Los Angeles: Černá oslava v temných časech

Jen málokterá kapela zvládne během jednoho týdne odehrát čtyři večery v patnáctitisícové kryté aréně ve velkém městě Los Angeles.

Ještě méně těch, které to dokážou, pochází z kontrakulturních zákoutí gotické hudby počátku 80. let a temné stránky nové vlny. Ano, Depeche Mode jsou přesně uprostřed toho, co se jim daří. Dnešní večer je třetím ze čtyř velkých koncertů v aréně v L.A. mezi 10. a 17. 12., z nichž první dva se konaly ve slavném Kia Forum a dnešní a nedělní koncert se uskuteční v Crypto.com Areně (nově STAPLES Center). A ano, bylo to po další noci v Kia Forum 28. března tohoto roku. Jak může tato úctyhodná anglická synthpopová kapela vzbudit pozornost a přízeň publika, kterou obvykle dokáží jen dnešní mega popové hvězdy úrovně superstar, a to vše bez jakéhokoli skutečného rádiového vysílání nebo mainstreamové expozice? Odpověď se skrývá skutečně v jádru věci: geniální dovednost na úrovni skutečného chleba hudebního průmyslu. Nezapomenutelné písně.

Až na několik chybných kroků to byl večer plný es. Jednou z mála možná nesprávných voleb večera bylo zahájení setu dvěma úvodními skladbami z posledního alba Memento Mori, "My Cosmos is Mine" a "Wagging Tongue". Každá z těchto skladeb má v sobě několik dusnějších tónů, kterými byla kapela vždy proslulá, a ne že by to byly špatné písně, ale zejména tyto dvě mají zlověstnější a trpělivější nádech. Není to ten kopanec do břicha a prohlášení, jak jste připraveni vyrvat vítězství z čelistí smrti začátek, ve který by člověk mohl doufat. Těchto prvních pár minut může být klíčových pro vytvoření atmosféry, která dokáže posluchače pohánět po celé dvě hodiny hudby a dokáže ho udržet v napětí. Tento úvod byl trochu víc krokem do zadrhnutí, ale téměř všechno od té chvíle podal mocně.

Hned poté následovala trojice zásadních kousků v podobě "Walking in My Shoes" z jejich klasického alba Songs of Faith and Devotion z počátku 90. let (zajímavost, která je ohromující, této písni je už přes TŘICET let), "It's No Good" z alba Ultra a "Policy of Truth" pocházející z jejich obřího úspěšného alba Violator.

"It's No Good" zněla přesně tak, jak byste si přáli, s bohatou barytonovou intonací zpěváka Davea Gahana: "Don't say you want me / Don't say you need me / Don't say you love me / It's understood," což byl okamžitě zapamatovatelný melodický refrén. Řadí se opět na méně známou píseň "In Your Room" a pak znovu na mega popové číslo z počátku kariéry "Everything Counts" sahající až do léta 1983.

Možná to tak nevypadá, ale báječné album Playing the Angel z roku 2005 se blíží dvaceti letům, což je pozoruhodné, protože následující píseň "Precious" s uklidňujícími klávesovými údery od hlavního skladatele kapely Martina Gora působí ve srovnání s celou řadou jejich slavných písní jako nedávný hit. Následovala "Speak to Me" z posledního alba před příjemnou změnou tempa vystoupení. Gahan odešel z pódia a umožnil Goreovi, aby se ujal hlavní role zpěváka pro dvojici odosobněných písní: "A Question of Lust" z jejich rané éry alba Black Celebration a "Heaven" z Delta Machine zazněla (a akusticky) poprvé od roku 2014. Později po Gahanově návratu na pódium se tempo rozjelo na plné obrátky a přibalovalo jednu hvězdnou píseň za druhou, počínaje bluesovou "I Feel You", založenou na kytarovém licku z 50. let, což byla jedna z prvních písní večera, v níž Gahan skutečně nechal dav rozeznít refrén: "This is the morning of our love / It's just the dawning of our love." (Tohle je ráno naší lásky / Je to jen svítání naší lásky). O tom, jak zvučný je Gahanův hlas, svědčí, že publikum se jen chytá a je připraveno výt spolu s ním.

Dojemné je, že kapela z dalšího zásadního kousku Violator "World in My Eyes" udělala procítěnou poctu nedávno zesnulému spoluhráči Andymu Fletcherovi (Fletcher bohužel zemřel v květnu 2022 v důsledku disekce aorty, trhliny v srdeční aortě). Obraz Fletchera s brýlemi i bez nich byl umístěn na videostěnu, která se rozprostírala po celé výšce pódia, zatímco Gahan a Gore zpívali: "Ukážu ti svět svýma očima." Titulní skladba Black Celebration spojila začátek finále, kapela vzala taneční synťákové vzorce písně jako základ pro radostný pohyb a vyzvala dav, aby zpíval spolu s refrénem písně "Black celebration / tonight". Tuto setrvačnost udržovali i nadále, když zahráli další kousek ze stejného alba "Stripped", ze kterého samo o sobě kapalo zlověstné sexuální charisma, jímž se proslavili v polovině 80. let, kdy Gahan pronesl: "Let me see you stripped / do (Což jistě vypovídá o tom, jak klasickým albem je, když si kapela s patnácti studiovými alby na kontě říká o tolik písní.) Je to hnací kytarový riff téměř westernového stylu, který se snoubí se samply ve stylu industriální hudby a Gahanovým legendárním zvoláním "Reach out and touch faith".wn to the bone". Ještě hybnější "John the Revelator" připravila půdu pro zřejmý závěr setu, "Enjoy the Silence".

"Enjoy the Silence" zahrnuje téměř vše, co dělá kapelu skvělou. Má ohraničenou syntezátorovou melodickou linku, zářivé tóny, jednoduchou, ale nezapomenutelnou kytarovou melodii a Gahanovy charakteristické vokální linky naznačující stesk, oceánskou atmosféru a romantiku zároveň. Tady se nedalo zabránit účasti davu, který se ujal vedení při bujarém refrénu písně: "Všechno, co jsem kdy chtěl / všechno, co jsem kdy potřeboval / je tady, v mém náručí / Slova jsou velmi, velmi zbytečná / Bolest může jen uškodit". To vedlo k přestávce na přídavek. Kapela se vrátila s Gahanem a Gorem vpředu a uprostřed na pódiu, aby zazpívala duetovou verzi "Waiting for the Night". V závěru písně se vřele objali. Poté se vrhli na nejpopovější z popových hitů a vypustili svůj hit "Just Can't Get Enough" z alba Speak & Spell z roku 1981. Je to určitě oldschool a super sacharin, ale pořád je to obrovská zábava. To, co by se mohlo zdát jako odhozená harmonická melodie u posledních taktů písně "Ohhhhhhh oh", se stalo hymnickým zpěvem. Museli jste to vidět, abyste tomu uvěřili, protože Gahan několik minut jen pomalu zvedal ruce k nebi, aby zvěstoval publiku, že si tu melodii má zpívat samo ještě dlouho poté, co píseň skutečně skončila.

Jeden z jejich největších hitů "Never Let Me Down" se sebevědomým uptempo přístupem začal vše uzavírat, když se přímo u pódia strhl povyk, kvůli kterému Gahan vyzval kapelu, aby úplně přestala hrát. Na dálku to bylo těžko vidět, ale zdálo se, že něco kolem deseti členů ochranky areálu zběsile provádí v blízkosti nebo u fanouška. Těžko říct, jestli se snažili fanouška vystrnadit, nebo fanoušek působil výtržnosti, ale Gahan si to nenechal líbit. "Nic není tak důležité," houkl na ně. Po chvíli snahy o uklidnění a dotazu, co se děje, prohlásil k publiku: "Ztratil svůj zasranej telefon," což vyvolalo sborový bučení. Situaci klidně zažehnal a dodal: "Na světě je dost sraček i bez vás," což byl zřejmý neuvěřitelně neklidný stav současného světa. Zeptal se členů davu v centru dění: "Budete v pohodě?" a pak přivedl kapelu, aby za obrovského jásotu znovu spustila píseň.

Asi tak elegantní způsob, jak se s takovou situací vypořádat, jaký jen může být. Na závěr poté zahráli něco, co může působit slušně samozřejmě, "Personal Jesus", pátou píseň večera z alba Violator.  (Což jistě vypovídá o tom, jak klasickým albem je, když si kapela s patnácti studiovými alby na kontě říká o tolik písní.) Je to hnací kytarový riff téměř westernového stylu, který se snoubí se samply ve stylu industriální hudby a Gahanovým legendárním zvoláním "Reach out and touch faith".

Být Depeche Mode je záviděníhodná pozice, když se jim podařilo nashromáždit kánon překypující tolika skvělými nápady. Každý prvek se zdá být dokonale zaměřený na to, co potřebuje, aby byla píseň zapamatovatelná, více než kdyby se snažili jen naplnit žánr. Odměna je zřejmá, protože být tak úspěšný bez všech přívlastků, které většina kapel k obrovskému úspěchu potřebuje, je obvykle prakticky nemožné. Tohle je jeden z těch vzácných momentů, kdy si kapela hraje na všechno po svém a dovoluje základům, aby ji vynesly k nebývalému úspěchu.

Setlist

My Cosmos Is Mine

Wagging Tongue

Walking in My Shoes

It’s No Good

Policy of Truth

In Your Room

Everything Counts

Precious

Speak to Me

A Question of Lust

Heaven

Ghosts Again

I Feel You

A Pain That I’m Used To

World in My Eyes

Black Celebration

Stripped

John the Revelator

Enjoy the Silence

Encore:

Waiting for the Night

Just Can’t Get Enough

Never Let Me Down Again

Personal Jesus