Nezapomeňte, že musíte žít

Rozhovor s Dave pro italské Corriera della Serra.

Dave Gahan se prochází po pláži v Montauku. Je zima pandemie a zpěvák Depeche Mode se ukrývá mezi luxusním soukromím vil a nedotčenou přírodou dun Atlantického oceánu na východním cípu Hamptons. "V té době jsem trávil hodně času sám. Často jsem chodil na dlouhé procházky a rozjímal o našem tehdejším životě a o tom, čím by se mohl stát. Tam jsem začal přemýšlet o konci. Velký obraz je, že je to něco, o čem nemáme na výběr. Není to snad smysl života? Myslíme si, že máme nad vším kontrolu, ale často tomu tak není.

Skok vpřed v čase. Gahan je spolu s kapelou na festivalu v Sanremu v roli superhostitele. Na světě je nová deska Depeche Mode, první po náhlé smrti klávesisty Andyho Fletchera 26. května loňského roku. Jmenuje se Memento Mori (vychází v pátek 24. března) a onen pocit konce je filtrován skrze texty, uprostřed duchů, umírajících andělů, temnoty a slz, i v hudební atmosféře nových písní.

"Nejlepší desky jsou ty, které vás někam zavedou, a tohle album vás také vezme na cestu, někam vás zavede a nakonec vás pozvedne jiným směrem. Začíná skladbou My Cosmos Is Mine, ve které je náročná postava 'tohle je můj svět', ale na konci klade otázky, říká 'jestli je v tomhle vesmíru něco většího, nech mě zjistit, co můžu udělat'," říká Dave v kožené bundě, černém tričku NY Knicks a s prsteny na rukou v hotelovém apartmá.

Je to mezi dunami v Montauku, kde poprvé vyslovil 'Memento Mori' (latinské heslo znamenající pamatuj, že musíš zemřít)?

"S nápadem na název přišel Martin (Gore, kytarista a skladatel kapely, pozn. red.), když jsme začali pracovat na nových písních. Vyměňovali jsme si demosnímky, on mi poslal písničku a já ji nahrál do počítače, nasadil si sluchátka a zavřel se v koupelně, to myslím vážně, zpíval jsem ji do telefonu a vokály mu poslal zpátky."

Takže to není mýtus "hudebního byznysu", že koupelny mají skvělou akustiku...?

"Pro mě ano, ale zvukař, který na desce pracoval, s tím nesouhlasí... Slyším v těch nahrávkách zvláštní zvuk, který mi připomíná rané desky Joy Division."

Když se vrátíme k názvu...

"Když jsme byli u Martina doma v Los Angeles s producenty Jamesem Fordem a Martou Salogni, řekl mi o nápadu na název. Slyšel jsem jeho písničky, znal jsem ty, které jsem napsal, a zdálo se mi, že je tu společná nit, jako je tomu vždycky u desek Depeche Mode. Když mi vysvětlil, že memento mori znamená v překladu "pamatuj, že musíš zemřít", napadlo mě, že v podstatě všechny písně jako by byly o smrti, o tom, že chceme žít naplno s vědomím, že jednou přijde i konec. Jsou to písně o tom, "co tady děláme?". - Někdy intimní, jindy více pozemské".

Změnilo se v průběhu času jeho uvažování o smrti?

"Samozřejmě, že ano. Během nahrávání této desky jsme přišli o Fletche. Je to člověk, se kterým jsem strávil většinu svého dospělého života. A Martin ještě víc, myslím, že se znali od svých deseti let, tedy celý život. Tahle věc, která nás spojovala a byla úplně odstraněna, měla dopad. Už jsme měli napsané všechny písničky, začali jsme nahrávat a Fletch se za chvíli připojil, aby si poslechl, co jsme udělali, a jako vždycky řekl to svoje: "Tohle se mi líbí a tohle ne." Nebo: "Proč tolik o smrti?".

Nikdy jste neuvažovali o rozpadu?

"Po Fletchově smrti jsme se s Martinem shodli: pojďme pokračovat. Přitom nám ale pořád něco chybělo, byl tam takový pocit ztráty. Je to součást života, těžko se to přijímá a já sám jsem se s tím ještě úplně nesmířil. To se stává, když vám zemře někdo blízký... a to se mi v Pandemicu stalo několikrát. Myslím, že pro každého je těžké pochopit, co to znamená, je to něco konečného. Konec přijde pro každého. Je to něco, co máme společné".

Ti, kdo si poslechnou písně na nové desce, si představí, že všechny ty temné odkazy v textech a zvucích jsou způsobem, jak vyprávět svůj truchlivý příběh...

"Oni rozhodnou... Ale ty písničky už byly napsané, ten název tam byl; pak přišla ta strašná zpráva. To samozřejmě ovlivnilo pokračování tvorby, způsob, jakým jsem písně zpívala. A vliv mělo i to, že nebyl ve studiu. Větší, než jsem si představoval. Chyběl mi. Jsou věci, které berete jako samozřejmost, maličkosti, ale právě když jsou pryč, chybí vám. A pak je tu ztráta pro jeho rodinu, jeho děti a manželku, jeho přátele. Nakonec ve všech těch pocitech zkoušíte svou vlastní smrtelnost. To vše na nás dolehlo velmi intenzivním způsobem, protože Fletch byl vzat, když byl mladý a tak rychle, že si to nikdo nedokázal představit. Je to tajemství života.

Svou smrtelnost jste si vyzkoušeli už dříve, nejednou jste byli blízko konce. Byly jeho myšlenky tehdy jiné?

"Fletchova smrt byla nečekaná: nepřemýšleli jsme o tom a on sám se těšil do studia, vybíral si ty speciální sluneční brýle, které používal na koncertech, a všechny další věci, které dělal... To se nedá srovnat s tím, když jsem byl mladší, když mi bylo dvacet a třicet. Tehdy jsem byl na jiné cestě. Byla to moje volba: rozhodl jsem se riskovat s věcmi, které se nakonec ukázaly, že pro mě nejsou dobré, ale v té době se zdály být dobré. Drogy mění způsob, jakým se cítíte, a já se chtěl cítit jinak. Díky drogám se tak cítíte, ale je to něco dočasného, nemůžete to dělat navždy. A já jsem to zjistil docela rychle".

Vaše světové turné začíná 23. března v Sacramentu a projde Itálií se třemi stadionovými koncerty: Řím (12. července), Milán (14. července) a Bologna (16. července). Zbýváš ty a Martin. Už jste si představili, kdy se na pódiu otočíte a nepřejdete Fletchovi přes oči?

'Už to dělám na zkouškách... Při našich živých vystoupeních jsem věděl, že je za mým levým ramenem. A teď už tam nebude. Vymysleli jsme jinou scénografii: jde o to, abychom s Martinem stáli vepředu spolu. Navrhli jsme scénu, která vybízí k tomu, abyste se tak dívali, abyste viděli mou a Martinovu sílu dohromady. A pak tam budou Peter Gorden a Christian Eigner, kteří jsou s námi už léta".

Váš vztah se také změnil. Jaká je rovnováha ve dvou místo tří?

"Zůstat ve dvou nás s Martinem donutilo více komunikovat spolu, než abychom táhli opačným směrem. Výsledkem je také více spolupracující album".

Vzpomeneš si, kdy jsi naposled viděl Fletche?

'Naposledy to bylo v prosinci 2021 na křtu desky mého projektu Imposter ve Westminster Hall v Londýně. Před vystoupením mi můj manažer ukazoval památky v Parlamentu a zpoza malých dveří se najednou objevil Fletch... Objali jsme se a on mi řekl, že jde z hospody, kde se setkával s fanoušky. Chvíli jsme si povídali a od té doby jsem ho neviděl. Ani jsme o sobě neslyšeli."

A poprvé? Bylo to v Basildonu v Essexu, kde to všechno v roce 1980 začalo?

"Moc dobře si na to vzpomínám, na tu dobu... Zkoušeli jsme v díře za kostelem, kterou nám kněz za malý obnos půjčoval. Pak jsme jezdili autobusem domů. Vzpomínám si, jak jsem jednou nastoupil, když se Fletch a Vince (Clarke, zakladatel, který kapelu opustil po prvním albu, pozn. red.) hádali. Možná se ho Vince ptal na peníze za autobus, které mu půjčil předchozí večer, něco jako "dlužíš mi pět pencí...". A takhle to pokračovalo dlouho. Fletch byl kategorický člověk, věděl, co chce a co ne. Na druhou stranu byl společenský, rád byl tím chlápkem v baru, který se s každým baví a každému dělá dobře. Taky se rád hádal; my dva jsme se hádali často. Ale byl to také člověk, který mě nejvíc podporoval. Když se mi na cestách něco stalo, když jsem ztratil hlas nebo cokoli jiného, byl první, kdo zavolal: "Ahoj Dave, neboj se, všechno se spraví." (napodoboval nóbl přízvuk svého bývalého partnera, pozn. red.). A když jsme se pohádali, byl první, kdo zavolal a vyřídil to.

V 'My Favourite Stranger', jedné ze skladeb na novém albu, zjišťujeme, že cizinec z názvu jsme my sami, když se díváme do zrcadla...

"Ta píseň je o tom, že máte svůj stín, někoho, kdo vás každou chvíli sleduje a říká vám různé věci. Posloucháte lež, nebo pravdu? Zábavná skladba a trochu riskantní. S hudbou se potřebujete přenést na různá místa, někdy jsou to místa před vašima očima, jindy jsou to otevřené prostory. Tohle je přímočará skladba, jako Suicide, Alan Vega, má to punkový nádech New Yorku sedmdesátých let.

Ale když jsme my svým oblíbeným outsiderem, můžeme být také svým "osobním Ježíšem", abych citoval jeden z vašich nejslavnějších hitů?

"Nejsem věřící člověk. Vůbec ne. Osobní Ježíš vznikl z něčeho, co Martin četl, z knihy Priscilly Presley, ve které nazvala Elvise svým osobním Ježíšem. Pak se to různě interpretovalo, jak už to u dobrých písní bývá, že se stanou tím, co vám dají. A pro mě My Favourite Stranger a Personal Jesus způsobují různé věci".

'Soul With Me' je skladba, v níž zpívá o 'posledních stránkách'. Co byste chtěli mít napsáno na poslední stránce Depeche Mode?

"V tuto chvíli vím, že máme před sebou vydaání masivní desky a turné, které bude pokračovat, včetně řady zatím neohlášených koncertů v Asii a Austrálii, až do jara 2024. To je to, co je teď přede mnou. Ale není dobré, abych se nechal myšlenkami příliš předbíhat, jinak se odkloním od toho, kde jsem. Vím, že se to stává každému, ale přesto se snažím žít přítomností. Můj kamarád Victor mi vždycky říká: "Dělej věci a užívej si je, jako by to bylo naposledy, co je děláš." A já si to užívám. Je to jednoduché, ale je to dobrá životní filozofie".

Někdy se místo života v přítomnosti ztrácíme v obrazovkách mobilních telefonů.....

"Bohužel ano... A jsem vinen stejně jako my všichni. Stává se, že sedíte a zvednete mobilní telefon, aniž byste věděli proč. Stává se mi to často. Proto jsem se rozhodl, že pokud jdu na procházku, zkusím ho nechat doma. Tak se snažím plně vnímat, co se kolem mě děje. Zdá se, že tento přístup se stává minulostí, místo toho, abychom se dívali na to, co se děje v malém světě, kterým je displej chytrého telefonu. Člověk pak objevuje krásu, lásku, ale také krutost, nenávist, bolest, strach... O tom přemýšlím, když dělám hudbu nebo když jsem na pódiu.