Éra SONGS OF FAITH AND DEVOTION 4/5

Během příprav na turné, se skupina společně s Corbijnem přesunula do Bray Studios v anglickém hrabství Berkshire, aby zde připravila videoklip pro druhý singl z desky.

Alan Wilder navrhl jako následníka I Feel You píseň Walking In My Shoes a tentokrát došlo k všeobecné shodě. 26. dubna se singl objevil na trhu,
ale ještě předtím MTV odvysílala v premiéře nový videoklip. Podle Alana Wildera asi nejvíce surrealistický klip ve filmografii Antona Corbijna. Corbijn při poslechu skladby řekl kapele, že vidí jeptišku na bruslích. Členové kapely se naučili Corbijnovi důvěřovat a výsledek byl ohromující. Holandský mistr se nechal inspirovat dílem dalšího holandského umělce - Hieronyma Bosche (vlastním jménem Jeroen van Aeken). V klipu se objevuje ptakožena, postava ke které Corbijna přivedl výjev z Boschova triptychu Pokušení svatého Antonína, dále postavičky středověkého vzhledu a členové kapely, kterým se deformují obličeje tisknutím tváří na sklo. I zde bylo inspirací ke zdeformovaným a zahnutým nosům Boschovo dílo, tentokrát Krist nesoucí kříž.

Celkový obraz klipu měl předobraz ve vrcholné Boschově práci: Zahrada rajských potěšení. Profesionální maskéři se věnovali 5 hodin make-upu, aby vytvořili všechny ty podivné tváře, které je možno ve videu vidět. Stavba hory, která dominuje pozadí videoklipu, trvala pět dní. Existují dvě verze videa, protože americká MTV nechala nahradit z videa část, kdy nahé dívky sedí na členech kapely. Na obalu singlu se objevuje také motiv ptakoženy.

Jako b-stranu kapela zařadila píseň My Joy. Ta byla původně zamýšlena na album, ale později skupina svůj názor přehodnotila a skladbu ponechala pro využití na singlu. My Joy byla také jediná píseň, kterou kapela ve studiu vedle skladeb na albu nahrála. Alan Wilder: „Na další prostě už nebyl čas.“ Singl se i přes zajímavý videoklip nedostal do Top 10 britské singlové hitparády, den před Gahanovými 31. narozeninami vstoupil do přehledu singlů jako novinka na 22. pozici a o týden později si polepšil na pozici 14., ale po třech týdnech prodeje už nebyl ani mezi nejlepšími 40 britskými singly. V Německu dosáhl stejného výsledku jako v Británii, ve Spojených státech mu patřila pouze 69. příčka. Jediná oficiální singlová hitparáda, která hlásila singl Walking In My Shoes na prvním místě, byla v České republice. Singl také obsahoval remixy Walking In My Shoes od Johnny Dollara a kapely Portishead (Grungy Gonads Mix), Marka Stenta (12“ mix a Ambient Whale Mix), Williama Orbita (Random
Carpet Mix) a Anandamidic Mix od Spirit Feel. B-strana My Joy se objevuje na 12“ singlu ve dvou verzích, ve standardní a také v remixu od Steve Lyona a Alana Wildera (v kreditech uvedeno Steve Lyon a Depeche Mode). Několik dalších remixů bylo odmítnuto a nevydáno, mezi nimi i od Mobyho.


Přípravy na nové turné vrcholily, Alan Wilder vzpomíná: „Je velmi snadné zapomenout, jak komplikované a časově náročné je dát dohromady živé vystoupení. Nejsou to jen úpravy písní, což může být velmi vzrušující. Je to další milión jiných věcí, o které je třeba se postarat. Rozhodnout co budeme pouštět z pásků a co půjde naživo, kdo bude hrát jakou část a jaký to bude mít vliv na způsob programování nástrojů – to může být pořádná noční můra. Je třeba rozhodnout pořadí písní a různých setlistů. Chystali jsme se na dlouhý tah, hrát večer co večer to samé by byla agónie. Také je třeba vzít v potaz různé země, protože každé publikum reaguje různě, preferuje různé písně. Takže jsme měli čtyři setlisty – červený, zelený, žlutý, modrý – s podobnou strukturou, ale s rozdílnými baladami a přídavky. Také jsou tam další věci, s kterými je třeba počítat, jako čas příchodu na pódium. Například na evropskou a první americkou část, tedy od jara do podzimu, jsme věděli, že bude soumrak v okamžiku, kdy show bude začínat a tak se zdál dobrý nápad toho využít. Myslím, že výsledná úvodní sekvence s hromy a blesky na začátku Higher Love
společně s velkými závěsy, vhodnou světelnou show a magickou hodinou soumraku, vytvořila jeden z nejdramatičtějších momentů celého turné. Samozřejmě pro zbytek světa a druhou část v Americe v dalších obdobích, už by takový úvod nebyl tak efektní.“

Koncept pódia dostal na starosti Anton Corbijn, který vzpomíná: „To bylo pro mne vůbec poprvé. Nikdy jsem nenavrhoval koncertní pódium. Neměl jsem ani ponětí kolik to bude stát a neuvědomil jsem si, jak moc to bude pracné. Pro všechny obrazovky se museli připravit filmy, zpracovat je a nastavit zpoždění
a všechno kolem. Pódium se skládá ze dvou úrovní, hlavní úroveň je pódium pro Davea a potom tam je horní pódium, kde jsou syntezátory pro Martina, Alana a Fletche, mezi pódii máme obrazovky.“ Wilder: „Byl jsem oslněn, když jsem viděl celou produkci poprvé, všechny ty filmové obrazovky. Spustili jsme pásky a zkoušeli dohromady s celou produkcí a znělo to skvěle. Říkal jsem si, tohle bude fantastické, až se k tomu přidá publikum. Tohle bude mnohem víc vzrušující, než stát se nějakou jedničkou v hitparádě.“

Ale Wilder neměl jen důvody k radosti. Nutno připomenout, že strávil rok 1990 na turné Depeche Mode, rok 1991 ve studiu s Nitzer Ebb a na svém projektu Recoil, a poté extrémně náročný celý rok 1992 ve studiu prací na Songs Of Faith And Devotion. A hned v lednu se znovu vrátil do studia, aby za pomoci Steve Lyona, připravil přepracované nové i staré skladby pro turné. Museli to zvládnout společně pouze ve dvou. Když už měli téměř vše hotovo, selhala technika: „Když jsme na tom začali pracovat, tak jsme věděli, že nemáme moc času a také nepomáhalo, že sekvencer Roland neustále vykazoval problémy. Nicméně jsme
vytrvali a měli vše už téměř kompletní, když se přihodila nehoda. Přístroj nezvládl objem práce, kterou jsme mu naložili a jednoho dne se celý systém zhroutil – ztratili jsme všechno. Tři a půl měsíce práce. Naštěstí jsme měli všechnu hudbu zálohovanou na multitrackách, každopádně editace byly pryč.“
Kapela právě vydávala singl a začínala zkoušet na turné a před Alanem Wilderem a zvukovým inženýrem Stevem Lyonem stál velmi těžký úkol: „Museli jsme všechno znovu editovat během pouhých dvou týdnů. Pracovali jsme ve dne v noci a potom jsme Roland zažalovali. Takhle zkušenost mi dala velmi cennou lekci
o nejmodernějších technologiích, nesahat na ně, dokud nejsou skutečně vyzkoušeny. Není zábavné být zkušebním králíkem pro nástroj, který nebyl testován profesionály, jediné co lze na něm najít je mnoho konstrukčních chyb.“
Žalobu na Roland nakonec Wilder vyhrál: „Bylo to po dlouhém boji a museli nahradit plnou nákupní cenu dvou přístrojů, kolem 20 000£. Problém byl, že jsme také investovali hodně do zálohového příslušenství, které se tak stalo nadbytečným. Rovněž jsme na poslední chvíli nakoupili dva digitální vícestopé přístroje, které jsme místo nich vzali na turné – takže jsme finančně stejně ztráceli.“ Přesto se Wilderovi podařilo dát vše do pořádku. Byl na to téměř sám. Ostatní členové neprojevovali příliš velký zájem o studiovou práci a přípravy na turné. Těsně před zahájením turné vyšel v magazínu Bong rozhovor s Martinem Gorem. Gore se vyjadřoval až nihilisticky na otázky týkající se kapely. Odpovídá ano, na otázku zda má někdy po krk Depeche Mode a na otázku co by řekl někomu z kolegů, kdyby chtěl opustit kapelu, bez rozmyšlení odpovídá: „Řekl bych mu, ať s tím sekne.“ Goreho přístup ke studiové práci byl v té době také velmi zvláštní. Během nahrávání Songs Of Faith And Devotion, se sice dohadoval spolu s Wilder na konečné podobě několika skladeb, ale veškeré břímě na jejich zpracování a přípravách leželo na Wilderovi, producentu Floodovi a týmu zvukových inženýrů. Fletcherova hudební neschopnost a Gahanovo zaměření se na zpívání (v tomto období na drogy a zpívání), nechávalo Wilderovi jako jediného možného studiového parťáka Martina Gorea. Ale ten nejevil chuť do takové spolupráce: „Nikdy jsem neměl velký zájem o produkci. Je zřejmé, že produkce může ovlivnit hodně, ale já raději kladu důraz na píseň samotnou. Pokud je song sám o sobě dost kvalitní, tak mu projde cokoliv.“ A tak není divu, že měl Gore (občas) problém se směrem, kterým se Wilderem aranžované skladby vyvíjely. I to byl další z důvodů věcích příští.

Nejvíce ambiciózní koncertní projekt Depeche Mode do té doby, odstartoval 19. května ve francouzském Lille. Předvečer startu monstrózního turné, se členové kapely zpovídali novinářům. Gahan: „Kdysi jsem bral drogy a dlouho jsem se nemohl zorientovat. Ztratil jsem všechny iluze o životě. Jsem rád, že teď můžu na něčem intenzivně pracovat. Překypuji energií a předtím jsem vůbec nevěděl, co s ní - snad bych byl býval i vraždil. Největším problémem v hudebním byznysu je to, že člověk neprodává pouze svou hudbu, ale také sebe. Jediné, co Depeche Mode chtějí, je zprostředkovat čestnost, spojenectví a pozitivní myšlení."
Jako předkapela se představila anglická formace Spiritualized, ač předkapela byla doporučena samotným Gahanem, nesetkala se hned od prvního koncertu s dobrým ohlasem v publiku. Samotní Depeche Mode měli velmi úspěšný úvodní večer celého turné, když předvedli dobře vyvážený setlist ze starších
i nových skladeb. Hromy a blesky během intra, která obstarala část mixu pilotní singlu I Feel You od Briana Ena Life´s Too Short, dlouhé závěsy, za kterým se objevují jen stíny členů kapelu. První píseň Higher Love dokonale stupňuje napětí v publiku, až do chvíle kdy během poslední sloky frontman Gahan přichází
s mikrofonem před závěsy a publikum složené z deseti tisíc fanoušků z celého kraje Nord-Pas-de-Calais doslova šílí, po singlech z desky Violator: Policy of Truth a World In My Eyes, u kterého Wilder použil na úvod Vocoder, k vytvoření deformovaného hlasu, který zve: "Let Me Take You On A Trip", následuje aktuální singl a první Corbijnova projekce. Ptakožena doprovází tuto skladbu i v živém provedení. Po Behind The Wheel a Halo, je na řadě další projekce, objevuje se torzo ženské postavy, poté ruka píšící název skladby Stripped stále dokola. Blok pomalých skladeb otevírá Condemnation, Alan Wilder za klavírem, Gore jako doprovodný vokalista, kterého doplňují dvě černošské zpěvačky Hildia Campbellová a Samantha Smithová. Projekce sepjatých rukou, balada Judas s projekcí plnou svíček a bez závěrečné části oproti studiové verzi, té, kterou tolik neměl rád Martin Gore, Wilder vysvětluje její odstranění: „Ta část byla vymazána pro živou verzi prostě proto, že se nám nehodila do kontextu.“ Po Judas zní další pomalá píseň Death´s Door, obě zpívané Gorem. Gahan se vrací na pódium v Get Right With Me a především v divoké I Feel You, s Corbijnovou projekcí, která ještě zvyšuje údernost koncertní verze. Na obrazovkách se postupně objevují siluety všech členů kapely za svými nástroji a zpěvákovy pózy (jeden britský novinář ji později nazve “chlápek v C&A potkává Krista“) a Alan Wilder za bicí soupravou pohání dynamicky trademark nových Depeche Mode vpřed. Never Let Me Down Again s projekcí astronauta, v zeleném nasvícení kapela předvádí další skladbu ze Songs Of Faith And Devotion – Rush. Projekce tvořená tvářemi dívek vizuálně vyplňuje další píseň z nové desky – In Your Room. První přídavek je složen z největších hitů alba Violator – Personal Jesus (v pozadí symboly členů kapely z obalů desek I Feel You a Songs Of Faith And Devotion). Hitovou skladbu Enjoy The Silence, doplňuje na obrazovkách projekce hory, která se mění ve tváře členů kapely a na pódiu zní nový vložený kytarový riff v podání Martina Gorea. Druhý přídavek tvoří skladby Fly On The Windscreen a Everything Counts. Během poslední písně se Wilder a Fletcher přesunuli na spodní část pódia. Z Lille kapela odjela do Curychu, kde strávila čtyři dny, a vedle vystoupení
v Hallenstadion se její členové věnovali, dle asistenta kapely Bamonteho, také prohlídce místní atrakce – kukačkových hodin. Dvě další vystoupení se uskutečnily v belgické metropoli. Během druhé show kapela zařadila dvě novinky: Mercy In You a především skladbu z roku 1984 Something To Do, která byla hrána
poprvé od Tour For The Masess z roku 1988 - a od té doby ji kapela už nikdy na koncertě nepředvedla. Po vystoupeních v Dánsku a ve Švédsku se Depeche Mode objevili v německém Hannoveru, ještě předtím, ale přišli o předkapelu, jejíž členové už nemohli více vydržet netoleranci běsnícího publika. Bamonte: „Opustili nás Spiritualized. Neměli nás rádi. Po koncertě v Gothenburgu jsme se vydali na hotelovou diskotéku a přemýšleli o jiných předskokanech. Natrefili jsme na místní ska skupinu. Jonathan Kessler je požádal, aby vystoupili na následující show ve Stockholmu, souhlasili a byli excelentní.“

Do Hannoveru se na vystoupení Depeche Mode vydal také novinář Paul Moody z New Musical Express, aby britským čtenářům přiblížil, jak oblíbenou kapelou Depeche Mode v Německu jsou: „Kolem 20 000 lidí, předvádí tance, jako by propadli nejšílenějším germánským disko orgiím ve vesmíru.“
A žurnalista o svém zážitku z Garbsen Sportparku přidává: „Depeche Mode jsou velikáni v Německu. Vlastně jsou velcí všude, až na ospalou Británii, kde jsme příliš zaneprázdněni mokrými sny končícími žertováním o sex shopu Pet Shop Boys, a na to, abychom si uvědomili, že Depeche Mode jsou skutečná věc:
Basildon bondage, všechno svázané ve snových melodiích a předměstským dobrým vzhledem.“ V Hannoveru se jako předkapela představila poprvé londýnská skupina Miranda Sex Garden, vydávající své nahrávky u Mute. Následující koncert v Rotterdamu se uskutečnil na stadionu Ahoy, a to v den Wilderových 34. narozenin. Publikum pod dirigováním Dave Gahana, zazpívalo multiinstrumentalistovi kapely chorálem “Happy Birthday“, ten se v tu chvíli zdál trochu nesvůj. „Bylo to dojemné“, svěřil se později. Kapela pokračovala v Lausanne, v milánském Forum di Assago až do italské metropole. Řím nikdy nebyl baštou italských fanoušků Depeche Mode, a na koncertě 7. června se děly věci. Nutno předem podotknout, že většinu probíhajících koncertů Gahan absolvoval pod vlivem návykových látek, drog a alkoholu. Přesto až na pár kiksů s přehozenými slokami či vynechanými slovy, odváděl profesionální výkon. Jeho kontakt s fanoušky byl častější než kdykoliv v minulosti. Chodíval často k okraji pódia a podával si ruku s fanoušky. V římské aréně Palaghiaccio di Marino se, ale do prvních řad v publiku dostali provokatéři. Když se Gahan během páté skladby objevil na pravé straně blízko kraje pódia, zahlédl mezi diváky nechvalně známý “římský pozdrav“. Gahan pár kroků zacouval zpět a vztyčil do této části publika prostředník, znechuceně se odešel napít a v závěrečné části skladby se soustředil na druhou část pódia. Ale zde se opět setkal s reakcí, která mu přišla nevhodná a tak si odplivl přímo mezi diváky. Gahan v show pokračoval, přestože
nebyl v dobrém rozpoložení a byl evidentně rozhozený, nebylo to na jeho pěveckém výkonu znát. Po zakončení prvního přídavku skladbou Enjoy The Silence, byl Gahan zasažen předmětem, s velkou pravděpodobností mincí. Kapela se na pódiu pro zahrání druhého přídavku již neobjevila a koncert byl
tak oproti ostatním zkrácen.

To vystoupení ve Florencii, den poté, bylo mnohem úspěšnější. V setlistu se místo Judas objevuje A Question Of Lust a členové skupiny (bez Gahana) si po koncertě vyšli do nočního klubu, kde po pár sklenkách alkoholu Alan Wilder zasedl k piánu a Martin Gore se postavil k mikrofonu a společně předvedli pár oblíbených skladeb. Další koncerty v Nancy, Norimberku, Mannheimu, Dortmundu a Berlíně jsou poslední pro skupinu Miranda Sex Garden jako předskokanů Depeche Mode. I oni, stejně
jako všechny předchozí, se setkali s nepříjemnou reakcí fanoušků Depeche Mode. Vystupovat před Depeche Mode v tomto období se dalo považovat za noční můru. Publikum během pětiskladbového setu předkapely bez ustání skandovalo Depeche Mode, vše doprovázeno ohlušujícím pískotem a předměty
létajícími na pódium. A ne jen tak ledajaké, vedle syrového masa, také něco mnohem více zapáchajícího. Hráč na perkuse Trevor Sharpe (Miranda Sex Garden) pro magazín Q v dubnu 1999 zavzpomínal: „Hráli jsme před 33 000 zuřivými fanoušky Depeche Mode v Německu a oni hodili na pódium sáček s psími výkaly, tak jsem ho zvednul a hodil to zpátky.“ Ale i těch pár koncertních vystoupení před Depeche Mode znamenalo pro houslistku této formace, půvabnou brunetku jménem Hepzibah Sessa životní zlom. Zamilovala se do Alana Wildera a čerstvě ženatý Wilder do ní. (Hepzibah Sessa následující rok,
krátce po vydání alba Fairytales Of Slavery, kapelu Miranda Sex Garden opouští). V Mannheimu se Gahan odhodlal poprvé vyzkoušet další z rockových klišé “stage diving“, tedy skok z pódia do publika. Přiznal se, že měl již dávno tajnou touhu skočit mezi fanoušky, ale neměl dostatek odvahy. Dvě vystoupení se uskutečnily v Dortmundu, první koncert v místní Westfalenhalle přivedl do setlistu skladbu One Caress, za doprovodu smyčcového kvarteta. Kapela tak už zařadila do své koncertní show všechny skladby z aktuální desky. V Berlíně Depeche Mode vystupovali v legendárním amfiteátru Waldbühne. Metropoli sjednoceného Německa zasáhla na úvod vystoupení silná dešťová průtrž. Na pódiu se objevily louže a rozesmátý frontman Depeche Mode si už během druhé skladby Policy Of Truth sundal obuv a brodil se loužemi po pódiu naboso celý zbytek koncertu. Rozkurážení členové kapely poté na hotelu uspořádali afterparty, která skončila policejní razií a trvalým zákazem vstupu do berlínského hotelu Intercontinental.


Dva dny po berlínském vystoupení, se Depeche Mode po pěti letech vrátili do Prahy, tentokrát nikoliv hlavního města Československa, ale samostatné České republiky. Během návštěvy České republiky v únoru na tiskové konferenci, slíbil Gore a Fletcher českým fanouškům, že v Praze Depeche Mode vystoupí na přelomu července a srpna (dodnes uvádí oficiální webové stránky kapely konání koncertu v Praze 28. července, přestože se vystoupení uskutečnilo o více než měsíc dříve). Šest týdnů po tiskové konferenci v hotelu Relax, tak šly do prodeje lístky na vystoupení Depeche Mode, s datem 18. června a místem: Praha,
stadion Sparta na Letné. Prodej lístků v jiných zemích Evropy začal už na podzim roku 1992, ale jisté nesrovnalosti ohledně konání vystoupení Depeche Mode v Praze, zapříčinily až pozdější dohodu mezi agenturou Pragokoncert a managementem kapely. Před pěti lety (v roce 1988) byl o Depeche Mode
v Praze obrovský zájem, na desetitisíce zájemců o vstupenky se nedostalo a tak výběr letenského stadiónu vypadal jako velmi dobrá varianta. Přesto měsíc před vystoupením nebyla prodána ani polovina lístků. Pořadatel, jako by chtěl probudit fanoušky skupiny, umístil do největšího tištěného deníku každý den
inzerát, v kterém se odpočítávalo, kolik dní do vystoupení zbývá. Jenže i v okamžiku, kdy inzerát obsahoval text “Do vystoupení Depeche Mode v Praze na Letné zbývá jeden den“ zůstávala ležet ladem ještě více než polovina z 34 000 natištěných vstupenek a komerční rádia je nabízela po hrstech v rámci prostoduchých soutěží. Přesto někteří fanoušci kapely, především ti z druhého konce republiky, nocovali před branami stadiónu den před samotným koncertem, tisíce dalších, od časného pátečního rána, mířili k Letné.

Celý den bylo okolí stadiónu obklopeno příznivci Depeche Mode z České republiky, Slovenska, Polska i Německa. Fanoušci posedávali a postávali před branami, jakmile se z útrob stadiónu zarachotil nějaký zvuk, okamžitě se ozvalo burácivé skandování jména kapely. Ta ale přiletěla z Berlína na staré ruzyňské letiště až v 18h, právě v okamžiku, kdy dav před branami stadiónu prorazil zátarasy, tlačenice směrem k travnaté ploše a běh k místům pod pódium, kde po stranách na kruhových fialových plochách s černým orámováním zářila bílá písmena d M. Příznivci skupiny, byli namačkáni co nejblíže pódiu, jenže zhruba od středového kruhu, zela prázdná plocha. Jako předkapela byla původně v jednání skupina Oceán, ale ta po počátečním souhlasu vystoupení odřekla. Důvodem bylo nedostatečné technické nastavení pro předkapelu. Této role se tak ujala kytarová skupina Toyen. Ta se jako první česká skupina pár měsícům předtím objevila na MTV v pořadu 120 minutes moderátora Paula Kinga s klipem Last Free Swans. Kapela
Toyen své vystoupení zahájila v půl deváté, show Depeche Mode začala přesně ve 21:27, do té doby už policisté obdrželi dva anonymní telefonáty, že v areálu je nastražena bomba. Naštěstí se jednalo o planý poplach. Pokud lze říct, že boj o přední místa pod pódiem než vše začalo, byla tuhá strkanice, tak spontánní pohyb mas, v okamžiku kdy Dave Gahan vystoupil před závěsy, za kterými se společně s celou kapelou ukrýval během první skladby koncertu Higher Love, byl směsicí bezbřehé extáze a davového šílenství. Úžasný koncert, kdy pořadatelé museli vyčerpané fanoušky zkrápět vodou, a tím je zachránili před omdlením. Velmi dobrý výkon kapely i publika. V Praze Depeche Mode odehráli standardní setlist, Gore zpíval skladby Judas a Death´s Door. Novinářské recenze vystoupení samotného byly vesměs kladné, časopis Muzikus: „Co se týče zvuku, díky hraní na skutečné nástroje, jakým byla zejména elektrická kytara, byl zvuk mnohdy odlišný od albových a singlových verzí, ale nikoliv na škodu. Stadion byl, domnívám se, ozvučen, jak to jen šlo, ale i z mé pozice kdesi v první třetině fotbalového hřiště bylo slyšet vše čistě a téměř dokonale. Domnívám se, že koncert Depeche Mode v Praze byl jedním z vizuálně nejzajímavějších, které jsem měl možnost ať již osobně, nebo na videu či jinde vidět, zejména díky využití obrazů a fotografií a také díky více než strhujícímu výkonu zpěváka Davida Gahana, který je v nebývalé hlasové formě.“

Alex Švamberk z Mladé Fronty napsal: „Dvakrát do téže řeky nevstoupíš: páteční koncert Depeche
Mode na pražské Spartě byl jiný než jejich vystoupení před pěti lety ve Sportovní hale. Nikdo neměl pocit něčeho výjimečného, co se nemusí zopakovat. Byť nejvěrnější fanoušci skupiny už v šest prorazili bariéry, stadión dlouho zel prázdnotou. Ani vyprodáno nebylo - přišlo přes patnáct tisíc diváků. Odlišnou atmosféru však vytvářela sama skupina. Už jsme nebyli svědky černé mše čtyř introvertů, ale běžné rockové show. Zpěvák Dave Gahan, zpočátku intonačně dost nejistý, často oslovoval publikum a v písních samých, většinou proti jejich duchu, vykřikoval hey, hey, aby diváky „rozpumpoval". Naopak vizuální show byla stylově čistá. Kombinace světel, dvou projekčních pláten a řady obrovských obrazovek umožňovala dotvořit písně obrazem. Magičností oplývaly Walking In My Shoes s kráčející ženou s ptačí hlavou, Stripped zas doprovázela ruka popisující papír názvem písně.“ V magazínu Rock&Pop se objevila přece jen jedna nepříliš pochvalná recenze, autorka Jana Kománková se nejprve lehce ušklíbla nad Gahanovým zjevem a oděvem: „Gahan je vlasatý a hubený, ty tam jsou časy vypouklých tvářiček. Bílé kalhoty a blyštivé sáčko – odkud to jen známe?“ příliš se jí nezdál vokál Martina Gorea: „David Gahan ale umí zpívat slušně a naléhavě, následují však dvě věci zpívané Martinem Gorem a to je tedy soda. První z nich je Judas, ještě nevýraznější a nijačejší než na desce. Na promítací ploše se třepetá pozpátku puštěná hořící svíčka. Neshledávám nic
pravdy na tom, že Goreova činnost tohoto druhu je jakkoli interesantní. Je to pomalé, ale nemá to lautr nic, ani stavbu, ani melodii, ani nápad. Nemohu se zbavit dojmu, že Martin Gore si s ne právě velkou dávkou talentu vyzpívává mindráky malého člověka. Škoda zapalovačů, které byly při těchto písních
vypáleny.“ Ale na druhou stranu Kománková i chválí: „Třináctá věc je jedním z nejlepších momentů večera – Never Let Me Down Again. Začíná lehce poprchávat. David Gahan fotografuje řady fanoušků. Při Rush se dávají do pohybu světelné rampy i četná srdce, zklidnění přichází až při In Your Room. A ještě jedna věc, promítání černobílých obličejů, které během skladby různě mění mimiku (vypadá to hodně dobře) a první přání dobré noci.“ Vše ale recenzentka zakončuje větou: „Joj, to by se žilo, kdyby ten život byl takhle
depešácky průhledný a jednoduchý.“ Po této recenzi doslova zaplavují redakci Rock & Popu rozhořčené dopisy fanoušků, silně se opírající do názorů novinářky Kománkové. Po skončení pražského vystoupení předává fanklub Depeche Mode Friends kapele za české fanoušky dort a také aktuální číslo fanzinu Halo. V půl jedné ráno členové skupiny opouštějí stadion a přesouvají se do klubu Radost, spolu s nimi i Daryl Bamonte a Daniel Miller. Odpoledne Depeche Mode opouštějí Prahu, aby se vrátili do Německa, kde je v Lipsku čekal další koncert.

Důvodů proč se v Praze stalo, že na koncert kapely Depeche Mode, kterou v roce 1988 chtělo vidět přes sto tisíc lidí, se dostavilo jen něco málo přes patnáct tisíc fanoušků a zůstala polovina neprodaných lístků, je několik. Po změně režimu v Československu v roce 1989 se vystoupení Depeche Mode nestalo již něčím ojedinělým. Otevřené hranice přinesly mnoho aktuálních stylů a právě toto období bylo vrcholnou érou grunge, mixu hardcore punku, heavy metalu, indie rocku, který se z alternativy stával hlavním
hudebním proudem. Dalším faktorem, který nenaplnil letenský stadión, byla rozhodně nová image a hudební vyjádření Depeche Mode. Průzračná elektronika desek Black Celebration a Music For The Masses byla minulostí. Hudební a vizuální čistota depešácké image byla pro mnohé poskvrněna rockovou nabubřelostí. To všechno byly hlavní důvody proč Depeche Mode mezi deskami Violator a Songs Of Faith And Devotion ztratili v Česku tisíce příznivců. Dave Gahan krátce před vydáním aktuální desky řekl, že budou potřebovat nové lidi, aby poslouchali jejich novou nahrávku. Pro pražský koncert roku ´93 jich nenašli tolik, aby naplnili středně velký stadión. Příznivcům, kteří nakonec dorazili, to ale nevadilo a vytvořili velmi dobrou atmosféru.

Po vystoupení v Lipsku, kapela pokračovala do bavorské metropole. V Mnichově se poprvé přestavuje nová předkapela Marxman, socialisticky orientovaná hiphopová formace, která předtím byla na turné ZooTV s irskými U2. Další úspěšné show Depeche Mode odehráli ve Vídni, ve Francii, na Pyrenejském poloostrově až se vrátili znovu do Německa. Ještě předtím, ale v pařížském studiu Guillaume Tell Studios Alan Wilder a Steve Lyon udělali nový remix skladby Condemnation pro singlové vydání, s přidanými vokály doprovodných zpěvaček. Během vystoupení ve Frankurtu nad Mohanem, si Gahan, vedle skoku do publika, dovolil v přídavku při písni Fly On The Windscreen, další lahůdku. Posadil se
k okraji pódia a nechal si vytáhnout z davu jednu z fanynek, kterou v duchu textu písně “Touch Me, Kiss Me“ objal a obdařil polibky. Během vystoupení v Kolíně nad Rýnem, měl Dave Gahan velké problémy s hlasivkami a vynechával i slova písní, vše způsobené drogami. Na úvod Enjoy The Silence sice Gahan popřál
Martinu Goreovi k narozeninám, ale na druhý přídavek už skupina, díky Gahanově indispozici nenastoupila. Dva dny po vystoupení na belgickém festivalu Zeebrugge Beach Festival, kde Gahan znovu, díky nepřízni počasí, odzpíval podstatnou část koncertu naboso, čekalo skupinu vystoupení v maďarském hlavním městě. 26. července ve vesničce poblíž Budapešti skupina společně s Antonem Corbijnem natáčí videoklip pro nový singl Condemnation. Ke kapele se přidal anglický novinář Gavin Martin z New Musical Express, aby trochu nahlédl do zákulisí. Byl to velmi důležitý moment. Díky reportérovu svědectví se na Devotional Tour, přilepil přívlastek “zkažené turné“. Gahanův vzhled a chování už dříve samozřejmě
Depeche Mode vzbuzovali podezření ohledně drog, ale teprve dva články Gavina Martina, které NME otiskl v září, vše přiblížily v plné nahotě: „Gahanova šatna je přeměněna v temnou kobku, na stole hoří svíčky, které jsou i na jiných částech nábytku. Hlasitá hudba duní z hi-fi soustavy a zapálené jasmínové vonné tyčinky připravují atmosféru, po které on touží. Gahanovy problémy se stávají malým špinavým
tajemstvím Depeche Mode, každý v táboře DM o nich ví, ale nikdo o nich nechce mluvit. Nevypadá dobře a nezní jako zdravý člověk. Jeho kůže je bledá i v pološeru jeho šatny a jeho oči jsou zapadlé do důlků s modrými okraji, dlouhé, hubené paže jsou pohmožděné a poškrábané.“ Gavin Martin píše o tom, jak se dozvídá o drogových orgiích od lidí kolem kapely, a také o tom, že někdo z Depeche Mode si zřejmě potrpí na mladé dívky. Poslouchá, jak se Andrew Fletcher dívá s despektem na Gahanovo chování během turné. Alana Wildera přirovnává ke Keithu Richardsovi z Rolling Stones, díky tomu, jak na baru popíjí dvojité tequilly. Gavin Martin je i svědkem Goreova záchvatu paniky v baru, který zažehnává členka štábu kapely tabletou Nurofenu. Gore si na to dává tequillu a po chvíli padá na záda a křičí: “krvácím, krvácím“, když je ujištěn, že nikoliv, vstává a dává si dalšího panáka.

Další show v Lievén zahajuje předkapela Parallax. Akvizice stáje Mute byla vybrána jako předkapela díky doporučení Alana Wildera. Frontman Parallax byl Jason Young, syn jeho tehdejší manželky Jeri. Závěrečný koncert evropské části Devotional Tour je přichystán v Londýně. 31. července se zde odehrává show, která se stane legendární. V 15h se otevírají brány Crystal Palace. Jako první předkapela od půl páté vystupují Dub Syndicate, dub&reggae uskupení Adriana Sherwooda (v roce 1984 udělal asi nejpodivnější remix Depeche Mode nazvaný Are People People?) a Style Scotta, jako druzí vystupují Marxman, kteří hrají čtyřicet minut, až do šesté hodiny. Speciální host večera, gotická formace The Sisters of Mercy má
k dispozici hodinový set, který uvádí skladba Ribbons, jako desátou píseň v pořadí slyší Crystal Palace velký hit Temple Of Love. Po dvanácté skladbě (Flood II), na chvíli opouštějí The Sisters of Mercy pódium a vracejí se na přídavek Vision Thing. Poté Andrew Eldritch do publika pronese památnou větu: „Užijte si tu loutkovou show,“ v publiku se v tu chvíli objevují drobné potyčky mezi fanoušky Depeche Mode a příznivci The Sisters of Mercy. „V zákulisí se ale nic nedělo“, říká Wilder „Neviděli jsme ani Eldritche ani jeho kapelu. Kde je jeho loutková show teď? V 'The Dog and Duck' (pozn. kdysi známá nálevna) v Lutonu?.“ V půl deváté jsou na pódiu Depeche Mode a 30 000 fanoušků je žene vpřed. Kapela potřetí zařazuje do setlistu One Caress (po Paříži a Dortmundu) se smyčcovým kvartetem. Po skončení koncertu, uspořádala skupina velkou rozlučkovou párty pro zvané, které se zúčastnilo 500 lidí.

Depeche Mode si celý srpen užívají dovolené, vrací se ke svým rodinám, aby nabrali sílu na další část Devotional Tour. I když ne tak docela, Wilder se rozchází se svou manželkou Jeri a především pracuje na živých nahrávkách z koncertů
pro plánované live album a videofilm, Gahan pokračuje v drogové jízdě s Terese a kamarády z Los Angeles, Gore zůstává věrný alkoholu a Fletcherovy depresivní stavy jsou zase horší a horší. Druhého září se na vyhlášení MTV Video Music Awards v Gibson Amphitheatre v Los Angeles, objevuje pouze
Dave Gahan společně se svou ženou. Klip I Feel You je nominován na nejlepší video v kategorii hudebních skupin, a to společně s Man on the Moon, od REM, Jeremy od grungových Pearl Jam a Free Your Mind od En Vogue, zůstává však pouze u nominace, vítězem se stává klip kapely Pearl Jam. Která na vrcholu
grunge vlny vítězí i v hlavní kategorii - videoklip roku. Gahan, před samotnou show poskytuje americké MTV krátké interview.
Severoamerická část začíná 7. září v kanadském půlmiliónovém městě Québec. Už den předtím se kapela ubytovává v hotelu a vydává se zkoušet do místní arény. Z hotelu je skupině doručena zpráva ve francouzštině, Jonathan Kessler ji překládá pro ostatní do angličtiny. Je v ní upozornění, že od pěti hodin ráno bude v celém hotelu vypnutý proud kvůli opravě, text doplňuje informace, že personál může doprovázet hosty po tmě do jejich pokojů. Zdánlivě banální věc, se mění v noční můru. Kapela se po návratu do hotelu skutečně ocitla dezorientovaná v potemnělých chodbách a střetávají se s hotelovou ochrankou.
Ochranka svítí baterkami na členy kapely a v domnění, že to nejsou hosté hotelu, je vyzývá, aby jej opustili, Gahan: „Zaměstnanci hotelu k nám byli hrubí a chtěli, abychom odešli. Zkoušeli jsme je přesvědčit, že jsme hoteloví hosté, což nechápali, no a tak jsem nakonec jednoho z nich praštil.” Následovala potyčka,
zaměstnanci hotelu volají policii, která zatýká frontmana Dave Gahana a bodyguarda kapely Darrella Ivese. Kessler se pokouší na kauci oba dostat z vězení. Druhý den má skupina vystupovat v hokejové hale Colisée de Québec, která je domovem tehdejšího týmu NHL Quebec Nordiques.

Na zpěváka je ale vznesena žaloba za napadení. Druhý den u soudního jednání jsou všechna obvinění stažena. Gahan s Ivesem a za doprovodu asistenta Bamonteho opouštějí soud, Bamonte: „Byli jsme šťastní, koupili jsme si zmrzliny a při prohlížení místních novin, kde jsme byli vyfocení, jsme je snědli.“ Ano, téměř
všechny kanadské noviny a také několik amerických přinesly palcové titulky: „Rockový zpěvák se dostaví na koncert v řetězech”. Gahan přes pořádný monokl pod okem a nepříjemný zážitek předvedl večer svou show, jako by se vůbec nic nestalo. Setlist i koncertní pódium zůstávalo stejné jako v Evropě. Kapela postupovala Kanadou a Spojenými státy, hrála ve velkých městech (Montreal) i v malých lokalitách (Worchester). V Montrealu se projevila nepříznivá kombinace drog a alkoholu na zpěvu frontmana, zpíval tak, že nemohl dokončit druhou polovinu vystoupení. Od písně Stripped už nechal zpívat jen fanoušky.

13. září se na trhu objevil třetí singl z alba Songs Of Faith And Devotion, Gahanem tolik zbožňovaná Condemnation. Klip k písni byl natáčen v maďarské vesničce s místním komparsem. Zobrazuje procesí složené z žen a dívek, jak odvádí Gahana, cestou lemovanou rozličnými zamilovanými páry, k dívce v bílých šatech. Poblíž ní stojí v kápích zbylí členové kapely, Gore v rukách s “biblí“ na níž
se skví text Condemned To Love, Gahan je opřen o dvojici černošských vokalistek a je spoutáván řetězy k čekající dívce. Objektivně řečeno nejednalo se o nejlepší Corbijnovo dílo. Singlová verze skladby nazvaná Paris Mix, byla připravena v Paříži Alanem Wilderem a Steve Lyonem. Jako b-stranu kapela zařazuje Death´s Door – Jazz Mix, opět remix připravený Alanem Wilderem, v kreditech uvedeno Depeche Mode a Steve Lyonem. Původní verze této balady, tak zůstává exkluzivně na soundtracku Wendersova filmu Until The End Of The World. 7“ singl vychází pouze jako promo, takže se obě skladby v těchto verzích objevují i na 12“ singlu, který je jinak naplněn třemi remixy písně Rush: Spiritual Guidance Mix od Jack Dangerse ze skupiny Meat Beat Manifesto, a dva od dvojice Tony Garcia & Guido Osorio - Amylnitrate Mix – Instrumental (v USA vydaný pod názvem Nitrate Mix) a Wild Planet Mix – Vocal. Jako limitovaný 12“ vinyl vydává skupina EP Condemnation s koncertními záznamy titulní skladby a také písní z alba Violator Personal Jesus, Enjoy the Silence a Halo, všechny pořízené během dvou vystoupení v hale Bercy v Paříži. Což se ukazuje jako velmi dobrý tah a přestože Condemnation je už třetí singl z desky Songs Of Faith And Devotion vstupuje 25. září do britské hitparády na 9. pozici, na třetí ve Švédsku a na první v České republice. V Německu se ale nedostává ani mezi prvních 20 (23. pozice) a ve Spojených státech ani mezi nejprodávanějších 200 singlů.

Turné po Severní Americe mezitím pokračuje v Pittsburgu, kde se po vystoupení, v nočním klubu Bamonte převléká do ženských šatů, Gore nechce kazit legraci a dělá to samé, vše natáčí na kameru Gahan, ale důkazní film záhadně mizí. Noční tahy skupiny jsou čím dál náročnější. V New Yorku kapela stráví osm dní, a tak se aspoň Wilder a Bamonte vydávají za kulturou, společně jdou do kina na film Woodyho Allena Tajemná vražda na Manhattanu. Následný přesun na vystoupení v Hampton ve Virgínii se neobchází bez komplikací, šestnáctimístné letadlo se i s kapelou ocitá v blízkosti hurikánu a tak nelze přistát ani ve Virginii ani v sousední Severní Karolíně. Silná bouře si s letadlem pohrává a většina osazenstva letadla neskrývá obavy, Bamonte: „Společně s Martinem (Gorem) jsme se snažili udržovat dobrou náladu a zpívali jsme si písničky od Buddy Holly a Patsy Cline, a potom se stalo něco příšerného, druhý pilot šeptal něco letušce, hromy a blesky zesílily a z motoru se ozvala hlasitá rána. Žerty šly stranou. Děsivé. Najednou jsme ale prolétli oblačností a všechno ztichlo. Bouřka skončila a motory měli zase normální zvuk. Měli jsme pocit, že se jen tak vznášíme vzduchem a oblaka se změnila v růžový opar. A nejednou znovu rána, znovu turbulence, poprvé v životě jsem měl pocit, že umřu, modlitby, Dave pevně tiskl krucifix, ale pilotům se povedlo nás dostat dolů v pořádku. I když po noci v hotelu v Hamptonu, jsme se usoudili, že letadlo havarovalo, my všichni umřeli a tohle je peklo.“

Ani ne tak z deprese z divokého letu, ale především díky naprostému vyčerpávajícímu turné, se v týmu cestujícím s kapelou objevuje psychiatr. Jeho honorář je skutečně královský, Dr. Grant Abramson z Los Angeles si přichází na 5 000 dolarů za týden. Členové kapely ho, ale nenavštěvují. Asistent Daryl Bamonte si ve svých zápiscích z turné, vzpomíná na několik rozhovorů s panem Abramsonem, které lze považovat za konzultace. Po čtyřech vystoupeních na Floridě, kde kapela vrátila do setlistu skladbu One Caress, s místním smyčcovým orchestrem, se Depeche Mode Depeche Mode 8. října objevili v New Orleans ve státě Louisiana. Gahan si krátce před vystoupením šlehá silnou dávku heroinu a přes hrubý a místy až skřípavý hlas působí velmi energicky, jenže v závěrečné části hlavního setu, na konci skladby In Your Room, kolabuje přímo na pódiu. Dostává srdeční záchvat, jeho srdce už přestávalo zvládat kombinaci drog a fyzické zátěže. Zatímco lékař poskytuje Gahanovi v zákulisí první pomoc, zbylí členové kapely se chystají na přídavek. Samozřejmě nemohli bez Gahana zahrát standardní skladby prvního přídavku
tedy Personal Jesus a Enjoy The Silence. Díky tomu, že kapela hraje téměř padesát procent hudby během show z pásků, tak jedinou písní, kterou jsou Gore a Wilder schopní předvést je balada Death´s Door, za jednoduchého doprovodu piána. Gahan je právě odvážen na nosítkách do sanitky čekající před halou, když tak trochu tragikomicky slyší vzdalující se zpěv: “Klepu na dveře smrti“ z úvodní části písně...