Berlin, Germany, Mercedes-Benz Arena 17/01/2018

Pro němčináře: RECENZE včerejší berlínské show…

Říká se když ti není do zpěvu, tancuj Useless srdcovka.Těším se na ten neskutečný příval euforie a opět si dopřeji hudební orgasmus.

@Michaela 146:
Několikanásobnej?

@DoMunug: Rozhodně, ale nestydím se za to A pak děj se vůle Boží.

@Michaela 146:
Výborně. Není proč se stydět, naopak! Aneb jak se z Useless stává Useful

DoMunug: Popravdě řečeno….Živá hudba ve mně vzbuzuje radost, smutek, touhu…. Stojím tam v davu, cítím strašně moc vzrušení a lásky a toho už zmiňovaného štěstí (vlastně tím tak trochu utíkám do jiného světa).
Na koncert přicházím jako čtyřicátnice a odcházím jako ...náctiletá

@Michaela 146:
Muzika je terapie. Velmi účinná terapie. Proto jsou Tvé pocity naprosto přirozené. Živá vystoupeni mají i jakousi přidanou hodnotu. Útěkům mimo realitu rozumím, sám je prožívám dnes a denně... S DM živě mám spojené i jisté vibrace, mysl i tělo se nastaví do zvl. módu. Zajímavé je, že se to děje jen s Depeche Mode. Už bych čekal, že ty stavy třeba i pominou, ale není tomu tak - je to stále stejné jako v 1993 a bude tomu tak i v 2018. Už teď vím, že to přijde opět, zas a znovu…

DoMunug: Ano, tohle je výborná terapie, příjemný hudební relax… A proto chci chodit na koncerty, dokud to bude možné, protože jsou to jedny z nejkrásnějších chvil v mém životě. ♫
Nenavštívila jsem pouze dva pražské koncerty. Jen malý krůček mě dělil od pražského památného koncertu v roce 1988, jelikož jsem v té době chodila na Základní školu (8.třída) ani přes úprosné prosby mě rodiče nechtěli pustit, kdyby se koncert konal v září, tak to bych bývala šla, to už jsem byla studentkou na jedné pražské průmyslovce.
A druhý pražský koncert, který se konal v roce 2014 jsem nenavštívila z důvodu závažného onemocnění mého manžela.
První pražský koncertní zážitek jsem zažila v roce 1993, tenkrát jsem lupen dostala od rodičů jako dárek ke svým dvacátým narozeninám, tohle byl pro mě dárek nad dárky, úžasný koncertní zážitek, nedá se to popsat

@Michaela 146:
S koncertem v 1988 to mám stejně, bylo mi teprve 13. Doma mi bylo kategoricky zamítnuto… Prej: “...neexistuje! Mezi ty devianty nepůjdeš, ještě se ti něco stane…!” DM tenkrát preferovali kožené bundy a kůži vůbec. A protože můj pokoj byl komplet oblepen plakáty a postery z Brava, Popcornu…, udělala si matinka takový krátkozraký názor. DM znala, jejich muziku mi vozila z cest, dokonce si i jejich hity pobrukovala, ale koncík mi neprošel. “...tady ten odbarvenej blonďák vypadá jak kdyby se oblíkal v sex shopu, že je přihřátej..?” A takle mi nakládala. No a říkej rodičům, že je vlastně v pořádku, že na oblečení nesejde, a že je povrchní takto soudit… Furt mlela to samé, že určitě nejsou normální... Líbil se jí Alan, takže když už jsem si něco vydindal, nikdy to nebylo kožené, vždycky jen džínovina. “...Kožený věci nepotřebuješ, tady ten má pěkný džíny…” A furt takle, hotovej sem z toho byl, fakt že jo! V 1991 jsem si ušetřil “desítku”, koupil si křiváka a definitivně rodiče zlomil… Stejný to bylo s Oceánem, “...co je to za pankáče..!” Narážka na Mukovo období s čírem ( video k Noc je jako). V tom mi pomáhala babička, neznala vizuál, ale obdivovala jeho hlas…

@DoMunug: Téměř na stejné vlně, bylo mi teprve 14. Doma téměř stejné, ale měla jsem to štěstí, že se teta v roce 1985 provdala do NSR, když přijela přivezla mi gumové medvídky a rodičům nespočet kvalitní hudby ze západu, myslím, že dělala radost spíše mně a mým vrstevníkům, jelikož jsem jim půjčovala a nebo nahrávala kazety.
Platonicky jsem milovala Dave, ale pro mě vždy byl Alan chlap pro život, sympatický muž.
Martin byl romantický snílek, roztomilý smíšek. Andy byl pro mě kluk od vedle ze sousedství...tohle byly pocity ...náctileté dívky