Variety: David Gahan z Depeche Mode o tom, jak smrt Andrewa Fletchera ovlivnila nové album

Tento týden dva zbývající členové Depeche Mode, Dave Gahan a Martin Gore, oznámili, že na jaře vydají nové studiové album "Memento Mori" a příští rok vyrazí na řadu turné.

Toto oznámení bylo učiněno jen několik měsíců po květnovém úmrtí spoluzakládajícího člena Andyho "Fletche" Fletchera a dvojice uvedla, že album je zamyšlením nad pomíjivostí života. Turné bude také intimnější a bude se odehrávat v menších sálech, než v jakých skupina, která poprvé začala hrát na stadionech v 80. letech, tradičně vystupuje.

Den po tiskové konferenci se Gahan přiblížil z Berlína, aby Variety poskytl další informace o tom, co bylo součástí tvorby alba Memento Mori, které produkoval James Ford (produkoval i poslední album skupiny "Spirit" z roku 2017) Marta Salogni (Björk, Animal Collective).

Cítili jste vůči Fletch nějakou zodpovědnost, pokud jde o "Memento Mori"?

Než zemřel, nenazpíval jsem všechno, a rozhodně když jsme se s Martinem rozhodli pokračovat v práci a vrátili se do studia, rozhodně nám něco - velká část toho, co pro nás bylo normální - chybělo. A to je samozřejmě Fletch, obrovská osobnost, obrovská část toho, čím Depeche Mode do té doby byli. Když jsem zpíval, mnohokrát jsem reflektoval ztrátu přítele a společníka a co to znamená.

Celé album "Memento Mori" se do toho hodně opírá, do života a smrti a do toho, co to znamená a kam jdeme, jestli vůbec někam, a co se stane potom. Tenhle život je krásná, úžasná, podivuhodná věc, o které toho vlastně moc nevíme - a většinou náhle končí. Může být také opravdu krutý a trestající a pomíjivý. Všechny tyhle písničky vás tím provedou, životem, od začátku až do konce takovým způsobem, že na začátku, kde si řeknete své místo: "Tohle je můj život. Patří mi. Nemůžeš mi říkat, co mám dělat." A na konci alba už skoro říká: "Prosím, řekni mi, co mám dělat. Nevím, co tady dělám. Pomoc!"

I po pandemii se spousta z nás dostává do věku, kdy ztrácíme přátele. To tak trochu vyvolává pocit paniky.

I pro mě. Zdá se, že v posledních letech se stává často, že vám někdo zavolá: "Ten a ten zemřel." Nebo: "Aha, pamatuješ si na toho kluka, co jsme se potkali ve Skotsku? Ten umřel." Párkrát se mi to stalo - samozřejmě Fletchovi a na začátku letošního roku mému kamarádovi, hudebníkovi Marku Laneganovi. Včera jsem si pouštěl playlist, který mi Mark loni poslal a který obsahoval písničky Gene Clarka a nejrůznějších písničkářů, které chtěl, abych slyšel. Písničky, o kterých říkal: "V téhle písničce bys zněl skvěle." A tak jsem si je poslechl. To mi opravdu chybí - playlisty od Marka, písničky, o kterých si jako zpěvák i mě jako zpěvákovi myslel, že by se mi dobře zpívaly. Je pryč. Chybí mi on a to, co přinesl světu a své hudbě. I to je součást života. Smrt je velkou součástí života. Bojíme se jí a možná bychom se ji měli nějak naučit více přijímat.

Letos mi bylo šedesát. Martinovi bylo šedesát. V našich myslích se oba stále cítíme velmi podobní těm mladým dětem, které se stále snaží přijít na to, co bychom měli dělat. Ale zároveň jsme oba prožili spoustu života a máme to všechno také, přátele a rodinu, se kterými se člověk nevídá tak často, jak by chtěl. Všichni chceme víc. To je něco, co je v lidské povaze. Chceme od všeho víc. Pravdou je, že jsme si nakonec uvědomili, že toho tolik nepotřebujeme, a já vím, že je to luxusní pocit. Chápu, že na světě je spousta lidí, kteří toho vůbec nemají tolik, kteří žijí strašně těžký život.

Hudba je to, co mi pomáhá. Úplně se mi změní nálada, protože poslouchám něco, co ke mně promlouvá. Vždycky jsme se snažili vyjádřit to, jak se v danou chvíli cítíme, co se týká života, který žijeme.

Existuje obrovský strach ze smrti, což je naprosto normální, ale mám pocit, že si lidé myslí: "Když to budu ignorovat, tak se to nestane." To je podle mě obrovský problém.

Když ztratíte přátele a rodinu, samozřejmě to vyvolá vaši vlastní smrtelnost a začnete pochybovat o svém vlastním čase na této zemi a o tom, co s ním děláte. Název "Memento Mori" v překladu znamená "pamatuj, že musíš zemřít". Ale také, jak Martin řekl v několika rozhovorech, které jsme spolu dělali: "Připomíná vám to také, že musíte žít". Žijte svůj život co nejlépe, buďte laskaví k člověku na ulici, usmívejte se, zavolejte příteli a řekněte mu, že ho máte rádi - jednoduché věci, které považujeme za samozřejmost. Jako by to na určité úrovni znělo banálně, ale je to skutečné. Všichni jsme zaneprázdněni svými vlastními světy a zapomínáme na to.

Proč jste k nahrávání alba Depeche Mode poprvé využili Martinovo domácí studio v Santa Barbaře?

Jamesi Fordovi, který tuto desku produkoval, se to obzvlášť líbilo. Vlastně proto jsme nakonec celou desku nahráli v Martinově studiu v Santa Barbaře. Částečně jsme ji chtěli natočit i v New Yorku, ale nakonec jsme zůstali jen tam, protože pro mě bylo jednodušší nasednout na letadlo a odletět z New Yorku a být prostě u Martina doma než všechno přesouvat do New Yorku. Vyšlo to opravdu dobře - je to stejně dobré jako v jakémkoli jiném studiu, ve kterém jsem kdy byl. Je docela propracované a je v něm skoro každá hudební technologie a nástroj a nekonečné množství vintage kytar a kláves.

Jeho dům je nahoře na kopci a studio má hned pod ním a každý den tam chodí a hrnčí ve studiu - hlavně během COVIDu si myslím, že to místo pro něj bylo něco jako svatyně.

Máte něco podobného zařízené i v New Yorku?

V New Yorku mám malé studio, ale ne ve svém domě. Ale když mám nápad na písničku nebo tak něco. Snažím se, a to velmi hrubým způsobem, vypracovat akordy na kytaru, zahrát tu písničku do iPhonu, nazpívat melodii a nějaká slova, která jsem napsal, a pak mám hrubou demoverzi něčeho. Někdy to trochu víc propracuju, ale obecně na téhle desce je to to, co jsem Martinovi poslal. On mi posílal velmi propracovaná dema, která byla velmi dokončená a opravdu dobře udělaná, a já jsem posílal příšerné nahrávky, kde jsem začínal a končil uprostřed písničky. Ale Martin si jasně vybral, co je to za písničku, a pak podle mého nápadu sestavil nápad a poslal mi ho zpátky, a já jsem na něj pak zpíval trochu profesionálnějším způsobem a poslal jsem ho Martinovi zpátky. Chvíli jsme to tak dělali na začátku letošního roku, a pak jsme skončili ve studiu společně s tím, že jsem je nazpíval profesionálněji.

Byl v té době zapojen i Fletch?

Fletch bohužel nic neslyšel - nepřišel a nestrávil s námi žádný čas ve studiu. Chystal se - měli jsme asi deset písniček a pak se všechno zastavilo, protože Fletch zemřel. Museli jsme na chvíli přehodnotit, co děláme. Především, jestli budeme pokračovat dál? Rozhodli jsme se, že do toho chceme jít, pokračovali jsme v nahrávání a teď se deska míchá v Londýně. Takže jsme tady.

Minulý týden, těsně předtím, než jsme přijeli sem do Berlína na tuhle tiskovou konferenci, Marta [Salogni, koproducentka alba] vystavila několik hrubých mixů všeho, co dala za pár dní dohromady, abychom si to mohli poslechnout. Tak nějak jsme vymýšleli pořadí písní a oba jsme tam seděli a poslouchali. Na konci jsme se na sebe podívali a řekli si: "Tohle je hotové. Je to dobré. Marto, nemusíš na tom tolik pracovat." A tak jsme to udělali. Víme, že ať udělá cokoli, bude se nám to líbit, protože je fantastická. A James už s námi odvedl fantastickou práci při produkci.

Cítili jsme se stále opravdu svěží a živí a vzrušující, místy trochu nebezpeční a na jiných místech také velmi láskyplní a povznášející. To všechno tam je - je to pro nás další úroveň.

Lily Moayeri, Variety