Walking in their Shoes

25.-26.10.1998 - Je sobota kolem poledne a nám se po letech plní dávný sen - jsme v Basildonu.

Cíl č. 1 - BONNYAGE ROAD - po necelé půl hodince s mapou v ruce se nám celkem snadno podařilo najít ...

... Daveův rodný dům.
Po záměrně prodlužovaném “obcházení” a “ofocování” domu i oné slavné garáže, kde to tenkrát rozjeli, jsme nemohli zahodit příležitost a nezazvonit.

Ale to, co následovalo nás málem položilo. Ta příjemná starší paní, která přišla otevřít, nebyla nikým jiným než paní Gahanová osobně. Kdo by čekal, že po tolika letech stále bydlí na stejné adrese.

“Co Dave navštěvuje Vás občas?”
“Samozřejmě”, padlo mimo jiné. Cestou do WOOLHERGREEN jsme se celkem psychicky uklidnili.

Hlavním soudcem písniček DM je Daveova matka. Měřítkem kvality je podle ní, když má píseň dobrý beat a výraznou melodii.

Andyho rodný dům jeho rodiče již dávno prodali. Štěstí však opět přálo a sympatický John Burton (soused z vedlejšího domu) nás pozval nad očekávání ochotně dovnitř.

Společně s jeho ženou a synem Stephanem (Andyho přítel ze školních let, dodnes se scházejí pravidelně na fotbale) a jeho dětmi jsme strávili více než hodinu.

Bohužel čas pokročil, tma na krku a my jsme již neměli možnost vidět onu Basildonskou školu, kde se potkali Andy, Martin, Vince a Alison. Původní plán přespat v Bed & Breakfast se díky více méně dělnickému rázu města nedal uskutečnit.

Neděle - diky Stephenovi jsme věděli, v které oblasti Londýna máme hledat Andyho restauraci. Chvíli nám to sice trvalo, ale námaha přinesla ovoce. S rozhodnutím dát si alespoň kafe, vcházíme dovnitř ...

“To není možné. On tu opravdu je!!!”, řekli jsme téměř současně. Andy stál u barového pultu a právě telefonoval. Následující zhruba půlhodina strávená v Andyho přítomnosti byla nepopsatelná.

Celý tento víkend byl zážitek, který nám vynahradil velké zklamání z Anglie samotné a z “anglického přístupu a nedocenění” tak skvělé skupiny jako je Depeche Mode.

(Ivana a Martina - dopisovatelky z Londýna)