Depeche Mode Cz
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace




Sgt. Gahan´s Lonely Hearts Club Band

Ilustrativní: Sgt. Gahan´s Lonely Hearts Club Band

DEPECHE MODE Prošli za poslední léta očistcem. Zažili několik z těch věcí, které můžou být pto kapelu osudné: silná ponorková nemoc, zpěvák na heroinu, odchod dlouholetého člena. Co se jim naštěstí nepřihodilo, byla ztráta zájmu posluchačů o ně nebo výrazný sestup kvality jejich hudby. To, a samozřejmě pocit, že má smysl to všechno dělat dál, způsobilo, že kapela je tu pořád. Právě vydává sbírku singlů, vyšlo album se sbírkou coververzí jejich skladeb, je tu i koncertní šňůra. 15. září bude jejím dalším uzlíkem pražská Sportovní hala. Co nám asi Depeche Mode ukážou?

 

Out Of Time

Kapela Depeche Mode je zvláštním úkazem v mnoha směrech. Její vliv - tedy úloha její odliš­nosti v hudebních dějinách - je extrémní. Přitom jí můžeme vytýkat spoustu malých i velkých věcí, které nelze nevidět. Tedy pokud nejsme zaslepeni nemocí depechia modis, která je celosvětově roz­šířená a jen těžko léčitelná. Způsobuje, že se pa­cientovi skupina Depeche Mode zdá nejlepší, nej­důležitější a především nedotknutelná: chorý jedi­nec zuřivě potírá veškeré aktivity, jež podle něj vy­víjejí nepřátelští jedinci, kteří v Depeche Mode ne­vidí nejzářivější bod vesmíru. Donkichotský boj s touto chorobou ale není smyslem našeho článku. Ten je určen lidem, kteří vědí, jak; důležitá tahle skupina je, ale nemyslí si, že kromě ní nestojí za to poslouchat jiné.

Historie Depeche Mode se počala psát v roce 1980, kdy Vince Clarke, Martin Gore a Andy Fletcher založili v Basildonu v Essexu (z tohoto hrabství pocházejí i Underworld a Prodigy) skupi­nu Composition Of Sound. David Gahan se přidal později a také vymyslel název, který zná celý svět. V květnu mají první koncert a v roce 1981 vydáva­jí singly - a hned s úspěchem: Dreaming Of Me se prosadil až později jako součást alba, ale New Life a Just Caďt Get Enough už jsou v Top 20 britské hitparády. Na to, že kapela hrála pár měsíců a vy­značovala se docela originálním zvukem, to je vel­ký úspěch. Skupina se bez dlouhých průtahů dala do nahrávání velké desky a ve studiu Blackwing (kde o mnoho let později mimochodem natočila své Free-D Ěcstasy Of St. Theresa) stvořila album Speak& Spell, které se prosadilo i v Americe.

Raní Depeche Mode nám mohou připadat le­grační svým soundem, ale v tehdejší době byli do­cela prllipničtí: jejich zvuk byl syrovější, než se v osmdesátých letech nosilo, jakkoli hráli hitové písničky s celkem klasickou strukturou. Zpočátku je psal hlavně Vince Clarke, ale po jeho odchodu se nic moc nezměnilo, ačkoli kapela si už už mys­lela, že to zabalí. Písničky ale začal vymýšlet Martin Gore a ukázalo se, že to půjde také. Jak vidno, kapela si podobnou, vlastně ještě horší si­tuaci jako před několika lety, kdy odešel Alan Wilder, prožila už tehdy, v samých začátcích -a nezničilo ji to. Když jsme u současnosti -Depeche Mode nyní nemohou nevidět, že jakkoli Wilderův projekt Recoil není zvukově nezajímavý, nikdy nebude mít takový dosah jako cokoli, co dě­lají Depeche Mode. Odchod Clarka byl ale trochu něco jiného, protože ten se po opuštění DM oprav­du slavným stal, což jeho ex-kolegům, kteří nesršeli nějakým zvláštním sebevědomím, možná na náladě nepřidalo...

V roce 1982 vydala kapela album A Broken Frame. Na první desce bylo díky Clarkovu talentu víc hitů (pod pojmy Dreaming Of Me či Just Can't Get Enough si dodnes většina hudebních příznivců představí nějaké konkrétní písničky, za­tímco o skladbách z A Broken Frame se to s jis­totou říci nedá), ale deska není špatná. Zvukově je sice jasnou součástí popu, ale ne toho, který je pouhým odvarem: Depeche Mode znějí jako málo­kdo jiný, nejsou jen spotřební záležitost. Goreovy texty obsahují zajímavé vhledy do emocionálních stavů, ale něco s nimi není úplně v pořádku. Myslím, že jednou z hlavních vad Depeche Mode je nezvládnutý patos a přílišná vážnost vůči sobě samým. No řekněte, spojili byste si někdy slova Depeche Mode a humor? Asi těžko. Nejde o to, že by museli hýřit vtipvMpe o určitý nadhled, a ten z jejich skladeb není cítit. Byli by ještě lepší kape­lou, kdyby byli uvolněnější a také jim nechyběla sebereflexe, respektive schopnost dát tu sebere­flexi pocítit lidem, kteří kapelu poslouchají, čehož jsme se zatím jaksi nedočkali.

Daleko silnější jsou Depeche Mode v tom, kvůli čemu jsou tak důležití pro celosvětovou hudební scénu: mají schopnost napsat hit, který bude znát skoro každý, přičemž ta která skladba není hloupá a neoriginální. I proto se zdá, že na další velké desce Construction Time Again byli lepší než na A Broken Frame. Na Construction... totiž znovu zasršeli talentem napsat písničky, které budou mi­lovat 'nezávisláci´ ale stejně i návštěvníci všech diskoték - a nepůjde o blbé disko. Everything Counts zní skvěle ještě dnes. Ale intenzivní je na téhle desce i ta odvrácená tvář Depeche Mode -míním hlavně skladbu Pipeline s otřesným levičáckým textem o práci, kterou - hurá! - máme a stavíme pro chudé. Patetická až směšná skladbička -člověk by si řekl, že takové věci nemají DM zapo­třebí, ale asi ano, protože je dělají s většími či menšími pauzami pořád.

 

 

 

Kapela pro osamělá srdce

Nechci ovšem tvrdit, že DM si mají hrát na intelek­tuály. Jejich špetka snílkovství, hrstka nality a ko­pec romantiky mají svůj půvab. Kapely, které vyjadřují své pocity pravými jmiény a možná tak činí trochu okázale, jsou potřeba. U DM jsou emoce méně zakleté než u obdobných kapel, což ústí mi­mo jiné právě v jejich celosvětovou oblibu. Když připočteme hlavně v 80. letech důsledně pěs­tovanou image, máme tu důvody pro kult, který se kolem Depeche Mode vytvořil. Slovo 'kultovní1 se používá až moc často u hudby, případně filmů vše­ho druhu. Málokterá parta se ale může chlubit ta­kovýmhle maxikultem, který vydrží všechny poryvy módy a nezeslábne s první vráskou zpěváka. Depeche Mode jej mají, i když za cenu toho, že mnoho jejich příznivců se uzavírá před jinými hudebními světy a jsou trochu agresivní, když do je­jich vize něco nezapadne, protože mají jen tu svou milovanou kapelu za jedinou.

Vraťme se od teorie k praxi. Na turné k desce A Broken Frame se k DM poprvé přidal Alan Wilder a v období Construction Time Again už byl nor­málním členem. V roce 1984 kapela skórovala dal­šími povedenými hitovkami People Are People a Master & Servant, trochu méně bylo úspěšné SP Blasphemous Rumours. Polovina 80. let byla syntezátorovému popu hodně nakloněna a Depeche Mode tu byli jako na zavolanou s tím, co se k dané době hodilo - aniž by ale byli té době nějak extrém­ně poplatní. Sound jejich dalšího alba Some Great Reward obsahoval nadto hodně prvků, které jinak (a především později!) využívaly spíš kapely z ranku electronic body music, ale DM uměli ty novátorské zvuky použít jako součást strhující písničky, která má hlavu a patu. Jestli má i nějaký obsah, který by stál za řeč, je jako obvykle otázka do pranice. Některé kousky ze Some Great Reward jsou v pohodě tím, že jsou jejich texty relativně obyčejné a přitom ne úplně na nic: It Doesn´t Matter je popová básnička o zmatku, který si autor vytvořil v citové oblasti a do­kázal o něm říci něco, s čím se ztotožní tisíce lidí. Ale pak zde je několik příšerně patetických věcí. Taková Blasphemous Rumours, to je přece případ dryáčnického citového vydírání! Šestnáctiletá dívka se po­kouší o sebevraždu. Neúspěšně. Díky Bohu... V osmnácti se tedy dá na víru, pohoda, ale srazí ji auto a ona umře - „a ještě jednou skanula z oka její matky slza." Hrůza! Ulepkané jak mucholapka. Příběh popsaný bez invence, s jazykovým citem za­čínajícího přispěvatele bulvárních novin.

 

Záměrně přirovnávám Goreovy texty k prozaic­kým útvarům a nemíním jen texty na tomhle albu -protože je docela zajímavé sledovat, co mají vzá­jemně společného. Jednou z věcí je právě - kupo­divu - málo poetické vyjadřování. Když si ty texty Čtete, je to jako číst nějaký dopis nebo vyznání či deník, ale ne veršovaný útvar. Jasně že se občas něco rýmuje (lust - dust - trust), ale vyjadřování Martina Gorea je speciálně na počátcích kariéry Depeche Mod|lbksi nebásnivé. Ne že by to bylo něco nesprávného, jen se snažím vypátrat, co všechno je základem toho mezinárodně srozumi­telného jazyka, kterým hudba Depeche Mode je.

V pětaosmdesátém vycházejí singly Shake The Disease a Iťs Called A Heart, a jelikož pilní hoši vydávají stále novou a novou muziku, i tento rok se objevuje velká deska, i když ne klasické album, nýbrž sbírka jménem The Singles 1981-85. Jak se dá tušit, má velký úspěch. V Americe je její ná­zev Catching Up With Depeche Mode.

Kapela ani v roce 1986 nenechá položku 'desky, které letos vydali Depeche Mode' prázdnou. Po singlech Stripped, a Question Of Lust a A Question Of Time je tu superúspěšné album Black Celebration. Část desky se nahrávala v Berlíně, a právě možná právě v této době také byly položeny zá­klady vřelého vztahu Němců k Depeche Mode. Ten trvá dodnes, DM mají v Německu oblibu jako má­lokterá kapela, už kvůli zvyku části tamější mláde­že oblékat se do černého, nosit podivné účesy, tvá­řit se drsně a poslouchat smutné kapely.

V té době také dochází k začátku jedné spolu­ práce, která byla a je pro Depeche Mode hodně důležitá. Anton Corbijn, tehdy především fotograf hudebního týdeníku NME, s nimi začíná pracovat na klipech - a od těch dob také máme Depeche Mode spojené s krásnými, většinou černobílými fo­tografiemi a elegantními vizuálními prvky, které Corbijn citlivě vytváří, což je za prvé oproti obalům prvních dvou desek velmi příjemná změna a za druhé i skvělý případ opravdu fungující spolupráce hudebního spolku s někým, kdo celou věc doplní svým uměním. Spojnice Corbijn - Depeche Mode je příkladná pro celý svět.

Sláva Depeche Mode pokračuje: neúnavně nahrávající a koncertující skupina vydává následu­jící rok singly Strangelove, Never Let Me Down a album Music For The Masses, jednu ze svých nejlepších desek.. Dokázala na ni nejen umístit pár hitů, ale i vytvořit dílo, které dává smysl jako celek, což bylo možná méně očekávatelné.

 

Paprsky inženýra Gahana

V roce 1988 to všechno pokračuje neméně zběsi­lou rychlostí. Depeche Mode, stále známější, mu­sejí hrát nekonečné koncertnlí šňůry pro ohromná množství lidí. V Pasadeně, kde se nahrává live al­bum, na ně třeba přijde 75 000 návštěvníků. Vycházejí singly Behind The Wheel/Route 66 (k první ze skladeb mimochodem existuje vynikají­cí videoklip - jeho zhlédnutí ve správném mentálním rozpoložení může u děvčat vést k celoživotní touze pořídit si skútr Vespa a vozit na něm chlap­ce), Little 15 a Strangelove Remix.

Ale jsou tu i ne zrovna pozitivní věci: charismatický, na pódiu energický, ale mimo něj asi stresem a drogami už hodně zničený David Gahan se ocitl uprostřed trosek manželství s někdejší vedoucí depešáckého fanklubu. Našel si jinou slečnu, opět z podobného okruhu (vedoucí propagace na zmí­něném turné). Rozvod s první ženou se ale konal až v roce 1991, a tak jen zúčastnění vědí, jaké by­ly ty dva roky, kdy Gahan šílel po nové lásce, ale chtěl se stýkat se synem z prvního manželství, cpal se drogami a do toho cestoval po celém světě.

Ani přes tyto problémy ale kapela neztrácí energii.

V roce 198.9 vydává další hitové singly {Everything Counts v živé verzi a Personal Jesus) a hlavně zas jednu desku, která stojí za poslech celá. Nejde o řa­dové album, ale o živou nahrávku ze zmíněné Pasadeny, která obsahuje v zásadě všechno dobré, co kapela do roku 1988, kdy se show nahrávala, udělala. 101 dává tušit i atmosféru, která na koncer­ tě panovala. Kromě toho Martin Gore vydal minial bum coververzí jménem Counterfeit. 'Stojednička' se objevuje také jako film.

 

Depechemodus vivendi

Kapela Depeche Mode je někdy považována za klasickou záležitost 80. let. Ano, tenkrát byli na vrcholu co se týče masové obliby, ale jak uvidíme, 90. léta neznamenala úpadek, i když se pár věcí změnilo. Nejvíc asi stav samotných muzikantů. Časopis Esquire edávno uveřejnil článek, který byl celý věnovaný drogovému peklu, jímž prošel David Gahan. První heroin okusil sice už v roce 1979, ale až 90. léta byla opravdu šílená. Článek zaostřuje na to, co ve větší či menší míře zmínilo hodně nejen hudebních médií. Dozvídáme se, jak s Teresou, svou druhou ženou, brali heroin, jak svými neustálými problémy ničil kapelu, kolikrát se snažil odvykat si (seznam rehabilitačních klinik, na kterých pobýval, se čte jako nějaký exotický itine­rář; jistě mu tam nebylo do zpěvu - jak se žije v Mariana Del Rey, odkud Kurt Cobain utekl spá­chat sebevraždu, si asi dokážou představit jenom ti, kdo to zažili). Kromě jiných věcí, kterými spolu­hráče nepotěšil, tu byly i podivné hudební tenden­ce: Gahan žil v zásadě klasickým rockovým život­ním stylem (Harleye, dlouhé vlasy a samozřejmě i ty drogy) a přišel s tím, že by kapela - proslavená a skvělá svým syntezátorovým zvukem a průkop­nickou rolí v celosvětové vlně používání samplů -mohla změnit zvuk právě směrem k tradičnímu rocku. Naštěstí k takovým ústupkům nedošlo...

Přes množství excesů si ale DM docela udrželi Přes množství excesů si ale DM docela udrželi lesk i v devadesátých letech. Hned jejich počátek znamenal vydání několika velice vydařených, až je­dinečných desek - malých (singly Enjoy The Silence, Policy Of Truth a World In My Eyes byly slavné a milované a přitom nešlo o jednoduché a líbivé klišovité skladby, kterých je v hitparádách vždycky převaha) i velkých (alba Violator se prodalo přes šest milionů kusů a přitom se jimi skupina nepodbízela - prostě 'jen' pokračovala v tom, o co jí šlo). Deska Songs Of Faith And Devotion také není hloupá, i když trpí některými mouchami, o kte­rých jsme se už zmínili, tedy hlavně přebytkem sen­timentu. Je ovšem evidentní, že nejde o sentiment klišovitý, ale že to kapela tak opravdu myslí. Singly / Feel You, Walking In My Shoes, Condemnation a In Your Room z tohoto alba si také vedou slušně a ani jeden nemůžeme označit za vyloženě špatný. Aktuální turné zplodí i živou verzi výše uvedeného alba, která vyjde podnázvem Songs Of Faith And Devotion Live.

Další deska přichází až po mnoha dalších vel­kých koncertech a také po období skutečné vnitrokapelové krize, která vyvrcholila odchodem Alana Wildera a zahrnovala i pokus(y) Davida Gahana o sebevraždu. On sám to označuje za demonstrativní pokus(y), ale jistě nešlo o žádnou selanku ani pro něj, ani pro jeho okolí. Kromě toho se rozvedl s druhou manželkou a své dítě často nemohl vidět, protože býval úplně sjetý a prý by to psychicky ne­zvládl - ostatně právníci jeho první manželky by ho asi tak jako tak nenechali s Jackem samotného.

Deska Ultra z loňského roku nepatří k nejlépe přijímaným, i když singly Barrel OfA Gun a Iť s No Good mají lidi docela rádi a špatné nejsou. Kapela ale ani nevyjela na koncertní turné - věci z Ultra uslyšíme živě až letos. David Gahan v tomto obdo­bí slibuje, že už zůstane ´čistý´, a ačkoli to už jistě řekl tisíckrát, nezbývá než se pokusit uvěřit, že to myslí vážně a že Depeche Mode dokážou fungovat dál a udělat ještě několik dobrých desek. To může potvrdit mj. nové dvojalbum se singly, navazujícími tam, kde předchozí obdobná kompilace skončila -potenciál téhleSupiny je velký. Na zatím poslední SP Only When I Lose Myself nejsou názory jedno­značně pozitivní, ale na celku to nic nemění.

 

Covered In Black

Jak zajímavé jsou skladby Depeche Mode mimo ji­né vidíme na množství coververzí, kterých se jejich písničky dočkaly. Kromě lehce obskurních projektů (drsoni Moonspell na album Second Skin dali pře­dělanou Sacred a udělali z ní nějakou gotickou šílenost, na kompilaci A Black Mark Tribute II, kde se s coververzemi všelijakých věcí sešli jiní temní metalisté, najdeme předělanou Black Celebration, již si vzali na paškál World Of Silence a stvořili z ní nedobrý pompézní hymnus) tu je čerstvá deska For The Masses (vydaná neznámou firmou 1500 Records, ovšem distribuovaná velkými korporace-mi všude možně), kde skladby DM zpracovali tro­chu známější a také zajímavější lidé. Smashing Pumpkins se vypnuli ke skvělému výkonu ve verzi Never Let Me Down Again (je z roku 1993, ale ne že by bylo nějak slyšet jakoukoli zastaralost), The Cure zalezli do studia, kde vzniklo jejich Disintegration, a sice moc nezměnili, ale přece mile udělali World In My Eyes. Elektronickým divočákům Meat Beat Manifeste se docela povedla Everything Counts. Podceňovaní Američané Rabbit In The Moon udělali z Waiting For The Night skvělý drum'n'bass. Apollo 440 se svou verzí / Feel You sice nezáří jako slunce, ale ten ústřední kyta­rový riff, který se na posluchače valí, zní dobře. Locust na sebe upozornili verzí Master And Ser­vant, která je zajímavá nejen ženským vokálem... A pro milovníkyy opravdových perverzit tu je píseň Stripped, které dodali Rammstein svým německým přízvukem dimenzi naprosté podivnosti - právě tenhle track se prý nejvíc líbí Martinu Goreovi. Celá deska sice není od začátku do konce skvost, ale přibližně třetina skladeb je opravdu lahůdková.

Shake The Disease

Depeche Mode mají po turné, na kterém jsou ny­ní, začít pracovat na další desce. Martin Gore na letošní letní tiskovce řekl, že po Vánocích, kdy šňů­ra skončí se bude moci na nějaké skládání nové­ho materiálu podívat, ačkoli nevidí datum vydání nového alba ještě na toto tisíciletí.

Výbavička

Aparatura Depeche Mode dle očekávání zahrnuje spoustu nejaktuálnějších technologických hraček. Zde je seznam jejich nástrojů z doby nahrávání Ultra, který poskytl producent Tim Simenon odbor­nému hudebnickému časopisu Future Music.

Synthesizers:

ARP 2600 (4x), Clavia Nord Lead, Korg Prophecy, Korg Trinity, MIDI Moog (2x), Oberheim 4-Vifge^ QHerheim Matrix 12, Oberheim OB-8, PPG Wave 2.3, Roland JD-800 (2x), Roland Juno-106, Roland Juno-106, Roland Jupiter-8, Roland System-100M (x2), Éfand System-700, SCI Pro-One, Waldorf Wave Modules: E-Mu Morpheus, E-Mu Próteus 2XR, E-Mu Vintage Keys, Korg M1R, Korg Wavestation AD, Oberheim MAtrix 1000, Roland JV-1080, Yamaha TX-802

Sampling: Akai CD 3000, Akai S 1000 (2x), Akai S 1100, Akai S 3200 XL, Fujitsu 230 MO Drives, Kurzweil K 2000 R, Olympus 230 MO Drives

Effects: Boss Pedals (various), Eventide H 3000 SE, Lexicon PCM-70, Mutator Filter, Mutron Phaser, Mutron Wah Pedál, MXR Phaser, Roger Meyer Distortion, Roland Dimension D, Sony HRMP-5, Zoom9010

Sequencing: ARP 1615, Atari 1040 running C-|ab Notator (x2), Atari 1040 running Cubase

Hard Disk System: Apple Quadra 650 running Emagic Logic Audio, Digidesign 882 Interface, Digidesign SSD, Micropolis Hard Drive, Opcode Studio 4, Ricoh CD Writer

Ostatní: Emerson UPS, Gretsch Anniversary Dobro, Resonator Guitar, Groove Electronics MIDI 4 CV, Les Paul Copy, Leslie Cabinet, Mackie 1604 (4x), Mackie 3204, Roland MPU 401 MIDI/CV (3x), Vox AC30


 

Co řekli

David Gahan o drogách: Je to strach přiznat si, že už nemáš kontrolu nad tím, co sám se sebou pro­vádíš, a že to (heroin) stejně už nefunguje... ale stejné pořád hledáš ten rauš, který jsi zažil poprvé." O samotě: „Myslel jsem si, že ten a ten kluk se se mnou chce kamarádit jen proto, že jsem v Depeche Mode. Používal jsem to jako výmluvu, a když jsem začal užívat heroin, nějakou dobu jsem vůbec nikoho nepotřeboval." O sebevražedných pokusech: „Myslím, že jsem se o sebevraždu pokoušel několikrát, různými způso­by. Ale podle mě to bylo spíš volání o pomoc, pro­tože jsem se vždycky ujistil, že je kolem dost lidí, takže se vždycky najde někdo, kdo mě sebere ze země... A bylo skvěly, že vždycky kolem byli lidi, co chtěli udržet Davida naživu... I když jsem si říkával, že to dělají jen proto, abych nazpíval další desku." O talentu jako daru od Boha: „Martin Gore mi jed­nou řekl - nevím, jestli si to jestě pamatuje, možná byl opilej - že ty svý písničky jakoby dostává... do-stává něco od Boha a myslí, že to ztrácí kvůli to­mu, že pije. A taky že si myslí, že svou práci musí prohánět skrze mě, že jsem jeho hlas." O prožívání skladeb: „Jeden čas jsem si myslel, že musím být ve stavu naprosté bolesti, abych doká­zal zpívat skladby jako je třeba Condemnation. Že musím vzít všechno, co mám v těle, a dostat to ven. Byla to záležitost mé hlavy - dělal jsem to hla­vou a ne srdcem. Opravdu bych chtěl, abych to dokázal dělat srdcem, nechat to plout a umět se cítit dobře ve vlastní kůži, a nějakou dobu potrvá, než se mi to podaří."

(všechny výše uvedené citace jsou z rozhovoru pro MTV z roku 1997)

David Gahan o konkurenci: „Dřív rádia hrála naše skladby mezi Eagles a Journey, teď musíme sou­těžit s Prodigy a Chemical Brothers." (ze Saturn Aktuell z roku 1997) Martin Gore o textech: „Jsou jen částečně o Davidově pekle. Píšu je ze své perspektivy... já mám taky se životem problémy." (z Guardianu z roku 1997) Andy Fletcher o úvahách o změně na postu zpě­váka: „Kdyby se David nebyl vyléčil, použili by­chom Martinův hlas. Ale i když Martinův hlas je nádherný, není tak dobrý jako Davidův." (zBig Issuez roku 1997) David Gahan o nástrojovém obsazení na součas­ných koncertech: "Plánujeme na pódiu použít dal­ší hudebníky.,,

Martin Lee Gore o programu nového turné: „Seznam písní se bude skládat ze šestnácti jasných skla­deb, které prostě musíme zahrát, a několika no­vých." (z tiskové konference letos v dubnu)

Zdroj: Rock&Pop 09/98

 

7. duben 2008 o 18:46 • DeeBeeDM • Články

Diskuze

Uživatel: tony

tony      1   26. duben 2008 o 9:06

Chceš říct,že 15.září bude DM v Praze?


Uživatel: DeeBeeDM

DeeBeeDM      2   26. duben 2008 o 17:43

Bylo by to skvělý, ale tohle je článek z 98, takže pouze a bohužel historie, ale krásná.
Ale kdo ví, třeba v září příštího roku…...?!?!


Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.