Hudebnice Barbie Bertisch: Album Songs of Faith and Devotion mě vždy drželo za ruku

Permanent Rotation je nový seriál, v němž se producenti, DJové a hudebníci věnují albům, která je inspirovala.

Multidisciplinární umělkyně Barbie Bertisch se stala uznávanou stálicí newyorské hudební scény. S partnerem Paulem Rafaellem vystupuje jako DJ, produkuje hudbu, vydává zin, pořádá týdenní rozhlasový pořad v brooklynském The Lot a provozuje nahrávací společnost - to vše pod jménem Love Injection.

Vystupuje také s kapelami Attention a Seedy Films a minulý měsíc vydala své debutové sólové album Prelude, které je drsně krásným dokumentem o uzdravení a transformaci.

Barbie Bertisch vzpomíná, že se s Depeche Mode poprvé setkala ve třinácti letech, v roce 2001, kdy ještě žila v rodné Argentině.

Jejím prvním pohledem byl videoklip, který se linul z televize, jež se jmenovala The Box. "Dělali Exciter, což nebylo jejich nejoblíbenější album všech dob," vzpomíná. "Ale mně to bylo jedno, říkala jsem si: 'Ooh, co to je? To je sexy."

O několik let později se Bertisch přestěhovala do Miami, kam se její rodina přestěhovala, aby unikla velké argentinské krizi. V té době chodila s hudebníkem, který hrál v kapele "volně inspirované Joy Division a podobnými", a často navštěvovali kluby, kde se hrál indie a post-punk a nová vlna 80. a 90. let - New Order, The Cure, Talking Heads a podobně.

V klubech byly populární rádiové hity jako "Just Can't Get Enough", ale hlubší ponor do králičí nory Depeche Mode přivedl Bertisch k albu skupiny Songs of Faith and Devotion z roku 1993. "Tahle nahrávka se mnou obzvlášť rezonovala, protože jsem náladová mrcha, a když je člověk náladová mrcha, náladovky jsou ty, které se ho drží," říká se smíchem Bertisch.

"Je tam spousta textů o odpuštění a lásce - ale bolestné lásce - a vykoupení a podobných věcech, takže témata jsou hodně těžká, což je mi sympatické," říká. "Uvědomila jsem si, že se ráda zabývám špatnými věcmi, těžkými věcmi."

Album Songs of Faith and Devotion, vydané v roce 1993, přišlo tři roky po nejlépe hodnoceném albu Depeche Mode Violator. Mělo temnější nádech a obsahovalo více živých nástrojů než jeho předchůdce. Zpěvák Dave Gahan žil v Los Angeles, stýkal se se členy skupin Jane's Addiction, Soundgarden či s Neilem Youngem a chtěl desku posunout více rockovým směrem. "Je to velmi dobové," říká Bertisch.

Mělo to být poslední album, na kterém se podílel hráč na syntezátory Alan Wilder. Ten se rozhodl opustit Depeche Mode v průběhu nahrávání, při němž rozhádaní členové kapely osm měsíců žili a nahrávali společně v pronajaté vile v Madridu - situaci, kterou Wilder popsal jako "peklo". Kapela se kvůli koktejlu stresu, alkoholu, drog a závislosti rozpadala.

Navzdory tomu všemu však bylo album úspěšné: debutovalo na prvním místě americké a britské hitparády - což se jim podařilo poprvé - a dostalo se na vrchol žebříčků v sedmi dalších zemích. Gary Numan o albu hovořil v roce 2012 v rubrice "Last night a record saved my life" v časopise Mojo, kde uvedl, že mu zachránilo kariéru a inspirovalo ho k tomu, aby začal dělat mnohem temnější hudbu. "Miluji Depeche Mode," řekl, "vždycky budu."

Deska měla význam v různých etapách jejího života, od doby, kdy se s ní poprvé setkala na konci roku 2000, až po dobu zhruba před deseti lety, kdy se právě přestěhovala do New Yorku. "Byla jsem v obzvlášť přechodné fázi, kdy jsem byla sama tady ve městě," říká. "Jakože žádný vztah, jen jsem si hledala svou vlastní cestu. A pořád jsem se vracela k téhle desce, která mě opravdu držela za ruku. Bylo to tříleté období a já jsem se hodně věnovala sebepoznávání a sebezpytování a smutné hudbě."

Bertisch vydala minulý měsíc své vlastní debutové album Prelude a říká, že když se teď k albu Songs of Faith and Devotion vrací, slyší, jakou stopu zanechalo v její vlastní hudbě. "Bylo tam hodně zastřených a dýchavičných vokálních věcí, které se zacyklují, pak jsou tam gramofony a scratche," říká. "A přestože je na ní hodně orálních prvků, kvůli aspektu zbožné víry na té desce je tam stále hodně moderních syntezátorových prvků."

Bertisch se v roce 2018 začala učit hrát na basovou kytaru a během následujících několika let si sporadicky sedala do svého "velmi malého domácího studia" a skicovala hudební sekvence bez konkrétního cíle. Během covidové výluky se rozhodla, že se pokusí dát těmto nedokončeným skladbám smysl. "Bylo to období, kdy jsem se dívala na ošklivé části svého nitra a čelila spoustě osamělosti a mnoha neprožitým a nenaplněným částem sebe sama," říká. "Šlo [o to] podniknout kroky, abychom to změnili. Uzavření této kapitoly mi umožnilo říct: 'Dobře, super. Vezmu všechny tyhle dobré i špatné momenty a prostě je vypustím ven."

Poslech albu Songs of Faith and Devotion byl pro Bertische vždy podobně katarzní. "Myslím, že to, co se mi na tom tak líbilo, je, že je v tom uzdravení," říká. "Je to jako, jak dáváme smysl zranění, které v sobě máme? A jak to vyléčíme a půjdeme dál? Pro mě to bylo [o] prožívání svých pocitů, o nutnosti léčit se, o růstu."

Tento proces byl obzvlášť hluboký, když si Bertisch před deseti lety začala v New Yorku budovat nový život. "Jsem náchylná k tomu, abych své pocity tak nějak uzavřela, a myslím, že důvod, proč to [Songs of Faith and Devotion] v roce 2012 tak rezonovalo, byl ten, že jsem, aniž bych to věděla, přijala spoustu toho smutku jako způsob, jak cítit," říká. "Nemohu zdůraznit, jak moc se mi to líbilo, zejména v té době." Bertisch se odmlčí. "Je to otřepané? To je mi jedno. To album je výjimečné."