Depeche Mode Czechia
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace



Depeche Mode Czechia

Aktuální srazy



30 let od vydání Violator - 6. část

Ilustrativní: 30 let od vydání Violator - 6. část

Na vlně monstrózního úspěchu ve Spojených státech, kapela po třech týdnech volna, vystoupila na letišti v Sydney. Popularita Depeche Mode v Austrálii rozhodně nebyla srovnatelná se situací jinde ve světě.

Přesto se Depeche Mode rozhodli absolvovat své první dvě vystoupení na pátém kontinentu. To první v Sydney 31. srpna, na starobylém Hordern Pavilion pro 5 000 lidí mělo velmi dobrý ohlas u publika, ale už v samém závěru show se objevil problém s Gahanovým vokálem. Gahan koncert dokončil a Depeche Mode následující den odcestovali do Melbourne. Před zvukovou zkouškou v Melbourne se Gahan podrobil vyšetření hrtanu u místního specialisty, který mu nařídil, že nejméně dva dny nesmí zpívat.

 

Poprvé se stalo, že Gahan musel koncert vzdát, kvůli problémům s hlasem. V budoucnosti se u něj problém s hlasivkami objeví pravidelně na většině turné kapely. Ale Dave Gahan nepřekonával jen problém s hlasivkami. Po “milánských“ protelefonovaných nocí s Terese Conroy v době natáčení alba Violator, se v průběhu amerického turné Dave Gahan s Terese znovu setkal a setkával až se do Terese zamiloval. Dave Gahan tak bojoval s vnitřním dilematem, zda má kvůli Američance opustit svou ženu a syna.

Po krátkém klidu se stav Gahanových hlasivek zlepšil. Kapela nemusela rušit koncert v japonské Fukuoce, a tak 4. září na ostrově Kjúšú Depeche Mode načali sérii šesti japonských koncertů. O dva dny později hráli v Kobe na ostrově Honšů, 8. září v Kanazawě a další den v Nagoye a poslední dvě japonské show v hlavním městě Tokiu, v aréně bojových umění Budokan, pokaždé pro 14 000 naprosto šílených fanoušků.

Členové Depeche Mode si poté vybrali 14 dní volna, ale jejich technici si neodpočinuli a zajišťovali přesun všech potřebných věcí na Starý kontinent. Než však byla zahájená poslední část turné, nachystala Mute vydání čtvrtého singlu. Úvodní skladbu z alba Violator nazvanou World In My Eyes. Singl byl vydán 17. září. Protože kapela slavila 10 let své existence, obsahoval singl jako dárek pro fanoušky dvě další zpívané skladby na b-straně: Happiest Girl a Sea Of Sin, obě složené Martinem Gorem, zpívané Dave Gahanem a zremixované François Kevorkianem.

I na 7“ singlu se objevují pod názvy Kevorkienových remixů: Happiest Girl - Jack Mix a Sea of Sin - Tonal Mix, neremixované původní verze nebyly nikdy vydány. 12“ singl obsahoval další Kevorkianovy remixy World In My Eyes - Oil Tank Mix, Happiest Girl – Kiss-A-Mix a Sea Of Sin - Sensoria. Další jeho remix se objevil i na limitovaném 12“ singlu World in My Eyes - Dub in My Eyes, následován World in My Eyes -Mode To Joy, který měl na starosti Jon Marsh, frontman elektropopové skupiny Beloved a neméně zajímavý byl i závěrečný remix na limitovaném singlu Happiest Girl - The Pulsating Orbital Mix, za který byli zodpovědní členové úspěšného ambient technohousového projektu The Orb: Dr. Alex Paterson a Kris Weston zvaný Thrash. Nutno podotknout, že i po 30 letech je singl World In My Eyes se všemi svými skladbami, mixy a remixy doslova pastvou pro uši milovníků elektronické hudby.

Obal singlu měl na starosti Anton Corbijn a zachytil na něm Andrew Fletchera, který svými prsty zobrazuje oči, sledující brooklynský most v pozadí. Videoklip, který Corbijn natočil během turné kapely, se skládá převážně z koncertních záběrů. Existují dvě verze klipu. V první z nich,  Dave Gahan sedí v kabrioletu s herečkou a sledují v autokině záběry z koncertů World Violation Tour, v druhé verzi jsou s Gahanem v autě členové kapely. První verze byla MTV stažena z vysílání, na žádost rodiny herečky, která v klipu vystupovala. Zemřela krátce po účinkování ve videu násilnou smrtí a její rodina si nepřála, aby se klip s její účastí na MTV objevoval.

29. září singl World in My Eyes vstoupil do britské singlové hitparády na 28. pozici a svůj vrchol zde dosáhl o dva týdny později (13. října) a to na místo 17. Ve Spojených státech singl nenavázal na úspěch třech předchozích, svůj podíl na tom mělo z velké části i stažení promo klipu z MTV a v US Billboard Hot 100 se objevil nejvýše na 52. příčce.

World Violation Tour začalo na evropském kontinentu velmi zostra. Během tří dní Depeche Mode odehráli tři vystoupení, nejprve 28. září v bruselském Forest National a poté dva večery za sebou v dortmundské Westfalenhalle. Právě do Dortmundu se vydal reportér Andrew Harrisson z britského magazínu Select, a zachytil zvláštní interakci mezi kapelou a jejím německým publikem: „David Gahan čeká až nastane noc. On a jeho skupina Depeche Mode vystupují již nějakých 20 minut v Dortmundu ve Westfalenhalle, před 17 000 vzrušenými fanoušky, v honosném sportovním stánku, podobající se mučírně z konce filmu Terryho Gilliama Brazil. Je to již dlouho, co vyměnili nepatrné sály za obrovské arény. Jejich spartánsky domácí elektronika a basové linky vyplňují ten obrovský prostor tak, jak to dokáží jen Depeche Mode. Po World In My Eyes a Never Let Me Down Again na chvíli ničivá síla ustává, je čas na změnu tempa. Černobílé obrazy hvězd a planet, tak jak jim vdechl život fotograf a režisér Anton Corbijn, se objevují na plátnech za skupinou a zní tajemně truchlivá Waiting For The Night, píseň která se objevuje na posledním albu Violator přesně uprostřed. Naprostá záplava. Westfalenhalle skutečně podléhá temnému přílivu. Je to píseň víry v zapomnění. Žádné bicí, jen naléhavý, očistný Gahanův hlas obepíná prostor, hlas naplněný temnotou. To je velmi ostrý kontrast k nadupaným singlům, které otevírali show. Pro mnoho příznivců je to ale ta pravá tvář skupiny. Ta, kterou skutečně chtějí slyšet. Ta, jež se pro ně, kteří jsou z poloviny tvořeni teenagery, stává mluvčím, znalým jejich pocitů osamění. Když Gahan zpívá „I´m Waiting For The NightTo Fall / I Know That It Will Save Us All“, něco velmi zvláštního, naprosto mimořádného, jako by procházelo mladým německým publikem.“

Pro anglického novináře, který Depeche Mode zná od jejich naivních začátků, to byla zvláštní zkušenost: „Publikum si to zopakuje ještě později, ve chvíli kdy kapela předvede ještě mnohem temnější Black Celebration „Let´s Celebrate The Fact / That We´ve Seen The Back / Of Another Black Day“. Ale tohle přece nemohou být Depeche Mode? Dave Gahan, Martin Gore, Alan Wilder a Andy Fletcher by museli ujít strašlivě dlouhou cestu od dnů prostinkých The Meaning of Love a Just Can´t Get Enough a úsměvů z obálek časopisů, kdy vypadali jak parta kadeřníků z filmu Carry on.“

Harrisson tak velmi dobře objasnil důvod, proč Británie nechce brát Depeche Mode vážně. Každý si tam pamatuje jejich začátky, kdy Depeche Mode vyskakovali ze všech časopisů pro děti, jako Smash Hits a podobně. Kontinentální Evropa na rozdíl od Britských ostrovů takové předsudky nemá. Martin Gore novinářům po obrovském úspěchu v Americe trpělivě vysvětluje: „A to musím říct, že evropské kontinentální publikum, je v současnosti ještě mnohem vnímavější než americké.“

Vnímavější? Jistěže, ale v souvislosti s Depeche Mode je mnohem lepé vystihující slovo posedlejší. „Ano, to je velmi lichotivé ale také trochu zneklidňující." Reaguje Gore. „Lidé cítí, že mají s námi velmi zvláštní přátelství, i v Americe, sice tam nemáme tolik stoupenců, přesto jsme tam rovněž považováni za kult, hrají nás tam v univerzitních a alternativních rádiích a televizích, Američané více než kdo jiní trpěli 10 let stejnou hudbou pořád dokola a já předpokládám, že jsme přišli v pravý čas s novým zvukem. Navíc v Americe nemají vůči nám předsudky, tak jako v Anglii, kteří nás znají od A Broken Frame, všemi našimi mladickými chybami. Myslím, že je to o intimitě v naší hudbě, je to zvláštní, hrajeme před  17 000 lidmi, jako třeba minulou noc a stejně tam ta intimita je. Lidé se cítí být vtaženi, cítí, že to co se děje na pódiu, je jejich.“ Harrisson si ale všímá i tanečních prvků ve vystoupení kapely: „Pro World Violation Tour se skupina odvážila do programu renovovat něco z jejího staršího katalogu. Behind The Wheel, paranoidní road song z Music For The Masses, který hraje jako přídavek, se teď může pochlubit mocným houseovým předělem, přecházející v jejich zvláštní uchopení klasické Route 66. A Everything Counts je předělán v techno stylu s ničícím efektem, dokazující že Depeche Mode rostou pohodlně svázáni s dalšími tanečními styly. Ale věřte nebo ne, World Violation je z celkového pohledu především a hlavně rock ´n´rollová show. V roce 1990 Depeche Mode vítězí jednoduchou silou, není prostě ohromující, v tuto chvíli je přímo zastrašující. Personal Jesus je ten případ. Na nahrávce je slyšet vrčení, prskání, dokonalý protiklad k image milých chlapečků, která stále leží v britských myslích. Na podiu, tenhle song působí ohromně. Pro 17 000 tisíc německých fanoušků, se Dave Gahan stává jejich osobním Ježíšem. A někdo kdo stojí mezi nimi a vidí jejich paže do široka roztažené a slyší jejich jednotný skandovaný burácivý zpěv “ Reach Out And Touch Faith“ a řekne, že ho to nechává klidným, tak lže.“


Celé evropské turné čítalo 38 koncertů. Poprvé v historii skupiny byl poměr evropských a amerických koncertů na straně Severní Ameriky, kde kapela odehrála o pět vystoupení více. Toto pomyslné vítězství si Severní Amerika nad Evropou udrží až do přelomu tisíciletí. Východní Evropa procházela v tomto období výraznými politickými změnami. Během let 1989 a 1990 došlo k pádu celého východního bloku. Přestože již v roce 1985 vystupovali Depeche Mode ve Varšavě a Budapešti a o tři roky později ve východním Berlíně a v Praze, pro rok 1990 Depeche Mode neměli v plánu ani jedno z měst v postsocialistických zemích. Důvod byl prostý. Problém byl ten, že management kapely neměl s kým o vystoupení vyjednávat. Všechny tyto země se snažili, více či méně úspěšně, státem řízené agentury transformovat v nově fungující subjekty. Agentura Pragokoncert, která v roce 1988 přivezla Depeche Mode do socialistického Československa, procházela stejným procesem. Depeche Mode tak byli nuceni vynechat nejen Československo, ale i ostatní postsocialistické země. A tak fanouškům z těchto zemí, nezbylo nic jiného než navštívit vystoupení Depeche Mode v okolních státech. Díky otevřeným hranicím to nebylo až tak velkou překážkou, i když, jak se to vezme, ale o tom, až někdy jindy a jinde...

Ze třiceti osmi evropských koncertů tradičně ukouslo největší kus Německo, přesně jedenáct halových vystoupení. Ale nejprve se kapela po vyprodaných show v Dortmundu přesunula do Skandinávie, na vystoupení v Dánsku (Kodaň 2. a 3. října) a Švédsku (Göteborg a Stockholm 5. a 6. října). Na koncertě ve Frankfurtu se v publiku v čerstvě zakoupeném tričku World Violation, objevila tenisová jednička Steffi Grafová, což velmi potěšilo Andrewa Fletchera, jak se svěřil pro New Musical Express: „Skutečně mám moc rád Steffi Grafovou, ona je můj obrovský idol. No a právě ona tancovala u strany pódia ve Frankfurtu. Zřejmě si vyšla s Mickem Hucknallem (zpěvák Simply Red, s kterým Grafová v té době chodila). Nicméně, přišla do zákulisí a já, jelikož ji považuji za fenomenální, jsem se nezmohl na slovo.“ Největší návštěvu v evropských halách zaznamenala skupina v Lyonu, v Halle Tony Garnier 23 000. Po vystoupení v Curychu a dalších třech německých show (podruhé Frankfurt, a také Stuttgart a Mnichov) se kapela představila v pařížské hale Bercy a to na trojici vystoupení, během tří večerů.

Všechny pařížské koncerty byly do posledního místa vyprodané a na každém z nich se objevilo přes 17 000 fanoušků. V Barceloně se vystoupení uskutečnilo v právě otevřené Palau Sant Jordi (o 19 let později zde Depeche Mode natočí oficiální koncertní videozáznam). Pořadatel se na poslední chvíli rozhodl, že na vyprodaný koncert prodá ještě dalších 200 lístků v malém stánku před halou. Což  trochu zkřížilo plány překupníkům, kteří vymysleli rychle novou strategii a rozšířili informaci, že lístky jsou falešné. Nastal chaos a policie zatkla asistenta účetního kapely. Fanoušci postávali před halou už od sedmi od rána, a když už nemohli vydržet napětí, vstoupili do haly okny, která předtím rozbili. V italském Miláně, pro změnu provázela kapelu všude policejní eskorta, aby její členy chránila před divokými příznivci. Závěr turné se odehrál na domácí půdě, v Anglii, na třech londýnských a třech birminghamských vystoupení.

 

Se závěrem turné skupina vydala VHS nahrávku Strange Too, sbírku šesti videoklipů natočených Antonem Corbijnem: Personal Jesus, Policy Of Truth, Enjoy The Silence, Clean, Halo a World In My Eyes. Prostřihy mezi klipy natočila kapela s Corbijnem v autokině v městečku Erda ve státě Utah, západně od Salt Lake City. V klipu Halo, vystupuje frontman kapely jako cirkusová atrakce “Nejsilnější muž ve vesmíru“, jenž žije sesvou ženou v maringotce. Martin Gore hraje klauna, který Gahanovi přebere jeho ženu. Toto video, na Corbijna až nezvykle, významově koresponduje s textem skladby samotné, tak jak jej objasnil sám Martin Gore. Ve videoklipu také vystupuje herečka (jako jedna z tanečnic) Jennifer Mary Butala, později pod jménem Jenna Elfman, známá hvězda televizního seriálu Dharma a Greg. Videoklip Clean ukazuje Gorea líbajícího se s dívkou, za sledování plátna s obrazy členů Depeche Mode a nápisem Clean.

Kompilace videí se velmi úspěšně prodávala. V USA ji 22. února 1991 ocenila RIAA platinou, kterou v této oblasti uděluje za více než 100 000 prodaných nosičů. Strange Too bylo vedle VHS také vydáno na nosiči laserdisc (vůbec první formát optických disků, velikosti gramofonové desky) a to v USA, Japonsku, Francii a Německu. V Británii se ale video za cenu 9.99 £ příliš příznivé kritiky nedočkalo: „Čtyři kluci z Basildonu si vyrazí do pouštního autokina sledovat pár svých videoklipů v zánovním kabrioletu, je tma, ale přesto mají sluneční brýle. A to se sebemýtizující počin stává ještě horším. V zrnitém, sépiově tónovaném monochromatickém klipu, kovbojové z Essexu navštěvují bordel, aby zde objevili svého “osobního Ježíše“. Dave se stává králem pantomimy a putuje míle nádhernou scenérií, aby si “Užil ticho“. Poté se všichni rozmrzele nacházejí v New Yorku, jak ze Stranger Than Paradise (film Jima Jarmusche) hledají náladu pro “politiku pravdy“, pochopitelně, jejich přítelkyně unavené čekáním, si je prohazují mezi sebou. Dále jsou tam “speciální vizuální verze“ Halo a Clean, plné kýče a bohémského sebeuspokojení a také zářivá live nahrávka World In My Eyes, která navždy dokazuje, že Depeche Mode jsou bouřliví a fádní techno gotici, s charismatem rozvrzaných parketů. Třikrát sláva, za to, že se tyhle temné vize Davida Lynche dostaly na MTV, ale ty písně samotné jsou blbosti a svět videoklipů už viděl více než dost Cadillaců, klaunů a pěkných modelek. Hezký obal, nudný obsah,“ ohodnotil kolekci videí Stephen Dalton z NME. Celkem pěkného shrnutí se Depeche Mode dočkali v Anglii na závěr svého nejúspěšnějšího, že?

Gahan, Gore, Wilder a Fletcher se po skončení turné vrátili do svých domovů. Dave Gahan koupil dům v Los Angeles, do kterého se nastěhoval společně s Terese Conroy a zároveň si ponechal svůj byt v londýnském Earl´s Court. Začátkem roku se nechal Gahan s polodlouhými vlasy fotit u svého domu v LA na motocyklu Harley Davidson pro fanklubový magazín.

V té době se Depeche Mode dočkali také několika ocenění. Nejprve byl díky aktivitě oficiálního fanklubu vyznamenán singl Enjoy The Silence. V lednu rozeslal oficiální fanklub Depeche Mode všem členům dopis, v kterém je informoval, že pro vyhlášení BRIT Award 1991 byl zvolen “všelidový“ způsob hlasování ve dvou kategoriích: “Nejlepší video od britského umělce“ a “Nejlepší britský singl“. V dopise fanklub dává jednoduchý návod jak telefonický hlasovací systém “převést“ a hlasovat vícenásobně: „Můžete hlasovat vícekrát. Stačí poté, co odhlasujete zavěsit a volat znovu.“ Hlasování probíhalo během ranní show Simon Mayoa na Radio One a během televizní show na BBC Saturday's Going Live!, proto dopis nese upozornění, že informace je tajná a nesmí být prozrazena BBC ani Radio One. Přesto se pořadatelé o této akci fanoušků Depeche Mode dozvěděli a mluvčí BRIT Award zuřil: „To je něco co jde proti duchu celé události.“ Cenu za nejlepší video získali sice The Beautiful South za klip A Little Time, ale v kategorii nejlepší singl už vítězství s Enjoy The Silence uniknout nemohlo. 10. února tak Depeche Mode získali první a zatím poslední cenu BRIT Award, přesto se žádný člen Depeche Mode na vyhlášení v londýnském Dominion Theatre neobjevil. Cenu převzal Simon Mayo. Další významné ocenění získal autor Martin Gore od The American Society For Composers, Authors And Publishers za skladby Enjoy The Silence a Policy Of Truth.

Zlaté desky, pár cen, přes milión fanoušků na turné, pochvalné recenze. To vše Depeche Mode vydolovali ze svého nejúspěšnějšího období, přesto se ze zpětného pohledu zdá, že z této éry “nevyždímali“ – zvláště vynecháním postsocialistických zemí - vše co mohli. Turné samotné bylo o 13 koncertů kratší než to předchozí a vše bylo až příliš  zaměřené na Spojené státy.

Ať tak či onak, samotné album Violator se stalo jednou z nejdůležitějších nahrávek v historii populární hudby...

Na vlně monstrózního úspěchu ve Spojených státech, kapela po třech týdnech volna, vystoupila na letišti v Sydney. Popularita Depeche Mode v Austrálii rozhodně nebyla srovnatelná se situací jinde ve světě. Přesto se Depeche Mode rozhodli absolvovat své první dvě vystoupení na pátém kontinentu. To první v Sydney 31. srpna, na starobylém Hordern Pavilion pro 5 000 lidí mělo velmi dobrý ohlas u publika, ale už v samém závěru show se objevil problém s Gahanovým vokálem. Gahan koncert dokončil a Depeche Mode následující den odcestovali do Melbourne. Před zvukovou zkouškou v Melbourne se Gahan podrobil vyšetření hrtanu u místního specialisty, který mu nařídil, že nejméně dva dny nesmí zpívat.

 

Poprvé se stalo, že Gahan musel koncert vzdát, kvůli problémům s hlasem. V budoucnosti se u něj problém s hlasivkami objeví pravidelně na většině turné kapely. Ale Dave Gahan nepřekonával jen problém s hlasivkami. Po “milánských“ protelefonovaných nocí s Terese Conroy v době natáčení alba Violator, se v průběhu amerického turné Dave Gahan s Terese znovu setkal a setkával až se do Terese zamiloval. Dave Gahan tak bojoval s vnitřním dilematem, zda má kvůli Američance opustit svou ženu a syna.

Po krátkém klidu se stav Gahanových hlasivek zlepšil. Kapela nemusela rušit koncert v japonské Fukuoce, a tak 4. září na ostrově Kjúšú Depeche Mode načali sérii šesti japonských koncertů. O dva dny později hráli v Kobe na ostrově Honšů, 8. září v Kanazawě a další den v Nagoye a poslední dvě japonské show v hlavním městě Tokiu, v aréně bojových umění Budokan, pokaždé pro 14 000 naprosto šílených fanoušků.

 

Členové Depeche Mode si poté vybrali 14 dní volna, ale jejich technici si neodpočinuli a zajišťovali přesun všech potřebných věcí na Starý kontinent. Než však byla zahájená poslední část turné, nachystala Mute vydání čtvrtého singlu. Úvodní skladbu z alba Violator nazvanou World In My Eyes. Singl byl vydán 17. září. Protože kapela slavila 10 let své existence, obsahoval singl jako dárek pro fanoušky dvě další zpívané skladby na b-straně: Happiest Girl a Sea Of Sin, obě složené Martinem Gorem, zpívané Dave Gahanem a zremixované François Kevorkianem.

I na 7“ singlu se objevují pod názvy Kevorkienových remixů: Happiest Girl - Jack Mix a Sea of Sin - Tonal Mix, neremixované původní verze nebyly nikdy vydány. 12“ singl obsahoval další Kevorkianovy remixy World In My Eyes - Oil Tank Mix, Happiest Girl – Kiss-A-Mix a Sea Of Sin - Sensoria. Další jeho remix se objevil i na limitovaném 12“ singlu World in My Eyes - Dub in My Eyes, následován World in My Eyes -Mode To Joy, který měl na starosti Jon Marsh, frontman elektropopové skupiny Beloved a neméně zajímavý byl i závěrečný remix na limitovaném singlu Happiest Girl - The Pulsating Orbital Mix, za který byli zodpovědní členové úspěšného ambient technohousového projektu The Orb: Dr. Alex Paterson a Kris Weston zvaný Thrash. Nutno podotknout, že i po 30 letech je singl World In My Eyes se všemi svými skladbami, mixy a remixy doslova pastvou pro uši milovníků elektronické hudby.

Obal singlu měl na starosti Anton Corbijn a zachytil na něm Andrew Fletchera, který svými prsty zobrazuje oči, sledující brooklynský most v pozadí. Videoklip, který Corbijn natočil během turné kapely, se skládá převážně z koncertních záběrů. Existují dvě verze klipu. V první z nich,  Dave Gahan sedí v kabrioletu s herečkou a sledují v autokině záběry z koncertů World Violation Tour, v druhé verzi jsou s Gahanem v autě členové kapely. První verze byla MTV stažena z vysílání, na žádost rodiny herečky, která v klipu vystupovala. Zemřela krátce po účinkování ve videu násilnou smrtí a její rodina si nepřála, aby se klip s její účastí na MTV objevoval.

29. září singl World in My Eyes vstoupil do britské singlové hitparády na 28. pozici a svůj vrchol zde dosáhl o dva týdny později (13. října) a to na místo 17. Ve Spojených státech singl nenavázal na úspěch třech předchozích, svůj podíl na tom mělo z velké části i stažení promo klipu z MTV a v US Billboard Hot 100 se objevil nejvýše na 52. příčce.

World Violation Tour začalo na evropském kontinentu velmi zostra. Během tří dní Depeche Mode odehráli tři vystoupení, nejprve 28. září v bruselském Forest National a poté dva večery za sebou v dortmundské Westfalenhalle. Právě do Dortmundu se vydal reportér Andrew Harrisson z britského magazínu Select, a zachytil zvláštní interakci mezi kapelou a jejím německým publikem: „David Gahan čeká až nastane noc. On a jeho skupina Depeche Mode vystupují již nějakých 20 minut v Dortmundu ve Westfalenhalle, před 17 000 vzrušenými fanoušky, v honosném sportovním stánku, podobající se mučírně z konce filmu Terryho Gilliama Brazil. Je to již dlouho, co vyměnili nepatrné sály za obrovské arény. Jejich spartánsky domácí elektronika a basové linky vyplňují ten obrovský prostor tak, jak to dokáží jen Depeche Mode. Po World In My Eyes a Never Let Me Down Again na chvíli ničivá síla ustává, je čas na změnu tempa. Černobílé obrazy hvězd a planet, tak jak jim vdechl život fotograf a režisér Anton Corbijn, se objevují na plátnech za skupinou a zní tajemně truchlivá Waiting For The Night, píseň která se objevuje na posledním albu Violator přesně uprostřed. Naprostá záplava. Westfalenhalle skutečně podléhá temnému přílivu. Je to píseň víry v zapomnění. Žádné bicí, jen naléhavý, očistný Gahanův hlas obepíná prostor, hlas naplněný temnotou. To je velmi ostrý kontrast k nadupaným singlům, které otevírali show. Pro mnoho příznivců je to ale ta pravá tvář skupiny. Ta, kterou skutečně chtějí slyšet. Ta, jež se pro ně, kteří jsou z poloviny tvořeni teenagery, stává mluvčím, znalým jejich pocitů osamění. Když Gahan zpívá „I´m Waiting For The NightTo Fall / I Know That It Will Save Us All“, něco velmi zvláštního, naprosto mimořádného, jako by procházelo mladým německým publikem.“

Pro anglického novináře, který Depeche Mode zná od jejich naivních začátků, to byla zvláštní zkušenost: „Publikum si to zopakuje ještě později, ve chvíli kdy kapela předvede ještě mnohem temnější Black Celebration „Let´s Celebrate The Fact / That We´ve Seen The Back / Of Another Black Day“. Ale tohle přece nemohou být Depeche Mode? Dave Gahan, Martin Gore, Alan Wilder a Andy Fletcher by museli ujít strašlivě dlouhou cestu od dnů prostinkých The Meaning of Love a Just Can´t Get Enough a úsměvů z obálek časopisů, kdy vypadali jak parta kadeřníků z filmu Carry on.“

Harrisson tak velmi dobře objasnil důvod, proč Británie nechce brát Depeche Mode vážně. Každý si tam pamatuje jejich začátky, kdy Depeche Mode vyskakovali ze všech časopisů pro děti, jako Smash Hits a podobně. Kontinentální Evropa na rozdíl od Britských ostrovů takové předsudky nemá. Martin Gore novinářům po obrovském úspěchu v Americe trpělivě vysvětluje: „A to musím říct, že evropské kontinentální publikum, je v současnosti ještě mnohem vnímavější než americké.“

Vnímavější? Jistěže, ale v souvislosti s Depeche Mode je mnohem lepé vystihující slovo posedlejší. „Ano, to je velmi lichotivé ale také trochu zneklidňující." Reaguje Gore. „Lidé cítí, že mají s námi velmi zvláštní přátelství, i v Americe, sice tam nemáme tolik stoupenců, přesto jsme tam rovněž považováni za kult, hrají nás tam v univerzitních a alternativních rádiích a televizích, Američané více než kdo jiní trpěli 10 let stejnou hudbou pořád dokola a já předpokládám, že jsme přišli v pravý čas s novým zvukem. Navíc v Americe nemají vůči nám předsudky, tak jako v Anglii, kteří nás znají od A Broken Frame, všemi našimi mladickými chybami. Myslím, že je to o intimitě v naší hudbě, je to zvláštní, hrajeme před  17 000 lidmi, jako třeba minulou noc a stejně tam ta intimita je. Lidé se cítí být vtaženi, cítí, že to co se děje na pódiu, je jejich.“ Harrisson si ale všímá i tanečních prvků ve vystoupení kapely: „Pro World Violation Tour se skupina odvážila do programu renovovat něco z jejího staršího katalogu. Behind The Wheel, paranoidní road song z Music For The Masses, který hraje jako přídavek, se teď může pochlubit mocným houseovým předělem, přecházející v jejich zvláštní uchopení klasické Route 66. A Everything Counts je předělán v techno stylu s ničícím efektem, dokazující že Depeche Mode rostou pohodlně svázáni s dalšími tanečními styly. Ale věřte nebo ne, World Violation je z celkového pohledu především a hlavně rock ´n´rollová show. V roce 1990 Depeche Mode vítězí jednoduchou silou, není prostě ohromující, v tuto chvíli je přímo zastrašující. Personal Jesus je ten případ. Na nahrávce je slyšet vrčení, prskání, dokonalý protiklad k image milých chlapečků, která stále leží v britských myslích. Na podiu, tenhle song působí ohromně. Pro 17 000 tisíc německých fanoušků, se Dave Gahan stává jejich osobním Ježíšem. A někdo kdo stojí mezi nimi a vidí jejich paže do široka roztažené a slyší jejich jednotný skandovaný burácivý zpěv “ Reach Out And Touch Faith“ a řekne, že ho to nechává klidným, tak lže.“

Celé evropské turné čítalo 38 koncertů. Poprvé v historii skupiny byl poměr evropských a amerických koncertů na straně Severní Ameriky, kde kapela odehrála o pět vystoupení více. Toto pomyslné vítězství si Severní Amerika nad Evropou udrží až do přelomu tisíciletí. Východní Evropa procházela v tomto období výraznými politickými změnami. Během let 1989 a 1990 došlo k pádu celého východního bloku. Přestože již v roce 1985 vystupovali Depeche Mode ve Varšavě a Budapešti a o tři roky později ve východním Berlíně a v Praze, pro rok 1990 Depeche Mode neměli v plánu ani jedno z měst v postsocialistických zemích. Důvod byl prostý. Problém byl ten, že management kapely neměl s kým o vystoupení vyjednávat. Všechny tyto země se snažili, více či méně úspěšně, státem řízené agentury transformovat v nově fungující subjekty. Agentura Pragokoncert, která v roce 1988 přivezla Depeche Mode do socialistického Československa, procházela stejným procesem. Depeche Mode tak byli nuceni vynechat nejen Československo, ale i ostatní postsocialistické země. A tak fanouškům z těchto zemí, nezbylo nic jiného než navštívit vystoupení Depeche Mode v okolních státech. Díky otevřeným hranicím to nebylo až tak velkou překážkou, i když, jak se to vezme, ale o tom, až někdy jindy a jinde...

Ze třiceti osmi evropských koncertů tradičně ukouslo největší kus Německo, přesně jedenáct halových vystoupení. Ale nejprve se kapela po vyprodaných show v Dortmundu přesunula do Skandinávie, na vystoupení v Dánsku (Kodaň 2. a 3. října) a Švédsku (Göteborg a Stockholm 5. a 6. října). Na koncertě ve Frankfurtu se v publiku v čerstvě zakoupeném tričku World Violation, objevila tenisová jednička Steffi Grafová, což velmi potěšilo Andrewa Fletchera, jak se svěřil pro New Musical Express: „Skutečně mám moc rád Steffi Grafovou, ona je můj obrovský idol. No a právě ona tancovala u strany pódia ve Frankfurtu. Zřejmě si vyšla s Mickem Hucknallem (zpěvák Simply Red, s kterým Grafová v té době chodila). Nicméně, přišla do zákulisí a já, jelikož ji považuji za fenomenální, jsem se nezmohl na slovo.“ Největší návštěvu v evropských halách zaznamenala skupina v Lyonu, v Halle Tony Garnier 23 000. Po vystoupení v Curychu a dalších třech německých show (podruhé Frankfurt, a také Stuttgart a Mnichov) se kapela představila v pařížské hale Bercy a to na trojici vystoupení, během tří večerů.

Všechny pařížské koncerty byly do posledního místa vyprodané a na každém z nich se objevilo přes 17 000 fanoušků. V Barceloně se vystoupení uskutečnilo v právě otevřené Palau Sant Jordi (o 19 let později zde Depeche Mode natočí oficiální koncertní videozáznam). Pořadatel se na poslední chvíli rozhodl, že na vyprodaný koncert prodá ještě dalších 200 lístků v malém stánku před halou. Což  trochu zkřížilo plány překupníkům, kteří vymysleli rychle novou strategii a rozšířili informaci, že lístky jsou falešné. Nastal chaos a policie zatkla asistenta účetního kapely. Fanoušci postávali před halou už od sedmi od rána, a když už nemohli vydržet napětí, vstoupili do haly okny, která předtím rozbili. V italském Miláně, pro změnu provázela kapelu všude policejní eskorta, aby její členy chránila před divokými příznivci. Závěr turné se odehrál na domácí půdě, v Anglii, na třech londýnských a třech birminghamských vystoupení.

 

Se závěrem turné skupina vydala VHS nahrávku Strange Too, sbírku šesti videoklipů natočených Antonem Corbijnem: Personal Jesus, Policy Of Truth, Enjoy The Silence, Clean, Halo a World In My Eyes. Prostřihy mezi klipy natočila kapela s Corbijnem v autokině v městečku Erda ve státě Utah, západně od Salt Lake City. V klipu Halo, vystupuje frontman kapely jako cirkusová atrakce “Nejsilnější muž ve vesmíru“, jenž žije sesvou ženou v maringotce. Martin Gore hraje klauna, který Gahanovi přebere jeho ženu. Toto video, na Corbijna až nezvykle, významově koresponduje s textem skladby samotné, tak jak jej objasnil sám Martin Gore. Ve videoklipu také vystupuje herečka (jako jedna z tanečnic) Jennifer Mary Butala, později pod jménem Jenna Elfman, známá hvězda televizního seriálu Dharma a Greg. Videoklip Clean ukazuje Gorea líbajícího se s dívkou, za sledování plátna s obrazy členů Depeche Mode a nápisem Clean.

Kompilace videí se velmi úspěšně prodávala. V USA ji 22. února 1991 ocenila RIAA platinou, kterou v této oblasti uděluje za více než 100 000 prodaných nosičů. Strange Too bylo vedle VHS také vydáno na nosiči laserdisc (vůbec první formát optických disků, velikosti gramofonové desky) a to v USA, Japonsku, Francii a Německu. V Británii se ale video za cenu 9.99 £ příliš příznivé kritiky nedočkalo: „Čtyři kluci z Basildonu si vyrazí do pouštního autokina sledovat pár svých videoklipů v zánovním kabrioletu, je tma, ale přesto mají sluneční brýle. A to se sebemýtizující počin stává ještě horším. V zrnitém, sépiově tónovaném monochromatickém klipu, kovbojové z Essexu navštěvují bordel, aby zde objevili svého “osobního Ježíše“. Dave se stává králem pantomimy a putuje míle nádhernou scenérií, aby si “Užil ticho“. Poté se všichni rozmrzele nacházejí v New Yorku, jak ze Stranger Than Paradise (film Jima Jarmusche) hledají náladu pro “politiku pravdy“, pochopitelně, jejich přítelkyně unavené čekáním, si je prohazují mezi sebou. Dále jsou tam “speciální vizuální verze“ Halo a Clean, plné kýče a bohémského sebeuspokojení a také zářivá live nahrávka World In My Eyes, která navždy dokazuje, že Depeche Mode jsou bouřliví a fádní techno gotici, s charismatem rozvrzaných parketů. Třikrát sláva, za to, že se tyhle temné vize Davida Lynche dostaly na MTV, ale ty písně samotné jsou blbosti a svět videoklipů už viděl více než dost Cadillaců, klaunů a pěkných modelek. Hezký obal, nudný obsah,“ ohodnotil kolekci videí Stephen Dalton z NME. Celkem pěkného shrnutí se Depeche Mode dočkali v Anglii na závěr svého nejúspěšnějšího, že?

Gahan, Gore, Wilder a Fletcher se po skončení turné vrátili do svých domovů. Dave Gahan koupil dům v Los Angeles, do kterého se nastěhoval společně s Terese Conroy a zároveň si ponechal svůj byt v londýnském Earl´s Court. Začátkem roku se nechal Gahan s polodlouhými vlasy fotit u svého domu v LA na motocyklu Harley Davidson pro fanklubový magazín.

V té době se Depeche Mode dočkali také několika ocenění. Nejprve byl díky aktivitě oficiálního fanklubu vyznamenán singl Enjoy The Silence. V lednu rozeslal oficiální fanklub Depeche Mode všem členům dopis, v kterém je informoval, že pro vyhlášení BRIT Award 1991 byl zvolen “všelidový“ způsob hlasování ve dvou kategoriích: “Nejlepší video od britského umělce“ a “Nejlepší britský singl“. V dopise fanklub dává jednoduchý návod jak telefonický hlasovací systém “převést“ a hlasovat vícenásobně: „Můžete hlasovat vícekrát. Stačí poté, co odhlasujete zavěsit a volat znovu.“ Hlasování probíhalo během ranní show Simon Mayoa na Radio One a během televizní show na BBC Saturday's Going Live!, proto dopis nese upozornění, že informace je tajná a nesmí být prozrazena BBC ani Radio One. Přesto se pořadatelé o této akci fanoušků Depeche Mode dozvěděli a mluvčí BRIT Award zuřil: „To je něco co jde proti duchu celé události.“ Cenu za nejlepší video získali sice The Beautiful South za klip A Little Time, ale v kategorii nejlepší singl už vítězství s Enjoy The Silence uniknout nemohlo. 10. února tak Depeche Mode získali první a zatím poslední cenu BRIT Award, přesto se žádný člen Depeche Mode na vyhlášení v londýnském Dominion Theatre neobjevil. Cenu převzal Simon Mayo. Další významné ocenění získal autor Martin Gore od The American Society For Composers, Authors And Publishers za skladby Enjoy The Silence a Policy Of Truth.

Zlaté desky, pár cen, přes milión fanoušků na turné, pochvalné recenze. To vše Depeche Mode vydolovali ze svého nejúspěšnějšího období, přesto se ze zpětného pohledu zdá, že z této éry “nevyždímali“ – zvláště vynecháním postsocialistických zemí - vše co mohli. Turné samotné bylo o 13 koncertů kratší než to předchozí a vše bylo až příliš  zaměřené na Spojené státy.

Ať tak či onak, samotné album Violator se stalo jednou z nejdůležitějších nahrávek v historii populární hudby...

15. březen 2020 o 10:05 • Dangerous • Články

Diskuze

Uživatel: Ada_DM

Ada_DM      1   16. březen 2020 o 16:09

dobré počteníčko o top albume DM
v tejto prapodivnej dobe


Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.