Depeche Mode Czechia
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace



Depeche Mode Czechia

30 let od vydání Violator - 1. část

Ilustrativní: 30 let od vydání Violator - 1. část

K čertu s nostalgií, říkají si možná členové Depeche Mode, když ani k 30. výročí téhle desky nepřipravili nějakou speciální edici, takovou, jakou by si bezesporu zasloužila. No, já osobně si myslím, že je potřeba výročí této desky připomenout.

Každý z fanoušků kapely má své oblíbené album, pro někoho je to Masses, pro dalšího Black Celebration, Faith And Devotion či Spirit, neřkuli Universe a Angel...ale myslím, že všichni fanoušci Depeche Mode se shodnou na jednom, že Violator je esence Depeche Mode. Když budete chtít Neználkovi - či někomu kdo vypadl na Zem z červí díry - ukázat co jsou Depeche Mode zač, tak jsem si jistý, že sáhnete po desce v černém obalu s rudou růží....

 

„Vždy si budu pamatovat, jak jsem poprvé slyšel album Violator, se všemi skladbami
ve správném pořadí. Skončili jsme s poslechem a já se otočil na Daniela Millera
a vyměnili jsme si pohled, který jasně říkal, že tohle je opravdu dobré album.“
Flood (producent)

„Vždy si budu pamatovat, jak jsem poprvé slyšel album Violator, se všemi skladbami

ve správném pořadí. Skončili jsme s poslechem a já se otočil na Daniela Millera

a vyměnili jsme si pohled, který jasně říkal, že tohle je setsakra skvělé album.“

Flood (producent)

 

 

 

Po skončení nahrávání sólového alba Counterfeit se Martin Gore pilně věnoval přípravě nových demosnímků pro domovskou skupinu. Jen pár týdnů po premiéře filmu 101 a krátce před vydáním Counterfeit e.p. se Depeche Mode přestěhovali do Logic Studios v severoitalském Miláně, aby pracovali na novém studiovém albu. Logic Studios bylo otevřeno v roce 1985 a v roce 1990 ještě stále sídlilo na Via Quintilliano. Jeho majiteli byli typičtí italští podnikaví chlapíci bratři Angelo La Bionda & Carmelo La Bionda, kteří jsou zároveň považováni za vynálezce italské disco hudby. Studio se pyšnilo nejmodernější technikou, Milán nočním životem, pro Martina, Alana, Davea i Fletche, jasná volba.

Kapela nejprve krátce uvažovala o opětovné spolupráci s Davem Bascombem, ale zároveň měli všichni pocit, že je potřeba nových čerstvých nápadů do nové éry, vždyť tu předchozí definitivně uzavřeli v Rose Bowl. Dave Bascombe se v té době nacházel ve studiu se skupinou Tears For Fears, která právě natáčela svou velmi úspěšnou desku The Seeds Of Love. I to byl důvod, proč se rozhodli porozhlédnout jinde. Čich na lidi, tento neuvěřitelný talent, uplatnil znovu Daniel Miller. Kapele navrhl takového rozcuchaného týpka, který měl řidičák na jméno Mark Ellis, ale nikdo mu neřekl jinak než Flood, což lze do češtiny lehce přeložit jako povodeň a tou Flood skutečně byl, a to jak svými nápady, tak schopností rozlévat čaj ve studiu při každé příležitosti. Mark Ellis ale nebyl už v té době nějaký nazdárek. Jeho největší úspěch byla pozice zvukového inženýra na legendární desce U2 Joshua Tree.


Od počátku své kariéry se podílel na albech mnoha hudebníků vydávajících u Mute Records, ať jako zvukař či producent: jako mladý asistent pracoval také na debutovém albu kapely New Order Movement, později se podílel na deskách Soft Cell, Psychic TV, Cabaret Voltaire, pracoval s Erasure na albech Wonderland a The Circus, a nebo také s legendárním Nickem Cavem na The Firstborn Is Dead a Kicking Against The Pricks. Už tehdy doufal, že telefonát od Daniela Millera, je návrh na spolupráci s Depeche Mode: „Byl jsem začátečník a Depeche Mode už byli na vrcholu. Byl jsem jejich velkým fanouškem. Ve skutečnosti, když jsem poprvé telefonoval s Danielem Millerem, a on mluvil o práci pro někoho od Mute, pomyslel jsem si – on chce, abych dělal pro Depeche Mode! Ale nakonec to byl Nick Cave.“ Přesto na singlu Shake The Disease pracoval jako zvukový inženýr a to na skladně Shake The Disease i Flexible, a následně v roce 1986 připravil pro Depeche Mode velmi zdařilý remix skladby Stripped - Highland Mix, oceňovaný jak kapelou, tak jejími fanoušky, a také Flood Mix skladby A Question Of Lust.

Daniel Miller k výběru Flooda uvedl: „Chtěli jsme se zase posunout dál od Music For The Masses. I když to album bylo dobře udělané. Čerstvá krev měla všechno posunout kvalitativně ještě dále. A tak se Flood zdál jako jasná volba.“

První setkání s Markem Ellisem popisuje Alan Wilder: „Tenhle ošuntělý, brýlatý a neupraveně vyhlížející chlápek se přišoural, dvakrát vybílil ledničku, praštil sebou na gauč, udělal malé kázání. A tak vznikl nový produkční tým.“ Do toho produkčního týmu patřili také zvukoví inženýři Pino Pischetola, Peter Iversen, Goh Hotoda, Alan Gregorie, Dennis Mitchell, Phil Legg a později také Steve Lyon. Na mix alba kapela najala Francois Kevorkiana. Kevorkian, francouzsko-arménský DJ, považovaný za jednoho z praotců hudebního stylu house, producent, remixér a vlastník nahrávacího labelu, byl již v té době legendou, a to nejen díky spolupráci s německými Kraftwerk na albu Electric Café.

Alan Wilder vzpomíná: „Nepamatuji si přesně, kdo navrhl, že za mix bude zodpovědný Francois, ale byl jsem velmi zaujat skutečností, že pracoval s Kraftwerk, do kterých jsem byl v té době naprosto ponořený. A myslel jsem si, že Francois musí být opravdu dobrý, jestliže mu Kraftwerk povolili s nimi spolupracovat. Oni měli totiž velmi puntičkářskou reputaci. A Francois se asi po zkušenosti s nimi, stal puntičkářem rovněž a pořádným.“

Produkční tým strávil nejprve tři týdny v programovací místnosti ve Worldwide International Studio, tento honosný název nosilo soukromé studio Daniela Millera, sídlící na Harrow Road v Londýně. Jakmile bylo programování dokončeno, bylo načase vše zabalit a zahájit stěhování do severní Itálie.

Nahrávání, zatím nepojmenované desky, začalo v květnu 1989. Kapela měla zamluveno na první část nahrávání v ultramoderních Logic Studios dlouhých sedm týdnů. Po poslechu Martinových demosnímků vyjádřili všichni velkou spokojenost s jejich kvalitou a také s tím, že většinou odpovídali požadavkům na pouhou základní instrumentaci.

Příchod Flooda do producentského křesla, totiž věci podstatně změnil. Jeho pozice byla od počátku velmi silná a okamžitě nalezl spřízněnou duši ke svým záměrům v Alanovi Wilderovi. Tito dva požádali Martina, aby svá dema, připravil v co nejobnaženější podobě. Nejlépe pouze vokál a základní nástroj, ať klavír, varhany nebo kytara, ale bez programování. Jen text a akordy. Důvod byl prostý. Nechtěli, aby vše už bylo od počátku řízeno Martinovými demosnímky, ale společně jako skupina mohli určit směr, kterým se písničky budou ubírat. Alan Wilder se to pokusil objasnit: „Obvykle jsme začínali s nahráváním tak, že jsme měli pár předprodukčních setkání, na nich jsme zvolili směr, kterým se vydat a potom jsme šli do studia. Pro nové album, jsme se rozhodli postup změnit a předprodukci omezili téměř na nulu. Dostali jsme se do fáze, kdy už nás nebavilo dělat věci stejným stylem.“ Andy Fletcher dopřesnil: „Dříve jsme vlastně nahrávali ve studiu Martinovi písně znovu, jen s lepšími zvuky.“

Dojít k rozhodnutí, jakým směrem se vydat, ale nebylo v této fázi jednoduché. Kapela ve studiu nejprve trochu bezvýsledně experimentovala a dlouhé noci trávila na diskotékách a v mnoha nočních klubech. Fungovali spíš jako parta nejlepších kamarádů, což Martin Gore s úsměvem glosoval: „Skutečně jsme chodili každý večer společně ven, něco jako gang. Párty i práce, všechno to bylo jednoduše zábava.“ A i když práce ve studiu pokračovala spíš pomalu, atmosféra v kapele byla vynikající. Flood přišel s myšlenkou, že pokud chce skupina, aby nahrávky zněly dobře, nesmí se svazovat svými zbytečnými pravidly. Andy Fletcher přibližuje: „Měli jsme jednoznačné pravidlo, že jsme nikdy nepoužívali stejný zvuk dvakrát, tím jsme strávili hodně času. Flood řekl, ať se tím netrápíme, že všechna naše předpojatost jsou zbytečné blbosti. A jestli chceme například použít kytaru, tak ať ji použijeme, chceme-li aby to dobře znělo, nesmíme se svazovat čímkoliv. A to bylo velmi podnětné.“


Kapela během milánské nahrávací frekvence prakticky nejprve kompletně zpracovala pouze dvě skladby: Personal Jesus a Dangerous, které se měly objevit na prvním singlu. Flood: „Ještě než jsme vůbec začali pracovat, tak já, kapela a Daniel (Miller), jsme poslouchali Martinovy demosnímky. Personal Jesus vyčníval jako správný track, který řekne, tohle jsou Depeche Mode, ale ne takoví jaké znáte.“ A právě Personal Jesus se ukázal určující pro celé album. „Pracoval jsem s oběma typy kapel, se syntezátorovými, založenými na programování a také s rockovými kapelami. A cítil jsem, že tady bychom mohli obě dvě formy spojit, že zde by to fungovalo společně. Depeche Mode byli ideální skupina na práci s touto myšlenkou a metodou.“

Vztahy v kapele byly vynikající, a to během celého pobytu v Miláně a nahrávacích frekvencí v Logic Studios. To mohlo mít pozadí v urovnaných partnerských vztazích jednotlivých členů. Martin Gore byl stále zamilovaný do Suzanne Boisvertové, Alan žil spokojeně s dlouholetou přítelkyní Jeri Youngovou a podobně Fletcher s Grainne Mullenovou. A Dave Gahan aspoň v médiích sám sebe označoval za typického rodinného muže, pro kterého je nahrávání obtížné, protože trpí steskem po manželce Joanne a tříletém synovi Jackovi…

Ale pomalu se začaly objevovat na povrchu vcelku nenápadné trhlinky. Dave Gahan trávil během posledních nahrávacích dnů v Miláně mnoho hodin telefonáty s Terese Conroy. Ta pracovala jako publicistka pro producenta Ricka Rubina (jen taková drobná poznámka, právě Rubin doporučí o deset let později jedné americké blues/country legendě jménem Johnny Cash skladbu Personal Jesus k nahrání coververze), v roce 1988 byla Terese angažována jako síla na podporu turné Depeche Mode Tour for the Masses. Tenkrát byla odbarvenou blondýnou v punkovém oblečku. Cestovala s kapelou, domlouvala rozhovory a předávala vstupenky místním rozhlasovým stanicím.

Vedle Terese se nenápadně objevila ještě jedna větší hrozba. Tvrdé drogy. Taneční, či lehké drogy byly samozřejmě na denním pořádku u většiny hudebních skupin po celá osmdesátá léta a Depeche Mode nebyli výjimkou, ale v Miláně si Alan Wilder povšiml, že Gahanovo chování se stává symptomem něčeho děsivějšího. Alan Wilder o pár let později k počínající Gahanově závislosti řekl: „Tyhle věci se nestávají přes noc. Poprvé jsem si toho všiml už během natáčení alba Violator v Miláně, Dave byl zrovna na dojezdu. Pamatuji, že bezdůvodně a úmyslně vyvolal konflikt s asi deseti místními, jen tak, když jsme se procházeli po ulici. Úplně jsem zkameněl a čekal, kdy na nás vytáhnou nože, ale z nějakého důvodu mu to prošlo.“ Asistent Daryl Bamonte, který byl spolu s Alanem Wilderem očitým svědkem události, byl ve skutečnosti tím, kdo celou situaci zachránil, když se s rykem rozeběhl proti Italům a tím umožnil Daveovi i Alanovi vzít do zaječích.

Daniel Miller viděl, že práce ve studiu nepostupuje jednoduše a ani příliš rychle a bylo mu jasné, že nové album do Vánoc rozhodně venku nebude. Vymyslel tedy strategii vydat pilotní singl již na konci léta, a tak upoutat pozornost ke kapele, jejíž album bude na trhu nejdříve za tři čtvrtě roku. Alan Wilder vzpomíná, jak se pekl přelomový singl: „Hlavní rytmus tvořila nahrávka dvou nebo tří lidí skákajících na lodní kufry a z nich zase dolů a vedle toho zněl Martinův riff ve stylu Johna Lee Hookera a přidané kraftwerkovské party.“ François Kevorkian v Miláně udělal mix singlové verze a z jeho dílny také pocházejí naprosto fantastické remixy Holier Than Thou Approach, Pump Mix, Kazan Cathedral Mix (ten se na původním singlu nakonec neobjevil). Flood pracoval na mixu verze Acoustic, na které je slyšet jen Goreho vybrnkávání skladby Personal Jesus na kytaru a Gahanův vokál, dříve něco naprosto nemyslitelného pro přísně elektronickou kapelu. Dave Gahan pro rádio KROQ řekl: „S Martem jsme ji sfoukli za tři minutky. Myslím, že to k té písni sedí, je jako stvořená pro takovéto pojetí. A to je, jsem si jistý, i způsob, jak ten song byl Martinem původně napsán. I když tahle verze byla dělána dodatečně. Martin a já jsme prostě šli do studia, on hrál na kytaru a já jsem zpíval. A opravdu myslím, že to zní skutečně dobře. Takhle je ten song odhalený až na kost a je to úplně něco jiného než jak Depeche Mode normálně znějí.“

Flood připravil ještě další remix pro maxisingl Telephone Stomp Mix. B-strana Dangerous, tanečněji pojatá elektronická skladba s výraznou a hutnou basovou linkou, byla připravena také v několika verzích. Singlovou a Sensual Mix opět remixoval Flood a Hazchemix a Hazchemix Edit měl na starosti Daniel Miller. Další píseň, kterou se kapele podařilo nakonec ještě v Itálii dostat do správné formy, byla skladba World In My Eyes. Producent Flood k tomu říká: „Konečně jsme se dostali k práci na World In My Eyes, začali jsme vylepšováním demosnímku, a pamatuji, že jednu noc, když jsme šli ven do města - chodili jsme společně večer často - no tak jsem se bavil s Davem a Alanem a oba cítili, že je tam něco, co se jim na té písni nelíbí, že podání té písně není nejlepší. Řekl jsem, fajn rozumím tomu. A druhý den ráno přišel Mart s Fletchem a říkali úplně to samé. Proto jsem řekl, jestliže jste všichni nespokojení směrem, kterým se ta skladba ubírá, tak to všechno zahodíme a zapomeneme. A potom jsem s Alanem strávil půl dne a zkoušeli jsme různé nápady, novou basovou linku. Tu píseň jsme úplně změnili. A když si ji přišli poslechnout Dave a Martin, tak to byl pro ně docela šok.“ Další skladbou, kterou kapela v Miláně rozpracovala, byla Policy Of Truth. Opět začali od původního demosnímku, ale nakonec se rozhodli více experimentovat, přidali kytarový riff dohromady s naprogramovanými bicími. „To byl velký posun v postoji všech,“ vzpomíná Flood.

Kapela se po sedmi týdnech nahrávání a pařby v Miláně přesunula do španělského pouštního městečka Tabernas Desert v provincii Almeria, kde ve stejném roce natáčel Steven Spielberg několik scén filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava a kde se natáčely scény k více než dvoustovkám převážně westernových filmů. No a právě zde, v téměř vyprahlé poušti, natáčeli Depeche Mode s Antonem Corbijnem videoklip pro pilotní singl.

Následovala krátká dovolená a poté se Depeche Mode a jejich produkční tým přesunuli do dánských PUK Recording Studios ve vesnici Gjerlev v regionu Midtjylland (Střední Jutsko). Kapela zde absolvovala již poslední nahrávací frekvenci alba Music For The Masses. To místo bylo naprostým protikladem italskému Milánu. Jako by si Daniel Miller řekl, už jste toho propařili dost, je třeba začít taky trochu makat. V celém okolí nebyly žádné noční kluby, žádné diskotéky, divoké pánské jízdy skončila a kapela se mohla soustředit jen a pouze na práci. Členové skupiny a jejich tým se ubytovali ve dvou domcích přímo v areálu studia. Dave Gahan, Alan Wilder a Daryl Bamonte v prvním a Martin Gore, Andrew Fletcher a Flood bydleli ve druhém.

Andy, Alan, Daryl, Roberto, Flood, Mart, Dave mydlí stolní fotbal v PUK Studios

Hned během prvních dní v PUK vyřadili z nahrávání skladbu Mother Me, s kterou kapela ani po několikátém přepsání refrénu nebyla spokojená. Alan Wilder k ní měl rozpracované bicí a basové party, ale skladbu středního tempa, ke které zpíval vokál Dave Gahan, to beztak nezachránilo a kapela odhlasovala, že není vhodná k dokončení. Daryl Bamonte vzpomíná: "Pamatuji si, že skladba Mother Me, Smother Me nebyla zase tak špatná, byl to dobrý song,a le myslím, že by to beztak nezařadili ani na b-stranu." V Dánsku začínalo být stále jasnější, že se profiluje dokonalý studiový tandem Slick a Flood. Jejich intenzívní spolupráce byla tím, co skutečně posouvalo hranice během natáčení alba. Měli pocit, že v Martinových písních dostali nádherný, ale neobroušený diamant, který stojí za maximální námahu. Dlouhé noci experimentovali a zkoušeli všechny možné varianty, jak jednotlivé písně uchopit. Alan Wilder vzpomíná: „Přesvědčili jsme se, že Flood dokáže dělat všechny důležité věci. Je schopný pracovat se samplery, umí to s analogovými syntezátory, dokázal nám pomoc rozvíjet hudební myšlenky. A také něco velmi specifického, doslova a do písmene "mravenčí práci", a přitom všem, se na vše mohl podívat ze zpětného pohledu a být naším rádcem. A proto byl ve všech směrech dobrý producent.“

Síla tandemu Wilder & Flood se nejvíce ukázala při práci na pozdějším největším hitu kapely vůbec. Dnes už je to notoricky známý příběh o tom, jak Martin Gore, napsal píseň Enjoy The Silence, tichou pomalou baladu, s temným pozadím vytvářeným klávesami harmonia. Skladba Enjoy The Silence byla v té chvíli písní u které odhadnout její obrovský hitový potenciál, muselo být velmi obtížné. Jenže jako by se předchozí milánská – nebo klidně řekněme diskotéková – nebo ještě spíše Italo disco - nahrávací frekvence, prožitá z velké části v tanečních klubech, odrazila v uvažování a hudebním cítění Alana Wildera a Flooda. Alan vzpomíná: „Bylo jasné, že je to dobrá melodie. Ale nedostaneme z té písně to nejlepší, pokud ji nepředěláme, navrhl jsem, že mám myšlenku udělat ji rychleji, téměř jako taneční skladbu, co myslíte? Ale Martin byl jednoznačně proti, nebyl tolik odvážný.“ To Martin Gore ostatně sám i přiznává: „Ta píseň se jmenuje „Užij si ticha“, a to bylo v naprostém kontrastu k tanečnímu tracku.“ Jenže Wilderovi ta linka All I Ever Wanted, All I Ever Needed nedávala spát, zněla mu jako od Pet Shop Boys nebo jak se říká u nás Pečáci. A tak Alan s Floodem požádali ostatní, ať je nechají o samotě, ne aby měli intimní chvilku, ale by se mohli soustředit na to, co by se s tím dalo udělat. Řekli ostatním, ať si prostě někam vyrazí.

Dave Gahan se tomu ještě dnes směje: „No, jenže my jsme byli uprostřed ničeho. Tam nebylo nic. Tam nebylo vůbec co dělat. Nikam nešlo jít.“ Ale nakonec poslechli a vyrazili do 4km vzdálené vesnice Gjerlev, se sotva 100 obyvateli, většinou vyššího věku, takže představa, že by se potěšili pohledem na místní dcery Vikingů, byla také zcestná. Takže si dali v hospodě pivko Carlsberg a vraceli se ty 4km zase zpět. Jenže, když se po těch cca třech hodinách vrátili do studia, spustil Wilder rychlý taneční podklad, Flood nechal Goreho zahrát kytarovou linku z konce skladby a Gahan spontánně začal zpívat a všem v místnosti bylo v tu chvíli naprosto jasné, že tohle bude masivní hit.

 

POKRAČOVÁNÍ BRZY...

3. březen 2020 o 14:40 • Dangerous • Články

Diskuze

Uživatel: Dangerous

Dangerous      1   3. březen 2020 o 20:02

Druhý díl zítra wink


Uživatel: popi72

popi72      2   3. březen 2020 o 21:01

Super počtení, díky!


Uživatel: Pavel.Z

Pavel.Z      3   4. březen 2020 o 10:00

Martin je skvělý textař a skladatel, ale neumí skládat hity. Wilder neumí psát texty ani skládat hudbu (Recoil je toho důkazem), ale uměl dělat hity z toho co napsal Martin.


Uživatel: Pavel.Z

Pavel.Z      4   4. březen 2020 o 10:13

Btw. Flood má na Wiki, že první práce pro DM byla na skladbě Shake The disease ...


Uživatel: tomas1.

tomas1.      5   4. březen 2020 o 10:37

Alan je genius,viz jeho alba.


Uživatel: Dangerous

Dangerous      6   4. březen 2020 o 16:49

to Pavel: máš recht, tam se blbě nakopíroval kousek věty…

A co se týká Alana…. Zase to řeší i třeba na mezinárodním fóru Home. Je tam jeden názor, s kterým bych docela souhlasil… Postnu jej sem…


Uživatel: Dangerous

Dangerous      7   4. březen 2020 o 16:51

Trombo from Estonia: I think the certain drama of Alan – if not a tragedy? – is that he can not be a solo-artist.
He is a fantastic talented musician, but his talent is a specific one.
He needs a relevant material to work with, to open and to show all his potential.
But he can’t create or generate such initial material by himself.
We can see that with Recoil, when it is like a powerful machine, but without a purpose or meaning, steaming hopelessly and helplessly.
So, with old good DM set-up, it was that kind of majestic synergy, when
1xMartin’s melody + 1x Dave’s voice + 1xAlan’s reinterpretation = 100 points from 100 possible.
Now, without Alan,
1xMartin’s melody + 1x Dave’s voice + 1x production team = 50 frm 100,
Ok, maybe even 75 sometimes, if you wish.
But not that majestic 100.
And Alan’s Recoil … maybe the same 50-75 from 100, but again, not 100 from 100 definitely.
And Alan, being so smart and intelligent, knows that, I’m sure:
All bridges were burned, the perfect musical family / symbiosis was ruined,
No new one was found.
It is like when you lose your perfect lover, and no proper replacement could exist,
Since some things in our life are just unique.
Sad story of a painful arithmetics.


Uživatel: Pavel.Z

Pavel.Z      8   4. březen 2020 o 17:08

Popsal to přesně.


Uživatel: Pavel.Z

Pavel.Z      9   4. březen 2020 o 17:41

Já bych tedy dal Recoilu 35 (max) from 100.


Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.