Reflections of Darkness: Memento Mori recenze 8,5/10

Nebudu se zabývat celým příběhem o Fletchově odchodu, významem slova "Memento Mori" a všemi těmi věcmi, které byly řečeny už milionkrát. Soustřeďme se na hudbu a na toto netrpělivě očekávané album.

Věci nezačaly zrovna nejlépe. Další zbytečná tisková konference, která kromě prodeje vstupenek neoznámila v podstatě nic, a velmi neuspokojivý první singl, který by byl určitě slušným béčkem... ale od kapely, která vydávala písně jako 'Wrong', 'Precious', 'I Feel You' a další 'Stripped', byla píseň pro mnohé opravdovým zklamáním. Kupodivu to zachránil Anton Corbijn se svým asi nejzajímavějším videoklipem pro DM za poslední roky (desetiletí?).

'My Cosmos Is Mine' je perfektní otvírák, málokdy se jim povede pokazit úvod alba, buďme upřímní. A konečně je Dave Gahan zase Dave Gahan. Hlas je čistý, sladký, hluboký, aniž by si hrál na takzvaného croonera. Produkce je široká, hlasové efekty v pozadí, zajímavé změny akordů, když Gore spustí "No More, No More...". Zní mi to trochu jako produkce "Hourglass", což je dobře. 'Wagging Tongue', spolupodepsaná skladba Gahan / Gore, využívá vlivu KRAFTWERK jako málokdy, až na 'World In My Eyes', s čistě düsseldorfským arpeggiátorem, který vede skladbu, a synťákovou melodií přicházející po 2. refrénu. Je to groovy skladba ve středním tempu, jak jsme zvyklí, ale opět skvělý vokál, skvělý zvuk.

Už byla řeč o 'Ghosts Again'... ta otevírá sekvenci Gore / Butler. Opravdu škoda, protože produkce je docela zajímavá. Podle mě je to opravdu až záležitost skladatelství. A asi nejslabší ze spolupráce s Richardem Butlerem. Místo toho, aby do toho vnesl svůj vlastní nádech, jako by se snažil udělat písničku DM. Abych byl upřímný, jen extrapoluju, protože nikdo (zatím) neví, jakým způsobem spolupracovali při psaní písní. Rád bych ale slyšel demo s Butlerovým hlasem. Nejpřekvapivější je asi 'Don't Say You Love Me', kde je Richard Butler podepsaný všude - melodií a hlavně střídáním akordů a progresí. Asi nejlepší příklad toho, jak otevření se spolupráci s externisty může přinést svěžest a nové přístupy. Takové smyčcové orchestrace jsou v diskografii DM poměrně vzácné... a funguje to! Mnohé napadlo něco jako "James Bond Theme" ... a ano, mohlo by být.

'My Favorite Stranger' mi okamžitě připomíná něco ve stylu 'A Pain That I'm Used To'. Vokální efekty a produkce jsou opět skvělé. Dokonce i kytary jsou zpracovány zajímavým způsobem... žádné líné garážové akordy nebo špinavý zvuk už se nekonají. Měla by to být skvělá koncertní chvilka (dokud ji Eigner/Gordeno nezprzní). Jediné, co mě mrzí, je ten beat. Zasloužilo by si to nějaké velké, mohutné snare & kicky po bridge. Skladba si žádá, aby v určité fázi explodovala... ale nikdy se tak nestane. Je zvláštní, že na albu je pouze JEDNA Martinova skladba. Něco takového se nestalo od "Construction Time Again". Co říct o 'Soul With Me' (složené pouze Martinem)? Je to Martinova píseň. Není špatná. Jsou tam dobré momenty jako refrény, syntezátorové můstky. Bohužel sloky jsou trochu slabší a je z nich cítit "už jsem to slyšel 101krát". Kdyby skladba na albu nebyla, opravdu by to nevadilo.

"Caroline's Monkey", poslední společná skladba Butlera a Gorea, připomíná způsobem zpěvu Davea skladbu "Dream On". Ale tady srovnání končí. Píseň je čistě electro a další pocta KRAFTWERK se zvuky snare a blipů převzatými zjevně z düsseldorfské banky zvuků. A samozřejmě způsob, jakým se zpívá "Sometimes", nás posílá rovnou do "Clean". 'Before We Drown' je Gahanovo / Gordenovo / Eignerovo číslo. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak dobří dokáží Gordeno a Eigner být, co se týče skládání písní a studiové práce (podívejte se na Eignerovu sólovou kariéru, budete velmi příjemně překvapeni), v porovnání s jejich příšernými živými vystoupeními. Práce s vokály (hlavní, zadní, efekty) je úžasná. Je to skutečný vesmírný výlet blízký číslům jako 'Nothing's Impossible' nebo 'Darkest Star'. A přesto KRAFTWERK opět zasáhnou s 'People Are Good'. Je ironie textu ("Keep Fooling Myself that everyone cares and they're all full of love") odpovědí šedesátiletého Martina, který mluví k dvacetileté verzi sebe sama a žádá, aby pochopila, proč 'People Are People'?

'Always You' je dalším skvělým momentem. Opět je tak příjemné slyšet Davea být Davem. Tak přirozený, tak... sám sebou. Jen je trochu frustrující, že se píseň nedostala dál. Never Let Me Go je ve stejném duchu jako My Favorite Stranger. Se skvělou vokální stěnou zvuku v refrénu. A jako jedna z mála s kytarami vepředu... ale dobře ošetřenými a zpracovanými, což dává industriální zvuk, na který si kapela dlouho, předlouho nesáhla. Ale jako obvykle, slabinou jsou opravdu až beaty. Proč už tam proboha není nějaký pořádný snare sound? Ve skladbě 'Speak To Me' spolupracují s Gahanem a Eignerem Marata Salogni (skutečná hvězda alba, protože její práce vše opravdu posunula na jinou úroveň) a James Ford... A je to ideální skladba uzavírající smyčku po otvíráku alba 'My Cosmos Is Mine'. Gahan zpívá srdcem... Při "I Need To Know You're Here With Me" si můžeme jen vzpomenout na našeho drahého Fletchera. Ale frustrace z beatů je tu také. Zasloužila by si závěrečnou skladbu a la "Clean" nebo "In Your Room".

Závěr: Je to TAK příjemný pocit užít si album od DEPECHE MODE. Pocit, který jsem já (a zřejmě i spousta fanoušků) už dlouho nezažil, až příliš dlouho. Dobře, tu a tam se našlo pár věcí, u kterých jsem měl pocit, že mohly být lepší nebo jiné. Ale jedna věc... četl jsem spoustu komentářů, které srovnávaly s "Some Great Reward", "Black Celebration" nebo dokonce "Construction Time Again". Podržte mi na chvíli pivo... Tohle album nemá s touto érou NIC společného. Je to spíš dokonalá fúze éry 2007-2017... ale tentokrát dobře udělaná. Je to výsledek zvuku vyvinutého od 'Playing The Angel'. Tu a tam můžete jasně slyšet jisté podobnosti s 'Playing The Angel', 'Sounds Of The Universe', 'Delta Machine' a 'Spirit'. Jeden rozdíl tu však přece jen je: Tentokrát je tu písničkářství, produkce je masivní, není tu žádný artefakt (žádný Dave Elvis Gahan, žádný Martin Diva / Tremelo Gore) a hlavně je to ALBUM. Opravdové.

Kapela vypráví příběh, díky němuž je dílo kompletní. Nelze izolovat jedinou píseň od zbytku. 'Cosmos Is Mine' nefunguje, pokud ji nedoplníte například 'Speak To Me'. To je asi jediný srovnávací bod s minulostí, protože jen jednou, s 'Black Celebration', kapela vyprodukovala to nejbližší, co se dá k "koncepčnímu albu" dostat. Kdyby to mělo být poslední album DEPECHE MODE, klidně bych s tím dokázal žít. Jo... Mimochodem... Absolutně NE děkuji kdejakému promotérovi, kapele, Sony nebo já nevím komu za absolutní jezero ohleduplnosti vůči indie alternativním médiím typu Side-Line, Reflections of Darkness a mnoha dalším. Byly doby, kdy se na naši podporu více než rádi spoléhali. Nikdo neměl album k dispozici, aby ho mohl zrecenzovat, zatímco mainstreamová média, včetně těch, která kapelu kritizovala celá léta, si mohla dovolit ten luxus, že ho měla k dispozici už několik týdnů. Jediným důvodem, proč můžeme recenzi zveřejnit, je neuvěřitelná oddanost fanoušků, kteří nám album poslali... díky Amazonu, který omylem před pár dny poslal vinyl.

Tracklist

01. My Cosmos Is Mine

02. Wagging Tongue

03. Ghosts Again

04. Don't Say You Love Me

05. My Favourite Stranger

06. Soul With Me

07. Caroline's Monkey

08. Before We Drown

09. Lidé jsou dobří

10. Always You

11. Never Let Me Go

12. Speak To Me

Sestava

Dave Gahan

Martin Gore

Hodnocení

Hudba: 8

Zvuk: 9

Celkem: 8,5 / 10