Jiskřivý a velmi osobní přerod…Živá reportáž: Dave Gahan & Soul Savers - Coliseum, Londýn

"Je tu klid," říká Dave Gahan se širokým úsměvem. "Líbí se mi to."

Je vám jasné, kam tím míří. Depeche Mode jsou stadionovou kapelou, která vyprodává obrovské sály desetkrát větší než londýnské Coliseum, ale něco na intimitě, s níž věrně podává písně na "Imposter" - jeho "příběh písní" s přizpůsobivými Soulsavers Riche Machina - a (většinou) se neponořuje do zpětného katalogu Depeche Mode, dává v tomto divadle naprostý smysl.

Jedná se o prostor, který je běžně určen pro balet a operu, kde je třeba, aby celé publikum mohlo zažít určitou blízkost představení. Všechny covery na "Imposter" byly vybrány proto, že pro Gahana znamenaly něco osobního, což vyžadovalo místo, které nám umožnilo studovat jeho otevřenou, katarzní reakci na písně bez pomoci obrazovek a jeskynního hlediště.

Aby bylo jasno, nejedná se o vystoupení - energický, neústupný Gahan nemývá problém vystupovat. Tady jde o něco mnohem většího. Jde o to, aby Gahan našel sám sebe, odpoutal se od toho, co od něj jeho publikum očekávalo, a přitom ze sebe vydal víc než kdykoli předtím.

Když přednese rockovější písně - "Metal Heart" od Cat Power, "I Held My Baby Last Night" od Elmora Jamese, "The Desperate Kingdom Of Love" od PJ Harvey - je to, jako by se Gahan odvázal, slídil po pódiu a vytvářel hranaté, pokřivené tvary, jak reaguje na divokou intenzitu hudby, jeho tělo je zkroucené ve svatém vytržení. Když předvádí nejistou "Shut Me Down" Rowlanda S. Howarda, máme pocit, že hledíme hluboko do Gahanovy vlastní utrápené, zmučené, lítostivé duše. Když předvádí šťastně-smutnou 'Smile' Charlieho Chaplina - jen on sám, basista Martin LeNoble a pianista Sean Read -, působí to mocně jednoduše a něžně, jeho hlas je krásně nepřikrášlený a odhaluje čistotu a vybroušenost, které si v Gahanově každodenní práci s Depeche Mode často nikdo nevšimne. Podání písně je tak dokonale nenápadné, že bych byl docela rád, kdyby Gahan odložil další album Depeche a navázal na "Imposter" albem coververzí Franka Sinatry nebo Deana Martina, jen on a minimální doprovod. Nebo album bigbandových standardů. Nebo album gospelových písní. Nebo album vánočních písní. Nebo album lidových písní - jen Gahan a akustická kytara a harmonika.

Písně vybrané pro album "Imposter" vznikly z pocitu nízké vlastní hodnoty jako zpěváka ve srovnání s velikány (ačkoli v tomto ohledu by s Gahanem nikdo po zhlédnutí byť jen 30 sekund koncertu Depeche Mode zcela nesouhlasil). Zde, ještě více v živém prostředí než na nahrávce, je Gahan učinil svými vlastními, jeho hlas se cítí stejně dobře při coverování Neila Younga, Dylana nebo PJ Harvey jako třpytivé boty na kubánském podpatku, které má na sobě na pódiu. Když v přídavku předvede primární, syrovou, ale podivně nevyhnutelnou coververzi "Personal Jesus", je to, jako by hrál píseň s textem, tanečními pohyby a gesty, které se líbí publiku, a kterou zná stejně dobře jako tetování na rukou, a přesto to už není píseň Depeche Mode: je to Dave Gahan, který coveroval píseň Depeche Mode. Rozdíl je v kontextu "Imposter" značný.

Nejlepší reakce vyvolala skladba 'Personal Jesus', ale na druhou stranu by to dokázala jakákoli píseň Depeche. Pro tohoto recenzenta se nejdůležitější moment odehrál během řídké 'Lilac Wine', písně, která pojednává o opojných následcích lásky. Rich Machinova úprava písně, kterou proslavili Nina Simone a Jeff Buckley, se ponořila do téměř ticha, když Gahan zpíval klíčový verš "It makes me see what I want to see / And be what I want to be". Právě teď je Dave Gahan tím, kým chce být. Je v této roli nejsebevědomější a nejpokornější, možná nejautentičtější. Sledovat a sdílet jeho proměnu v jednom z nejmenších publik od počátků Depeche Mode bylo stejně opojné a působivé jako šeříkové víno, o kterém zpíval.

- - -

Slova: Mat Smith

CLASHMUSIC LIVE 06 - 12 - 2021