Příběh písně Never Let Me Down Again od Depeche Mode

.Samply Led Zeppelin a šťastné náhody s dynamikou v podání skladatele Gorea a zvukového mistra Wildera v plném proudu

Never Let Me Down Again se díky The Last Of Us vrací na výsluní, zde je její příběh..

Scénář jenž by nikoho nenapadl; kapela z Essexu léta postupně zdokonaluje, vyvíjí a vylepšuje průkopnický zvuk album za albem, turné za turné, a to vše s minimálními kompromisy. Pak v Americe skutečně prorazí s albem a turné pod jazykolamným názvem... Music For The Masses. Příběh Depeche Mode je samozřejmě mnohem pestřejší a často stejně tragický jako slavný. Ale snad žádná píseň v jejich katalogu nedefinuje tuto směs temnoty a světla tak jako Never Let Me Down.

Ústřední skladba alba Music For The Masses a klíčová součást setlistů od té doby, co představuje kapelu, která dovedla k dokonalosti umění propojit elektronický a rockový svět s mistrovským popovým umem. A v tom spočívá pravá podstata klasických 'Mode; je to stejně tak o zvukové stránce jako o písničkářství. Krok vpřed Alan Wilder a Martin Gore.

Wilderův příchod do skupiny poté, co v roce 1981 odpověděl na inzerát v Melody Maker, který hledal hráče na syntezátor za odcházejícího Vince Clarkea, se ukázal jako mistrovský tah. Ačkoli zpočátku se jednalo o nábor na částečný úvazek. Wilder byl virtuóz na klávesy, ale stejně tak inženýr jako hudebník; byl ochoten a schopen dělat neokázalou "šroubovací práci" v různých studiích po celé Evropě, která z Depeche Mode udělala kapelu dobývající stadiony a ovlivnila hudební nováčky, jako byl Trent Reznor.

Trilogie klasických alb kapely, která začala albem Black Celebration z roku 1986, prorazila s Music For The Masses z roku 1987 a dosáhla stratosféry s Violatorm z roku 1990, je příběhem Wilderovy synťákové evoluce a absolutní oddanosti kapele jako zvukovému inženýrovi stejně jako Goreovy skladatelské geniality. Je to tvůrčí dynamika, která nicméně vede k tomu, že Gore je jediným autorem písně Never Let Me Down. Kapela tak znovu a znovu dokazuje, že k tomu, aby se píseň stala nadčasovou, je někdy zapotřebí mnohem víc než jen autora písní. Není divu, že se mnohým věrným Mode stále stýská po Wilderovi, který kapelu opustil v roce 1995.

Never Let Me Down Again přináší v dramatické podobě dary Depeche Mode z konce osmdesátých let; architektura původního Goreova dema se dostává do nových míst. Bušící bicí (o tom později), proplétání zpracovaných kytarových riffů do elektronické zvukové krajiny a euforie zastíněná tragikou svého tématu, kterou skvěle zprostředkovává baryton Davea Gahana. Je to nádherný těžký synth-pop vytvořený mistrnou konstrukcí. A v pravé formě Depeche Mode to není milostná píseň v tradičním slova smyslu.

Gore v roce 1987 řekl časopisu Bravo, že "...ta píseň nemá nic společného se vztahy. Je o konceptu útěku z reality a následném zlém probuzení. O jakémkoli druhu útěku. Drogy, alkohol nebo cokoli jiného."

"Předtím jsme se bavili o tom, jak se bude každé album lišit od předchozího, a to pro nás bylo postupem času stále důležitější - že nebudeme jen opakovat vzorec," přemítá Wilder na záběrech použitých pro dokument Music For The Masses výše.

Touha posunout se vpřed vedla kapelu k tomu, že po trojici desek s Garethem Jonesem a Danielem Millerem - a jen rok po Black Celebration - produkovala Music For The Masses společně s inženýrem Davidem Bascombem (který je na albu uveden jako koproducent, ale podle vlastního přiznání se podílel hlavně na technice a také na mixu).

Zatímco na tomto albu probíhalo nahrávání v Londýně a Berlíně, nahrávání pro Music For The Masses se odehrávalo v londýnských studiích Konk, dále v dánském PUK a v proslulém pařížském studiu Guillaume Tell.

Bascombe byl prozíravou volbou; jako inženýr již spolupracoval s Peterem Gabrielem a s kapelou Tears For Fears Songs From The Big Chair. Gahan slyšel jeho práci na posledně jmenovaném albu - možná slyšel paralely s ponurou, ale hymnickou úvodní skladbou Shout z alba Songs From The Big Chair - a navrhl mu to. Nakonec se stal zásadním spoluautorem písně - stejně jako chyba sekvenceru.

"Never Let Me Down Again byla ta, která mě opravdu, ale opravdu potěšila," poznamenal Bascombe v dokumentu. "Na té jsem se opravdu podílel na zvuku bicích. Kytarové intro byla vlastně náhoda, protože [díky] sekvencerům, které jsme tehdy používali, byla ta kytara nasamplovaná a prostě běžela na count-in přes začátek skladby, ale neměla tam být. Všichni jsme si řekli: 'To je skvělé', a tak to byla šťastná náhoda."

"Je to opravdu dobrý kytarový riff - zvuk kytary a riff," poznamenal Wilder ve výše uvedeném rozhovoru pro Der Western z roku 2010. "Myslím, že jsme ho prohnali nějakým filtrem a znovu nahráli, pak jsme ho nasamplovali. Má to prostě skvělý zvuk. Vzpomínám si, že existovala rapová skupina 3rd Bass, která ten riff vysamplovala a pak ho dala přes rapový rytmus. Jejich skladba se mi vždycky taky líbila."

Píseň je pozoruhodná také tím, že se v ní do zvukové palety DM dostává Goreův rostoucí zájem o kytaru; v tom budou Enjoy The Silence pokračovat i na dalším albu Violator.

"Stále je to jedna z mých nejoblíbenějších skladeb a zjevně je stále oblíbená i naživo," dodal Wilder v rozhovoru pro Der Western.V té době byl již deset let mimo Depeche Mode, ale stále hrál instrumentální verze této skladby během živých vystoupení se svým projektem Recoil.

Jak Wilder potvrzuje ve výše uvedeném videu, on, Gore i zesnulý Andy Fletcher používali klávesy E-mu Emax k živé aktivaci samplů a přehrávání partů na turné v roce 87 a později - včetně zvuků Never Let Me Down Again.

Studiové zvuky jsou samozřejmě o něco složitější - zejména po stránce bicích. Začněme nejprve od začátku.

"Základní demo bylo primárně naprogramováno v Alanově domě a bylo restrukturalizováno tak, aby byl zdůrazněn refrén ve snaze zlepšit celkový tok skladby," poznamenal Wilder ve svém dnes již redakčním článku z roku 1998, který se týkal let '86-/98, na původní webové stránce Recoil. "Vykazuje směs výrazných hudebních složek a prostředků - některé ze starých Mode a některé debutující.

"Především Never Let Me Down ilustrovala inaugurační použití úseků živého hraní na rozdíl od pouhého samplování a manipulace s jednotlivými tóny - nejlépe to demonstruje výrazný úvodní kytarový riff, který původně zahrál Martin a poté byl silně zpracován pomocí řady efektů."

Bascombe se podrobněji věnuje Goreovu silně efektovanému riffu na elektrickou kytaru, o němž se zmiňuje výše ve vynikajícím dvoudílném videorozhovoru s Vaughanem Georgem.

"To kytarové [intro] jsme udělali v PUKu," potvrdil. "Pravděpodobně to byl [nejprve] syntezátorový part, pak jsme si řekli: 'Pojďme to prostě udělat na kytaru'. Myslím, že jsem šel ven, nastavil zesilovač a pohrál si s několika efektovými pedály. Prostě jsem si s tím hrál a vzpomínám si, že oni a Daniel [Miller, který navštívil sezení jako zakladatel labelu DP Mute Records] řekli: 'Ano!' A pak jsme to dali přes syntezátor, Danielův ARP 2600, a ještě jsme to trochu upravili.

Millerův ARP, MiniMoog a monosynťák RSF Kobol se na sessions objevovaly ve velké míře, podle toho, co inženýr nazval pravidlem kapely "no preset". Bascombe vysvětlil, že zpracované výsledky Goreova kytarového partu byly nasamplovány pomocí špičkového Synclavier, a to si může připsat na konto již zmíněnou šťastnou náhodu.

Kapela a Bascombe používali ve studiu sekvencer UMI-2B - všudypřítomný při tvorbě popových klasik 80. let, ale když došlo na zvuky bicích, ani průkopnická elektronická kapela se v případě potřeby nebránila rockové klasice pro samply kopáku a snare.

"Byly také významně použity skutečné orchestrální zvuky, jako jsou smyčce a lesní rohy, a také bicí samply Led Zeppelin, aby se doplnil doprovod," řekl Wilder o nahrávce v úvodníku na stránkách Recoil.

Nezvykle pro zvukovou dráhu kapely, která se pohybuje vpřed, inženýr potvrdil, že další rytmické prvky "jsou kombinací tomů ze Stripped, smíchaných s nějakými dalšími samply", Bascombe také upřesnil, o jakou skladbu Zeppelin se jedná, pokud jde o samply kopáku a snare, během rozhovoru pro Special Deluxe Edition v roce 2019.

"Můj jediný příspěvek, no ne můj jediný příspěvek - to je předtím, než jsme se dostali do Paříže, byli jsme u Alana doma - a já jsem řekl: 'Jasně, chci na to použít bicí z When The Levee Breaks'."

I když je dnes samplování této konkrétní písně zcela běžné, v té době byl Bascombe poněkud napřed. Ale Tears For Fears z něj těžili už při práci na albech Shout a Mothers Talk, jak nám loni potvrdil Roland Orzabal. Možná právě tam Bascombe zaslechl potenciál Depeche Mode.

U skladby z Songs From The Big Chair, When The Levee Breaks Bascombe potvrdil, že při nahrávání byl použit E-MU Drumulator. Ten se objevuje ve skladbách Shout a Mothers Talk a jedná se o samplovací bicí automat, jehož zvuky byly do přístroje nahrány prostřednictvím zvukových čipů. A některé z těchto zvuků na "rockové soupravě" Drumulatoru jsou prý převzaty z party bubeníka Johna Bonhama, kterou Andy Johns nahrál v roce 1970 na nahrávce bluesové písně Zeppelin z roku 1929.

"Vím, že dnes už je to deset miliardkrát použité, ale [samply] byly tehdy ještě docela nové a já jsem tyhle zvuky bicích vždycky miloval a jak říkám, tehdy to ještě nebylo klišé," dodal Bascombe v rozhovoru pro Super Deluxe Edition, "takže jsem navrhl použít je pro hlavní kopák a snare. Ale ve skutečnosti jsem tu skladbu miloval, pořád ji miluju."

A podle Bascomba to nebyl jediný sampl z proslulé skladby použitý na Never Let Me Down Again.

"Myslím, že [samply na konci Never Let Me Down Again byly] vysamplovány ze [skladby Carla Orffa] Carmina Burana," otevřeně prozradil Vaughan George o filmových zvucích na konci písně. "Za to, že jsme to řekli, nás ale nejspíš zažalují. Jsem si jistý, že to bylo ono."

Pulzující Aggro remix níže Wilder viděl také s použitím EDP Wasp, který navrhl zesnulý Chris Huggett: "Byl použit k vytvoření slavných basových sekvencerových partů v Aggro mixu Never Let Me Down Again," potvrdil v roce 2011 pro Electricity Club. "Myslím, že jsme použili sekvencer Wasp a Spider a pak jsme výsledek pravděpodobně nasamplovali, protože není ovladatelný MIDI. Možná se nám to podařilo sekvencovat pomocí cv/gate - už si to přesně nepamatuji."

Status kapely jako velkého koncertního hvězdy byl upevněn a zdokumentován na albu 101, které následovalo po turné Music For The Masses, přičemž Never Let Me Down Again se stalo vrcholem účasti publika, která trvá dodnes. Vášniví a hlasití fanoušci kapely byli přítomni v rozporu s tím, že kapela měla v médiích stále zvláštní status outsidera a že elektronická hudba byla jaksi vzdálená a klinická.

"Celá ta záležitost se týká duše a toho, co je duše," řekl Wilder v roce 1987 v televizním rozhovoru. "Lidé nás obviňují, že nemáme duši, protože používáme elektroniku. Ale ve skutečnosti je všechen soul upřímnost a té je v naší hudbě hodně. Jediné, o co se v hudbě snažíme, je umocnit tato slova."

MUSICRADAR