Dave Gahan: V melancholii nacházím velkou radost

V Berlíně jsme měli možnost vyzpovídat frontmana Depeche Mode o jejich patnáctém studiovém albu Memento Mori, které vyjde na jaře příštího roku. Dave Gahan hovořil o podivné roli Andyho Fletchera, který zemřel v květnu, o jevištní transgresi a radostech melancholie.

I když je stále několik nejlepších kapel, které působí na popové scéně již desítky let, je jich mnohem méně, které i po více než čtyřiceti letech od svého vzniku dostávají od svých fanouškům stejně neochvějnou lásku jako Depeche Mode. A nemluvíme tu o několika desítkách lidí středního věku, kteří zbožňují vzpomínky na své mládí: fanouškovská základna Depeche Mode je obrovská, vícegenerační a živá a stejně zbožná a oddaná jako jakákoli náboženská komunita - často o sobě mluví jako o oddaných, což odkazuje na název jednoho z jejich alb (Songs of Faith and Devotion). Těžiště této oddanosti zůstalo navzdory celosvětovému úspěchu v Evropě a jediný důvod, proč my Maďaři nejsme nejlepšími světovými fanoušky Depeche Mode, je ten, že jsme příliš malý národ - a že takový titul zřejmě neexistuje.

Ještě před několika lety se tvorba kapely oslavovala pravidelnými tematickými večírky v Petőfiho sále a na dalších místech v Budapešti a ve venkovských městech, na které přicházely tisíce lidí a na kterých se nehrálo nic jiného než písně Depeche, nebo nanejvýš hudba kapel, které začínaly ve stylu velmi blízkém Depeche a zhruba ve stejném duchu. Tyto večírky vlastně existují dodnes, ale s menším počtem posluchačů, například v klubu 101 v centru města, který je věnován této kapele, si můžete každý týden zatančit na Strangelove a Never Let Me Down Again. Ačkoli tato subkultura patřila k nejzajímavějším fenoménům maďarského nočního života, mé znalosti v tomto směru nejsou sociologické: sám jsem členem této komunity od svých teenagerských let, kdy se členové místního klubu Depeche Mode scházeli jednou za dva týdny v malé zapadlé hospůdce v Nyíregyháze, a možná mám někde i klubovou kartu. S ohledem na to asi tušíte, jaké to bylo, když jsem musela kvůli frontmanovi Depeche Mode Daveu Gahanovi zabalit své nadšení do chladné profesionality.

Mezinárodní dny rozhovorů jsou jako na běžícím pásu a profesionální: členové kapely jsou v zájmu efektivity rozprostřeni v dobře osvětleném rohu luxusního hotelového apartmá, kde je pro jejich kolegy na obrazovce připraven celý televizní štáb a kam jsou novináři převáženi v přísném minutovém pořadí v bolestně krátkých časových intervalech. Tak tomu bylo i minulý týden na novinářských dnech v německém hlavním městě, které je také domovem brutálně oddaných fanoušků věnujících se nejnovějšímu albu a turné Depeche Mode. Dave Gahan odpovídal na naše otázky v prosluněné místnosti hotelu Grand Hyatt s profesionalitou odpovídající jeho postavení, ale ze stejného důvodu i s překvapivou hloubkou.

Mluvíme o posledním, patnáctém albu Depeche Mode, Memento Mori. Ačkoli si Depeche Mode vždy uvědomovali věci tohoto světa a zpívali o nich, předchozí album Spirit bylo také, řekněme, političtější než předchozí tvorba kapely, vzpomeňme na píseň Where's the Revolution. Jak dalece bude Memento Mori v tomto směru pokračovat?

Neřekl bych, že nové album je politické, v tuto chvíli není vůbec politické. Jde spíše o nás jako jednotlivce a také o nás jako lidstvo, které se navzdory veškerému úsilí řítí do záhuby. A rozhodně je také o smrti a pomíjivosti života. A o čem je i název alba: Memento Mori v doslovném překladu znamená: pamatuj, že i ty musíš zemřít. Je to ale také připomínka, abychom žili naplno. A mezitím se snažit dělat správné věci. Samozřejmě vím, že všichni máme v tomto směru vážné nedostatky, alespoň já je mám.

Na tiskové konferenci zaznělo, že název alba vznikl už v době, kdy Andrew Flecther zemřel - smrt jejich hudebního kolegy však přidává další významovou rovinu.

Přesně tak. Myslím, že Martin a já máme na toto téma, na život a smrtelnost, velmi podobné názory, a když Fletch zemřel, jen to tyto pocity posílilo. Že nerozhodujeme o tom, kdy vyprší náš čas. I přes naši snahu. Nové album zkoumá tyto otázky, otázky života a smrti, a provádí nás hrou toho všeho. Především, když se na to podívám, je to můj život, je to můj svět. A budu ho žít tak, jak chci - a přitom budu muset brát ohled na ostatní lidi. Tam mě album zavedlo, jak po textové, tak po melodické stránce. Dovede vás to do bodu, kdy se ptáte vesmíru: Co mám dělat? Řekni mi, co mám dělat! Když mi to řeknete, udělám to, ale potřebuji slyšet odpověď, potřebuji vědět, co mám dělat - všichni se tak někdy cítíme. Samozřejmě, že velmi často cítíme přesně, víme přesně, co bychom měli udělat nebo co je správné udělat, a pak uděláme přesný opak. Alespoň já to tak často dělám. Každopádně, hudebně to jsou místa, kam se s novým albem vydáme, temná, osamělá a prázdná místa, ale také místa, která vám přinášejí radost, která vás povznášejí.

To není nic nového: hudba Depeche Mode je často označována za depresivní, ale právě tyto temné tóny pomáhají fanouškům.

Myslím, že o to se Depeche Mode vždycky snažili a že to lidé cítili a cítí.  Vždycky to cítím, když poslouchám hudbu podobných umělců, jako jsou Nick Cave a Bad Seeds, nebo když slyším hlas Marka Lanegana (zpěváka a skladatele Screaming Trees, Queens of the Stone Age a The Gutter Twins, který zemřel letos v únoru - pozn. red.). Ale cítím to i v tradičních gospelových písních a spirituálech, v blues nebo například v písních Sigur Rós. Hudba vám může pomoci uvědomit si, jak na tom skutečně jste po emocionální stránce. Doufám, že se to podaří i tomuto albu.

Když Andrew Fletcher zemřel, řada novinářů, včetně mě, prohlásila, že Fletch byl jakousi maltou, lepidlem, která držela Depeche Mode pohromadě, a Martin Gore řekl něco podobného, když ho označil za lepidlo, které drželo kapelu pohromadě.

Je zajímavé, kolik lidí to tak vidí. Určitě byl něčím velmi důležitým, něčím, co definovalo samotné základy toho, čím Depeche Mode jsou nebo čím Depeche Mode byli. Hrál v kapele velmi, velmi důležitou roli, která zároveň někdy nebyla pojítkem mezi mnou a Martinem, ale naopak by nás od sebe oddělila. Nevím přesně, čím to bylo, možná tím, jak se snažil, abychom víc pracovali, víc bojovali, ale faktem je, že hrál velmi důležitou roli ve vztahu, který jsme s Martinem měli. Že tato role byla vždy pozitivní? Ne, nebyl. Ale mělo to svůj účel. Všichni vědí - a Fletch by to řekl jako první - že pokud budeme upřímní, na hudbě Depeche Mode se nijak zvlášť nepodílel, třicet let nezahrál na žádném albu ani notu, přesto měl ve studiu velmi důležitou roli, i když ne hudební.

Musela to být zvláštní role.

Víte, někdy je to osobnost lidí v místnosti, která něco vytváří. Nedokážu to dobře vysvětlit. Je to tak trochu role producenta, ale ne jen ve smyslu, že na desce musí být zvuk a hudba, ale spíš v tom, že se musí orientovat mezi osobnostmi. Fletch v tom hrál velmi důležitou roli. A samozřejmě s námi na koncertech hrál živě na pódiu a obohatil naši show svou osobností, svou přítomností, a to nehodláme nahradit, protože to je něco, co se nedá nahradit. Ale hned jsme věděli, že budeme v albu pokračovat, s Martinem jsme se na tom naprosto shodli, a víme, že Fletch by si to přál - byl největším fanouškem Depeche Mode. Když Fletch zemřel, byli jsme v podstatě v procesu, všechny písně byly napsané, některé nazpívané a čekaly na pokračování - bohužel Fletch se těchto písní nedožil, což je pro mě obzvlášť smutné, protože vím, že by se mu toto album líbilo.

V jednom rozhovoru jste řekl, že člověk na jevišti je vaše nejpravdivější podoba - a přesný opak. Můžete nám o tom říct něco víc?

No, myslím, že na to (být na jevišti - pozn. red.) musíte mít tak trochu rozdvojenou osobnost. Teď už mi to nevadí, prostě to tak je. Dostal jsem příležitost prožít ve skutečnosti fantazii, které se tolik lidí chce zúčastnit. A je to ohromná zábava. Ale může to být i nebezpečné, to k jevišti patří. Neustále balancujete na ostří nože a snažíte se balancovat mezi dvěma světy. Sám jsem se v ní často ztrácel a někdy bylo velmi těžké se z ní dostat. Po posledním turné jsem se opět ocitl na stejném místě a bylo velmi těžké najít cestu ven z toho, kým jsem, když jsem na pódiu s kapelou.

Proto potřebujete mezi dvěma turné relativně dlouhé přestávky?

Ano: turné nás stojí hodně energie. A to jsme ještě nemluvili o potížích s plánováním, které přináší 120 až 130 koncertů v rámci jednoho turné. Musíte se umět zastavit.