Jsme bratři, co k tomu dodat?

Martin Gore a Dave Gahan, o vzájemném vztahu pro německý magazín Spiegel. Rozhovor vznikl během březnového pobytu kapely v Berlíně, v hotelu Waldorf Astoria.

Vyjmenujte prosím tři věci, které máte rádi na Německu.

Gore: Pšeničné pivo! To mě od té doby co jsem přestal pít, chybí nejvíce. A Pumpernickel. A ta třetí věc, mám rád německý jazyk jako takový. Tak to asi příliš mnoho lidí nevnímá.

Gahan: Německé auta! A Porsche! Jako mladší jsem jich pár vlastnil. A co ještě? Mám rád Němce. Líbí se mi jací jsou to puntičkáři. Protože, pokud v dané chvíli i takoví nejsou, stále je všechno v pořádku.

Vaše oblíbené německé slovo?

Gahan: Nein!

Gore: Schadenfreude.

Chtěli bychom se chvíli mluvit o vašem vzájemném vztahu. Gore: (přikývne) Gahan: Máte odvahu, pojďme na to!

Je zcela zřejmé, že Martin Gore a David Gahan by jeden bez druhého nic neznamenaly, ale spolu jsou giganti. Dnes už si to oba plně uvědomují. To vzájemné přátelství - nepřátelství, které těchto dvou spojuje, a zároveň separuje, se už dnes ztratilo v bezvýznamnosti. Oba se stali dnes doslova obchodní popovou značkou a řadí se tak do zástupu starších "dvojic" hudební scény jako Lennon / McCartney z The Beatles, Jagger / Richards z The Rolling Stones, Page / Plant z Led Zeppelin ... Ne všechny dvojice to dokázali zvládnout právě tak, jako Gore s Gahan, což samozřejmě vyvolává otázku zda mnohé z velkých mužských kapel nestavěli více na úspěchu, než na inspiraci. Nicméně, oba dva Britové nic z toho neodmítá jí, nakonec, byla by to zřejmě až falešná skromnost. Velmi dobře si totiž uvědomují svou historickou velikosti.

Gore: Víte, tato dualita, ať už v našem případě nebo v případě jiných kapel generuje sílu a energii. To co jste načrtli, to opravdu funguje. Často právě pro to napětí. U nás také.

Gahan: Mnohé z těch dvojic byly i partneři v komponování skladeb, což je v našem případě trochu jiné. Většinou to je tak, že on píše, já zpívám. Přece jsme hudebně jeden na druhém závislí. Vždy jsem byl na Martinových skladbách zcela závislý.

To jsou silné a upřímné slova na takového profesionálního egomaniak, jakým je Gahan, jinak veřejná tvář kapely, který byl svého času závislý i na nezdravých látkách. Jedna z nich, jak známo, ho téměř zabila, protože v roce 1996 přežil několikaminutovou klinickou smrt, jako následek speed ballu, resp. směsi kokainu a heroinu. Možná si tehdy Dave Gahan řekl: smrt mám již za sebou, s Depeche Mode mohu žít věčně. Na druhé straně, Martin Gore byl několik let závislý na alkoholu. Krátká otázka ohledně drog proto nemohla chybět.

Vaše oblíbená dnešní droga?

Gore: Červená kvašená rýže. Čínské jídlo, rýže s plísní.

Gahan: Aspirin! Momentálně nejužitečnější droga.

Nejhorší skladba, jakou kdy Depeche Mode nahráli?

Gahan: Bože. Hned mě napadla "Sea Of Sin". Obsahuje verš "sea of ​​sin, Am swimming in" ... Dá se to považovat za váš nejhorší verš? Gahan: Pravděpodobně. Ale, to není moje skladba, ale Martinova.

Gore: To já vyberu jednu skladbu z našeho debutu, "Speak & Spell". Napsal ji Vince Clarke, "What's Your Name?". Hrozná.

Na pódiu se oba skutečně bavíte.

Gore: Možná je to proto, že stále nedokážeme uvěřit skutečnosti, že i po více než 30ti letech máme možnost hrát koncerty. Ty desítky tisíc lidí na nás čekají, poslouchají naše alba a chtějí nás vidět hrát. Takové něco jsme nikdy nečekali. Nezdá se však, že byste na sebe na pódiu příliš reagovaly, což je u jiných typické. Je to tak?

Gahan: My spolu komunikujeme přes písně. Já mám své interpretace skladeb, Martin zase své. Ale nějak to spolu mezi námi funguje, přestože jsme s Martinem velmi rozdílní. Martin je samozřejmě hlavní skladatel. I já sem tam přispěji vlastní skladbou, což je skvělé.

Pomáháte si navzájem ve vlastních krizových obdobích?

Gore: Mně trvalo velmi dlouho než jsem si uvědomil, že Dave sám sebe ničí. Já měl tehdy rovněž vlastní problémy, ale nějak jsem mohl přesto pokračovat, i když jsem byl opilý. Oba jsme si prožili ty nejhlubší krize, ve stejnou dobu, takže síly na to abychom tu byli jeden pro druhého, jsme už neměli. Bylo období, kdy se s ním opravdu velmi těžko pracovalo.

Gahan: V tom příšerném období, v polovině 90tých let, mi Martin zavolal a řekl: Dave, musíme si promluvit. Řekl jsem, tak se promluvme. Martin zůstal ticho, já byl ticho rovněž. Po chvíli říká, slyšel jsem že bereš hodiny zpěvu. Já na to, znáš Witte Seares, ta by pomohla i tobě. Martin pokračoval jako bychom už nebyli kapelou. Bez Alana a s tebou v LA ... s Fletch se nikam nepohneme. Říkám mu: Ten Sidney Cheers je vážně dobrý, rád se na něho dívám "My best times". Z Martina najednou vyšlo: Víš, přemýšlel jsem o tom, kdyby jsi se na to necítil myslím hlasově, můžu album dokončit sám. Já na to: To je vážně super, to si můžu rovnou vpálit kulku do hlavy.

Jaké to bylo, když začal Dave psát vlastní skladby?

Gore: Byl to pro mě šok. Do té doby jsem 20 let komponoval skladby pouze já. Chvíli mi trvalo než jsem si na to zvykl. V té době o mně Dave tvrdil, že jsem diktátor. Já jsem se však za diktátora nikdy nepovažoval.

Žádný diktátor se nepovažuje za diktátora.

Gore: To je samozřejmě pravda. Nikdy jsem mu však neřekl: Ty písně psát nemůžeš.

Na novém albu se stalo poprvé v historii, že jste napsali společnou skladbu, "You Move", ne jako bonusovou. Jak tato společná skladba vznikla?

Gahan: Je třeba říci, že to není naše společná práce, protože jsme při ní neseděli v jedné místnosti.

Ne? A tedy?

Gore: Já vždycky píšu sám, v mém studiu v Santa Barbaře. Dostal jsem prostě nápad a poslal jsem Davidu audio soubor mailem.

Gahan: A mě někdy uprostřed noci napadla melodie a verš, "I like the way you move for me tonight". A pak jsme už na tom dělali společně.

Jak často jste spolu vlastně v kontaktu, když nenahrává nebo nejste na turné?

Gahan: Čas od času si pošleme maily a zeptáme se, jak se kdo má. Ale jinak se velmi nevídáme.

Gore: V podstatě vůbec. Jednou, dvakrát v roce si zavoláme.

To je skutečně velmi málo.

Gore: Nuž, byli jsme spolu velmi dlouho. Jsme jako taková stará rodina, v níž se všichni rozprchli a každý žije někde jinde. Pokud si není co říct, tak není důvod si zavolat.

To i své mámě zavoláš jednou za rok?

Gore: Ha! No, pokud by to bylo tak, měl bych velké problémy.

Takže dnes jste v pohodě, je to tak?

Gahan: Absolutně. Za ty roky jsme zažili nějaké ty krize, ale to je mezi lidmi, kteří spolu fungují tak dlouho zcela běžné. Je to jako v manželství. Tam tráví dva spolu hodně času. V našem případě to bylo vždy zajímavé a nikdy ne snadné.

Takže takové dlouhé manželství.

Gahan: Ano, tato kapela přežila dvě mé předešlé manželství!

Když už tedy mluvíme o starších párech: Mívá Martin na pódiu nějaké výjimečné momenty, kdy je dobré zbystřit pozornost?

Gahan: No, nic mě nenapadá. Nakonec, já si velmi nevšímám co na pódiu dělá, to se přiznávám.

No a jak je to u tebe, Martin?

Gore: Bez ohledu na to jaké je horko, Dave má vždy před sebou na podiu takové ohřívače vzduchu, které vyfukují 100-stupňový vzduch. Hrajeme v létě v jižních státech USA, je dusno a horko, ale Dave musí mít své ohřívače zapnuté.

Gahan: Myslím, že on nemá na své straně žádné. Když tam jdu, vždy je tam pěkná zima ...

Jak byste zhodnotili váš dnešní vztah? Považujete si za nejlepších přátel, či nejlepších nepřátel? Nebo jen za starý pár?

Gore: Jsme bratři, je třeba k tomu něco dodat?