Depeche Mode Cz
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace




Éra SONGS OF FAITH AND DEVOTION 3/5

Ilustrativní: Éra SONGS OF FAITH AND DEVOTION 3/5

Nová deska Songs Of Faith And Devotion se začala prodávat o půlnoci 22. března. Natěšení fanoušci po celém světě okupovali okolí prodejních míst, ještě před jejich otevřením.

Název desky vysvětloval Martin Gore: „Proč jsme album tak pojmenovali? V názvu té desky, tedy Písně víry a oddanosti, se určitě Depeche Mode náboženství, církevnost a duchovno odráží, ale zároveň jsme chtěli, aby byl ponechán prostor dvojznačnosti. Víra v co? Oddanost komu?“ Gore, velký milovník hudby, jehož sbírka v tomto období činila 3 000 LP desek a 2 000 CD, skládal své skladby, pro mnohé překvapivě, na kytaře: „Obvykle pracuji nejprve na akordové struktuře na kytaře a potom na textu. Přesunu se do svého domácího studia, udělám základní demo s klávesami a potom to představím kapele.“


Obal nahrávky zobrazuje portréty členů kapely (jako jediný obal studiové desky Depeche Mode vůbec), na černém poli a každý portrét je překrytý fialovým symbolem, který je použit také na obalu pilotního singlu, to vše v temně rudém orámování. Wilder: „To byl Antonův návrh. Souhlasím, že to není jeden z těch nejskvělejších, ale nikdo nechtěl ranit Antonovo umělecké cítění – jeden z jeho problémů je, že je velmi neflexibilní, jakmile má nápad, těžko se od něj odpoutává. Co se týká jeho práce na obalech desek, musím říct, že jsem vždy měl pocit, že Anton by se měl soustředit na fotografie (které dělá nejlépe) a nechat jiným rozvržení a grafiku.“ Gore dokonce čelil výtce novináře z magazínu In Press, že tváře členů kapely na obalu jdou proti jejich předchozím vyjádřením: „Rozhodně nejdeme proti tomu, co jsme říkali dříve. Anton navrhl, že když se naše muzika stává více lidskou (použitím skutečných nástrojů, nejen syntezátorů), tak bychom mohli dát naše fotografie na obal. Moc jsme si tím jistí nebyli, ale řekli jsme mu, že pokud přijde s dobrým nápadem, tak o tom popřemýšlíme. Anton přišel s tímto návrhem, kde naše tváře jsou dostatečně
schované, aby se nám to líbilo.“


Album otevírá singl I Feel You. Píseň s neúprosným bluesovým kytarovým riffem, hutným rytmem a naléhavým Gahanovým vokálem nad tím vším. To co, ale zní na první poslech velmi přímočaře a rockově, je ve skutečnosti velmi propracovanou mnohovrstvou skladbou, Wilder: „Máme velmi silnou averzi
vůči typické rockové kytaře. Musím uznat, že rockové desky mají svou sílu, ale my bychom chtěli tu sílu osvěžit naší vlastní cestou, bez toho abychom se uchylovali k jejich taktice. Myšlenku vysokých ječících kytar můžeme například přirovnat k rádiovým frekvenčním vlnám. Naše kytarové pasáže na druhé straně
mají sklon být zcela tajuplné, magické. Proháníme je přes Leslies a jiná zařízení, která je dělají méně a méně kytarovými, ale přitom si zachovávají stále sílu tohoto nástroje.“

Po I Feel You následuje skladba Walking In My Shoes. Dokonale propracovaná píseň středního tempa, která od prvního poslechu zní jako klasičtí Depeche Mode. Její krása se odhaluje postupně. „Nejlepší track na desce, intenzivní, pulsující sestupná spirála, kde je vše řečeno. "You Stumble In My Footsteps," zpívá Gahan, "Keep The Same Appointments I Kept", a vy si uvědomíte, že Martinovy milostné písně jsou jednosměrné, vše si berou a nic nedávají, všechny jsou jako černé díry.“ napsal Andrew Harrison z magazínu Select, v recenzi alba.

Následuje skladba Condemnation, jejíž vznik popisuje Alan Wilder pro Keyboard Magazine těmito slovy: „Zde jsme pustili piáno před kolísající pitch-shifter. Myšlenkou bylo rozšířit gospelový pocit skladby samotné. Takže jsme začali tím, že všichni čtyři členové skupiny budou dělat svou věc ve stejné místnosti.
Fletcher bušil tyčí do leteckého kufru, Flood a Dave tleskali, já jsem hrál na bicí a Martin hrál na varhany. Poté jsme to poslouchali. Bylo to teprve v zárodku, ale dalo nám to ideu, kterým směrem se máme ubírat.“ Výsledek všechny překvapil. Byla to další skladba, která na první poslech neměla s elektronickými  Depeche Mode mnoho společného. Reportér Paul Gambaccini v rozhovoru se členy kapely otevřeně řekl, že měl pocit, že si ji pouští špatnou rychlostí.

Pro rychlejší Mercy in You která následuje, měl Wilder ideu použít rapovou bicí smyčku. „Pokud posloucháte stopu s tímto rytmem a do toho přicházejí jeden nebo dva další prvky, tak to zní opravdu skvěle. Můžete spustit všechny druhy zkreslení na basové bicí, ale jakmile přidáváte další nástroje, začíná to znít hrubě a neurčitě v dolní oblasti a tak musíte udělat kompromisy v rytmické stopě. Jakmile to ale uděláš, může to ztrácet drajv. To byla velmi obtížná píseň pro mix.“ K tomu Wilder přidává: „Nepatří k mým oblíbeným, ale nemyslím si, že je to úplně špatná skladba.“


První stranu desky uzavírá balada Judas. Skladba ve studiu prošla mnoha obměnami a bylo připraveno několik verzí. Druhá v pořadí dokonce ve stylu reggae. Původní Goreho demosnímek (oficiálně vydaný v roce 2009 ve speciálním boxu k albu Sounds Of The Universe) byl v blues country stylu. Martin Gore vysvětluje text skladby: „Judas je arogantní love song. Není to o schvalování nebezpečného sexu. Ale o touze někoho v partnerském vztahu zcela vlastnit, ze sta procent – naprostá arogance.”

Úvodní stopa druhé strany, magicky přitažlivá píseň In Your Room je dokonalou ukázkou studiové spolupráce Flooda a Wildera. Zlověstná milostná skladba s postupně budovanou atmosférou, doslova leží na vrstvách rytmických linek a zvuků. I tato píseň byla obtížná k dokončení, Wilder: „Byla značně náročná.
Nahráli jsme ji třemi nebo čtyřmi různými způsoby. Jedna byla stejná, jak ji slyšíte ve druhé sloce, s menší bicí sadou a s "příjemnější" basovou linkou. Ale celá píseň s tím rytmem nebyla stále dost silná, nikam to nevedlo. Měli jsme strukturu písně z počátečního období. Věděli jsme, jak chceme mít sloky a refrén. Bicí jsme nahráli ve vile v Madridu. Zařídili jsme si tam vše ve sklepě. Dvě bicí soupravy, menší a větší jsme nahrávali v různých místnostech a tím obě dávali jinou ostrost. Navíc na ně bylo hráno dosti odlišnými způsoby. Menší bicí souprava, která přichází během druhé sloky, má vedle sebe zajímavou smyčku, to je další bicí sada, která byla zeslabena tím, že byla prohnána přes syntezátor a potom zkreslena. To se změnilo v kouzelný perkusový zvuk, který je poté zasmyčkován k opravdovým bicím a vytvoří neobvyklý funky styl.“ Výsledná podoba celé skladby je nakonec podle Wildera “slepením“ tří různých verzí. Na vrcholu nejhlasitějšího místa v
In Your Room jsou verše "Your Eyes Cause Flames To Arise". Toto je jediné místo na albu, kde kapela podtrhla samotné slovo "Flames" intenzívními činely. Wilder: „To bylo přidáno až dodatečně. Poněvadž je to takové vrcholné místo, cítili jsme, že je nezbytné tam něco přidat. Vložili jsme to tam až při mixování. Když jste v procesu nahrávání, pořád vám to nezní dobře. Proto se přidají ve stádiu výsledného mixování nějaké ozdoby, jako pozpátku hrané činely.“


Martin Gore do té doby psal téměř výhradně v mollové stupnici, ale následující skladbu zkomponoval v dur. Get Right With Me začíná scratchováním a hudebním gospelovým vyzněním navazuje na Condemnation ze strany první. Gospel, s hip-hopovým nádechem a vokalistkami v pozadí. Mezihra mezi Get Right With Me a osmou skladbou je sestavena z remixu singlu I Feel You od Briana Ena (Life´s Too Short).


Následující Rush - euforická úderná píseň rychlého tempa, plná zdánlivě náhodných elektronických efektů - si okamžitě získala mnoho příznivců mezi fanoušky kapely, ale recenzenta Mikea Boehma z L. A. Times příliš nenadchla, napsal o ní posměšně, že je trochu jako “One-Inch Nails“ (v odkazu na americkou industriální kapelu Nine-Inch Nails).

Devátá stopa na desce je vyhrazena pro One Caress, která se již objevila jako b-strana pilotního singlu. Gahan: „Velmi moc jsem chtěl One Caress zpívat já, ale věděl jsem, že Martin to zazpívá líp, je to ten správný druh skladby, právě pro něho. Když to Martin nazpíval a my jsme to celé slyšeli, bylo
to naprosto fantastický a procítěný. Tak jsem Martinovi řekl: "To bylo opravdu moc dobrý." A v jeho výrazu na tváři jsem viděl, že je velmi vzrušený a že má z toho dobrý pocit.“

Finále desky obstarává Higher Love. Pomalá skladba, kterou Andrew Fletcher nazval “naše Tears For Fears číslo“ je elektronickým ohlédnutím za rozmanitou nahrávkou. Na desce se objevuje mnoho pozpátku hraných zvuků, podobě jako na předchozích deskách kapely, Wilder proto musel zodpovídat otázky, zda je to charakteristický znak Depeche Mode: „Nejsem si zcela jist, jsem vlastně téměř jediný, kdo navrhuje tyto zvuky, takže to se mnou musí něco dělat. Domnívám se, že to je ten psychedelický, halucinační efekt.
Když si vezmu psychedelické drogy do úst, připadá mi to stejné jako, když poslouchám hudbu v tomto stavu: Všechno zní obráceně. Takže, když slyším něco pozpátku, unáší mě to do jakéhosi druhu drogové nálady. Můžete také použít zpětně hrané zvuky k vedení z jedné sekce do druhé nebo k tajemným
náplním ze sloky do refrénu.“


Písně víry a oddanosti, název, který v kombinaci s novým Gahanovým zjevem, mnohým připomínajícím Ježíše a také mnoho náboženských odkazů v textech, mohlo dávat pocit, že hlavní tématem alba je náboženství. Někteří fanoušci a novináři byli zase přesvědčeni, že skladby jsou naopak o drogách, například Rush, Wilder: „Moje osobní interpretace Rush je, že se mi vůbec nezdá, že by mělo jít o drogovou
zkušenost. Ale jak už jsem řekl několikrát, Martin nerad vysvětluje význam jeho skladeb komukoliv. Osobně preferuji interpretaci jeho písní, stejným způsobem jako publikum. Využitím své představivosti a tak dát těm skladbám osobní význam.“
Písně v sobě nesly také silný sexuální podtext. Písně o sexu a patologické lásce, tak by se dalo možná album bez rozpaků přejmenovat. Gore musel čelit díky tomu choulostivým otázkám, zda je příznivcem
pornografie: „Jo. Pokud je dobře udělaná. Vždy mě udivuje, že tolik pornografie je uděláno špatně. Pokud je, ale kvalitní. V polovině 80. let, se fetiš kluby staly módní záležitostí v Londýně. Chodíval jsem tam.” přiznává Gore. „Mám rád obrazotvornost a zjistil jsem, že atmosféra těchto klubů je velmi přátelská. Jsem
si jistý, že některé mé nápady, pocházejí právě z těchto míst. Líbí se mi také androgynní vzhled. Zřejmě to má co dělat s mou averzí k normálnosti. Rádoby frajerská, maskulinní image mi přijde nudná. Neuráží mně a ani mi nepůsobí starosti, že si mnoho lidí myslí, že jsem gay. Lidé si mohou myslet, co chtějí. "


Všechna tři témata: láska a sex, náboženství a také drogy, jsou na Songs Of Faith And Devotion promíchané a jedno druhé zastupuje a nahrazuje, tak jak jen to je v Goreho představách a imaginárním světě možné. Ne nadarmo byl Gore nazván jedním recenzentem: “JD Salinger v kožených kalhotách.“ „Popová píseň
je takový bezbolestný formát, když trochu z něj vybočíme, hned jsme nazýváni avantgardou.“ Na otázku jaké on sám preferuje autory, odpovídá: „Leonard Cohen. To ale není překvapení pro lidi, kteří si myslí, že jsem obchodník s neštěstím. A také Kurt Weill, obzvlášť když psal s Bertoltem Brechtem." Během tiskové konference v České republice Gore téma alba dovysvětlil: „Vždycky se mi líbil koncept víry, ale nikde jsem nenašel něco, v co bych mohl plně věřit a jediné věci v které skutečně věřím, jsou láska a sex a to je proč o tom píšu, protože láska, sex a náboženství jsou navzájem propojeny,“ komentuje to Gore.

Jsou S&M praktiky opravdu součást jeho života nebo je to prostě jen jeho provokativní hra? „Ne, vždy se snažím psát ze svého osobního pohledu. Nevidím na tom, co píšu, nic perverzního, víte.“ Podobně Gore reaguje i na otázky, zda své písně píše z pohledu Dave Gahana, který prohlašuje, že zvláště některé texty ze Songs Of Faith And Devotion jsou psané z jeho perspektivy: „Nikdy jsem se ani nepokoušel psát věci z pohledu Davea. Jakmile se pokoušíte psát texty z představivostí třetí osoby, tak musíte počítat s tím, že emoce se vytratí.“ uvedl Gore pro atlantské Creative Loafing.


Albu Songs Of Faith And Devotion se krátce po vydání povedl husarský kousek. Ve Spojených státech dosáhlo poprvé v historii kapely na nejvyšší příčku a 3. dubna se Depeche Mode rovněž poprvé dostali na vrchol albové hitparády v rodné Británii. Skupina se v té době nacházela v Anglii a připravovala se na
turné, včetně nevyzpytatelného frontmana. Gahan o několik let později vzpomínal: „Bruce Kirkland ze společnosti Sire mi volal, bydlel jsem v té době ve svém bytě v Earl´s Court v Londýně, který jsem si po rozvodu ponechal, byl jsem v té době na drogách a to tak, že jsem ani nebyl schopen opustit svůj byt.
Ale tohle volání od Kirklanda si pamatuji, zvedl jsem telefon, a to nebylo rozhodně to, co jsem v té době často dělával, a ozvalo se: „Tady Bruce. Jste na prvním místě ve Spojených státech! Jste na prvním místě ve Velké Británii!" Ano, byl to obrovský úspěch. Nebylo v historii moc britských umělců, kterým se povedlo dosáhnout vrcholu na obou žebříčcích současně. V USA
Songs Of Faith And Devotion dokonce sundalo z první pozice do té doby neohrožený soundtrack k romantickému filmu Osobní strážce (The Bodyguard), za sebou Depeche Mode nechali také držitele Grammy, jazzového saxofonistu Kennyho G či dokonce šesti Grammy oceněné album Unplugged od Erica Claptona. V tomto období byly koncerty MTV Unplugged, což byla studiová akustická vystoupení, velkou módou a mnoho hvězd se k tomu nechalo zlákat. Martin Gore
z Depeche Mode to ale jasně odmítal: „Vážně nesnáším to slovo “unplugged”, celé je to až příliš nafouknuté a přitom to nemá absolutně žádný význam. Už je toho podle mne až příliš. Nemám pocit, že bychom někdy něco podobného udělali.“

Ve Spojeném království novinka Depeche Mode přeskočila další dvě nové desky týdne (Bryan Ferry – Taxi a Iron Maiden - A Real Live One), ale již o týden později je album Depeche Mode sesazeno debutem kapely Suede. Album Songs Of Faith And Devotion se na první místo dostalo také v Německu, Francii, Rakousku, České republice či ve Švýcarsku. Britský The Guardian prostřednictvím recenzenta Adama Sweetinga napsal: „Neuvěřitelně silné album Depeche Mode, jež zabíjí veškeré pochybnosti, které říkají, že být synthypopovou skupinou, znamená být mrtvý. Pokud předchůdce Violator znamenal růst, tak Songs Of Faith And Devotion je těžkotonážní chrlič ohně.“ Mark Townsend v magazínu Vox: „Album přináší povznášející zprávu. Nová deska je na některých místech přecpána náboženskými odkazy. Gahan zní jako
whisky posilněný bláznivý kněz uprostřed neobyčejné
Get Right With Me a Gore deklaruje: 'Musím věřit, že hřích mne může změnit v lepšího člověka ve skladbě One Caress'.“ „Zlí jazykové tvrdí, že nový vzhled tetovaného Davida Gahana vypadá, jako by byl Al Jourgensen (frontman skupiny Ministry) zahraný
Mr. Beanem, ale
Songs Of Faith And Devotion, je tak bohatá deska, jak jen popová nahrávka může být, a to jim zavře ústa.“ NME: Songs Of Faith And Devotion je rozhodně zralejší a více emocionální než jiné desky od Depeche Mode.“

Ne každý byl, ale tak nadšen, LA Times ocenilo album pouze jednou a půl hvězdičkou, což na jejich čtyřhvězdičkové škále znamenalo hodnocení špatné až slabé. Album bylo vesměs považováno za velmi
temné, čemuž se členové kapely bránili. „Vůbec nesouhlasím s tím, že Songs Of Faith And Devotion je temná deska – je to jediné album Depeche Mode, které ve vás zanechá povznášející pocit. I Feel You například, nebo Higher Love, Rush atd., u všech převažuje optimistický pocit." řekl Wilder a v roce 2008 k náladě
alba doplnil: „Přirozeně, komplexní atmosféra desky odráží rozpoložení jednotlivců během nahrávání. U Davea byly drogy hlavním faktorem během celého procesu. Bylo to samozřejmě zklamání – nikoliv z morálních důvodů, ale protože drogy nepříznivě ovlivnily jeho osobnost a především jeho největší
přednost, smysl pro humor. Všeobecná apatie a odstup vzrostly, což bylo velmi smutné, vzhledem k tomu jakou dávkou entuziasmu a vitality normálně disponuje. Také je pravdou, že byl velmi často “mimo“ a jeho aktivní role byla omezená, zůstával stále ve svém pokoji. Ale kdykoliv přišel dolů, vždy se nadchl
pro hudbu a dal nám slova podpory.“ I Martin Gore komentoval album jako optimistické. Byl poté konfrontován novináři, že přes jeho komentář je album plné temných obrazů smrti, utrpení, podřízenosti a náboženství. „Depeche Mode nikdy neudělají “šťastné album“, ale na škále našeho osobního mikrokosmu ukazuje deska
Songs of Faith And Devotion zvýšený optimismus,“ reagoval Gore se smíchem.
Ale jeho pohled na kvalitu alba se také vyvíjel. V únoru 1993, Martin Gore novinářům v České republice na otázku, kterou desku považuje za nejpodstatnější a nejlepší v kariéře Depeche Mode, odpověděl, že je to ta
nejnovější, ale už v roce 1996 pro fanklubový magazín Bong, si Gore nebyl tak jistý: „Když jsme začali s nahráváním, byli jsme rozhodnuti, že si se skladbami více pohrajeme, což se mi líbilo. Jenže v jistém momentě jsem zjistil, že jsme to na některých písních trochu pokazili, jednoduše řečeno, na některých skladbách jsme to s tím pseudorockovým směřováním přehnali.“

 

5. duben 2019 o 18:11 • Dangerous • Články

Diskuze

Uživatel: view

view      1   7. duben 2019 o 0:14

Na DM je úžasné to, že každý album je iný, svojský a samozrejme, že nesklamali v tomto ani pri SOFAD…
Najväčšie emócie boli pri In your room a Higher love, Davidov neskutočný hlas a celková atmosféra albumu…
Časom sa obľúbenosť skladieb u mňa menila, pridala sa Rush a Condemnation a dnes je to sláčiková One caress a arogantná Judas. Dokonca som niekde zachytila,že je to skladba o AIDS
Risk your health for me
If you want my love…


Uživatel: kedd

kedd      2   7. duben 2019 o 20:08

musím to napsat… kdy a kam jindy? violator byla pro mě nepřekonatelná deska… asi rok, dva, tři po vydání... jenže nezávislé na DG jsem se vydal stejnou cestou (bohužel ne v LA :-D) ale začal jsem poslouchat nirvanu, Pearl Jam, soundgarden, faithnomore, Stone Temple pilots… do toho ještě nějaká metalica a na DM jsem pomalu zapomínal… v tu dobu jsem chodil asi do do druháku na gymplu a každou velkou přestávku tam pres školní papundeklovy rozhlas pouštěli čtvrtáci nějakou hudbu…. a pak to přišlo… z ničeho nic jsem z toho školního rozhlasu uslyšel ten kvílivý zvuk… a hned jsem věděl, že to jsou noví DM!!! nechápu proč, ale prostě jsem to hned věděl… a když začal dejv zpívat, tak to bylo jasné... proste SOFAD přišly pro mě v ten nejlepší čas a je to pro mě pořád ta nejlepší deska, jakou nahrali! a s úžasem čtu, jak těžký byl její vznik! prostě Martin s Alanem jsou geniové a Dave vlastně taky :-D jsem rád, že jsem “depešák”... dekuji


Uživatel: Mad Wims

Mad Wims      3   8. duben 2019 o 13:22

@kedd: “máme rádi všechny barvy, hlavně, že jsou černý” smilesmile:)


Uživatel: felis sapiens

felis sapiens      4   11. duben 2019 o 23:43

Normálne sa bojím čo budem čítat´vo štvrtom a piatom dieli, t.j. zo samotného turné,lebo už takto viem, že to bol tak trochu horor.


Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.