Éra SONGS OF FAITH AND DEVOTION 1/5

V květnu 1991 moderátor rádia KROQ Richard Blade zpovídal Davea Gahana u příležitosti jeho 29. narozenin. Zpěvák se mu přiznal, že se rozvádí se svou ženou Joanne.

Potěšil posluchače informacemi, že kapela připravuje jednu novou skladbu pro film Wima Wenderse Until The End Of The World, také tím, že Alan Wilder pracuje jako producent ve studiu s Nitzer Ebb a především, že Depeche Mode půjdou do studia v lednu 1992.

Gahan se dále rozhovořil, jak moc ho zaujal film S Madonnou v posteli, na který si zašel do kina v Los Angeles: „Myslím, že to byl opravdu dobrý film. Skutečně pravdivý. Viděl jsem v něm mnoho věcí, které jsme sami na turné zažili. Jistým způsobem to na mně velmi zapůsobilo. Možná až
nepříjemně. Jistě, naše turné skončilo už před Vánoci minulý rok, ale přesto to bylo jako bychom byli stále na turné, všechny ty pocity. Když jsem ji viděl, jak jde Madonna na pódium nebo v záběrech z jejího hotelového pokoje, tak jsem si říkal: “Bože to je naprosto stejné“. Myslím, že Madonna je velmi otevřená a bylo odvážné udělat film, jako je tenhle.“

Jak Gahan zmínil, počátkem roku 1991 byli Depeche Mode požádáni producentem Graemem Revellaem o nahrání nové skladby pro soundtrack k filmu Wima Wenderse Until The End Of The World. Martin Gore připravil demosnímek pomalé balady nazvané Death´s Door a předal jej Alanu Wilderovi. Ten na skladbě pracoval ve svém domácím studiu a později poznamenal: „Martin tu píseň
samozřejmě napsal, ale aranžmá je hlavně moje práce. Kytarové party byly nasamplované a nepocházely z demosnímku. Přepracoval jsem Martinovu kytaru nahranou již dříve k Blue Dress a také jsem použil záznam pedálové steel kytary, na kterou hrál Nils Tuxen, pro skladbu Clean. Dave nehodlal přijet z Los Angeles, takže jsem na ní pracoval sám a zavolal jsem Martinovi, aby přijel nahrát aspoň finální vokál.“

Soundtrack se objevil na trhu současně s německou premiérou Wendersova filmu v září 1991 a vedle Depeche Mode se v devatenácti skladbách objevují další význační hudebníci jako U2, Lou Reed, REM či Talking Heads. Skladba Death´s Door dostala od soundtrackového specialisty producenta Graeme Revella stopu číslo 13. Oficiální fanklub skupiny o pár týdnů později vydal speciální flexi-disk s Jazz mixem této písně. Flexi disk byl přiložen k 16. číslu fanklubového magazínu Bong.

Dave Gahan zůstával v té době již téměř trvale v Los Angeles a do Londýna se vracel pouze, aby se viděl se svým synem Jackem. „Byl jsem opravdu znuděný, cítil jsem se v Anglii tak v bezpečí, až se mi to přestalo líbit. Měl jsem velký dům na venkově, několik aut, ale přitom jsem vůbec nebyl šťastný. A nějak se nám nedařilo s Joanne. Přestalo se nám dařit už krátce po svatbě.“ Právníci tak po World Violation Tour začali vyřizovat náležitosti jejich rozvodu. Manželství Dave Gahana a jeho ženy Joanne
spadlo do známého klišé: mladík si vezme dívku, stane se z něj rockový idol a chytí se do pasti. I jako ženatý spal i s mnoha jinými dívkami, a to pokaždé když byl s kapelou na turné, jak sám později přiznal. „Cítil jsem se kvůli tomu strašně, ale nemohl jsem to zastavit. Děláš sám před sebou slepého, jdeš ven a je skvělé pobavit se, ale potom si uvědomíš, jaký hajzl jsi a jak ničíš životy ostatních lidí.“
zpovídal se Gahan pro magazín Detail. Vše se stalo neúnosným, když se Gahan zamiloval do Teresy Conroy, která jako publicistka pracovala pro producenta Ricka Rubina již v roce 1988 na turné Depeche Mode - Tour For The Masses. Tenkrát ještě jako odbarvená blondýna v koženém oblečení,
Depeche Mode cestovala po Spojených státech s kapelou, domlouvala rozhovory a předávala
vstupenky místním rozhlasovým stanicím. Jak je ostatně zdokumentováno ve filmu 101.

V té době se také poprvé s frontmanem Depeche Mode sblížili. Po skončení turné se Gahan vrátil zpátky
za Joanne a Jackem do Anglie. Ale v roce 1989, během nahrávání alba Violator, volal Terese znovu a velmi často. Opět se setkali během zkoušek na turné World Violation. Gahan si uvědomil, že se do Terese zamiloval. „Bylo to jako by mě někdo praštil po hlavě. Díváte se na sebe do zrcadla a jednoho rána je najednou všechno velmi, velmi odlišné. Celý můj pohled se náhle změnil. Včera v noci to nebylo jen ‘chtěl jsem se s tebou vyspat – a už se třeba nevidět‘. Terese ze mě vytáhla skryté emoce, které jsem předtím neobjevil, jako je například láska,“pokračoval až v dojemné zpovědi pro magazín Detail. Gahan se do slečny Conroy opravdu bezhlavě zamiloval. A to se mu v budoucnu téměř stalo osudným. Terese Conroy se pohybovala v hudebním byznysu jižní Kalifornie, a tak se Gahan rychle začlenil do losangeleské scény, kde se právě etabloval aktuálně velmi oblíbený hudební styl ze Seattlu – grunge. V srpnu roku 1991 pomáhala Terese zpěvákovi Perry Farrellovi (z kapely Jane's Addiction) s organizací prvního ročníku, později velmi oblíbeného putovního festivalu Lollapalooza. Gahan se
k ní přidal a velmi ho uchvátil výkon Farrellovi kapely. Doslova mu kapela, pro kterou měl být festival Lollapalooza rozloučením, učarovala: „Jane’s Addiction byla ta nejneuvěřitelnější věc, kterou jsem za dlouhou dobu viděl. Občas byli hrozní, ale potom najednou ohromní a fantastičtí.“ Celá grunge/alternativní scéna stoupala na vrchol a Gahan si užíval být pouhým fanouškem, vstřebával
energii, která sálala z pódia od přímočarých skupin, kde nepostávali tři statičtí hráči za syntezátory.

Koncem roku 1991 zemřel Gahanův biologický otec Len Callcott. Gahan jej neviděl léta, nikdy si nebyli blízcí, ale pro citově rozjitřeného zpěváka bylo najednou těžké se s tím vyrovnat. Měl pocit, že jeho odchod do Spojených států tak bude ideální čerstvý restart jeho života, šance být konečně sám sebou. Jenže Gahan, který již během turné World Violation znovu okusil užívání tvrdých
drog - heroinu a kokainu, v kalifornském prostředí velmi rychle rozvinul svou drogovou závislost. Na první pohled velmi pohubl, a aby zapadl, nechal si růst delší vlasy a vousy. Toto období bylo ostrým začátkem transformace usměvavého a přátelského Gahana v drogovou trosku. Bydlel s Terese ve
velkém domě v Hollywood Hills, kde pořádali párty a různé pseudoduchovní seance: „Když jsem odešel do LA, tak jsem dělal všechna ta klasická guru setkání, jako znovuobjevování duchovních věcí nebo nalézání své spirituální stránky. A také všechny ty klasické zhýralosti, zní to jako od nějakého hippie, ale já jsem musel nalézt co Dave Gahan chce dělat a kým chce být.“ vyprávěl o mnoho
let později magazínu Q. „O něco déle jsem ale přišel na to, že není podstatné, zdali to je v láhvi vodky nebo zda je to v jehle, kterou si vrážíš do žíly. Na konci dne jsi zas a znovu na stejném místě jako předtím – a to je zapomnění – a to je také to, co tě zabíjí.“

Gahan velmi rychle zapadnul mezi nové “přátele“. V jeho blízkosti nebyl nikdo ze starých kamarádů z Anglie či z kolegů z kapely, aby mu řekl, že se začíná chovat podivně. Vždy nejistý a velmi sebekritický
Gahan ztratil kontakt s realitou, pokud je to u hudební hvězdy, která je na výsluní více než deset let, ještě vůbec možné. Hledal svou novou identitu a horké a lenošivé prostředí Kalifornie, bylo jejím nezdravým podhoubím. Gahan nezůstal jen u delších vlasů, ale také rozšířil sbírku svých tetování: „Terese má ráda dlouhé vlasy a tetování. Moje záda jsou jedním kompletně pokrytá. Trvalo to
celkem osm hodin, dvě čtyřhodinová sezení.“ Další z nich, neslo šifru “TCTTMFG” – Teresa Conroy To The Mother-Fucker Gahan, „protože já jsem ten parchant, který si Terese vzal“ glosoval to později. Chlapec z londýnského předměstí také začal žvatlat kalifornskou “new age mluvou“ a papouškovat
nesmysly, které slyšel od různých pochybných duchovních rádců.

Martin Gore se tou dobou také velmi často zdržoval ve Spojených státech, dokonce začal uvažovat o žití v USA: „Možná k tomu budu jednou přinucen. Moje přítelkyně je Američanka a ona prostě miluje, jako všichni Američané, americký způsob života. Mluvím například o lyžování během vánočních svátků. To je jedna z věcí, které jsou tam tak snadno dostupné. Vždycky jsem tvrdil, že
lyžování je jedna z činností, kterou nechci nikdy dělat, ale její rodiče mi koupili lyžařské lekce k Vánocům, tak se uvidí.“
Martin Gore se stal otcem. Jeho přítelkyni Suzanne, se v červnu 1991 narodila dcera Viva Lee. Krátce před narozením Vivy se Gore od své matky dozvěděl, že jeho otec byl černoch. To, že muž, který jej vychovával, není jeho biologický otec, mu matka prozradila už v době dospívání, ale tato nová
informace byl pro Gorea šok. Důvod proč mu tuto věc matka prozradila právě teď bylo právě to, že a Martin a Suzanne očekávali prvního potomka a Goreova matka chtěla, aby znali důvod, pro případ, že by se jim narodil malý černoušek. Skutečný Goreův biologický otec byl Afroameričan, voják US Army dislokovaný ve Velké Británii: „Nebylo to nic, s čím bych musel do pořadu k Oprah Winfrey,
ale bylo to na způsob ‘wow, můj otec by mohl být John Lee Hooker‘,“ přemítal Martin Lee Gore, ale Lee Hooker jím samozřejmě nebyl. Později v roce 2001 pro magazín Revolver vše naplno prozradil Andy Fletcher: „Ano, Martinův otec je Američan, je černý a žije ve Virgínii. Když se s ním Mart setkal, tak jeho otec vypadal jako osmažená Martinova verze". Sám Martin Gore se samozřejmě k tomuto tématu vyjadřoval stroze: „Nedokážu uvěřit, že se to provalilo. Je to jedna z věcí,
o kterých bych raději nemluvil.“
Andrew Fletcherovi a jeho přítelkyni Grainne Mullen se v srpnu roku 1991 narodila dcerka Megan. Ve stejný měsíc se Alan Wilder oženil se svou dlouholetou přítelkyní Jeri Young. Gahan svou rodinu zbořil, ostatní členové kapely ji začali budovat.

A nejen rodiny. Zatímco neúnavný a neustále kreativní Alan Wilder strávil rok 1991 ve studiu,
jako spoluproducent (s Floodem) na albu Ebbhead kapely Nitzer Ebb a zároveň prací na albu Bloodline, svého vlastního projektu Recoil, Andy Fletcher spolu s budoucí
manželkou Grainne, investoval do restaurace Gascogne poblíž slavného studia na Abbey Road.
Fletcher právě procházel svým chvilkovým šťastnějším obdobím, po všech psychických útrapách roku 1989, měl najednou spoustu důvodů k radosti, přesto stále musel brát léky na depresivní stavy.

Ačkoliv Alan Wilder dělal práci, která ho velmi bavila a přestože na prvních
pohled bylo i jeho soukromí spořádané a zpečetěné svatbou, nebyl Wilder už v této době ve svém nitru příliš šťastný. Ani práce na Ebbhead, ani na Bloodline a nakonec ani jeho soukromí, mu nepřinášeli plnou spokojenost. V této konstelaci hvězd a vztahů se všichni čtyři členové Depeche Mode domluvili na přípravách nového alba, následníka monumentální desky Violator.

Kapela se rozhodla, že se vrátí do studia v únoru 1992. Po nahrávání desky Violator z velké části v Itálii a v Dánsku, si vybrali pro změnu španělskou metropoli, jako místo kde se odehráli první nahrávací frekvence, protože jak podotkl Alan Wilder: „Fletch a Martin velmi rádi cestují a tak se snaží skupina nahrávat vždy na různých místech.“ Kontakt s Gahanem udržovali již několik měsíců pouze telefonicky. Flood byl znovu přizván jako producent a právě on a Alan Wilder se vydali do Španělska nalézt odpovídající studio. To se nakonec ukázalo jako téměř nesplnitelný úkol. Žádné
moderní studio s potřebným zázemím a vybavením nebylo pro zamýšlený čas nahrávání dostupné. Až nakonec lidé z nahrávací společnosti Mute Records objevili volnou vilu na předměstí Madridu, s nápadem vybudovat vše potřebné k nahrávání uvnitř. Depeche Mode s výběrem souhlasili. Studio se postupně stavělo za dohledu producenta Flooda, který vybíral, kde bude nahrávací místnost, kde kontrolní místnost a později v suterénu, původně využívaném jako hala pro diskotéku, byla postavena kompletní bicí souprava. Rozlehlá vila se nacházela v luxusní čtvrti, do které se mohlo vjíždět jen přes přístupovou bránu, s vlastní soukromou policejní službou. Alan Wilder vzpomíná: „Mluvili jsme o tom, jak tedy budeme nahrávat. Flood se právě vrátil z nahrávání na jedné z desek U2. Točili ji ve svém vlastním studiu a bydleli v budově, kterou rovněž vlastnili. Flood říkal, že to šlo docela dobře. A tak jsme se rozhodli zkusit to stejným způsobem a říkali si, budeme žít společně, nahrávat společně a bude to prostě báječné.“
Během prvního měsíce roku 1992 probíhalo stěhování studiového vybavení do Madridu. Martin Gore dokončoval demosnímky, které představil v Londýně, několik týdnů před odletem do Španělska, producentu Floodovi, Danielu Millerovi a Fletchovi.

Pro Martina Gorea nebylo příliš jednoduché navázat na úspěšné skladby z předchozí desky, pracoval pod velmi silným tlakem, což nešlo přehlédnout. Po skončení World Violation Tour byl Gore naprosto vyčerpaný, ale nakonec našel novou, velmi silnou inspiraci: „Všechno jsem nechal jen tak plavat, byl jsem úplně vyhořelý a prázdný a neměl jsem jediný nápad. Nějaký čas jsem přemýšlel, že bych mohl udělat sólové album. Ale potom přišla moje přítelkyně Suzanne do jiného stavu a já jsem se s radostí soustředil na otcovskou roli. Nakonec to byla moje malá dcera, která byla mou novou inspirací. Sledovat její narození a růst bylo báječné.“
Reakce kolegů na připravená dema byla velmi kladná a i producent Flood byl skutečně potěšen: „Všichni cítili jako příjemnou skutečnost, že bylo k dispozici mnoho materiálu, a že byl opravdu dobrý. I Feel You a Walking In My Shoes, z těch měli všichni okamžitě pocit, že jsou jedny z nejlepších písní, které kdy Martin napsal. Měli jsme krátké setkání a poslouchali Martinova dema, ale
neudělali jsme žádnou předprodukci a to se později ukázalo jako velká chyba.“

Z demosnímků byl nadšený i Gahan, kterému je Gore zaslal do Los Angeles: „Mám mnohem více rockových a bluesových vlivů než kdokoliv v kapele. A když mi poslal Martin první demosnímky, tak byly přesně v tomto stylu. Ty texty byly přesně o tom, jak jsem se cítil v tu chvíli. Bylo to téměř, jako by to Mart napsal pro mne.“

Tím však veškerá idylka Depeche Mode roku 1992 skončila. Tlak cítili všichni členové kapely, nejen Gore. Daniel Miller je neustále uklidňoval stylem: „Podívejte, jestliže nová deska bude z půlky tak dobrá a úspěšná jako byl Violator, pořád to bude velký úspěch.“ Ale nefungovalo to. Každý z členů
Depeche Mode si nesl napětí a tlak z práce na nové desce v sobě, ještě než vůbec vkročili do studia.
Dave Gahan se tváří v tvář s kolegy z kapely a také s producentem Floodem poprvé setkal od konce World Violation Tour až v den před společným odletem do Madridu, v jednom londýnském baru. A bylo tam mnoho nečekaných překvapení. Dříve vždy nakrátko ostříhaný zpěvák, vysmívající se rockovým klišé, která s oblibou parodoval, se objevil ve svém novém grunge-rockovém převleku. S novými tetováními, dlouhými vlasy a kozí bradkou, s novým slovníkem a s novým vnímáním hudby. Gahan se přestěhováním do Los Angeles změnil během jednoho roku tak jak nečekal nikdo z jeho spoluhráčů. Pohublá, těkající postava frontmana vypadala jako dokonalá karikatura toho, nad čím se kdysi v Depeche Mode ušklíbali. Gore: „Byl to opravdový šok vidět ho s dlouhými vlasy, pokrytého tetováním, dokonce i styl oblečení měl naprosto odlišný. A poté co jsme dorazili do Madridu, bylo evidentní, že už tam není ten pocit jednoty v kapele.“ Gahanova změna vizuálního stylu byla podepřena změnou stylu životního a ten chtěl promítnout i do produkce kapely. Gahan se shlédl v nové alternativní grungové vlně, tahle hudba pro něj byla jako návrat k jeho punkovým kořenům, k dobám kdy jako mladý teenager chodil na The Damned a podobné kapely. Gahan: „Přestěhoval jsem se do Los Angeles. Každý den jsem chodil do hudebního klubu Cat Club 8911 on Strip. Na koncerty skupin jako Stone Temple Pilots, Jane´s Addiction, Temple of the Dog či Soundgarden. Bylo to pro mne skutečně vzrušující, nic takového jsem neviděl od dob The Clash. Zaujal jsem jasný postoj „Musíme udělat rockovou desku, musíme se pohnout novým směrem a naučit se hrát na nějaké klasické nástroje". Uvědomoval jsem si, že bychom se měli pokoušet dělat nové věci, které jsme předtím nikdy nedělali, abychom se nestali stereotypní kapelou, co vydává pořád stejný materiál. Tlačil jsem, abychom měli hutnější zvuk, který by nám dal rockovější feeling. Chtěl jsem kombinovat obě věci, a neměl jsem pocit, že jsme to zatím dělali pořádně. Bylo tam pár elektronických skupin v té době, jako Nine Inch Nails a Nitzer Ebb, které měly ostřejší a bluesovější hrany. Chtěl jsem být drsnější, to je to co jsem opravdu chtěl.“ Gahanovy nápady ohledně rockové tváře kapely se nesetkaly s příliš velkým odporem: „Abych byl upřímný, prosadil jsem skoro všechny své názory. Když začalo nahrávání, tak jsem si byl jistý, že by bylo pro nás dobré mít bubeníka. Trval jsem na tom, až Alan řekl, no tak dobře
a posadil se za bicí.“

Madridskou vilu si kapela pronajala na dvakrát šest týdnů s měsíční přestávkou mezi nimi, od února do června. Už první nahrávací frekvence byla pro všechny utrpením. Nic nefungovalo, kapela nemohla najít správný zvuk. Wilder: „Jakmile jsme začali pracovat na albu, bylo zřejmé, že si to protrpíme, byli jsme dlouho od sebe a pořád jsme měli jako zátěž úspěch alba Violator. Hrál jsem na basu, Martin hrál na kytaru, byl tam bicí automat, někdo hrál na bonga, normálně jsme jamovali, to jsme nikdy předtím nedělali. Možná jen tak pro zábavu, v jiné místnosti jako přestávku mimo studio, ale tohle, to nikdy. Vždy jsme seděli u počítačů, keyboardů, programovali bicí. Myslím, že bylo nevyhnutelné takto pracovat, bylo to sice frustrující, protože výsledky nebyli okamžité, ale vždy nás
usadilo: „Koukněte, tohle je způsob jakým mnoho skupin nahrává desky".

Depeche Mode nikdy nebyly kapelou čtyř těch úplně nejlepších přátel, ale první
dny v Madridu ukazovaly vztahy v kapele, na té nejhorší možné úrovni. A protože i hudební výsledky se dostavovaly velmi pomalu, přinášelo to silnou frustraci všem zúčastněným. Daniel Miller se vydal za kapelou do Madridu, aby se podíval, jak nahrávání za prvních čtrnáct dní pokročilo, a byl zděšen: „Když jsem přijel, abych je pozdravil, tak jsem zjistil, že za dva týdny neudělali vůbec nic. Nebyla mezi nimi žádná komunikace. Dave byl zamčen ve svém pokoji, maloval, všude zapálené svíčky, Martin a Fletch si četli The Sun, zvukový inženýr klimbal s nohama na stole, Flood ležel na podlaze s nějakým nástrojem a snažil se dostat z něj nějaký zvuk, ale nikdo mu nepomáhal. Alan byl v jiné místnosti
se sluchátky na uších a trénoval hru na bicí. Bylo tam velmi špatné rozpoložení mezi všemi a to bylo na začátku natáčení, mělo to být skutečně vzrušující období.“

Ale nebylo. Problémy se ještě více prohlubovaly. Zpěvák Dave Gahan byl v té době již silně závislý na heroinu a několik dní vůbec nevycházel ze svého pokoje. Hrál na kytaru, aplikoval si nitrožilně drogy a po nocích maloval: „Zamknul jsem se do svého pokoje a maloval jsem pro Teresu, neměl jsem malířské plátno a barvy snad deset let. Nemohl jsem v noci spát a tak jsem celou noc stál u plátna a maloval. Když to bylo hotové, tak mi Martin řekl: Pěkné, vůbec jsem netušil, že to umíš.
A já na to: Martine, maloval jsem už dříve, chodil jsem tři roky do umělecké školy a jediná věc, v které jsem byl opravdu dobrý, je malování." Jak obraz bílé kočky, ležící mezi zapálenými svícemi, zapůsobil na jeho přítelkyni, Gahan neprozradil.

Martin Gore, skladatelský mozek kapely měl pocit, že by raději byl u své malé dcery než s kolegy, s kterými si najednou nemá co říct: „Cítil jsem se naprosto odloučený od zbytku skupiny. Bože, já jsem tam tak moc nechtěl být. Do té doby jsme vždy byli jako parta přátel a náhle tam byl poprvé tenhle nepříjemný pocit,“ vyprávěl Gore magazínu Uncut. Hlavní skladatel a vedoucí skupiny nechtěl být na nahrávání nové desky. To byl velmi těžký úder na úvod společné práce. Do toho se už tak křehký vztah mezi Fletcherem a Wilderem naprosto hroutil, což byl možná důsledek pokřivené demokracie – možná spíš socialismu - uvnitř kapely, možná také díky zhoršenému psychickému stavu Andyho Fletchera, který s bolestivým výrazem vzpomínal: „Ve vile nebylo žádné soukromí. Nejklidnější místo bylo studio a tak jsem tam trávil většinu času." Toho
si nemohl Wilder nevšimnout: „Fletch na tom opravdu nebyl dobře. Když si vzal předepsaná antidepresiva, tak to bylo ještě horší, dělaly ho hyperaktivním. Občas neřekl ani slovo a jen tak zadumaně seděl v rohu místnosti."

V Madridu s vysokou pravděpodobností započaly prvotní Wilderovy myšlenky na
pozdější odchod ze skupiny. Alan Wilder se najednou ocitl uprostřed kruhu svých kolegů z kapely, jejichž osobní problémy znemožňovaly téměř jakoukoliv spolupráci. „Alan skutečně nebyl nadšený z Andyho," vysvětluje situaci ze svého pohledu Gore, "Vždy jsme byli upřímní ohledně faktu, že Andy není příliš
muzikální, a když hrajeme živě, dáváme mu hrát nějaké party, ale nic obtížného a Alan byl velmi výrazně zapojen do všeho co Depeche Mode udělali, v produkci a aranžmá. A myslím, že cítil jako nespravedlnost, že vydělává stejné peníze jako Andy, který v podstatě ve studiu nedělá nic." Jenže vztah mezi Gorem a Wilderem nebyl o nic lepší. Nerozuměli si nejen po hudební stránce, ale nedovedli se spolu bez uštěpačných poznámek bavit. Depeche Mode byli po příchodu Wildera do kapely, tak trochu přirozeně, rozděleni na dvojice: Fletcher a Gore a na druhé straně Wilder a Gahan. Gahan vždy oceňoval Wilderův přínos k hudebnímu vyjádření skupiny a dovedl Wilderovy nápady podpořit. Jenže Wilderův spojenec byl náhle nepřítomný. Ve studiu se objevil jen, když byl
požádán, aby nahrál vokály, mimochodem na feťáka žijícího v podstatě ve tmě, naprosto úžasné vokály. Gahan ze svého pokoje vytvořil svatyni, kam se celé dny ukrýval. A vztah dvou nejtvořivějších členů skupiny – skladatele Gorea a studiového pracanta Wildera byl den ode dne horší. Wilder: „Komunikace mezi mnou a Martinem byla v té době na nízké úrovni, jako nikdy předtím, opravdu.
Nikdy jsme nebyli kamarádi, ale my se najednou nemohli podívat ani jeden druhému do očí. Nebylo nutné shodovat se na nápadech, ale to vše nevyřčené mezi námi leželo. Napětí bylo všude kolem nás. Když někdo není spokojený, ale nikomu to neříká, tak jen schovává problémy pod koberec, ale ty se poté vracejí, jako mnohem hůře řešitelné a myslím, že mezi námi bylo mnoho schovávaného."

Gahan později přiznal, že chápe Wilderovo rozčarování ze spolupráce s ostatními členy
kapely: „Alan byl prostě naštvaný, že on tráví ve studiu 12 hodin, zatímco Mart se opíjel a já dělal něco jiného. Alan byl jediný, kdo se pokoušel dát věci dohromady. Zatímco ostatní byli zaneprázdněni jen svými pitomými egy. A nikdo mu neřekl ani díky." Jenže když Wilder hledal po náročném pracovním zápřahu odpočinek, ozýval se právě ze sousedního, Gahanova pokoje hluk. Nabuzený frontman se právě rozhodl naučit se hrát na elektrickou kytaru. A tak není divu, že když se v dubnu 1992, po skončení první madridské nahrávací frekvence, objevil rozhovor s Wilderem v magazínu Bong, byla odpověď na otázku, zda vidí sám sebe v příštích
deseti letech u Depeche Mode rezolutní - Ne.

Nakonec se přece jen Gore s Wilderem a Floodem dohodli, že by album mělo mít electronicko-bluesový zvuk, který uvedli poprvé v život na singlu Personal Jesus a byla to také varianta jak vyhovět Gahanovi, aby předvedl svou rockovou stránku. Lepší výsledek v nahrávání to zatím nepřinášelo. Producent Flood stál mezi rozhádanými členy jako hromosvod jejich frustrací a nepochopení. Prvních šest týdnů „nahrávání – nenahrávání“ skončilo fiaskem. Kapela neměla téměř
vůbec nic. Flood vzpomíná: „Po první části nahrávání jsme seděli s Alanem v letištní hale v Madridu, jen my dva, naše letadlo mělo čtyři hodiny zpoždění, dali jsme si pivo a Alan celou první nahrávací frekvenci shrnul: „Tady to bylo naprosté posrané mrhání časem.“

Během tohoto ztraceného času, vydala Mute 9. března pilotní singl Wilderova sólového alba, skladbu Faith Healer s Douglasem McCarthym z Nitzer Ebb na vokálu. Coververze skotského rock 'n' rollového zpěváka Alexe Harveyho, byla první singl pod jménem Recoil vůbec a zároveň hitparádově nejúspěšnější a jediný, který se nakonec do britského singlového žebříčku dostal. 21. března se vyšplhal jako novinka na 60. pozici (umístil se lépe než dalších šest novinek týdne, např. od Gary Numana či Tori Amos!!!). Rozšířená 12“ verze singlu obsahovala remixy od Daniela Millera a Philippa Erba, LFO (Mark Bell – později producent desky Exciter) a Mobyho (pod občanským jménem Richard Hall).
Kompletní album Recoil vyšlo 14. dubna, tedy přesně rok poté, co bylo v Alanově domácím studiu natočeno – „Nahrával jsem jej v mém domě v Londýně, v příliš malé místnosti s velkým množstvím nástrojů a příslušenství.“ (Mix alba proběhl, ale až v období říjen – prosinec). Desku nazvanou Bloodline tvořilo sedm Alanových kompozic, výjimkou byl singl Faith Healer, kterou
napsali Alex Harvey a Hugh McKenna. Vedle Douglase McCarthyho, pozval Wilder ještě další vokalisty: Mobyho, Toni Halliday. Recitaci Diamandy Galas Lords Prayer nasamploval mezi dvě skladby. Vokál Bukka Whitea z jeho písně Shake 'Em On Down je použit ve skladbě Electro-Blues for Bukka White. Instrumentální The Defector pojal Wilder, dle vlastních slov, jako poctu skupině Kraftwerk. Skladba také obsahuje samply hlasu Anthony Hopkinse z filmu The Silence Of The Lambs (Mlčení jehňátek). „Necítil jsem tlak, abych udělal desku, která by byla více konvenční, ale nemohl jsem vyprodukovat další experimentální instrumentální nahrávku. Nicméně to nemuselo být to co, bych udělal nejraději. Měl jsem povinnosti k Depeche Mode a uvědomil jsem si, že Bloodline je práce v první opravdové přestávce kapely po deseti letech. Také jsem produkoval album Nitzer Ebb a to mne nakonec stálo velmi mnoho energie. Myslím, že Bloodline tím trochu trpí, obzvláště vokály. Jsou spíše pro dotvoření atmosféry na poslední chvíli, než jako skutečné písně.“ Dave Gahan využil přestávku k tomu, aby se krátce poté co mu byly doručeny dokumenty se všemi náležitostmi o rozvodu s Joanne, přesně měsíc před svými třicátými narozeninami, oženil s Terese Conroy. Na svatbě se neobjevil nikdo z jeho spoluhráčů z kapely. Obřad se odehrál v Las Vegas v Graceland Wedding Chapel, v podobném duchu jako jiné ordinérní svatby amerických celebrit na tomto místě. Zde si svatební ceremoniál odbyl např. Jon Bon Jovi či Billy Ray Cyrus. U každé z těchto svateb nemohl chybět jako svědek dvojník Elvise Presleyho. Gahan byl na své svatbě oblečen v černém, v průhledné košili, pod kterou byla jasně viditelná nová tetování na hrudi, na pravé straně “ÓM“ symbol, představující “každý zvuk vesmíru“, navazující na stejný symbol, který již měla vytetovaný jeho nastávající manželka, a na levé straně zobrazení bájného Fénixe, symbolizující znovuzrození. Gahan na obřad vzpomíná: „Ano, moje jméno tam je na zdi vedle Bon Joviho na velkém venkovním světelném panelu. Jistě vše bylo na obřadu z plastu a nepravé, dokonce ani svíčky nebyly zapáleny, byly tam jen na ozdobu. To nás trochu naštvalo, no a potom také ten falešný Elvis, mysleli jsme, že
bude zpívat tak jednu skladbu, ale on zpíval už půl hodiny. Tak jsem se neudržel: „Nemůže ho odsud někdo vyhodit, já se chci ženit.“ Moje nastávající tchýně Diane, za ním musela dojít a říct mu, zda by už toho mohl nechat, protože se chceme brát. A on na ní: „Drahoušku, dám ještě jednu.“ A potom se naklonil ke mně a povídá: „Dotkl jsem se vás snad něčím?“ Ne kámo, dozpívej a vypadni, zněla moje odpověď. Den po svatbě s Terese jsme se vrátili do Los Angeles a já jsem měl pocit, že bych měl udělat něco zvláštního. A tak jsem si nechal udělat piercing zvaný “přepážka“. Je to na místě mužského těla mezi zadkem a varlaty. Byl to velký kroužek. Řekli mi, že to bude bolet. Ale tohle bylo jako, když by mně někdo nakopl mezi nohy takovou silou, jakou si jen lze představit.“

Depeche Mode se vrátili do Madridu odpočatí, ale přesto společné žití ve vile jejich frustrace stále více stupňovalo. Nikdo nemohl jít do kuchyně, aniž by nenarazil na někoho dalšího. V domě byla i společná prádelna. Právě zde se odehrála scéna, na kterou ještě po patnácti letech vzpomínal Dave Gahan a která naprosto vystihuje, v jakém stavu se všichni a vše nacházelo: „Přišel jsem do té malé místnosti, kde jsme prali prádlo a byl tam Flood a přísahám, ten chlap byl v slzách, protože prostě už nevěděl kudy kam. Neměl ponětí jak dát věci dohromady, aby to vše zase aspoň trochu fungovalo.“
V dobách nahrávání desky Violator v Miláně chodili společně ven každý večer, v Madridu byl velký problém být společně pět minut v jedné místnosti. A když už se všichni společně vydali na společný tah do nočního Madridu, tak díky Gahanově nevypočítatelnosti nastaly nepříjemné problémy. Podobně jako během nahrávání Violator v Miláně, i v Madridu Gahan vyprovokoval konflikt. Nevybral si k tomu, jen tak někoho, v jednom z místních barů urazil členy známého motorkářského gangu Hell´s Angels. Daryl Bamonte, který byl v tu chvíli poblíž Gahana, na situaci vzpomíná: „Dave se rozhodl porvat s někým od Hell´s Angels a to nedopadlo dobře. Naprosto nás rozkopali, ale dostal jsem se v té mele přímo k Daveovi, vytáhl jsem ho skoro celého, mně zase z toho dostal přiběhnuvší Martin, který, když se nás pokoušel bezpečně vytáhnout z baru,
dostal také pěstí a měl pořádný monokl.“ Wilder: „Dave slovně zaútočil a to tak, že si k tomu vybral toho největšího a rozhodně nejsilnějšího z celé bandy. Flood, Daryl a já jsme se na sebe podívali a řekli jsme současně: „Do prdele, zdrháme.“ Všichni od Hell´s Angels se přesunuli ke dveřím a bylo celkem jasné, co bude následovat. Daryl, Dave a Martin se dostali z nejhoršího, i když naše obrana byla
obtížná, neboť jsem se narodil jako nepříliš velký hrdina a držel jsem se zpátky. Jako zázrakem se mi téměř nic nestalo.“

Gahanovo chování podle Wildera se stávalo velmi machistické a egoistické a ještě více zvýšilo napětí a zhoršilo atmosféru ve skupině. Wilder tak přišel definitivně o svého jediného spojence v kapele. Někdy v tomto okamžiku, kdy selhávala komunikace Goreho s Wilderem, Fletchera s Wilderem a Gahan změnil svou osobnost v nesnesitelného problémového feťáka, se v Alanu
Wilderovi cosi zlomilo. „Bylo to během druhých pěti týdnů v Madridu, řekl jsem sám sobě: „Nikdy nezapomeň tuhle chvíli, protože tohle je špatné tak moc, jak jen je to vůbec možné.“ A měl jsem od té chvíle v mysli, že už nikdy nedovolím, aby se to opakovalo.“ Vzpomínal Wilder později. Byl to stěžejní okamžik historie Depeche Mode.

Depeche Mode, jako skupina lidí spolu schopných spolupracovat, v tu chvíli prakticky neexistovali. Wilder obstarával veškerou studiovou práci sám s Floodem. Gore se stranil ostatním a své postoje sděloval přes Fletchera. Nejraději trávil volný čas se sklenkou alkoholu a hraním Sega hry
Sonic The Hedgehog. První sérii promo fotek přijel do vily nafotit Anton Corbijn a jeden záběr, později umístěný v bookletu desky, vystihl dokonale atmosféru mezi členy kapely. Každý se dívá jiným směrem...

Konec 1. části...