15 let od vydání Playing The Angel 2. část

Studiové práce na jedenáctém albu Depeche Mode, jsou v Sound Design Studios zahájeny 17. ledna 2005. Hillier představuje své studiové spolupracovníky, klávesistu a programátora Davea McCrackena a programátora Richarda Morrise.

Předem je schválen definitivní počet Gahanových skladeb pro desku. Ten jejich výběr nechává na ostatních. Toho se ujímá Ben Hillier: „Zvolil jsem ty, které se nejlépe hodily k Martinovým a byly pro album opravdu nejlepší. Dave napsal velmi moc dobrých skladeb. Skutečně se zdokonalil jako autor. Nakonec jsme zvolili takové, které seděly textově nebo měly pěkný rytmus. Byl to pečlivý výběr. A ty písně, které jsme nakonec vybrali, dobře zapadají k ostatním. Na jedné z nich, to byla Nothing´s Impossible, jsme začali ihned experimentovat a opravdu se nám líbilo, jak se vyvíjela.“ Gahan si také od počátku spolupráci s Hillierem nemohl vynachválit: „Bena Hilliera navrhl Daniel Miller. Dal nám nějaká alba na kterých spolupracoval. Líbil se mi zvuk, atmosféra. Vždy se nejdřív setkáme s lidmi se kterými chceme pracovat. Taky s Benem. Působil uceleným dojmem. Kromě toho nebyl žádný velký fanoušek Depeche Mode a nebyl tak příliš seznámený s naší hudbou. Neměl žádné předsudky o tom, jak s námi bude pracovat. Měl důsledný pracovní rytmus, chtěl pořád zkoušet nové věci. Přesně, jak jsme si to přáli. Pro Depeche Mode je každá nová deska výzvou. Nedělali bychom žádná nová alba, kdyby pracovní postupy byly pořád stejné. To by byl konec Depeche Mode. Ben právě chápal, o co ve skupině jde a do jakého směru by se měl vyvíjet zvuk.“

Další skladby, na nichž Hillier a kapela společně během úvodní nahrávací frekvence pracovali byly nejprve pojmenovány: Pain, Suffer Well, Everything, Free, Sinner In Me, Macro a Martyr For Love. Právě s touto písní počítala skupina jako s úvodním singlem. Andrew Fletcher to oznamuje fanouškům prostřednictvím prvních záběrů ze studia. Skladba dokonce zní v pozadí.

Jenže po páté nahrané písni skupina zjišťuje, že Martyr For Love se k ostatním, ponuře znějícím skladbám, příliš nehodí. A tak je odložena. Skupině se rychle podařilo najít zvuk pro album. Hillier se chtěl rozhodně odlišit od, digitálními zvuky naplněného, alba Exciter. Proto přivedl Depeche Mode zpět k analogovým syntezátorům a doufal, že mu v odstupu od předchozí desky pomůže také samotná skupina: „Slyšel jsem Exciter. Myslím, že je to opravdu zajímavá nahrávka. Je dobrá, ale nedá se na ní moc tancovat. Zní velmi zvláštně. Nesdílím ten pocit, ale přesně vím, proč není oblíbená mezi příznivci kapely. Je mnohem náročnější na poslouchání. To byla také jedna z věcí, díky které jsem měl obavy jít do tohoto projektu. Bál jsem se, zda Martin nalezne opět své “popové boty“. To je věc, kterou jsem na Depeche Mode vždy miloval. Protože oni dělají pop, tak jak to většina lidí není schopná. Depeche Mode dovedou být velmi inteligentní. Umějí tvořit extrémně dobrou, chytrou, inteligentní pop music, kterou já zbožňuju. Chtěl jsem něco, co bude rozmanitější než předchozí deska. Trochu více neuhlazené a skřípavé, s hrubším soundem.“

Hillierovým přístupem k práci byli nadšeni i členové skupiny. Tím, že ovládal staré syntezátory, bicí a další nástroje, měla kapela v Hillierovi v podstatě dalšího člena skupiny. Gahan: „Martin šel do nahrávací místnosti a přehrával své nápady. Poslouchali jsme je a snažili se rozvinout. Nejprve jsme si nebyli jistí, kam to směřuje. Ale během dalších dní to již bylo jasné. Začali jsme s těžkými bicími. Ben se za ně posadil a začal. Říkali jsme mu Benny Bonham. Moc rád pracuje tímto způsobem. Já jsem zpíval na živý mikrofon přímo ve studiu mezi ostatními. Bylo to zábavné.“ I na zábavu si členové skupiny našli čas. Velký milovník filmů Dave Gahan, navštívil během natáčení alba 20. ročník filmového festivalu Santa Barbara International Film Festival. Shlédl film režiséra Martina Scorseseho Letec. A velmi překvapivě se objevil i na party při příležitosti udělení platinové ceny hlavní hvězdě filmu Leonardu Di Capriovi. Gahan se od svých problémů s drogami téměř žádných večírků neúčastní a toto byla světlá výjimka.

Za pět týdnů práce v Kalifornii skupina dokončila šest skladeb a další tři měla rozpracované. „Taková rychlost, to je světový rekord Depeche Mode,“ komentoval to Fletcher. Ben Hillier popisuje nahrávací proces: „Depeche Mode jsou zvláštní v porovnání s jinými skupinami. V tom jak dokážou přijít do nahrávacího studia s velmi ucelenou myšlenkou a řemeslně připravenými jednotlivými skladbami. Co jsme následně museli udělat, je něco na způsob rozbourávání písně a poté její znovu sestavení. To nám pomůže vytvarovat zvuk nahrávky. Je zřejmé, že když píšou skladby a demosnímky, tak se nestarají o to, jak z nich dostat správný sound nebo jak budou ladit společně s ostatními tracky. Pracují stylem, že se nechávají inspirovat skladbami.“

Depeche Mode si vybírají měsíční přestávku. Začátkem dubna se kapela stěhuje do Stratosphere Sound Studio na newyorské 11th Avenue. I zde pokračuje nahrávání ve velmi rychlém tempu. Depeche Mode mají již hotovo devět skladeb a další tři jsou rozpracovány. Teprve v půlce dubna vydává EMI/Mute tiskovou zprávu, kde poprvé oficiálně potvrzuje natáčení desky, doplněné nadšeným zvoláním Dave Gahana: „Je to úžasný pocit být opět ve studiu. Z nového materiálu jsme velmi nadšeni. Všichni jsme neuvěřitelně pozitivně naladěni. Ben Hillier vnesl do skupiny novou dynamiku, je velmi inspirující."

V New Yorku se Depeche Mode podaří téměř dokončit celé album. Již zbývá jen pár skladeb. Ty si kapela nechává, stejně jako mixování všech tracků, do londýnského studia Whitfield Street Studios. Ještě předtím se skupina objevuje na fotbalovém stadionu LTU Arena v německém Düsseldorfu. 16. června zde na tiskové konferenci ohlašuje světové turné a přidává termíny první evropské části. Evropa se ale dočká až začátkem roku 2006, přednost dostává Severní Amerika. Z Německa už skupina míří přímo do londýnských studií. Zde dokončuje písně Newborn a Better Days. V Londýně koncem června Depeche Mode natáčejí nový videoklip. Režie se ujímá Němec Uwe Flade. Ten zároveň natáčí se skupinou dokument o nahrávání nové desky. Předtím se podílel na klipech Enjoy The Silence 04 a Bottle Living (z Gahanova sólového alba). Většina hudebních videí německého režiséra obsahuje animovanou složku. Ta se objevila i ve videu pilotního singlu nového alba. Po odstavení skladby Martyr For Love byl jako první ochutnávka z nové desky vybrán song Precious.

4. července Depeche Mode Depeche Mode konečně představují světu název nové desky - Playing The Angel. Zároveň spolu s EMI pořádají v londýnském Home House první neveřejnou prezentaci nové desky. Pro pozvané novináře je přehráno sedm skladeb z ještě nemasterovaného alba. Jako první, připravovaný singl Precious. Také písně A Pain That I´m Used To (původně pojmenována Pain), John The Revelator, The Sinner In Me, Suffer Well, I Want It All (původně pojmenována Everything), Macrovision (později název zkrácen na Macro).

O čtrnáct dní později se na webu objevuje rozpracovaný videoklip Precious. Koncem února 2001 na internet uniklo nelegálně album Exciter. Proto v EMI/Mute velmi zpřísnili bezpečnostní opatření. Videoklip ale měla na starosti třetí strana, a to německá produkční společnost Q Film. A té se zdařil neskutečný kiks. V nezabezpečené oblasti na svých webových stránkách uveřejňuje naprosto bezostyšně, a to pod odkazem na Fladeovo video k Enjoy The Silence, také odkaz na klip Precious s textem: “první offline hrubý sestřih z 6. července 2005, 67MB, klikněte pro stažení filmu.“ A toho bez rozpaků uposlechl jeden polský fanoušek. Nahrávku stáhl, extrahoval z ní audio. To umístil na server určený ke sdílení souborů a oba odkazy umístil na polské fórum fanoušků Depeche Mode. Po zjištění “úniku“, zahájila IFPI (Mezinárodní federace hudebního průmyslu) analýzu dat přístupů na stránky serveru Q film, které vedly ke stažení videa. Poté IFPI identifikovala specifickou internetovou adresu, z které bylo video staženo poprvé. Tu lokalizovala v polském městě Kielce a obrátila se na zástupce polského nahrávacího průmyslu ZPAV a ti předali podklady policii. Vše s informací, že video bylo ukradeno ze zabezpečené části stránek. Ta polského fanouška zatkla a 17. srpna provedla u něho doma zevrubnou domovní prohlídku za dohledu zástupců ZPAV a EMI. Zabavila dva počítače, velké množství CD s kopiemi hudebních desek a také nelegální software. Fanoušek byl odsouzen k dvouletému podmíněnému trestu a pokutě necelých 300 Euro. Podle původní obžaloby způsobil Depeche Mode škodu až 160 000 liber. Společnost Q film svůj díl viny nepřiznala. Jeremy Banks, ředitel protipirátské internetové jednotky na internetových stránkách IFPI říká: „Tento zásah jasně ukázal, jak velmi si chrání nahrávací společnosti únik materiálu. Nahrávka byla nelegálně poslána do diskuse, stažena a distribuována po světě v průběhu několika hodin. Toto je klíčová událost pro koloběh nahrávacího průmyslu při předcházení úniku zisků na úkor internetového pirátství. Úspěch celé operace by měl podtrhnout fakt, že hudební společnosti se nebrání stíhání pachatelů."

rozpracovaná verze klipu Precious

Členové kapely sledovali aféru z povzdálí, Gahan pro německý magazín Pagandance uvedl: „Nevíme co se přesně s tím fanouškem stalo. Ale porušil platné právo a nese za to odpovědnost. Tak už to bývá. Jednal a teď přijde reakce. Vzal nám něco, co ještě nebylo hotové. To je krádež, co jiného? Chápeme potřebu fanoušků mít to co nejdřív. Ale ještě nebylo načase. Tenhle člověk hackoval na serveru firmy, která video produkovala, a šířil to, co považoval za naše nové dokončené video. Jenže to ještě nebylo hotové, jen
střih produkce. Zobrazovalo nás pouze na modré obrazovce. Většina klipu se přitom skládá z animací, které k němu jsou přidány později. S výsledným klipem jsme mimochodem velmi spokojeni.“

Před nahrávací společností byl obtížnější úkol než zabránit úniku videa. Primárním zájmem EMI/Mute bylo, aby se celé album, plánované k vydání až na konec měsíce října, neobjevilo na internetu předčasně. Předchozí album Exciter i klip Precious byly jakýmsi mementem, pro Mute a teď už i EMI. A tak společnost rozesílá album pod krycím názvem kapely Black Swarm a názvem alba Dark Force. Protože již dřív byly v tiskovém prohlášení uvedeny názvy jednotlivých skladeb, jsou rovněž skryty pod bizarními a literárními názvy, v pořadí jak jsou na albu: Aggravated Condition, Sturm Und Drang, Maximum Sufferance, The Crucifixion Of The Sinners, The Night Of The Damaged, Darkness At Zethanon, The Final Temptation Of Lucretia, Bloodied Soul, Crushed By The Monolith, Sweet Blackness Of Night, Annihilation Of The Innocent, Pain And Suffering In Various Tempos, Final Redemption: Battle The Dark Forces.

I promo disc nahrávky se objevil pod krycím názvem. Depeche Mode ale nebyli jediní. Kalifornský deník Los Angeles Times si všiml, že vedle Depeche Mode (Black Swarm) schovávají své desky před piráty také Paul McCartney (Pete Mitchell), Faith Hill (Fern Holloway), Alanis Morissette (Arthur Moore), Coldplay (Fir Trees). Americký publicista Mitch Schneider, který na západním pobřeží USA zastupuje Depeche Mode i Alison Morissette vysvětluje: „Je to skutečně praktická věc k ochraně ještě nevydaných nahrávek, když se kolem nich mohou ochomýtat cizí lidé, kteří chtějí tyto věci získat."

Album mixuje, stejně jako předchozí Exciter, Angličan Steve Fitzmaurice. Nahrávka je připravovaná také v prostorovém 5.1 kanálovém zvuku. Ten mixuje Ben Hillier a o mastering této verze se stará Simon Heyworth. To mastering standardní CD verze měla na starosti Emily Lazar spolu se Sarah Register. Pracují na něm v New Yorku, v The Lodge Studio. Výsledek jejich práce je doslova tristní. Stačí si prohlédnout záznam každé jednotlivé stopy v jednoduchém audio editoru a je jasně viditelné potlačení dynamického rozsahu, při použití dynamického kompresoru během masteringu za účelem zvýšení hlasitosti. Všechny detaily jsou doslova jak “zatlučeny kladivem“. Vinylová nahrávka tento problém neobsahuje. Ačkoliv podobným neduhem trpěly všechny nahrávky Depeche Mode od Ultra, je CD Playing The Angel po zvukové stránce téměř vrcholem tohoto masteringového zlozvyku a největším poraženým loudness war a Emily Lazar jeho “symbolem“. CD alba v období Violator a Songs Of Faith And Devotion byla masterována na – 6dB a tím byl ponechán prostor pro “vrcholy“, kdežto většina pozdějších nahrávek, je masterována na 0 dB.

Během finálních úprav nahrávky je představen obal alba Playing The Angel. Anton Corbijn umístil před šedé pozadí, které je složené z poznámek a útržků, postavičku sestavenou z peří. Tvor bez tváře, je fanoušky skupiny pokřtěn jako Pan Peří. Samotná skupina jej pojmenuje gotický Teletubby. Corbijn říká: „Zdálo se mi, že název Playing The Angel je příliš světlý, pro titul alba Depeche Mode. A tak jsem se snažil vytvořit něco, co má temnější stranu. Abych to vyvážil. Nakonec to skončilo tak, že jsem vytvořil černé peří a dal jej přes koláž papírů. Zdá se mi, že takhle to má velmi domácí atmosféru. Odkazuje to na analogový zvuk této nové a velmi dobré desky. Skutečně velmi dobré, to musím zdůraznit."

Oficiální digitální download singlu Precious je uvolněn 22. srpna. Vydání fyzického singlu bylo naplánováno až na začátek měsíce října. Uvolnění singlu koncem srpna aspoň ke stažení bylo zapříčiněno samozřejmě neplánovaným únikem rozpracovaného videoklipu: „Ano muselo to být. Precious už bylo ilegálně na různých webových stránkách. Museli jsme reagovat. Tak jsme měli aspoň nějakou kontrolu nad šířením skladby. Internet je dobrá možnost jak se dostat snadno a rychle k hudbě. Všechno se vyvíjí tak rychle. Někdy si   myslím, že CD nosičům zanedlouho odzvoní hrana.“ Třetí zářijový den vystupují Depeche Mode v Londýně v pořadu CD:UK. Na playback třikrát hrají skladbu Precious, aby mohli být snímáni z různých úhlů. O pět dní později vystupují v Kolíně nad Rýnem, kde pro pořad Top Of The Pops hrají nejen Precious, ale také A Pain That I'm Used To, předpokládaný druhý singl.

Už týden jsou v prodeji také lístky na turné Touring The Angel. Pražské vystoupení v Sazka Areně, plánované až na druhou polovinu ledna následujícího roku, je 7 dní po zahájení prodeje vyprodáno. Všech 17 000 lístků. Ne jinak je tomu při prodeji vstupenek po celé Evropě. Depeche Mode také uvolňují zdarma softwarovou aplikaci nazvanou Depeche Mode Receiver. Přes tu je možné stáhnout speciální bonusy. Jedním z nich je dokončený videoklip Precious. „Uwe už dělal video k Bottle Living z mého sólového alba. Neměli jsme na můj sólový projekt moc peněz, ale to, co odevzdal Uwe, bylo vážně skvělé. Je velmi nadšený a jeho nápady jsou nové a svěží. Také video k Enjoy The Silence 2004 je od něho. Těžká práce. Koneckonců to mohl stěží udělat lépe než Anton Corbijn u originálu. Líbilo se nám Uweho odlišné pojetí a jsme velmi
spokojeni i s Precious. Pravděpodobně bude produkovat i video k druhému singlu A Pain That I'm Used To. Doufáme ale také, že budeme zas dělat video s Antonem. Ale teď je velmi zaměstnaný. Stará se například o vzhled pódia a projekcí našeho blížícího se turné,“ komentoval představení nového videoklipu Dave Gahan.

V klipu Dave v obleku od Johana Lindeberga prochází spolu s Martinem a Fletche počítačem vytvořenou lodí. Gahanova spolupráce se švédským módním návrhářem pokračovala i nadále. Stal se v páru se zpěvačkou The Kills Alison Mosshartovou, tváří Lindebergovy nové módní kolekce. Ten Gahanovi na oplátku připravil šatník pro nadcházející turné. Lindeberg: „Bylo to velmi inspirující vytvořit celou garderobu pro Davea a také s ním pracovat na naší nové kampani nazvané 21st Century Statements (tu nafotil velmi známý fotograf Steven Klein). Mám pocit jistého propojení s Davem. Líbí se nám stejný styl oblečení a podobné vyjádření sama sebe. Vždy jsem měl rád temný a bolestný výraz Depeche Mode.
V kterém je ale také dostatek světla a naděje.“ Obleky, trika, košile i opasky z kolekce nesou grafické zobrazení podobná Gahanovým tetováním.

Přesně sedmnáct dní chybělo do oficiálního vydání nového alba, když to si přes všechna bezpečnostní opatření nachází skulinku a objevuje se na internetu. Ale to skupinu příliš netrápí. Náhravku se podařilo udržet před nelegálním únikem dostatečně dlouho. 3. října vychází pilotní singl, skladba Precious doplněna b-stranou Free. Hillier: „Free je rychlý track plný zvuků vytvořených starými syntezátory. Je to skutečná analogová jízda.“

Jen za první den prodeje se nového singlu Depeche Mode prodá ve Velké Británii 7 642 kusů (5 179 ks na CD, 2 335 ks DVD, 18 ks digital bundle a 110 ks jako digital track). To Depeche Mode řadí na prozatímní třetí pozici v singlovém žebříčku, což by byl nejlepší výsledek v historii kapely. Nakonec se v týdenním přehledu singlů ocitl na čtvrté pozici. Tím byl vyrovnán hitparádový úspěch singlů People Are People (1984) a Barrel Of A Gun (1997). Singl Precious se 15. října v seznamu britských singlů umístil jako druhá nejlepší novinka týdne. V celkem pěti evropských žebříčcích dosáhl singl prvního místa (v Dánsku, Maďarsku, Itálii, Španělsku a Švédsku). „Se zvonivým riffem a přípomínkou Enjoy The Silence jsou Depeche Mode zpět. S producentem Doves a Blur ale nehrozí, že by se snažili oživovat 80. léta,“ píše Jocelyn Clarke v The Ticket Magazin.

Ve Spojených státech, v žebříčku Billboard se sice singl dočkal jen 71. místa, ale díky remixům získal první místo v americké taneční hitparádě. Za remixy titulní skladby singlu znovu stáli největší hvězdy taneční scény: německý DJ Michael Mayer (Ambient Mix), Welšan Alexander Paul Coe (Sasha's Spooky
Mix, Sasha's Gargantuan Vocal Mix), Christopher Bleckmann & Hannes Wenner (Misc. Full Vocal Mix, Misc. Crunch Mix) a také duo Motor alias Bryan Black a Olivier Grasset, jejich Precious - Motor Remix, označí Martin Gore pro hudební magazín MixMag, jako svůj nejoblíbenější remix Depeche Mode všech dob. V USA se objevuje US Radio Version a na promo disku remix od Calderone & Quayle (Calderone & Quayle Damaged Club Mix) a také od Daniela Lee Wherretta (DJ Dan 4 A.M. Mix). Singl vychází také ve formátu
DVD s videoklipem  a děma remixy. Ač příznivce Depeche Mode úpravy singlu moc nenadchnou, úspěch na tanečních parketech je nepřehlédnutelný. Depeche Mode i díky tomu získávají nové a velmi mladé fanoušky.

Ještě před vydáním nového alba se objevují v aplikaci DM Receiver písně Surrender, Waiting For The Night. Obě nahrané v londýnském studiu během dokončovacích prací aktuální desky. Jsou označeny jako bare verze. Samotné album je uvedeno na trh oficiálně 17. října. Nese podtitul Pain And Suffering In Various Tempos – Bolest a utrpení v různých tempech. Úvod desky obstarává s burácivým nástupem skladba A Pain That I´m Used To. Právě na této písni Ben Hillier objasňuje, že to s hudebním nepřínosem Andrew Fletchera nebude až tak horké a že ve studiu pouze nečte noviny: „Ne tak to není. Fletch má velký přínos a jeho názory jsou vždy velmi užitečné. Ve studiu byl jeden skutečně zapamatování hodný okamžik, bylo jich více, ale tento byl opravdu význačný. Byla to chvíle kdy Fletch hrál na basovou kytaru v A Pain That I'm Used To. A znělo to opravdu dobře, přestože na elektrickou basovou kytaru dlouho nehrál. Jen tak se posadil a prostě hrál na basu. Sám měl radost, že to ještě umí.“

U první skladby nové desky byl ale problém dát dohromady sloky. „Bylo to opravdu obtížné. Refrény zněly velmi dobře a riffové sekce rovněž. Ale my jsme to museli dát dohromady k slokám. A to nebylo jednoduché. Vyzkoušeli jsme šest nebo sedm různých verzí, než jsme měli finální. Nebylo to nějak výrazně odlišné, ale ano byly jiné.“ Andrew Fletcher pro Keyboard Magazine přikyvuje: „Se skladbou jsme začali pracovat již v Santa Barbaře. Prošla mnoha změnami. Nejprve jsme postavili základní aranžmá – ten sirénový úvod, potom basovou linku. Následně nastoupil Dave s úvodními vokály. Jenže rytmus nám stále neseděl. Kdybychom si s tím tolik nehráli, tak by to bylo naše nejlehčeji nahrané album od doby Speak And Spell, které jsme sfoukli za tři týdny. A to hlavně díky tomu, že jsme předtím hráli hodně živě.“

pokračování brzy...