Corbijn o DM pro Guardian: Cítil jsem, že mají duši

Novináři z Gaurdian zavolali přes Zoom Antonovi Corbijnovi, aby jej vyzpovídali o jeho vztahu k DM k upříležitosti vydání publikace Depeche Mode by Anton Corbijn.

Anton Corbijn přiznává, že jeho vztah s Depeche Mode nezačal zrovna nejlépe. Psal se rok 1981 a Corbijn byl novou fotografickou hvězdou NME, kterého do Spojeného království z rodného Nizozemska přilákal zvuk britského post-punku, zejména Joy Division. Jeho následné černobílé portréty čtveřice šlapající po zasněžených ulicích Manchesteru se staly nejikoničtějšími snímky jejich krátké kariéry a Corbijn pak pořídil stejně slavné snímky všech, od Captaina Beefhearta po Davida Bowieho.

Depeche Mode byli naopak synthpopovou kapelou z Basildonu v Essexu, jejíž kariéra se zdála být v problémech už po pouhých dvou hitových singlech. Zlověstné bylo, že Vince Clarke, hlavní skladatel kapely, se nedostavil na jedno z Corbijnových natáčení a o pár měsíců později oznámil svůj odchod.

Ne že by to Corbijnovi vadilo: Depeche Mode se mu nelíbili, dával přednost "kytarovějším věcem". Už je viděl naživo, ale zanechali v něm tak malý dojem, že na ně zapomněl. Když ho kapela znovu - teď již v sestavě s Alanem Wilderem, který nahradil Clarkea, a Martinem Gorem dosazeným na místo skladatele - požádala o další spolupráci, opakovaně odmítl: "Je prostě příjemnější, když fotíte lidi, jejichž práci obdivujete," pokrčí rameny během hovoru přes Zoom ze svého studia v Haagu. Pak, pět let po jejich prvním setkání, konečně souhlasil s natočením videoklipu k jejich singlu A Question of Time, ale jen proto, že měl chuť na výlet do USA. "Uvědomil jsem si, že se změnili," říká, "a nějak jsem si uvědomil, jak dobře k sobě jejich hudba a můj vizuál vlastně jdou. Ale bylo to překvapení."

Byl to začátek čtyřicetileté spolupráce, která se z focení a režírování videoklipů vyvinula v Corbijnovu práci vizuálního režiséra kapely, který navrhoval vše od loga přes obaly alb až po scénické dekorace - toto spojení je oslavováno v nové knize Depeche Mode by Anton Corbijn. Zpětně to vypadá jako zřejmé spojení. Kapela, jejíž debutové album bylo časopisem Rolling Stone odmítnuto jako "PG-rated fluff", se s postupem 80. let stávala stále temnější a ambicióznější. Potřebovali k tomu vizuální vážnost a Corbijnovy zrnité černobílé obrazy a ručně malované obaly alb jim ji rozhodně dodaly. "Měl jsem pocit, že lidé si syntezátorovou hudbu spojují s technickou a emocionálně odtažitou," říká, "a já cítil, že mají duši. Myslím, že jsem měl přístup, který je více v tomto směru, a to rozhodlo."

Goreovy písně navíc často zkoumaly víru a přesvědčení - Blasphemous Rumours, Personal Jesus, prakticky celé album Songs of Faith and Devotion z roku 1993 - téma, které souznělo s Corbijnovou výchovou. "Můj otec byl pastor, stejně jako moji strýcové a dědečkové," říká. "Až do svých deseti nebo jedenácti let jsem se chtěl stát misionářem. Dokud jsem si nepřečetl, že na Nové Guineji snědli dva misionáře, a tak to bylo mimo hru. Nevěděl jsem, co se svým životem, dokud mi nebylo 17 a nedostal jsem do ruky fotoaparát. Asi jsem si uvědomil, že Martin čerpá energii a nápady z náboženských spisů a Bible. V kombinaci s mým původem mi to přišlo velmi přirozené."

Zdá se, že Corbijn byl také obdařen bystrým vhledem do toho, díky čemu Depeche Mode fungují. Koncem 80. let vydal knihu Strangers, která obsahovala fotografie kapely v Praze a v Mohavské poušti, údajně aby zdůraznil jejich rostoucí popularitu ve východní Evropě i v USA. Na první z nich vypadají jako strozí evropští elektroničtí umělci, na druhé - svlečení do půl pasu, drnkající na kytary uprostřed kaktusů - jako tradiční rocková kapela. Skutečnost, že byli vlastně obojím, je chápána jako ústřední důvod jejich obrovského úspěchu. "Naprosto," přitaká. "Dave [Gahan] je rock'n'rollový chlapík, Martin mnohem méně. Myslím, že právě v tom je to napětí v kapele - jakým směrem se vydáme s touhle nebo s tamtou písní. Dave je skvělý frontman, je fantastický. V jeho věku a po klinické smrti není nic jiného než zázrak, že vystupuje a zpívá tak dobře, jak zpívá."

Gahan "klinicky zemřel" v roce 1996, kdy se mu na dvě minuty zastavilo srdce poté, co si v jednom z hotelů v Los Angeles vzal koktejl heroinu a kokainu. Bylo to vyvrcholení období, během něhož Gahan propadl závislosti, na pódiu dostal infarkt způsobený drogami a pokusil se o sebevraždu. Gore propadl alkoholismu a začal mít stresem vyvolané záchvaty, Wilder opustil kapelu a Alan Fletcher se nervově zhroutil, a to vše v době, kdy byli Depeche Mode na vrcholu úspěchu. Desky Violator z roku 1990 se prodalo 7,5 milionu kopií, Songs of Faith and Devotion se dostala na první místo na obou stranách Atlantiku, následné turné trvalo 14 měsíců a kapela vystupovala na scéně, kterou Corbijn navrhl, "aniž by věděl, jaká jsou omezení toho, co se dá dělat". To zahrnovalo dvě pódia, jedno nad druhém, a ukázalo se být tak nákladné, že bylo v polovině turné zrušeno. "Ale dokud to trvalo, bylo to úžasné," směje se Corbijn.

Dvě fotografie v knize toto období dokonale vystihují: na jedné, "opravdu jen momentce", vyhublý Gahan zírá z okna, zatímco venku zakladatel Mute Records Daniel Miller jako by spínal ruce, "jako by se za Davea modlil"; na další leží Gahan nahoře bez na hotelové posteli po koncertě ve Frankfurtu, jeho břicho a paže jsou samý šrám a škrábanec. "Některé z nich vznikly proto, že se během koncertu vrhl do publika, a některé si způsobil sám," říká Corbijn. "Myslím, že to opravdu vystihuje nejnižší bod Depeche a Davea: bylo to těsně předtím, než se dostal do spirály, která skončila jeho klinickou smrtí. Ukázal jsem to, protože se z toho očividně dostal, takže to ukazuje hloubku a sílu, kterou měl, disciplínu, aby se z toho dostal."

Corbijn s kapelou spolupracuje dodnes - v roce 2019 režíroval dokumentární film Spirits in the Forest o "velmi intenzivním" vztahu fanoušků Depeche Mode k jejich hudbě, přestože jeho vlastní kariéra ho zavedla od fotografování k Hollywoodu. Control, jeho uznávaný životopisný film o Ianu Curtisovi z Joy Division, odstartoval režisérskou kariéru, která zahrnovala spolupráci s Georgem Clooneym na thrilleru Američan, zesnulým Philipem Seymourem Hoffmanem na adaptaci Johna le Carrého Nejhledanější muž a Robertem Pattinsonem na životopisném filmu Život Jamese Deana. Přiznává, že jeho vztah k Depeche Mode je zvláštní: nemá žádnou smlouvu ani pracovní náplň. "Jde to od jednoho projektu k druhému a předpokládám, že jsem do toho zapojen."

Říká, že si uvědomil, že je něco víc než jen oblíbený fotograf a režisér, až když kapela souhlasila s jeho nápadem na videoklip k singlu Enjoy the Silence z roku 1990 - přestože se jim nelíbil. "Říkal jsem si: 'Dobře, záleží jim na mně nebo na mých nápadech, nějak tomu věří'." Videoklip, v němž Gahan vystupoval jako král nesoucí lehátko různými krajinami, se stal na MTV nesmírně úspěšným a posunul singl do americké Top 10. V roce 1990 se v něm Gahan objevil v roli krále. Jeho obrazy následně inspirovaly text písně Viva La Vida od skupiny Coldplay, k níž Corbijn rovněž režíroval podobně tematický videoklip.

Říká, že Depeche Mode ho většinou nechali, aby se s tím vypořádal, což je výrazný kontrast k jeho dalším slavným stálým klientům, U2. "U2 jsou kapela, která věří na setkání, takže všechno má své setkání. U Depeche je výjimkou, když se vůbec nějaká schůzka koná. Když jsem dělal vizualizace pro turné k 30. výročí The Joshua Tree, natáčel jsem koncert i v Mexico City. Po koncertě se na záběry přišli podívat všichni z U2. O půlnoci! Na dvě hodiny! Třeba Depeche - ty bys nedonutil dívat se ani minutu. Je to neuvěřitelný rozdíl v přístupu. Ale v tom je také kouzlo Depeche. Nedávají moc rozhovorů, nemají žádné velké plány, prostě natočí desku a jedou turné."

Kromě toho říká, že jejich laissez-faire uspořádání funguje. "Myslím, že nedostatek kázně mě nutí být skvělý," říká, "protože chci být skvělý pro ně. Nechci, aby jejich důvěra byla náhoda. Chci, abych si jejich důvěru zasloužili."