30 let od vydání Violator - 4. část

Do Spojených států, kde dva roky předtím zazářili slavným vystoupením v Rose Bowl, se kapela přesunula v březnu. Na den vydání alba Violator ve Spojených státech, tedy na 20. března, měla skupina domluvenu autogramiádu v Los Angeles v jedné prodejně desek. Den předtím bylo album Violator vydáno v Evropě.

Sedmé studiové album Depeche Mode. Devět skladeb. Čtyřicet sedm minut hudby, kterou Depeche Mode natáčeli se svými spolupracovníky od května do prosince roku 1989. Celou desku otevírá skladba World In My Eyes, taneční chytlavý úvod s až téměř housovým hypnotických soundem. „Je to velmi pozitivní skladba, říká se v ní, že láska a sex jsou pozitivní věci. A chápu, že někdo v ní cítí existencialismus, protože právě jím jsem ovlivněn. Jsem ovlivněn Camusem, Kafkou, Brechtem, stejně jako popovými písničkami.“ Následující skladba Sweetest Perfection, je první kterou na desce zpívá Martin Gore. Skladba o posedlosti, které je skvělé se oddat. Mnoho novinářů svým čtenářům objasňovalo, že se rozhodně musí jednat o píseň, která je celá o drogách, ale posedlost, která Goreho na tomto albu zajímá, se odehrává spíše v mezilidských vztazích. Píseň je ve stejném tempu jako původní demosnímek, ale oproti němu, je albová verze protkána smyčkami živých bicích a vrstvami elektronických linek, které působí na posluchače jako pavučina, do které jsou postupně vtahováni. Jednoznačně typická práce Alana Wildera. Následuje albová verze Personal Jesus a po ní skladba Halo, skladba o hříšné lásce, s jasným poselstvím: „I když se naše světy zřítí, když se jejich pevné stěny rozpadnou, ačkoliv si to možná zasloužíme, bude to stát za to,“ jak zpívá Gahan v hektickém závěru a autor Gore k tomu říká: „Vždy jsem posedlý myšlenkou dobra a zla, současně s tím čtu mnoho knih o černé magii, ale nedošel jsem k nějakým závěrům, myslím, že moje písničky se mohou zdát jako obhájce nemorálnosti, ale pokud pozorně posloucháš, je tam vždy pocit viny. Ano, v Halo říkám, “jo, pojďme to udělat“, ale také je tam skutečně cítit, že je to není správné chování,“ vyjasnil Gore pro New Musical Express. První stranu desky uzavírá Waiting For The Night. Balada, které vévodí Gahanův hlas, doprovázený Gorem a elektronickými zvuky. Už samotné nahrávání této skladby v červenci v Dánsku, bylo pro mnohé velkým zážitkem, jak se svěřil o tři roky později v rozhovoru pro český fanklub Daryl Bamonte: „Seděl jsem ve studiu vedle Martina a Davea, když zpívali vokály k této písni. Považuji to za svůj největší zážitek v osobním měřítku vůbec.“ Píseň se měla původně jmenovat Waiting For The Night To Fall, ale během přípravy tisku obalu desky byl náhodou vymazán zbytek názvu. Druhou stranu otevírá albová verze singlu Enjoy The Silence. Mezihra, která se neobjevuje v seznamu písní na desce je interně pojmenována Crucified, podle slova, které v jinak instrumentální kompozici vykřikne Andrew Fletcher, jeho hlas je zkreslený k nepoznání, stejně jako kytarové party, které na tuto mezihru nahrál frontman Dave Gahan. Následuje skladba, kterou její autor Martin Gore s úsměvem popisuje: „V Policy Of Truth jde o samotnou nevinnost, ale zároveň je zřejmé, že nelze žít bez někoho dalšího.“

Sedmé studiové album Depeche Mode. Devět skladeb. Čtyřicet sedm minut hudby, kterou Depeche Mode natáčeli se svými spolupracovníky od května do prosince roku 1989. Celou desku otevírá skladba World In My Eyes, taneční chytlavý úvod s až téměř housovým hypnotických soundem. „Je to velmi pozitivní skladba, říká se v ní, že láska a sex jsou pozitivní věci. A chápu, že někdo v ní cítí existencialismus, protože právě jím jsem ovlivněn. Jsem ovlivněn Camusem, Kafkou, Brechtem, stejně jako popovými písničkami.“ Následující skladba Sweetest Perfection, je první kterou na desce zpívá Martin Gore. Skladba o posedlosti, které je skvělé se oddat. Mnoho novinářů svým čtenářům objasňovalo, že se rozhodně musí jednat o píseň, která je celá o drogách, ale posedlost, která Goreho na tomto albu zajímá, se odehrává spíše v mezilidských vztazích. Píseň je ve stejném tempu jako původní demosnímek, ale oproti němu, je albová verze protkána smyčkami živých bicích a vrstvami elektronických linek, které působí na posluchače jako pavučina, do které jsou postupně vtahováni. Jednoznačně typická práce Alana Wildera. Následuje albová verze Personal Jesus a po ní skladba Halo, skladba o hříšné lásce, s jasným poselstvím: „I když se naše světy zřítí, když se jejich pevné stěny rozpadnou, ačkoliv si to možná zasloužíme, bude to stát za to,“ jak zpívá Gahan v hektickém závěru a autor Gore k tomu říká: „Vždy jsem posedlý myšlenkou dobra a zla, současně s tím čtu mnoho knih o černé magii, ale nedošel jsem k nějakým závěrům, myslím, že moje písničky se mohou zdát jako obhájce nemorálnosti, ale pokud pozorně posloucháš, je tam vždy pocit viny. Ano, v Halo říkám, “jo, pojďme to udělat“, ale také je tam skutečně cítit, že je to není správné chování.“ vyjasnil Gore pro New Musical Express. První stranu desky uzavírá Waiting For The Night. Balada, které vévodí Gahanův hlas, doprovázený Gorem a elektronickými zvuky. Už samotné nahrávání této skladby v červenci v Dánsku, bylo pro mnohé velkým zážitkem, jak se svěřil o tři roky později v rozhovoru pro český fanklub Daryl Bamonte: „Seděl jsem ve studiu vedle Martina a Davea, když zpívali vokály k této písni. Považuji to za svůj největší zážitek v osobním měřítku vůbec.“ Píseň se měla původně jmenovat Waiting For The Night To Fall, ale během přípravy tisku obalu desky byl náhodou vymazán zbytek názvu. Druhou stranu otevírá albová verze singlu Enjoy The Silence. Mezihra, která se neobjevuje v seznamu písní na desce je interně pojmenována Crucified, podle slova, které v jinak instrumentální kompozici vykřikne Andrew Fletcher, jeho hlas je zkreslený k nepoznání, stejně jako kytarové party, které na tuto mezihru nahrál frontman Dave Gahan. Následuje skladba, kterou její autor Martin Gore s úsměvem popisuje: „V Policy Of Truth jde o samotnou nevinnost, ale zároveň je zřejmé, že nelze žít bez někoho dalšího.“

Píseň Blue Dress je druhou skladbou na albu s vokálem Martina Gorea, a ten se v ní vyznává ze své další obsese: „Tohle je opravdu perverzní song! – myšlenkou je stalkování dívky, jak si obléká šaty a zároveň pochopení, že to je to, co hýbe světem.“ Ale jeho zvrhlé nadšení trochu mírní názor Alana Wildera: „Tak tato píseň opravdu nepatří mezi mé oblíbené, předposlední skladba je vlastně vždy jen jakousi výplní.“ Přesto se jedná o velmi zajímavou píseň, s téměř až “modrosametovou“ atmosférou. Poté následuje další mezihra a na samý závěr jedna z nejpovedenějších skladeb alba - Clean. V naprostém souladu s názvem se jedná textově o očistnou píseň. Přesto v kontextu dalších událostí vypadaly téměř ironicky slova písně: „Čistý, nejčistší jaký jsem byl, konec slzám…“ Zvláště, když tato slova hřmí z hrdla Davee Gahana, který to hrdlo stále intenzivněji proléval alkoholem a žíly plnil tvrdými drogami. Černý humor zpívat Clean a přitom pomalu a nenápadně rozjíždět nejšpinavější část své feťácké. Úvod Clean více než připomíná One Of These Days od Pink Floyd z alba Meddle, schválně si ji pro porovnání poslechněte, ale Alan Wilder jednoznačně popřel, že by šlo o plagiát. „Připouštím podobnost, ale rozhodně nejde o sampl Pink Floyd. Programoval jsem to použitím kombinace analogového syntezátoru a samplované baskytary.“ Skladatel Martin Gore objasňuje text: „V Clean se jedná o to, jak je důležité osvobodit se od všech závislostí: iluzí, vášnivých vztahů, žárlivosti, drog, alkoholu, toho co neustále chceš.“ Později ještě dodává: „Clean má pro mne mnoho svatých obrazů v mé fantazii, a ty jsou protkány se sexuálním tématem. Jsou to dvě myšlenky, a mne přijde zajímavé je spojit dohromady. Ale opravdu nezkouším tyhle věci analyzovat.“

Deska Violator se ve Velké Británii hned první týden ocitla na 2. pozici v albové hitparádě, což bylo do té doby nejlepší umístění alba Depeche Mode ve Spojeném království vůbec. 31. března Violator vstoupil do britské hitparády jako novinka a přeskočil i album I Do Not Want What I Haven't Got, od do té doby neohrožené Sinead O'Connorové, jen Bowieho kompilace Changesbowie se ten týden prodalo více kopií. Nakonec se nahrávka Violator držela bez přestávky mezi 50 nejlepšími alby ve Velké Británii, až do 25. srpna, což byl na Depeche Mode v britské hitparádě přímo fantastický výkon.

Ve Spojených státech bylo vydání přichystáno na 20. března, tedy o den později než v Evropě. Bruce Kirkland americký zástupce kapely ze Sire/Reprise Records, bedlivě sledoval rostoucí popularitu Depeche Mode v Kalifornii a přišel za nimi s nápadem na uspořádání autogramiády v den vydání alba v prodejně desek Wherehouse v Beverly Hills, na bulváru La Cienega. Akce se měla uskutečnit ve spolupráci s rádiem KROQ. Depeche Mode přiletěli do Los Angeles hned po vystoupení ve španělské televizi už 18. března. Den poté kapela absolvovala foto session v Joshua Tree National Park s Antonem Corbijnem.

Následně se Andrew Fletcher a Alan Wilder objevili krátce v rádiu KROQ. To vysílalo již několik dní upoutávku na zmíněnou autogramiádu a Fletcher s Wilderem se na vlastní uši mohli přesvědčit, jak masivní ohlas jejich příjezd do Los Angeles vyvolal. Někteří fanoušci hodlali strávit před prodejnou Wherehouse, již druhou noc. Když se reportér zpráv zeptal nocujících fanoušků: „Jak dlouho tady čekáte a proč?“ Dostalo se mu jasné odpovědi: „Od nedělního rána, protože Depeche Mode jsou bohové, oni jsou nejlepší, přijeli jsme ze všech koutů, slyšeli jsme o tom v rádiu, o novém albu a ta cesta za to stojí.“ Wilder s Fletcherem už začínali chápat, že zájem bude trochu větší, než si původně představovali. Alan do rádia pronesl: „Budeme podepisovat každému fanouškovi jen na jednu věc, bylo by nefér někomu podepisovat celý balík předmětů, protože na jiné se potom vůbec nedostane. A také aby to trochu odsýpalo, protože teď už je zřejmé, že to tam bude velké a my asi nebudeme mít čas vyhovět všem.“

Autogramiáda měla začít v 9 hodin večer, ale celý den bylo Beverly Center doslova zablokováno tisíce příznivci Depeche Mode, podvečerní televizní zprávy se nesou na všech stanicích na stejné notě: Fox News 11: „Doprava poblíž Beverly Centre je zablokována již několik hodin. Nikoliv proto, že by zde došlo k dopravním nehodám, ale protože tu máme hudební skupinu z Anglie. Ta existuje už deset let, vydala 22 singlů a právě teď je pojem Depeche Mode symbolem progresívního technopopu. Dnes večer se skupina představí osobně na autogramiádě v hudebním shopu v západním Los Angeles. Což přilákalo tisíce fanoušků, kteří chtějí vidět své hudební idoly, někteří tu ve frontě dokonce čekali přes noc“. Zprávy News 9, odpoledne: „Také nemůžete uvěřit, že je tu deset tisíc teenagerů? Křik je slyšet v celé oblasti Beverly Centre, fronta teenagerů přesahuje patnáct bloků! Je tu omdlívajících více než za Sinatry, vytržení překonává dobu Elvise a šílenství Fab Four, Depeche Mode jsou teď nesporně No.1!." Během několika hodin se celá oblast podle policejní statistiky zaplnila až 15 000 příznivci Depeche Mode a atmosféra, s blížící devátou večerní, začala přituhovat. Najatá bezpečnostní agentura neměla situaci pod kontrolou a policie začala situaci vyhodnocovat jako blízkou výtržnostem. Po osmé hodině Depeche Mode přijeli na místo, za doprovodu svého týmu a lidí z rádia KROQ. Zprávy stanice TV News 9 – večer: „Za mnou stojí právě teď všichni teenageři ve městě a všichni mi snad řvou do ucha. Skupina Depeche Mode je opravdu žhavou událostí. Začali jako taneční kapela a tohle stvořili. Vyprodali Rose Bowl. Před pár minutami přijeli v limuzíně sem do Wherehouse v Beverly Centre a já jsem na vlastní oči viděla, co jsem nikdy předtím nezažila: Děvčata pláčou, chlapci se vrhají na limuzínu, která veze kapelu, neskutečné.“

Členové kapely se prodrali horko těžko za policejní asistence do Wherehouse, v zadní místnosti se pozdravili s několika lidmi a nabírali dech. Za pět minut se měly otevřít dveře, kudy měla začít proudit masa tisíce fanoušků v tričkách kapely. Jenže i samotná skupina samotná působila po příjezdu celkem vyděšeně. Moderátor Kevin ze stanice KROQ se ozval posluchačům přímo z místa dění a nebyl o moc klidnější: „Neuvěřitelné, měli jsme pocit, že tu umřeme. Byli jsme venku, přijely limuzíny, utíkali jsme, chránili jsme je vlastními těly, byli jsme skoro umačkáni a ušlapáni.“ Autogramiáda nakonec přesto začala. Dave Gahan, usměvavý a celý v bílém, vedle něho v černém Alan Wilder, stejně jako na druhém konci sedící Gore a vedle něj Fletcher pro změnu v bílém. Naproti nim 15 000 fanoušků lačných autogramů na nové album.

Dovnitř jsou vpouštěni po malých skupinkách, venku postávají za asistence policie, okupují větve stromů a nervozita a netrpělivost přerůstá únosnou mez. Andy Fletcher moc dobře ví, že tohle je s marketingového hlediska fantazie a tak s neskrývaným potěšením poskytuje krátké interview stanici KNBC: „Mysleli jsme, že přijde tak 30 lidí a jejich tu prý 17 až 20 tisíc.“ Jenže úsměv za chvilku všechny přechází. Po rozdání několika desítek podpisů, dochází k vyražení skleněných výloh a dveří prodejny a bodyguardi odvádějí kapelu rychle z budovy ven, Depeche Mode odjíždějí v limuzíně po přibližně pěti minutách od začátku podpisové akce. Několik zraněných fanoušků odváží ambulance.

Kapela další vývoj událostí sleduje v hotelu u televize. Alan Wilder po několika letech na událost vzpomíná: „Moje hlavní vzpomínka na to je, jaké jsme měli štěstí. Dostalo se nám obrovské publicity a nehnuli jsme ani prstem. Měli jsme sedět na autogramiádě 4 hodiny, nakonec jsme museli zmizet po 4 minutách, vrátili jsme se do hotelu a dívali jsme se, jak jsme hlavní zpráva dne na všech stanicích v zemi." Zprávy News 13: „Policie zasahuje proti výtržnostem v Beverly Center, je několik zatčených, skupina opustila autogramiádu velmi rychle. Tak tohle jsme nezažili od dob Beatles.“ Den poté, ale radní města Los Angeles Zev Yuroslovsky působí ve zprávách velmi rozčileně a v televizi vykřikuje, že bude žalovat prodejnu Wherehouse a stanici K-ROQ za rozšiřování informace o tom, že se Depeche Mode v obchodním domě objeví, což přivedlo mnoho teenagerů do ulic poblíž Wherehouse store. „Město Los Angeles bude požadovat dvacet až třicet tisíci dolarů za policejní čas, za zdravotníky a za následný úklid ulic, které byly velmi znečištěné, když vše skončilo,“ spílal Yuroslovsky.

Alan Wilder později na tiskové konferenci fanoušky omlouval: „To nebyly skutečné výtržnosti. Řekněme to jasně, bylo tam velmi mnoho lidí a nebyl tam nikdo, kdo by násilí vyvolával. Několik lidí bylo zraněno, bohužel, ale všichni fanoušci se chovali velmi dobře. Chelsea v neděli odpoledne, to jsou výtržnosti.“

Druhý den se skupina pokusila ve vysílání KROQ vyjasnit svůj úprk z autogramiády a ohlásila, že pro fanoušky, kteří se na ní nedostali, přichystá speciální nosič, obsahující doposud nepublikované rozhovory a nevydaný materiál: „Stačí poslat ofrankovanou obálku do rádia KROQ a zde bude nachystáno 25 000 kopií," oznámil Richard Blade z KROQ a pokračoval: „Toto je jasný důkaz, jak si skupina váží fanoušků a zároveň odpověď na otázku, proč fanoušci tak zbožňují Depeche Mode. Jednoduše vždy pro ně připraví něco extra.“ Po mnoha letech Gahan vše zhodnotil: „Události ve Wherehouse byla reklama, kterou si nemůžete koupit a žádná nahrávací společnost by ji nezaplatila.“ Mluvčí losangeleského policejního oddělení zprávu o události uzavřel slovy: „Jednalo se o největší policejní akci v Los Angeles od návštěvy prezidenta.”

O nové desce Depeche Mode se najednou mluvilo všude. Jejich popularita v oblasti Los Angeles, San Diega a San Francisca byla dlouhodobě na vysoké úrovni. Koncert v Rose Bowl v roce 1988 vše pozdvihl ještě výše a dva singly předcházející desce Violator, tedy Personal Jesus a Enjoy The Silence, se staly obrovskými hity alternativních a vysokoškolských rádiových stanic, měly obrovský úspěch v klubech, půda pro události ve Wherehouse byla dokonale připravena.

Violator se v Billboard Top 200 Albums vyšplhal na 7. příčku, jako vůbec první album Depeche Mode, které se v USA dostalo do Top 10. Desky se po roce prodalo 6 miliónů kopií. V roce 2010 se toto číslo, díky reedicím a také rostoucí proslulosti samotné kapely, blížilo dvojnásobku.

POKRAČOVÁNÍ BRZY…