Depeche Mode Cz
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace




Dave Gahan: Cítím, že život je nádherná, úžasná věc (2021)

Ilustrativní: Dave Gahan: Cítím, že život je nádherná, úžasná věc (2021)

Po více než 40 letech společného působení se britská synth-rocková skupina Depeche Mode stala tak velkou a hybnou silou, že její tři hlavní členové - zpěvák Dave Gahan, multiinstrumentalista Martin Gore a klávesista Andy Fletcher - ani nemusí oficiálně pracovat na nové hudbě, aby o nich bylo stále slyšet.

Zdá se, že jejich jméno se drží nahoře jen díky hybnosti, jako ve třech nedávných bluestreakových vydáních.  Letos v prosinci kapela znovu vydá krabicové vydání svého přelomového road-dokumentu 101, který natočil D. A. Pennebaker, ve vysokém rozlišení, doplněné o nové, dosud nezveřejněné koncertní záběry. Také moderátorka televizní talk show a miláček soutěže American Idol Kelly Clarkson právě odhalila svůj obdiv ke skupině prostřednictvím procítěného coveru písně "Enjoy the Silence". A blues milující stálice ZZ Top Billy Gibbons právě překvapil fanoušky přiznáním, jak moc se obě kapely sblížily v 80. letech a jak nenápadně přebíral mnoho hudebních podnětů od New Wave obecně. Kdo by to byl řekl?

 

Dave Gahan se však vrací k nejvýznamnější události - Depeche Mode byli v roce 2020 konečně uvedeni Charlize Theron do Rock and Rollové síně slávy (i když v surrealistickém mashupu Zoom), a tak s radostí vstupuje do mnohem menšího světla reflektorů se svou zbrusu novou kolekcí coververzí "Imposter", kterou nahrál s pracovním kolektivem Soulsavers svého dlouholetého spolupracovníka Riche Machina. Tucet rozhodně gotikou zahalených skladeb byl nahrán živě ve studiu Ricka Rubina v Malibu Shangri-La a jde o pozoruhodně pestrý sortiment. Zvučně naladěný zpěvák se na ní může odvázat od blues Elmora Jamese ("Help My Baby Last Night") přes rozmar Charlieho Chaplina ("Smile"), elegantní pop 70. let ("Always On My Mind"), těžce zkoušeného Boba Dylana ("Not Dark Yet") až po moderní alt-rockové bašty jako Cat Power ("Metal Heart"), Mark Lanegan ("Strange Religion") a P.J. Harvey ("Desperate Kingdom of Love"). A po všech těch pestrých reinterpretacích katalogu Depeche Mode, které byly v průběhu let zaznamenány, je neobvyklé - a pozoruhodně poutavé - slyšet Gahana, jak konečně nabízí své vlastní náladové pojetí klasik jiných nečekaných umělců. Stejně osvěžující je to i pro něj.

 

"Cítím se z téhle desky opravdu nadšený," svěřuje se newyorský chlapík. "Zpívám a chystám se odjet do Londýna a začít zkoušet se všemi těmi kluky, přesně s tou samou kapelou, která hrála na desce." Povzdechne si s nezaměnitelnou covidovou únavou, stejnou ennuií, která postihla mnoho aktérů za posledních 18 duchaprázdných měsíců.

 

Potřeboval nějaké zachránce duší. "Už jsou to dva roky, dva roky, co jsme začali dělat tohle album," říká. "Ale museli jsme na něm sedět, hlavně kvůli Covidu - nebyli jsme schopni cestovat, vydat desku nebo s ní udělat něco smysluplného z hlediska vystupování. Bylo to prostě nemožné." Nyní je však Gahan, navzdory svému stínovému profilu jeden z nejgeniálnějších a nejdobrosrdečnějších chlapíků rocku, připraven nejen vyrazit na několik vybraných koncertů Davea Gahana a Soulsavers, ale také přežvýkat pověstný tuk kolem projektu.

 

IE: Začínal jsi během pandemie doma šílet? Říkal jsi, že jsi znovu vzal do ruky kytaru a začal hrát doprovod k albům jako Exile on Main Street.

 

Dave Gahan:  Jo, to je pravda! A hodně jsem o tom mluvil. A myslím, že to byla jedna z mých nejoblíbenějších desek. Ale bylo tam několik desek, u kterých jsem se tak nějak přistihl, že jamuju a baví mě to, a našel jsem si tón a místo v domě, kde jsem mohl prostě dělat hluk, aniž bych otravoval zbytek rodiny. A občas se mi stalo, že na mě kývla buď moje dcera, nebo moje žena Jennifer, a tak trochu se na mě podívaly: "Ano, ty jsi ve Stones. Slyšíme, že jsi ve Stounech." A já jsem jen tak nějak kývl, jen na ten okamžik, jako: "Jsem! Jsem ve Stones!" Ale jo, byl jsem tam zavřený celé hodiny!

 

IE: Kam jsi šel? Byl tam nějaký speciální Daveův pokoj?

 

DG: No, většinou jsme zůstali na Manhattanu prvních šest měsíců, kdy jsme byli zavření, a prostě jsme se tak rozhodli. Máme dům na Montauku a chtěli jsme jet tam. Ale prostě jsme se rozhodli, že se zašijeme. A většinu času jsem byl jen v ložnici, když už byli všichni vzhůru. Ale byl tam i můj syn Jimmy, který je filmař, takže psal a upravoval věci, které dělal. A moje dcera je taky hudebnice/umělkyně, takže tak nějak pracovala na psaní písniček a hrála na kytaru ve své ložnici, a moje žena je herečka a taky píše, takže každý svým způsobem tak nějak tvořil. Buď to, nebo si v šest hodin pustit CNN a sedět a dívat se, jak se oranžový muž snaží, víte? Takže to byl po nějakou dobu takový vzorec dne. Protože pro všechny, hlavně tady v New Yorku, to bylo dost šílené. Ale nějak jsme to zvládli. A já jsem měl tuhle desku, kterou jsme nahráli v listopadu 2019 a začali jsme na ní dělat předprodukční práce na začátku toho roku. A naplno jsme plánovali, že ji vydáme. V lednu jsme mixovali v Londýně, a když jsem se vrátil z Londýna do New Yorku, strávil jsem tam v Anglii nějaký čas s mámou a vlastně i s rodinou. Ale když jsem se vrátil, bylo to, jako by se celý svět najednou zbláznil.

 

IE: Když jsme spolu mluvili naposledy, začal jsi běhat. Mohl jsi ještě běhat, nebo sis pořídil domácí posilovnu?

 

DG: Ne, ani ne. Abych byl upřímný, nedělal jsem žádnou formu cvičení..., no, všechny tyhle věci pro mě šly tak nějak stranou. Vůbec jsem toho moc nedělal a vlastně jsem tím trpěl. A možná o půl roku později jsem si říkal: "Měl bych se hýbat, něco dělat!" A pak jsem si řekl: "To bych fakt měl!" A vlastně později v tom roce, když už jsme přijeli do Montauku, jsem se jednoho dne jen tak procházel – a začal jsem hodně chodit, vlastně jsem strávil hodně času chozením - ale šel jsem ven a nějak divně jsem si vytočil nohu a nakonec jsem vlastně musela na další operaci levého kolena. Což jsem nečekal a bylo to drsné. Ale myslím, že se to stalo kvůli mému nedostatku pohybu. Takže jsem se pak začala zase hýbat. Neřekl bych, že jsem starý, ale příští rok mi bude šedesát. A myslím, že jsou určité věci, o kterých si myslím, že je můžu dělat, jenže, no, budou mi dělat problémy.

 

IE: Někdo mi před lety řekl, že jakmile překročíš čtyřicítku, je to všechno o údržbě.

 

DG: Ha! Myslím, že je na tom něco pravdy, jo! Rozhodně se necítím na svůj věk, řekl bych. Je to legrační - nedávno jsem mluvil se svým manažerem Jonathanem Kesslerem a bavili jsme se o D. A. Pennebakerovi, Donnu Pennebakerovi (narozeném v Evanstonu), který s námi před třiceti lety natočil film 101. Vždycky jsem si říkal, že je to pro mě důležité. A v té době, když jsme s ním ten film natáčeli, chodil často na jeviště se svou pětatřicetimilimetrovou kamerou na rameni, chodil kolem a natáčel nás, natáčel lidi a dělal různé věci a tak. A my jsme si říkali: "Donne! Uklidni se, chlape! Jsi starý - spadneš a zraníš se!" A taky jsme si říkali, že je to tak. Protože nám bylo dvacet a Donnovi, jak jsme zjistili, bylo nejspíš kolem padesátky, což nám tehdy připadalo strašně starý! Byl to takový stařík, ale před pár lety zemřel a bylo mu osmdesát.

 

IE: Vzpomínám si, když jsem byl mnohem mladší a poprvé jsem dělal rozhovor s Davidem Bowiem. Záhadně jsem se ho zeptal: "Právě ti bylo padesát - jaký je to pocit?" A on odpověděl: "No, položíš si dvě otázky - kolik času mi ještě zbývá? A co s ním mám sakra dělat?"

 

DG: Něco na tom je. A myslím, že mi to trochu zapadlo do sebe při natáčení alba Imposter. Byla tam určitá útěcha v tom pocitu, že jsem toho hodně udělal, dělal jsem spoustu muziky s několika opravdu skvělými lidmi po mnoho let a taky můžu dělat tuhle věc s těmihle kluky ze Soulsavers - už jsou to tři desky, které jsme udělali společně. A je zajímavé, že jsi zmínil Bowieho, protože jsem ho trochu poznal - jeho dcera a moje dcera spolu chodily do stejné školy v New Yorku. A vždycky jsem měl pocit, že s jeho hudbou a s tím, o čem mluvil, to bylo jako s lidmi, které si kolem sebe postavíte - s hudebníky, producenty, programátory, s čímkoli, co si kolem sebe postavíte -, vás to napíná, nutí vás to vystoupit ze své komfortní zóny, až si musíte vyvinout nový způsob práce. A myslím, že je to pravda. A myslím, že čím víc to děláte, tím víc to zůstává zajímavé. A tak nějak máte pořád pocit, že máte co dělat. Věci, které se musíte naučit.

 

IE: Protože jsi říkal, že na konci posledního turné Depeche Mode jsi tak trochu pokrčil rameny a řekl: "To je všechno. Končím." Ale stačila ti jen malá změna prostředí, nové kulisy.

 

DG: Jo. Přesně tak. A někdy to tak je. A v průběhu let - a určitě v posledních dvaceti letech -, kdy jsem natočil další desky, některá sólová alba a teď s Richem Machinem a jeho kapelou Soulsavers, mi to dalo tohle. Umožňuje mi to cítit větší nadšení z toho, že se vracím a dělám hudbu s Martinem, což je o tom co jsou Depeche Mode. Je to něco, díky čemu mě to v posledních dvaceti letech víc baví. A vždycky se tak cítím na konci turné Depeche Mode, protože je dlouhé, máme hodně koncertů a trávíme spolu hodně času. Víte, natáčíme desku, propagujeme ji, pak jedeme na turné a celkově to obvykle trvá asi tři roky. Takže než to skončí, je to jako: "Prostě. Kurva. Pryč ode mě." A vím, že to všichni cítíme stejně - když skončíš, tak skončíš. A pak spolu většinou nějakou dobu nekomunikujeme. Loni to bylo trochu jiné, protože jsme se tak nějak sešli na Zoomu, abychom přijali naše uvedení do Rock and Rollové síně slávy. Bylo to opravdu bizarní. Ale bylo to docela i legrační - jakmile jsme se ocitli v jedné místnosti, což byl v tomto případě Zoom, bylo to, jako když jsme se poprvé sešli v našem úplně prvním roce. Byly to stejné vtipy, stejný vztah, a v tom je pohoda, víte? Je to jako: Wow! Tahle rodina spolu nějak přežila 40 let!

IE: Je to zvláštní, protože jsem s Martinem mluvil o Vánocích kvůli jeho poslednímu instrumentálnímu EP a zeptal jsem se ho, jak se ti daří, a on mi odpověděl, že neví, a vysvětlil mi, že bez připravovaného nového alba nejste v kontaktu.

 

DG: Jo. Hodně toho děláme přes e-maily a tak, občas si napíšeme nějakou esemesku nebo tak. Ale jo, třeba měsíce spolu vůbec nekomunikujeme.

 

IE: Jaká další alba jste poslouchali během výluky kromě Exile?

 

DG: Vlastně jsem se k některým věcem vrátil. Hodně Bowieho. Hodně Joy Division. A taky na albech - seděl jsem a poslouchal alba, pouštěl si vinyly. A občas jsem seděl se svou dcerou, která dělá hudbu a právě teď nahrává desku. Takže ona seděla a poslouchala taky, a poslouchaly jsme od začátku do konce, věci jako Stage od Bowieho, plus spoustu starých bluesových věcí. Hodně tam hrála Billie Holiday - to je Jennifer oblíbenkyně. Takže Billie Holiday hraje vždycky hodně. Takže tam pořád něco hrálo, víte?

 

IE: Jak si říká vaše dcera? Nebo pod jakým jménem vystupuje?

DG: No, to ještě přijde. Nic z toho nebudu prozrazovat - ona si bude dělat svoje vlastní věci. Ale je opravdu úžasná. Musím říct, že spolupracuje se svým producentem a nějakými muzikanty v Kalifornii a nedávno mi pustila sedm skladeb, které spolu nahráli, ještě ne úplně smíchané. Ale ohromilo mě to. A vlastně jsem pár skladeb poslal Martinovi a konkrétně jedna z nich ho taky ohromila. Řekl, že je to lepší než cokoli jiného, a od Martina, věřte mi, to říká hodně.

 

IE: Poslech Imposteru mi připomněl kontinuitu skutečně skvělé písně. Jednou z mých nejoblíbenějších všech dob byla vždycky "Baby Blue" od Badfinger. A pak se zčistajasna - bez slovní hříčky - náhle vzkřísí v závěrečné scéně finále seriálu Breaking Bad. Nemohl jsem tomu uvěřit. A samozřejmě se hned druhý den, po pěti desetiletích, stala obrovským stahovaným hitem.

 

DG: A v tom je podle mě krása téhle desky. Vedle Marka Lanegana ("Strange Religion") a P. J. Harveyho ("Desperate Kingdom of Love") tu máte Jamese Carra ("The Dark End of the Street"), Genea Clarka ("Where My Love Lies Asleep"), Elvise ("Always On My Mind", kterou původně zpopularizovala Gwen McCrae v roce 1972), Neila Younga ("A Man Needs a Maid") a Cat Power (první singl "Metal Heart"). Výběr je různorodý, ale jsou to pro mě písně, interpreti a umělci, kteří jsou stále velmi aktuální v tom, co dělám dnes. A provázejí mě - zejména tyto písně mě provázejí různými obdobími mého života a jako by mě o něčem informovaly. Takže sekvence se stala dost důležitou.

 

IE: Tady je další zajímavá poznámka pod čarou o kontinuitě. Nedávno jsem dělal rozhovor s Elijahem Hewsonem z mladé irské formace Inhaler, která je silně ovlivněna Joy Division. A ano, shodou okolností je to Bonův syn, ale pandemickým úspěchem, na který byl nejvíc hrdý, bylo, že konečně zvládl nebo pochopil Boba Dylana. A dostal se k němu přes období "Not Dark Yet" produkované Danielem Lanoisem, které také uvedl jako nejoblíbenější píseň své matky. A teď je tu znovu na albu Imposter. Strašidelné.

 

DG: Jsem zastáncem toho, že takhle náhody neexistují, a když se v éteru hudby a písní něco hýbe, tak se to předává dál. Je to spojení. A pro mě konkrétně tahle píseň z alba Time Out of Mind, které považuji za jedno z Dylanových nejlepších alb, má v sobě pocit dlouhověkosti a moudrosti, který jsem cítil, že bych jí mohl vnést spravedlnost.

 

IE: Opravdu jsi pronikl do "The Dark End of the Street" a skvělá verze je i ve filmu Alana Parkera The Commitments. Cítíte se ale někdy v kontaktu s minulou hudební érou?

 

DG: Na The Commitments jsem si nevzpomněl. To je zajímavé. Ale cítím se v kontaktu prostřednictvím hudby, to ano. Kdysi, když jsem žil v Los Angeles, jsme zkoušeli spoustu různých hokuspokusů, věcí, které k tomu území patří. Zkoušeli jsme nejrůznější způsoby, jak se dostat do kontaktu s lidmi, kteří už nejsou mezi námi, takhle skrz takové podivné věci. Prošel jsem si obdobím, kdy jsem to dělal, ale přišlo mi to trochu divné a zneklidňující. Ale u hudby jsem vždycky cítil, že je v ní něco, co mě skutečně informuje o tom, co se děje v mém životě - kam jdu, kde jsem byl, co nedělám, co dělám. Je to něco jako žít zprostředkovaně skrze píseň. A určitě se u mě dost často objevuje pocit, že už jsem tam byl a udělal to. Je tam - ztotožnění. A když zpívám tyhle písničky, které se dostaly na desku - a jak jsem řekl, zejména v pořadí, v jakém jsme desku řadili -, mám pocit, že to rozehrává celý určitý příběh.

 

IE: Některé skladby, jako "Shut Me Down" a "Where My Love Lies Asleep", jsou temné jako Nick-Cave, což je, obrazně řečeno, smrt. A vy jste předtím doslova málem zemřel.

 

DG: Jo, už jsem párkrát málem umřel. A je na tom něco, co mě přitahuje, jako jít do temnoty, ale vyjít z ní na druhém konci, víte? Na té cestě je něco, co je mi velmi, velmi povědomé. Nedávno jsem mluvil se svou ženou Jennifer a bavili jsme se o posmrtném životě a o tom, co o něm lidé cítí, co si o něm myslí a co o něm píší. A já jsem řekl: "Nevím - pro mě to byla jediná zkušenost s naprostou tmou a strach, který jsem tam cítil, byl děsivý." A tak jsem si řekl: "Nevím. Tak nevím, co to je - nějaká čekárna na nic? Nevím. Moje zkušenost nebyla nějaké jasné světlo, které by vás lákalo. Možná to bylo hned za rohem, nevím. Ale já jsem ho neviděl.

 

IE: Něco jako: "Vezměte si číslo, prosím!". A vy se podíváte dolů a je to 456! Nezemřel jsi - najednou jsi ve hře Squid Game!

 

DG: Jo! Přesně tak! Na to se právě teď taky dívám! Kupodivu mě na to upozornila moje dcera a já jsem si nejdřív říkal: "Neee, na tuhle sračku se nechci dívat!" Ale ve skutečnosti je to opravdu hluboké. Těžké.

 

IE: Pravděpodobně jsi měl to štěstí, že ses v průběhu let setkal s některými svými hudebními idoly, sedl si s nimi a povídal si o svých oblíbených písničkách, že?

 

DG: Ano, o některých z nich. Před lety, na začátku 90. let, jsem se jednou setkal s Neilem Youngem. A bylo to opravdu milé - seděl jsem s ním a jeho tehdejší ženou Peggy. Byli jsme na nějakém večírku; už si nepamatuju kde - velmi podobně jako v té písničce: "Neptej se mě kde" - ale představoval pro mě něco, co bylo... nevím; možná jsem měl pár skleniček, ale sedl jsem si k němu, chvíli jsme si povídali a cítil jsem se velmi příjemně. Něco je i na způsobu, jakým Neil Young zpívá - od prvního okamžiku, kdy jsem slyšel jeho hlas, jsem si říkal: "Tohohle chlapa musím slyšet." A na téhle desce je spousta podobných umělců, u kterých, když jsem poprvé slyšel jejich hlas - ať už to byl Lanegan nebo Cat Power - uvěřil jsem jim. To samé platí pro Jamese Carre. Nebo toho, komu říkáme Tichý Byrd, Genea Clarka.

 

IE: Je zajímavé, že někteří z interpretů, kteří zpívají ty nejtemnější a nejstrašidelnější věci - a mezi ně bych zařadil i vaši Black Celebration, mají často nejvíce povznesený pohled na život.

DG: Cítím to stejně. Cítím, že život je nádherná, úžasná věc. Jen je někdy velmi těžké se v něm orientovat. A tak nějak i to, že se vydávám na tato místa a přenáším svého ducha skrze tyto písně; umožňuje mi to uvolnit tu část mého já, která možná až příliš přebývá v temnotě. Ale vždycky mi to připadá vítězné; zazpívat si dobrou písničku, která se nějak dotkne mé duše? Umožňuje mi to jít dál.

 

IE: Je nějaká píseň, kterou jste se pokoušel nazpívat, ale nedokázal jste to? Nebo nějakou, kterou se bojíte zkusit?

 

DG: No, byla tu jedna píseň, kterou jsme chtěli nahrát z alba "The Gun Club", píseň Jeffreyho Lee Pierce. Chtěli jsme udělat "Mother of Earth". A tak nějak jsme to s Richem před nahráváním oťukávali, ale nějak jsem v tom nemohl najít místo. Takže jsme ji nakonec nenahráli. Ale zrovna nedávno se mi to vrátilo, protože jedna umělkyně a zpěvačka Susie Stapleton - Australanka, ale žije v Brightonu - má projekt s názvem "The Jeffrey Lee Pierce Sessions". A požádala mě, jestli bych s ní nenatočil písničku. A tak jsem před pár měsíci řekl: "No, kupodivu jsem chtěl udělat 'Mother of Earth' pro desku, kterou se právě chystám vydat. Nechtěla bys to natočit?" A tak mi poslala nějaké části a nakonec jsme to udělali, takže ta deska vyjde příští rok. Jmenuje se "The Jeffrey Lee Pierce Sessions". A je zvláštní, jak se takové věci stávají. Jak jsi říkal, věci se prostě objevují, jsou venku. Jakmile se ty nápady dostanou ven, kdo ví? Je to legrační - slyšel jsem, že teď Chan, nebo Cat Power, vydá příští rok desku samých coververzí, na které také pracovala. Takže jsme tak trochu dělaly to samé ve stejnou dobu!

 

-Tom Lanham

 

 

2. listopad 2021 o 7:55 • Dangerous • Články

Diskuze

Uživatel: chmelko

chmelko      1   2. listopad 2021 o 23:23

fantastický rozhovor! hltal som ho jednym dychom
díky dangi!
len pozor, dost často je tam gahan v ženskom rode :-D


Uživatel: Dangerous

Dangerous      2   3. listopad 2021 o 7:38

mě to tam pořád word přepisuje do fem genderu :D nějaké spiknutí :D
snad jsem to opravila smile


Uživatel: Dangerous

Dangerous      3   3. listopad 2021 o 7:40

rozhovor je super, ale musím říct, že na mě Gahan trochu působí, jakože se moc smiřuje s tím stárnutím ...snad se mi to jen zdá...


Uživatel: chmelko

chmelko      4   3. listopad 2021 o 8:39

tak má 60 rokov…ja mu tak nejak totálne rozumiem a to som o niečo mladší :-D
som prekvapeny ako funguje v rodine, toto je pre mna asi najviac prekvapenie, ja v jeho pozicii by som bol asi trosku inak egoista :-D
v článku su odkazy na kopec pre mna novej hudby, dnes som si rano v aute pustil bona juniora a totálna kopia the killers, dám celé album a uvidím
ale už sa teším na dalších interpretov


Uživatel: Dangerous

Dangerous      5   3. listopad 2021 o 8:57

já vím, já vím, ale u našeho Dejvíka bych čekal, že na sobě fyzicky pracuje, že se až pekelně těší na to, až se to všechno otevře a bude moc lítat po pódiu…no, zatím to vypadá na barovou stoličku styl smile


Uživatel: Dangerous

Dangerous      6   3. listopad 2021 o 11:11

ad bono jr, Killers + Cure, nezní to špatně


Uživatel: Ultramaraton

Ultramaraton      7   3. listopad 2021 o 14:19

Moc hezký rozhovor, děkuji smile
Ten pán má dobrý vkus… Joy Division jsou boží, škoda Iana Curtise…
Ruku na srdce, komu se chtělo v době koronavirové hýbat :D
A jsem velmi zvědavá na dceru, jestli bude její hudba tak dobrá, jak fotka na tatínkově novém albu, tak mi asi spadne brada…


Uživatel: Beladona

Beladona      8   10. listopad 2021 o 10:56

Povedený rozhovor. Jsem zvědavá, jestli ta hudba dcery bude opravdu dobrá a nebo je to jen otcovská pýcha a Martinova slušnost grin


Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.