mít víc odvahy. Koncert, jaký předvedli, se dá označit za poměrně populistický (pravda ale je, že dav řvoucí nadšením by možná většinu jemných nuancí přehlušil) a opravdu jen pro ty, kteří od kapely nečekají víc než naplnění toho, co průměrný posluchač chce. Je pravda, že skladby jako Nevěr Let Me Down Again, A Question Of Lust, Condemnation, Enjoy The Silence, Stripped či / Feel You mají své kouzlo, je fakt, že Gahanovi to zpívá pořád dobře a že jsou to prostě profíci - ale stejně se tohle vystoupení nedá považovat za opravdový koncert.

Jana Kománková

Depeche Mode LIVE

To zas bylo jednou v Holešovicích černo. Poprvé takovou koncentraci příznivců DEPECHE MODE zažila Praha ještě za dob svazáků a soudružských zdravic. Stejně jako v letech 1988 a 1993 se i tentokrát jednalo o událost s velkým U, o čemž svědčily již měsíc vyprodané vstupenky. Není bez zajímavosti, že skalní fanoušci byli ochotni pro poslední lístky obětovat cestu přes celou republiku. Přesto se již po poledni začal před branou Sportovní haly vytvářet dav koupěchtivých zájemců. Protože, co si budeme namlouvat, naděje umírá poslední a Sportovní hala není nafukovací.

0 tom, že nešlo o akci lokálního rázu, svědčila i pestrá škála jazyků, které bylo možno ono osudové odpoledne před branami zaslechnout. Narychlo napsané tabulky s textem 'Koupím lístky' v češtině a angličtině nešlo přehlédnout. Výjimkou nebyly ani zástupy Poláků, Rusů a Maďarů, kteří přijeli ve speciálně vypravených autobusech s nadějí, že si lupeny na místě opatří. Mimo skalních příznivců. Depeche Mode byla tato akce i svátkem pro gangy překup- níků. Cena vstupenky se na improvizovaném černém trhu vyšphala z původních 690 Kč v předprodeji až na celých 3 500 Kč! Dobře zaplacená brigáda. Méně movitým fanouškům nezbylo než v dešti a zimě vyčkat, zda ceny vstupenek přece jen neklesnou či pomalu odkráčet na Depeche Mode After Show Party v klubu Domovina, nebo do Roxy, kde už souběžně s koncertem DM mixoval DJ a producent v jedné osobě Tim Simeon (Bomb The Bass). Osobně jsem byl přítomen i zoufalému pokusu skupinky mladíků, která nabízela ostraze u vchodu 1 500 Kč Kč za osobu... Nic naplat, Depeche Mode jsou zkrátka kult. Během osmnáctileté kariéry si vydobyli postavení, jež pravděpodobně nemá v dějinách hudby precedens. O tom svědčil i samotný koncert.

Po výborném úvodním setu DJ Simeona alias BOMB THE BASS, který ovšem zůstal většině fans ukryt na menším, bočním pódiu, nastoupili PURITY - trojice podivných děvčat v roli předkapely, která měla nechat ještě chvilku hořet nedočkavostí všechny depešechtivé posluchače. Jejich první skladba ještě zněla vcelku zajímavě, junglový rytmus byl ale takřka totožný s tempem druhé, třetí až poslední skladby. Je pravda, že místy došlo i na breakbeátgyé přechody, ale ty byly stejně sterilní. Jediná změna nastala, když se vůdčí tria chopila kytary a začala zpívat - v tu chvíli Purity změli, jako když Dubstar protáhnete tvrdě junglovým spodkem. Echování jednoduchých refrénů bylo stejně zbytečné, jako další setrvávání tria na pódiu. Resumé přítomných znělo jasně. Po čtvrté skladbě začalo obecenstvo hlasitě skandovat Depeche Mode, Depeche Mode. I tak se dá hovořit o velké toleranci přítomných, kteří ve svém čekání na zlatý hřeb vydrželi až příliš mnoho. A pak se to stalo. Země se otevřela, hlediště zhaslo - pódium rozsvítilo a na něj za nekonečného potlesku přicházeli postupně Martin Gore, David Gahan, Andy Fletcher a doprovod. Davy doslova šílely a skalní fanoušci pravděpodobně ještě stále nedokázali uvěřit vlastním očím. Jinak si nedokážu vysvětlit fakt, že David Gahan v prvních třech skladbách sklízel bouřlivý potlesk za každý krok sun krok, doslova za každý pohyb zadku. Poté už to šlo ráz na ráz, hity střídaly hity a Depeche Mode vesele skákali z roku na rok, z osmdesátých do devadesátých let a zpět, přesně jak se jim chtělo nebo jak jim kázal playlist. Dokázali, že jsou profesionály do morku kosti. Ani škobrtnutí, ani skvrnka, všechno čistě a bez chyby. Navíc Dave Gahan, vědom si své nezlomné pozice, několikrát rozřwpal a rozezpíval celou Sportovku, což byla podívaná více než úchvatná. Představte si třicetitisícový les rukou vlnit se v rytmu střídavě doprava a doleva. Komunikace na výbornou. V průběhu koncertu se ke slovu dostaly i dvě vokalistky, které nejvíc vypomáhaly v pěveckých partech Martinu Goreovi. Samozřejmě, že se Sportovní hala dočkala na závěr i zasloužených přídavků. Úterní večer zažili mnozí koncert snů. Byl přece součástí turné k albu 86 -98, což znamená, že páteř show spočívala v prezentaci největších až zli-dovělýchh hitů, které přicházely v kulometné řadě za sebou. Kdybych si mohl zpětně vybrat, přivítal bych víc věcí z Ultra a hlavně bych to rád viděl bez chřipky. Každopádně tento koncert byl, i pro svou osobitou atmosféru, z těch, které se natrvalo usadí v paměti.

Jiří Hofreitr, Rock Report

14.9.2008 o 19:31 • DeeBeeDM • Články • Diskuze (0) •

Reklamní odkazy

Diskuze

Diskuze neobsahuje žádny příspěvek.

Soukromá zóna

Hlavní navigace

Nejdiskutovanější

DM Shop

Z fotogalerie

Aktuální srazy

Neprohlédněte

Singlová inventura Depeche Mode dopadla v Praze na výbornou

Reklamní odkazy

Diskuze