16 let od nejlepšího koncertu Depeche Mode

Nepříliš vlídné počasí. Chvílemi déšť a chladno.Takové bylo úterý 15. září před 16 lety. Před pražskou Sportovní halou se po celý den shromažďují skupinky fanoušků Depeche Mode, aby uvnitř oslavili vzkříšení kultu.

Ten večer se odehrál koncert, na který se i po letech vzpomíná jako na jeden z nejlepších, které kdy Depeche Mode v Evropě odehráli. A nebylo to díky kapele samotné. Fantastické publikum totiž připravilo Dave Gahanovi, Martinu Goreovi a Andrew Fletcherovi neskutečné přivítání... Tehdy si čeští ale i slovenští fanoušci udělali mezi ostatními příznivci Depeche Mode v Evropě velké jméno. Jeden anglicky fanoušek v době Tour Of The Universe napsal, že nesmí vynechat Prahu, protože o 98´slyšel neskutečné legendy. A bylo to skutečně tak. Žádná protekční dítka a lidi na kukačku doplňující fanoušky, žádná poloprázdná Letná,žádné rodiny s dětmi na výletě, ale 15 tisíc ultra depešáků připravilo atmosféru, z které ještě dnes nádherně mrazí...

Zprávy z tisku...Obě delegace pak položili...pardon

Koncert britské kultovní kapely byl mostem mezi její minulostí a přítomností. Inventuru toho nejlepšího, co ve své sedmnáctileté kariéře natočila, nabídla v úterý večer divákům ve zcela vyprodané pražské Sportovní hale britská kultovní skupina Depeche Mode.

Tentokrát se představila jako trio ve složení David Gahan, Martin Gore a Andy Fletcher. Její vystoupení, konané v rámci světového turné Singles Tour 86-98, bylo v pořadí již třetí v České republice.

Takřka s computerovou přes­ností zahájilo koncert úderem dvacáté hodiny dívčí taneční trio Purity. Zvukově alespoň zpočátku nepříliš dokonalé, přesto dokáza­lo publikum svými strojově přes­nými rytmy přivést do varu. Pak nastoupil DJ Tim Simenon se svým projektem Bomb the Bass, který monotónními figurami spí­še uspával.

Hlavní hvězdy se na pódiu obje­vily pět minut před jedenadvacá­tou hodinou. O tom, v čí režii budou příští zhruba dvě hodiny, nebylo pochyb od prvních taktů Stripped, britské „patnáctky" z roku 1986, která je považována za historicky první, kde kapela rozšířila syntetický zvuk o kytaru. Publikum tančilo, gestikulovalo a občas i zpívalo spolu s kapelou. Ta na koncertu volně střídala jednotlivá období svého vývoje.

Vedle sebe se tak objevily přibližně dvě desítky zásadncíh skladeb z alb Violator, 101, Songs Of Faith And Devotion i Ultra. Přestože hlavní protagonisté - doplnění navíc o vokalistky, živého bubeníka a další hudebníky - svou show omezovali víceméně na trpitelská či mesiášská gesta zpěváka Davida Gahana, předvedli čas od času i tanečky, jimiž vyvolali u pražského publika nadšení, hraničící občas až s vytržením při náboženském obřadu. Celkový dojem umocňovala také zadní videoprojekce, účelná světla, ale především velice kvalitní zvuk, který po celou dobu koncertu prakticky v kterémkoliv místě haly dopřával možnost dokonalého hudebního prožitku. Depeche Mode tak v Praze potvrdili, že stále patří ke stálicím světového popu, který významně ovlivňují již druhou desítku let.

Karel Jenčík, Slovo, 17.9.98

Černooděnci zaplavili Prahu

Fanoušci britských Depeche Mode, mnozí odění v černém, jak velí kult skupiny, v úterý večer zcela zaplavili pražskou Sportovní halu a její nejbližší okolí. Na vyprodaný koncert, který byl součástí Singles 86-98 Tour a nabídl průřez největšími hity kapely, dorazily kromě českých příznivců také početné skupiny z Polska, Maďarska a z Rakouska. Šňůra začala z kraje září na území bývalého Sovětského svazu. Před hlavními hvězdami na pódiu vystoupili dívčí trio Purity a Tim Simenon s tanečním projektem Bomb The Bass, který jako DJ po koncertě ještě stihl zahrát i v klubu Roxy. Trojice, která se na scéně rozrostla o další čtyři muzikanty, dnes na palubě speciálu zamíří do Vídně, kde večer odehraje další koncert turné.

Lidové noviny, 16.9.98

Legendární kapela vybrala největší hity

Depeche Mode ukázali, v čem je jejich síla

Trochu jako vchod do nevěstince vypadaly kulisy, před nimiž v úterý v pražské Sportovní hale hrála skupina Depeche Mode. Rudé závěsy a záměrně pouťově laciná výzdoba ještě podtrhly ironii, která tvorbu Depeche Mode v poslední době provází: kapela na koncertě zařadila jen dvě skladby z první poloviny osmdesátých let, kdy ji ještě kritici směli označit za prodejnou. Hranici, kam až ve svém ohlížení se zajdou, stanovili Depche Mode hned na začátku písní A Question Of Time z roku 1986. Od té doby je totiž posluchači mohli brát vážně. Kolovrátkové melodie tehdy přešly ve skutečné písničky a dříve samoúčelné skládání zvuků dostalo svůj řád. Věčné hledání, v němž se doposud nezastavili, posunulo Depeche Mode mezi nejvlivnější kapely devadesátých let. Před vyprodanou halou vsadili Depeche Mode na osvědčené hity. Polohy, v nichž byli v minulosti nejsilnější, ponechali beze změn, naopak, kde se necítili pevní v kramflecích, nechali ze skladeb jenom základy. Na nich ukázali svoji životaschopnost i v době, kdy slaví osmnáct let od svého vzniku: po úpravě byly jejich písně „nové" a přitom stejně podmanivé, jako v době svého vzniku.

Rovnost, 17.9.98

Britská skupina Depeche Mode obšťastnila své české vyznavače

Zcela zaplněná Sportovní hala na pražském Výstavišti včera aplaudovala vystoupení britské elektronické skupiny Depeche Mode. Spíš setkání vyznavačů jakéhosi kultu než „obyčejný" kon­cert připomínalo včerejší vystoupe­ní Depeche Mode. Do posledního místa vyprodaná Sportovní hala sledovala koncert ve stavu vytržení, připomínajícím spíš náboženský ob­řad. Jeho hlavním ceremoniářem pak byl vokalista David Gahan, tu zachmuřeně trpící, jindy na sebe be­roucí podobu dramatického mesiá­še. Depeche Mode se v Praze před­stavili jako trio, spolu s Gahanem na pódiu stáli ještě Martin Gore a Andy Fletcher - proti minulému pražské­mu koncertu tedy chyběl klávesista Alan Wilder, který mezitím její řady opustil. Zvuk ze scény ovšem posi­lovali i doprovodní muzikanti a vokalisté. Kapela ve Sportovní hale předvedla průřez svou téměř dvace­tiletou kariérou - její koncertní šňů­ra se ostatně pořádá při příležitosti vydání kompilace singlových hitů Depeche Mode. Publikum, v němž většinu tvořili diváci s tvorbou De­peche Mode dokonale seznámení, pak na každou píseň spolehlivě a na­dšeně reagovalo. Velmi emotivní ostatně bylo i včerejší setkání členů kapely se zástupci jejich zdejšího početného fanklubu. Hudba Depeche Mode uhranula již několikátou generaci teenagerů. Na internetu ale lze najít i svědectví dospělých lidí, kteří sami sebe ozna­čují za „gahanoliky", pro které se písně Depeche Mode a shromažďo­vání sebenepatrnějších zmínek o ka­pele, otištěných v jakémkoli médiu, stalo posedlostí a v některých přípa­dech i návykem v pravém slova smyslu. Na jedné z mnoha internetových stránek DM lze najít příběh americké fanynky, jejíž život hudba Depeche Mode téměř dokonale roz­vrátila. Bezděčně ji zachránil sám David Gahan - začátkem devadesá­tých let si nechal narůst dlouhé vlasy a udělat tetování, čímž ji znechutil a její posedlost pak polevila.

David Gahan: Jsem klišé

Apel hudby skupiny z britského Basildonu tkví asi v její naléhavé vážnosti a obřadnosti, písně Depeche Mode jsou zároveň posluchačsky nenáročné a obecně přístupné. Často vyjadřují pocit jakéhosi velmi „fotogenického" zoufalství okořeněného efektní (pseudo)duchovností a často i velmi sexuálním podtextem, to vše je duši ztrápeného teenagera často velmi blízké. Hudba Depeche Mode mu tak dává možnost vnímat své prožitky jako hlubší a významnější. Sám Gahan ostatně  v jednom časopiseckém rozhovoru přiznal: „Jsem klišé". Ona líbivá temnota, jež z hudby DM vyzařuje, však v jeho vlastním životě nabrala velmi konkrétní a dosti drsnou podobu. V devadesátých letech musel svést úporný boj s heroinovým návykem, který ho na určitou dobu připra­vil o možnost kontaktu s vlastním dí­tětem a dohnal ho k vážně míněné­mu, naštěstí však nevydařenému (a široce medializovanému) pokusu o sebevraždu. Během posledních let se často spekulovalo o rozpadu kape­ly, Gahanovi se však podařilo se ná­vyku zbavit a dostat svůj život pod kontrolu.

Skupinu Depeche Mode založili v roce 1976 klávesisté Vince Clarke (později odešel do skupin Yazzo a potom Erasure) a Andrew Fletcher. Kapela jako jedna z prvních svůj zvuk založila výhradně na syntezátorech, její písně tehdy víceméně odpovídaly duchu vlny takzvaných nových romantiků. Hlavním architektem dnešního zvuku Depeche Mode se stal Martin Gore, který do kapely nastoupil po Clarkeově odchodu. Za nejlepší alba DM jsou

považovány desky People Are People (1984), Some Great Reward (1984), Catching up with Depeche Mode (1985), Black Celebration (1986) a Music for Masses (1987). V devadesátých letech skupina na­točila studiová alba Violator (1990), Songs of Faith & Devotion (1993)

a Ultra (1997).

Právo, 16.9.98

Depeche Mode, Purity, DJ Tim Simenon (Bomb The Bass)

Praha, Sportovní hala, 15.9.1998

Na úvod nutno podotkonut, že od pořadatelů by­la trochu kulišáma napsat na plakáty i jinam 'Depeche Mode, Bomb The Bass, Purity'. Po Purity (které jsem bohužel nestihla) se čekalo na další live kapelu a ani moc nevnímalo, že nějaký DJ hraje skvělé podivnosti s polámanými beaty. Že to je Tim Simenon z Bomb The Bass, kteří ži­vě vůbec nevystoupí, se ukázalo, až když spusti­li DM, respektive když se rozezněly první tóny Question Of Time. Ne odevšad bylo vidět, co se děje na pódiu, a intro (Painkiller) znělo tak, že klidně mohlo patřit Bomb The Bass... Ale předkapela stejně asi moc lidí nezajímala - po střechu pl­ná Sportovní hala tu byla jen kvůli té jedné jediné partě, o tom nebylo pochyb. Tak oddané fanouš­ky nemá snad nikdo na světě - ti lidi Depeche Mode prostě milují, snesli by od nich evidentně cokoli a každý pohyb či zvuk z pódia kvitují neu­věřitelnými jekoty i pohyby. Posluchač, který není tak úplně 'jejich' (rozuměj: DM uznává, ale z okna by kvůli nim neskákal), chvílemi jen vyjukaně zírá, kam to vlezl. Když celá hala - ne přední řady, jak bývá na podobných velkých akcích zvykem, ale opravdu celá hala až po poslední řadu ochozů začala mávat rukama doprava-doleva nad hla­vou, vypadalo to jako na spartakiádě. A když do toho sem tam rozsvítili silné světlo v hale, nebo naopak všechno zhlasli a nechali jen běhat žá­rovky v písmenech DM, která byla hlavní dekora­cí pódia, bylo to jako na nějaké slavnostní schůz­ce jakési sekty. Opravdu žádná kapela s lidmi tak­hle necvičí. Někdo možná cvičí s publikem v klu­bech, ale ne s takovýmhle obřím, zdaleka ne jen teenagerovským davem. Možná podobně frenetické šílení působí třeba Kelly Family, na jejichž koncerty ale redaktoři našeho časopisu nechodí... Takže dobře, z poslouchatelných kapel žádná s lidmi takhle nemává... Ti černooděnci v publiku byli tak šťastní, že někam patří a že dělají to sa­mé, co ty tisíce okolo, že se nedalo nepomyslet na to, co by se dělo, kdyby Dave dav navedl k ně­jakému - co já vím, třeba násilí.

To naštěstí hrozí opravdu jen teoreticky, protože hudba DM o násilí rozhodně není. A ta, kterou hrá­li na tomhle koncertě, už vůbec ne (rozuměj: žád­né strašidelné kousky, žádné experimenty): sou­časné turné The Singles Tour je natolik důsledně oslavou singlů, že Depeche Mode nic jiného než hity nehrají. A po pravdě řečeno, ve smyslu hu­debních úprav s nimi moc neudělali. Až na závě­rečnou stařičkou Just Can't Get Enough jsme sly­šeli vlastně verze, které už známe z kompaktů -a to kapela hraje v jiném složení! Žádná překva­pení, žádné změny, žádné zvláštní hlášky z pódia, jen hraní si s tím, co zaručeně zabírá (včetně vi­deoprojekce: viděli jsme kousky z klipů, žádné po­kusy s něčím jiným). Devětadevadesát procent li­dí přišlo přesně na tohle, ale stejně by skupina ja­ko Depeche Mode mohla mít víc odvahy. Koncert, jaký předvedli, se dá označit za poměrně populistický (pravda ale je, že dav řvoucí nadšením by možná většinu jemných nuancí přehlušil) a oprav­du jen pro ty, kteří od kapely nečekají víc než na­plnění toho, co průměrný posluchač chce. Je prav­da, že skladby jako Nevěr Let Me Down Again, A Question Of Lust, Condemnation, Enjoy The Silence, Stripped či / Feel You mají své kouzlo, je fakt, že Gahanovi to zpívá pořád dobře a že jsou to prostě profíci - ale stejně se tohle vystoupení nedá považovat za opravdový koncert.

Jana Kománková

Depeche Mode LIVE

To zas bylo jednou v Holešovicích černo. Poprvé takovou koncentraci příznivců DEPECHE MODE zažila Praha ještě za dob svazáků a soudružských zdravic. Stejně jako v letech 1988 a 1993 se i tentokrát jed­nalo o událost s velkým U, o čemž svědčily již měsíc vyprodané vstupenky. Není bez zajíma­vosti, že skalní fanoušci byli ochotni pro po­slední lístky obětovat cestu přes celou repub­liku. Přesto se již po poledni začal před branou Sportovní haly vytvářet dav koupěchtivých zájemců. Protože, co si budeme namlouvat, naděje umírá poslední a Sportovní hala není nafukovací.

0 tom, že nešlo o akci lokálního rázu, svědčila i pestrá škála jazyků, které bylo možno ono osudové odpoledne před branami zaslechnout. Narychlo napsané tabulky s tex­tem 'Koupím lístky' v češtině a angličtině nešlo přehléd­nout. Výjimkou nebyly ani zástupy Poláků, Rusů a Maďarů, kteří přijeli ve speciálně vypravených autobusech s nadějí, že si lupeny na místě opatří. Mimo skalních příznivců. Depeche Mode byla tato akce i svátkem pro gangy překup- níků. Cena vstupenky se na improvizovaném černém trhu vyšphala z původních 690 Kč v předprodeji až na celých 3 500 Kč! Dobře zaplacená brigáda. Méně movitým fanouš­kům nezbylo než v dešti a zimě vyčkat, zda ceny vstupe­nek přece jen neklesnou či pomalu odkráčet na Depeche Mode After Show Party v klubu Domovina, nebo do Roxy, kde už souběžně s koncertem DM mixoval DJ a producent v jedné osobě Tim Simeon (Bomb The Bass). Osobně jsem byl přítomen i zoufalému pokusu skupinky mladíků, která nabízela ostraze u vchodu 1 500 Kč Kč za osobu... Nic na­plat, Depeche Mode jsou zkrátka kult. Během osmnáctileté kariéry si vydobyli postavení, jež pravděpodobně nemá v dějinách hudby precedens. O tom svědčil i samotný kon­cert.

Po výborném úvodním setu DJ Simeona alias BOMB THE BASS, který ovšem zůstal většině fans ukryt na menším, bočním pódiu, nastoupili PURITY - trojice podivných děvčat v roli předkapely, která měla nechat ještě chvilku hořet ne­dočkavostí všechny depešechtivé posluchače. Jejich první skladba ještě zněla vcelku zajímavě, junglový rytmus byl ale takřka totožný s tempem druhé, třetí až poslední sklad­by. Je pravda, že místy došlo i na breakbeátgyé přechody, ale ty byly stejně sterilní. Jediná změna nastala, když se vůdčí tria chopila kytary a začala zpívat - v tu chvíli Purity změli, jako když Dubstar protáhnete tvrdě junglovým spod­kem. Echování jednoduchých refrénů bylo stejně zbytečné, jako další setrvávání tria na pódiu. Resumé přítomných znělo jasně. Po čtvrté skladbě začalo obecenstvo hlasitě skandovat Depeche Mode, Depeche Mode. I tak se dá ho­vořit o velké toleranci přítomných, kteří ve svém čekání na zlatý hřeb vydrželi až příliš mnoho. A pak se to stalo. Země se otevřela, hlediště zhaslo - pó­dium rozsvítilo a na něj za nekonečného potlesku přicházeli postupně Martin Gore, David Gahan, Andy Fletcher a do­provod. Davy doslova šílely a skalní fanoušci pravděpo­dobně ještě stále nedokázali uvěřit vlastním očím. Jinak si nedokážu vysvětlit fakt, že David Gahan v prvních třech skladbách sklízel bouřlivý potlesk za každý krok sun krok, doslova za každý pohyb zadku. Poté už to šlo ráz na ráz, hity střídaly hity a Depeche Mode vesele skákali z roku na rok, z osmdesátých do devadesátých let a zpět, přesně jak se jim chtělo nebo jak jim kázal playlist. Dokázali, že jsou profesionály do morku kosti. Ani škobrtnutí, ani skvrnka, všechno čistě a bez chyby. Navíc Dave Gahan, vědom si své nezlomné pozice, několikrát rozřwpal a rozezpíval ce­lou Sportovku, což byla podívaná více než úchvatná. Před­stavte si třicetitisícový les rukou vlnit se v rytmu střídavě doprava a doleva. Komunikace na výbornou. V průběhu koncertu se ke slovu do­staly i dvě vokalistky, které nejvíc vypomáhaly v pěveckých partech Martinu Goreovi. Samo­zřejmě, že se Sportovní hala dočkala na závěr i zasloužených přídavků. Úterní večer zažili mnozí koncert snů. Byl přece součástí turné k albu 86 -98, což znamená, že pá­teř show spočívala v pre­zentaci největších až zli-dovělýchh hitů, které přicházely v kulometné řadě za sebou. Kdybych si mohl zpětně vybrat, přivítal bych víc věcí z Ul­tra a hlavně bych to rád viděl bez chřipky. Každo­pádně tento koncert byl, i pro svou osobitou atmos­féru, z těch, které se na­trvalo usadí v paměti.

Jiří Hofreitr, Rock Report

15.9.1998

Spíš setkání vyznavačů jakéhosi kultu než „obyčejný" koncert připomínalo včerejší vystoupení Depeche Mode. Do posledního místa vyprodaná Sportovní hala sledovala koncert ve stavu vytržení, připomínajícím spíš náboženský obřad. Jeho hlavním ceremoniářem pak byl vokalista David Gahan, tu zachmuřeně trpící, jindy na sebe beroucí podobu dramatického mesiáše. Depeche Mode se v Praze představili jako trio, spolu s Gahanem na pódiu stáli ještě Martin Gore a Andy Fletcher – proti minulému pražskému koncertu tedy chyběl klávesista Alan Wilder, který mezitím její řady opustil. Zvuk ze scény ovšem posilovali i doprovodní muzikanti a vokalisté. Kapela ve Sportovní hale předvedla průřez svou téměř dvacetiletou kariérou – její koncertní šňůra se ostatně pořádá při příležitosti vydání kompilace singlových hitů Depeche Mode. Publikum, v němž většinu tvořili diváci s tvorbou Depeche Mode dokonale seznámení, pak na každou píseň spolehlivě a nadšeně reagovalo. Velmi emotivní ostatně bylo i včerejší setkání členů kapely se zástupci jejich zdejšího početného fanklubu.

(Právo)

“A když následovala hymnická Personal Jesus, Gahanův hlas takřka zaniknul ve zpěvu davu. V tu chvíli jakoby reakce publika přesáhly hranice pouhého fanouškovství a staly se projevem fanatismu. Kotlem nejvěrnějších a nejdivočejších posluchačů byl tentokrát celý sál. Podobné vytržení snad zažila hala naposledy v roce 1985, když českoslovenští hokejisté porazili ve finále mistrovství světa Kanadu. “

(MF DNES)

Jako první přišel bubeník Christian Eigner, po něm klávesista Peter Gordeno. Dalším příchozím již byl Andy, po něm Martin a Dave. A velkolepá show mohla začít - A Question Of Time. Slzy v očích fanoušků myslím nebyly vyjímkou, ale to nebyl důvod, proč neskákat, že?

(DMF Halo)

Neohratelná píseň - téměř hymna DM - Never Let Me Down Again. Ona píseň, která mne před osmi lety prostě a jednoduše dostala po prvním poslechnutí a díky které se neoblékám do jiné než černé barvy již několik let. Hned na počátku písně dali fanoušci najevo, že ví, o co jde a začali mávat rukama. Ovšem za osvětlení při písni nebylo vidět, kdo všechno mává, to na sebe ještě nechalo chviličku čekat. Fanoušci odzpívali snad celou píseň, nejkrásnější okamžik ale přišel ve chvíli, kdy končí část Aggro Mix a mává se rukama (možno vidět na videu 101 i Devotional). Dave udal směr mávání a celá Sportovní hala byla v pohybu. Na to si ještě Dave nechal rozsvítit a bylo opravdu vidět, že všech 18.000 fanoušků ve Sportovní hale má ruce nad hlavou a mává až do konce písně. Tento okamžik se jednoduše nedá popsat. Snad bych dodal jen to, že jsem si tento pohled po otočení vychutnal pouze několik vteřin, protože poté jsem přes slzy ani neviděl - bez mučení se k tomu přiznám, protože tato píseň a zvláště tento pohled na fanoušky, na Depeche Mode prostě nemůže nechat jedno oko suché, a to ani teď, když tuto větu píši a vzpomínám na tento okamžik, jeden z těch nejkrášnějších v mém životě. Teprve po této skladbě Dave zdraví “Dobrý večer Praho!”

(DMF Halo)

01. Painkiller (Intro)
02. A Question Of Time
03. World In My Eyes
04. Policy Of Truth
05. It’s No Good
06. Never Let Me Down Again
07. Walking In My Shoes
08. Only When I Lose Myself
09. A Question Of Lust
10. Home
11. Condemnation
12. In Your Room
13. Useless
14. Enjoy The Silence
15. Personal Jesus
16. Barrel Of A Gun

17. Somebody
18. Stripped
19. I Feel You
20. Just Can’t Get Enough