Britský seriál Gold použil NLMDA, ale ve špatném roce

Nesmrtelná skladba, jako i mnoho dalších od DM. Zde se plně potvrzuje pravidlo, že kvalitu všeho prověří až čas. Kdo si za 30 let vzpomene na současné popové hvězdičky. Ale DM jsou jenom jedni. Vzpomínám na osmdesátá léta, kdy se svět fanoušků hudby v Čechách dělil jen na depešáky a metaláky.  Metalových kapel bylo desítky a depešáci proti nim samotní. Nu a po více než třiceti letech jsou zde stále.

fanda: Nikdy jsem nebyl hardcore fanoušek v černých hadrech s kostkou na hlavě a tak mě ta rivalita do jistý míry minula. Samozřejmě člověk něco vnímal, metly byly často špinavý, mastný, depešáci čistý, o to víc ale divný.

Pamatuju si ale při vzájemných zmínkách maximálně pohrdavý odfrknutí. Když pak slyším ty příběhy, jak silný to pro někoho bylo, nechápu, ale strašně rád to poslouchám. Fotbalová rivalita je pecka, tu znám velmi dobře, ale rivalita ohledně hudby? Zajímavý. Muselo to bejt takový Proti všem

NLMDA spolu s BTW a Strangelove byl pro mě jeden ze zásadních předělů, co mě k DM přivedly. Ten vizuál, ta image, vše tak moc jiný, než vše okolo. Super!

Hymna DM.

Ráda bych zde zanechala vzkaz jednomu Joudovi a je to kupodivu k tématu aktuality: (echm)
Čistím si životní prostor a nevím jak naložit s pozůstatky jedné uzavřené kapitoly obsahující i tuto skladbu… ale upozorňuji, že sice pozůstalost předám obřadně bez jediného šrámu,  ale dotyčný herec céčkového filmu ať si raději pro ochranu vezme suspenzor a motorkářskou helmu s ochranou proti mouchám… děkuji…

Tů Herrer: taky myslím, že 101% swarmu jsou pacifisti a děti květin a vše raději řeší v míru

Ultramaraton: A pak že ti není rozumět. Tohle bylo velmi srozumitelné.

Ohledně těch květinových dětí opatrně nesouhlasím. Fans DM umí být velmi, velmi citliví na překročení hranic svého dvorku :-D

Herrer : byla to krásná doba. Metaláci měli z depešáků srandu a napodobovali pohyby Gahana, že jako plave. Vzpomínám si, že jsme jezdili v metru sem a tam a pouštěli z kazeťáku MFTM aby to jako všichni slyšeli. Tu kostku na hlavě jsem si vždy tužil gelem a když došel, tak posloužila voda s cukrem. Nevím, kdo z vás si vzpomene, ale každý den se scházeli depešáci na Muzeu nahoře v metru. Všichni sháněli cokoliv co připomíná boty Martensky. Martensky, krychle na hlavě, křivák a bílé kalhoty. To bylo absolutní znak depešáka. Pak jsem hodně podobných věcí zažil i s Oceánem. Tam byly i nepříjemné věci. Fanoušci Ocenu byli vždy trnem v oku skinheads, kteří vždy čekali před halou a nebo v metru a rádi si do každého praštili. Sám jsem jednou v Lucerně na koncertě Oceánu od jednoho dostlal po hubě a ještě mi roztrhli tričko s Mukem. Dnes jsou to nádherné vzpomínky

Herrer: víš, že se dá zranit i seříznutou stranou růže?
Fanda: Františku, hezká profilovka

fanda: Muselo to být super. Jako vesnického chlapce mě to absolutně minulo a musel jsem si vystačit s jejich muzikou. Ono to asi je i tím, kolik jsi tomu kultu ochoten obětovat, kolik lidí stejného smýšlení máš v době, kdy seš nejvíc zranitelnej kolem sebe. A stejně je tomu třeba jít naproti.

Já tu téměř bezvýhradnou lásku (i o to silnější kritiku) vždycky spíš tříštil mezi Spartu a DM. Vyhrávala Sparta a nelituju, což ale neznamená, že by DM měli kdykoli v mém srdci nějakou podružnou roli. O to větší radost, když pak časem zjistíš, že i tam byly průsečíky, o kterých jsi tehdy neměl tucha

Herrer : To je hodně zajímavá úvaha, která mne nějak provází celý život. Myslím tím,  že jsem hudbě a kultu té doby DM a Oceánu propadl natolik , až mi trochu unikal normální život okolo mne. Je to pro mne vlastně dost až intimní téma, ale kde jinde by to mohl někdo pochopit než zde.  Až docela pozdě jsem se začal probírat a uvědomovat si, že nejsem ani Ganah, ani Muk. Zase nevím, zda někdo z mladších fanoušků je to schopen chápat. Dnes je hudba jen zábava, ale tenkrát to byl nejen kult, ale něco čím člověk zcela žil. Hodně mi to poznamenalo život, ale na druhé straně jsem prožíval něco neopakovatelného, krásného a jen obtížně popsatelného

Uff patřím mezi mladší i profesně... a prý, že su posedlá... díky fando

fanda: Parádní to číst. Díky za tuhle sebereflexi. Je hodně osvěžující pocit takhle se zamyslet nad vlastními motivacemi, viď?

Já jsem víceméně životní pragmatik, trochu idealista a zároveň trochu pesimista, jakkoli to jde proti sobě. O to víc tuhle oddanost až za hrob, kdy tomu člověk obětuje kus sebe, cením víc a jsem rád, že jsem i naživo poznal lidi, co to mají intenzivní jako ty. A víš co? Je skvělý, že si máme co říct.

Mám to osobně s oddaností trochu jinak, ale jenom moje vlastní svědomí, můj osobní maják mi může napovědět, jestli mám důvod si něco vyčítat. S tím dokážu žít.

Jak píšeš, ty pocity a zážitky ti už nikdo nikdy nesebere

Herrer. Tak kdybys nebyl pesimista, tak neposloucháš depešáky. Je zajímavé, jak hudba depešáků spojuje lidi, kteří se k ní dostávají úplně jinak. Zároveň i generačně. I zde neznám mnoho kapel, které poslouchají rodiče i děti. Co se týče těch ortodoxních fanoušků z 80 let. tak vím o některých i mnoha příbězích, kdy zrovna depešáci ovlivnili životy. Ono se do obrovské míry tehdy jednalo o doslova fanatismus, kdy se právě k hudbě depešáků a Oceánu uchylovali lidé, kteří v ní hledali útěchu, kterou tam také nacházeli. Velmi často se jednalo o lidičky s nevšedním životním osudem, které tato hudba spojovala. Myslím, že v tomto směru je to unikát. Neznám žádnou jinou kapelu, která by měla takovýto přesah

Pardón, jen mě napadlo… když se potkaly dvě znepřátelené strany, tak se mohli dva ortodoxní depešáci potkat na ortopedii, že?!
Ještě, že su ortodoxní soulsaversista…