Depeche Mode Cz
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace




Dave Gahan: Všichni to byli a jsou podvodníci

Ilustrativní: Dave Gahan: Všichni to byli a jsou podvodníci

Brilantní a fascinující nové album coververzí Davea Gahana, Imposter je jako byste byli pozváni k němu domů a poslouchali desky s frontmanem kultovních Depeche Mode.

Na podmanivé desce, o které Gahan říká, že má konečně pocit, že si zaslouží právo zpívat jako vokalista, provádí posluchače písněmi Boba Dylana, Neila Younga, Cat Power, PJ Harvey, Jeffa Buckleyho a Niny Simone přes Elkieho Brookse, Gena Clarka a další.

Mluvil jsem s Gahanem o jeho vztahu k těmto písním a k umělcům - o některých z nich osobně: PJ Harvey, Buckley, Cat Power, o některých jako fanoušek: Dylan, Charlie Chaplin a další.

Jako vždy je rozhovor s Gahanem stejně fascinující a podnětný jako hudba samotná.

Steve Baltin: Když jsme spolu mluvili naposledy, strávili jsme hodně času povídáním o Davidu Bowiem, o tvém vztahu k němu a o tom, jak jste se vídali, když jste měli děti na stejné škole. Měl jste někdy podobnou zkušenost s Bobem Dylanem?

 

Dave Gahan: Nikdy jsem se s Dylanem nesetkal. Dylana jsem samozřejmě viděl. A mám pár přátel, kteří ho zbožňují. A jeden z mých přátel se rozplakal, když jsem poprvé řekl, že dělám Dylanovu písničku. Viděl jsem, že si trochu říká: "Cože?". Byl vlastně jedním z prvních lidí, kterým jsem zahrál hrubou verzi našeho studiového vystoupení. A on na to: "Páni!". Řekl: "Fakt se mi to líbí, chlape. Zní to opravdu skvěle." A to je velký fanoušek Dylana. Takže když mi kamarád Craig přikývl, řekl jsem si: "Dobře. Tak to je dobré znamení." Byl jsem nervózní. A Dylana si člověk musí vybírat opravdu pečlivě. A taky bylo asi nejtěžší dostat z hlavy způsob, jakým Dylan frázuje a jak interpretuje své vlastní písně takovým tím hodně chraplavým způsobem. Ale také taková ta odhalující interpretace sebe sama nebo svého já, kterou stejně chce, abychom slyšeli. Samozřejmě hned nahoře s těmi hlavními podvodníky. Dylan, Elvis [Presley], Charles Chaplin. Vybíral jsem velmi pečlivě, protože tyto písně mě v průběhu let informovaly i utěšovaly a umožňovaly mi žít zástupně, stejně jako tyto hlasy. A pro mě jako zpěváka je to velmi příjemné místo. Takže pro mě nebylo velkým úsilím tyto písně předvést. Nejtěžší pro mě bylo úplně vypustit z hlavy verze, které se mi vryly do duše, a zpěváky. A musel jsem si vytvořit prostor, který by byl skutečně můj.

 

Baltin: Než přejdeme k dalším písním. Je zajímavé, že jste si vybral právě "Not Dark Yet". Loni jsem psal článek o nejlepších textech všech dob. A vybrat dva od Dylana je téměř nemožné. Ale vybral jsem verš z písně Not Dark Yet: "V ničích očích nic nehledám. Někdy je moje břemeno větší, než dokážu unést." Když zazpíváte takový verš, tak prostě v té písni je taková smrtelnost.

Gahan: Ale je v tom hluboká moudrost. Tuhle píseň nemohl zpívat před třiceti lety. Nemohl ji zpívat s takovou přesvědčivostí a upřímností, protože to všechno prožil. A vytvořil toho písničkáře, kterého známe jako Boba Dylana, ale zároveň zůstal ve svém osobním životě naprosto nepolapitelný a téměř neviditelný, což jistě není nic jednoduchého. Pro někoho s jeho věhlasem to není snadné. Ale jsem si jistý, že by se na to díval se stejným opovržením jako já. A tak se s tím textem, s tou konkrétní větou v písni "Ještě není tma", "Ale už se to blíží", dokážu ztotožnit. A taky jsem cítil, že to umím zazpívat, protože zpívám už 40 let. A tak jsem cítil, že si zasloužím právo prožít také zástupný život prostřednictvím této věty.

 

Baltin: Takže když tu větu zpíváte, cítíte tu smrtelnost?

 

Gahan: Ano, cítím. A jsem za ten pocit vděčný. A tak nějak ho přijímám. Zejména v posledních letech, které byly pro konkrétní skupinu lidí zjevně nejpodivnějším obdobím v historii. V posledních 100 letech jsme si všichni museli tak trochu zvykat na něco, co je samozřejmě úplně jiné než svět, přitom přímo na našem prahu a pevně zasazené do našich mozků prostřednictvím médií. Ať už se rozhodnete rétorice věřit, nebo ne, jako byste se rozhodně dívali přes rameno. Stejně jsem se tak léta cítil, stejně jsem tak nějak žil svůj život. Svým způsobem ten pocit: "Kdy už na to přijdou? Kdy už konečně přijdou na to, že nemám ani páru, co dělám?" A taky jsem si říkal, že to není pravda. Vím, že je to tak troufalé něco takového říct, ale zároveň mám pořád ten pocit: "Jo, umím hrát a dokážu vás přesvědčit, že to je to, co jsem." A taky jsem si říkal, že to je to, co jsem. Trvalo mi roky, než jsem se k tomu dostal, nechápejte mě špatně, vůbec jsem tak nezačínal. Od malička jsem začal velmi pečlivě napodobovat. A myslím, že v určitém okamžiku, možná po deseti nebo patnácti letech, jsem už nenapodoboval a skutečně jsem se stával zpěvákem. A na téhle desce jsem to naplno přijal. Plně jsem se chopil toho, že jsem interpretem těchto konkrétních písní.

Baltin: Jednou z nejzajímavějších voleb byl "Smile".

Gahan: Jedním z důvodů, proč jsem chtěl natočit "Úsměv", byla postava Charlese Chaplina. Napsal tuto píseň a jak je jeho postava klaunem, člověkem, který nám umožnil smát se a plakat a sledovat prostřednictvím jeho filmu a herectví tuto postavu, kterou vytvořil, ale my jsme vlastně nic nevěděli. Byl to naprostý podvodník. Je jako dokonalý podvodník. Dalším takovým je Elvis. Všichni si myslíme, že Elvise známe a máme ho rádi, ale nikdo, nikdo ho ve skutečnosti neznal. A na tom je něco, co mě velmi přitahuje, a také mě to na určité úrovni uklidňuje, protože se tak sám dost často cítím. Ne že bych byl Elvis, že bych se cítil jako interpret pocitů nebo myšlenek někoho jiného. Ale u této konkrétní sady písní jsem to plně přijal. A zjistil jsem, že během nahrávání jsem se ve studiu nikdy necítil tak dobře. Nikdy jsem se necítil tak posílený sám sebou a nesmírně jsem si to užíval. A ironie je samozřejmě v tom, že to nejsou moje slova.

Baltin: Dokážu si představit, že i pro tebe je to zábava. Ale taky si dovedu představit, že se zbavuješ tlaku jiným způsobem. Protože to nejsou tvoje písničky. Můžeš prostě oslavovat písničky, které máš rád. Jsou pro tebe osobní, ale úplně jiným způsobem než písně, které jsi napsal.

 

Gahan: To je opravdu dobře řečeno. Ta oslavná část je nakonec to, co jsem cítil. A identifikace byla jako rána kladivem do hlavy. Bylo to jako: "Tak jo. Dobře. Všichni jsme na stejné lodi." Jsou jen různé způsoby, jak to vyjádřit. A já cítil, že tohle je svým způsobem moje chvíle, kdy to ze sebe můžu dostat. A byla tam spousta veršů, které mi během vystoupení utkvěly v paměti a utkvěly mi i teď, když si ty písničky tak nějak denně prozpěvuju, abych připravil svůj hlas a sebe na to, že snad budu dělat nějaká vystoupení kolem téhle desky. Pro mě bylo při prezentaci téhle desky, a proto je na ní tak důležitá sekvence. V duchu jsem ji předváděl, jako bych byl na pódiu před lidmi, možná v nějakém malém zapadlém sále v Las Vegas. Možná to bylo pár lidí a pes, které lehce zajímalo, co dělám. Tahle vizuální stránka mě opravdu oslovuje. A tak je na tom něco, co se mi opravdu líbí. A jak si to teď prozpěvuju, některé verše mi opravdu vyskakují. V písni "Metal Heart" je verš, který zpívá Cat Power: "You're damned if you don't." (Jsi zatracen, pokud to neuděláš). Tuhle větu miluju, ta mě rozpaluje. Rád ji zpívám, miluju to, co říká. Je to ta postava, která byla vytvořena, ve které žijete, a teď jste se ocitli přesně tam, kde jste začali, uvězněni v nějaké f**king díře a sami jste se tam dostali. A já jsem se tam dostal tolikrát a musel jsem se z ní vyhrabat. A to je součást života. Jak jsi říkal dříve, jak stárneš, spoustě lidí se tyhle věci zdají: "Jo, no, to je život." A taky to tak je. Pro mě je to někdy otřesné a říkám si: "Aha, dobře." Ale to je všechno. A to se mi často stává z písní. A hlavně to mám z hlasů, které je zpívají, tomu musím věřit. A tak i v tomto případě bylo skutečnou výzvou: "Dokážu to zazpívat s takovou odevzdaností, že až to budete poslouchat, budete mít pocit, že je to kompletní dílo zpěváka s touhle skvělou kapelou za zády?" A tak jsem se rozhodl, že to udělám. A tak nějak jsem se při tom cítil, takže jsem měl pocit, že jsem si to nějak zasloužil. Zasloužil jsem si právo to konečně udělat.

Baltin: Cítíte nějakou píseň jinak, když jste poznal jejího interpreta nebo když jste s ním třeba hrál? Nebo máte zpětnou vazbu od nějakých umělců?

 

Gahan: Ano, nějakou zpětnou vazbu od nich máme. Vlastně od PJ Harvey a Neila Younga a také z Dylanova tábora. Dostali jsme souhlas, dostali jsme: "Jo. Páni, skvělá verze. Skvělá interpretace." Takže to bylo velmi příjemné. Poslední věc na světě, kterou jsem chtěl udělat, bylo udělat něco, co by neuctilo to, co už bylo hotové, ale to, co jsem s tím potřeboval udělat, bylo vzít to na místo, které ze mě upřímně padlo. Je to v těch hlasech, a jestli jsou tu s námi ještě osobně, nebo už ne, na tom mi nezáleží, protože v písni a v interpretaci, kterou zpěvák předává, je někdy cítit nadčasovost, což je vzácné a vlastně od některých těch umělců ne tak vzácné. Protože věřím, že opravdu zpívají ze své duše, zpívají z místa, které se skutečně vzdává jakékoli kontroly. Nemyslím v přesnosti ladění nebo frázování, v jejich hlase je něco, co je pro mě vnitřně pravdivé. A právě tam se vždy snažím se svým hlasem dostat, na místo skutečného přístupu, které dost často v každodenním životě nemohu najít. Ale prostřednictvím svého hlasu a zejména zpěvu jsem se tam dostal už několikrát.

 

Baltin: Jaké byly na této desce pro vás jako zpěváka momenty, kdy jste měl pocit, že jste se dostal do těchto přesných bodů?

Gahan: V těchto chvílích se mi zdálo, že se mi to podařilo: Páni, to je těžké říct. Nemyslím si, že to byl nějaký konkrétní. Byly tam momenty naprostého jásotu a radosti a výkonu, který jako by mi koloval v žilách. Řekl bych, že Elmorea Jamese "Held My Baby Last Night", "Metal Heart". Ale zároveň, když jsem zpíval "Always On My Mind", byl v tom pocit zranitelnosti, kdy jsem skutečně odhaloval část sebe, o které jsem si nebyl jistý, jestli je úplně bezpečná. Ale dovolil jsem, aby se to skrze mě vytočilo, a jsem za to opravdu vděčný, protože to byla vlastně zábava při natáčení této desky, byl to pocit výkonu, který byl zároveň vzrušující a zranitelný a tak trochu jako: "Dokážeme to? Dokážeme to?"

Baltin: Chci se tě zeptat také na "Lilac Wine". Protože mám pocit, že Jeff Buckley nedokázal udělat píseň, aniž by se nedostal do té zranitelnosti, kdy máte pocit, že mu při každém zpěvu někdo vyrval duši.

Gahan: Jo, byl to skvělý zpěvák. Párkrát jsem ho viděl, jednou v malém baru dole na Lower East Side a jednou, nevím, mám pocit, že to bylo v Hammerstein Ballroom nebo tak nějak. Šel jsem tam zrovna v době, kdy byl na vrcholu, myslím, že to byla jeho deska. A potkal jsem ho a krátce jsem s ním mluvil po představení a byl to milý chlapík a poskakoval všude možně, jako my. Je to, jako když se svlékneš a pak musíš jít a mluvit s lidmi, to je to poslední na světě, co bys chtěl dělat. Já už to vlastně často nedělám, prostě nemůžu. Ale ne, jeho hlas, pravda je, že jsem vlastně nikdy neslyšel jeho verzi "Lilac Wine". Čerpal jsem z verze Niny Simone. Kopii téhle desky jsem poslal svému příteli Antonu Corbijnovi. Jen tak, aby si jej poslechl a pověděl mi co si o tom myslí, a on mi řekl: "Páni, Dejvíku, to je od tebe velmi, velmi odvážné, že jsi udělal coververzi písně Jeffa Buckleyho.". A já na to: "Cože?" A on na to: "'Lilac Wine', ty jsi udělal coververzi písně Jeffa Buckleyho." Já na to: "No, vlastně je to píseň Niny Simone, ale Jeffa verzi jsem nikdy neslyšel." A on na to: "To si musíš poslechnout, ale tvoje verze je nádherná, velmi odvážná." Ta nahrávka se mu opravdu líbila. Tak jsem si samozřejmě hned poslechl tu píseň, kterou udělal Jeff Buckley. Jeho provedení mě velmi dojalo, je jiné. Je to opravdu jiné, co se týče hudebnosti kolem ní. Ale to, co jsem slyšel v jeho hlase, byla pravda, taková upřímnost, a toho jsem chtěl dosáhnout při natáčení Imposter. Chtěl jsem, aby každá píseň opravdu vycházela ze mě a hlavně z mého hlasu, a tak jsem to cítil.

16. listopad 2021 o 15:37 • Dangerous • Články

Diskuze

Diskuze neobsahuje žádny příspěvek.

Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.