Depeche Mode jak je neznáte (1988)

Vcházím do nízké branky. Hned za ní mi pohled padá na úhledný anglický trávník. Nezasvěcený by měl dojem - vila "milionáře"... Kdepak!

Zkuste sem zaběhnout některý den kolem 18.00 - plno mládeže čekající na jedno: stisk ruky Martinovi, Davemu nebo dokonce flegmatickému Alanovi. Andy Fletcher přichází poslední - vždy - odpovídá na zvídavé otázky, nechá se vyfotit s fanoušky a potom pohodlným krokem vchází do vily "milionáře". A co se děje ve vile?

Andymu přichází vstříc Ben - Martinův pes. Dnes si s ním nechce nikdo hrát a nikdo ho nepustí k malému Jackovi, devítiměsíčnímu synu Dave Gahana. Vcházím do kuchyně, kde už všichni sedí. Zmlknou, Alan si mě prohlíží a neschovává pohrdavý úsměv na "zvědavého novináře", který je kamarádem Andyho přítelkyně Grainne. Jsme potichu, někdo zazvoní a konečně přichází Grainne, představí mne a opět je ticho. Martin to nevydrží a hodí se na zem k Benovi a začnou spolu vyvádět. Kuchyňská linka je ohrožena. Stěhují se na chodbu. Vycházím za nimi a narychlo cvakám aparátem. V tomto okamžiku spouští křik malý Jack, Martin k němu jde, bere ho na ruku, ale už je tu tvrdý divoch Dave, který mu ho bere z rukou: "Nejdřív blázníš s Benem a potom ho bereš na ruce..." hněvá se. Martin se zatváří nešťastně a jde se umýt do koupelny. Jdu za ním, zdá se mi nejpřístupnější. Nemýlím se. Sedáme si spolu na vanu a vykládáme si půl hodiny, co se dozvídám?

Martin: Jste první, kdo nahlíží do našeho soukromí. Nedivte se. Když mi bylo 16, uvědomil jsem si, že mě škola nebaví. Žil jsem ve světě diskoték, jednoduše - puberťák. Prstem jsem cestoval po mapě a říkal si: Neboj se Martine, jednou se tam dostaneš osobně! Kdyby mi někdo řekl, že se to splní, pobil bych se s ním, že se mi posmívá. V té době jsem si často vymýšlel výmluvy, že se učím u kamarádky.

Otec se mi smál, myslel si, že je to moje dívka. A to jsem ani netušil, že jednou budu mít dívku vyšší než jsem já. Ale k tomu se ještě vrátíme. Přitom jsem chodil za Andym a Vincem. Tam jsem si došel na své. Kytary a už to šlo plnou parou - to je můj starý výraz. Vinceho domácí padaly hrnce od vzteku. Tehdy nás to napadlo všechny naráz?! S ještě větším hlukem jsme utíkali do kuchyně a pobrali domácí hrnce a pokličky. Ve "studiu" jsme pověsili tyto na šňůry a bili do nich jedna radost. Byli jsme zklamaní, proč jí to v kuchyni "šlo" tak báječně a nám ne. Tak jen ze srandy jsem sundal jednu pokličku a pustil ji na zem. Konečně! Ale co s hrnci?! ... Anebo jak jsme přišli ke kůži? Od mládí mám rád kožené opasky, náramky, prostě věci z kůže. Bundy mě napadly, když jsem jednou měl cestu do přístavu. Dělníci tam nakládali a vykládali lodě. Když jsem viděl tu nádhernou kůži, začal jsem se bavit s jedním mladým dělníkem. Víš sám, jak to tady se zaměstnáním chodí. Jednu bundu mi daroval. Šťastný jsem běžel k Vincemu, byl tam i Andy. Vysmáli se mi. Později, když s námi byl i Dave a měl první koncert začít, opět jsem navrhl kůži. Davemu se to líbilo, Andymu stále ne. Později, když už jsme hráli nevímkolikátý koncert, přizvali jsme Alana. S obavou, profesionál a přijde mezi amatéry. Spolupráce vyšla a Alan zůstal. V oblékání má každý svůj styl. Někdy celí v černém - většinou, jindy rifle, tričko, bunda. Každý podle svého ... V posledním čase jen v černém, v bundách. Zbožňuji barety, sukně navrhují v továrně, kde jsme natáčeli i pár videoklipů. Chtěl jsem vzpomenout i Christianu. Je mojí dlouholetou přítelkyní. Seznámili jsme se, když jsme měli koncert, myslím v Berlíně. Koncert skončil a my jsme sešli z podia, šli jsme kolem brány. Byl tam hrozný nával.

Nechápu takové fanoušky. Vykřikovali, tak jsme zastavili, odpovídali na jejich dotazy. Přes mříže nám cpali různé hračky, kopce baretů - touto cestou bych chtěl požádat fanoušky, aby mi je neposílali, svoje mám nejraději. Ať se nezlobí. Kopce lístečků, na které žádali podpisy. Přišla tam policie a rozháněly je. Zadíval jsem se na jednu dívku, která měla dlouhé vlasy, foťák a cosi na mě křičela. Nerozuměl jsem, bylo tam moc křiku. Pomalu se tam vyprázdnilo a já jsem si všiml, že Alan, Dave a Andy už odešli. Stále jsem se na ni díval. Abych to zkrátil. Otevřel jsem bránu a pustil ji dovnitř. Ukazovala mi rozbitý fotoaparát. Nezapomenu na milý úsměv, když jsem jí řekl: Budeš jich mít, kolik chceš. Vešli jsme do kamiónu a Alanovým aparátem udělala fotek a fotek. Od té doby je MOJE!