Depeche Mode Cz
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace




Variety: Zpěvák Dave Gahan hovoří o svém prvním albu coververzí

Ilustrativní: Variety: Zpěvák Dave Gahan hovoří o svém prvním albu coververzí

Daveu Gahanovi není zpívání cizích písní cizí. I když po většinu jeho kariéry pocházely všechny tyto písně ze stejného zdroje.

Jako zpěvák a frontman zásadní synth-rockové skupiny Depeche Mode strávil Gahan první období své slávy jako interpret, který svým přímým, smyslným barytonem proměnil písně napsané kolegou Martinem Gorem v nesmrtelné goth-popové hymny a inspiroval tak různorodé kapely jako Nine Inch Nails, Deftones nebo Coldplay. Kromě několika jednorázových skladeb se však nikdy nepokusil o kompletní album coververzí, až nyní.

 

"Imposter", jehož vydání je naplánováno na zítřek, je Gahanovou třetí dlouhohrající spoluprací s kapelou Soulsavers, kterou vede multiinstrumentalista Rich Machin. Je to také poněkud paradoxně první projekt, který tato parta nahrála společně živě ve studiu, přičemž "The Light the Dead See" z roku 2012 a "Angels & Ghosts" z roku 2015 vznikly na dálku. Kolekce písní je působivě eklektická - sahá od starých standardů jako "Smile" a "Lilac Wine" přes rozpoznatelné skladby Neila Younga a Boba Dylana až po hlubší kousky od lidí jako PJ Harvey, Cat Power a zesnulého kytaristy Birthday Party Rowlanda S. Howarda - a daří se jí zasadit Gahanův hlas do nápadně odlišných souvislostí, než v jakých působil v dobách největší slávy Depeche Mode. Stejně jako na jeho předchozích deskách s kapelou Soulsavers je dominantním hudebním podbarvením kytara, klavír a doprovodné vokály v gospelovém stylu, přičemž Gahanův hlas dostává dostatek prostoru k rozletu.

 

Gahan říká, že byl původně osloven, aby před téměř dvaceti lety natočil album coververzí, ale odmítl to. "Neměl jsem na to důvěru," říká. Ale také: "Když jsem byl osloven, abych to udělal, bylo to jako: 'Vybereme pro tebe tyhle písničky a dáme dohromady tyhle skvělé muzikanty...' Ale já musím mít vztah s lidmi v místnosti, když dělám hudbu. I když mám v některých chvílích pocit, že vylézám z kůže, a někdy to tak je, je v tom něco, co je velmi důležité, když se snažíte najít sami sebe jako zpěváka."

 

Po několika měsících, kdy Gahan a Machin diskutovali o písních, dali dohromady desetičlennou kapelu, složenou převážně z muzikantů, s nimiž hráli na předchozích turné Soulsavers, a odjeli do studia Shangri-La Ricka Rubina v Malibu. Rozhodnutí nahrávat tam mělo smysl z praktických i duchovních důvodů. Z duchovního hlediska, protože zlatým standardem pro typ alba, které chtěl Gahan natočit, byly Rubinovy nahrávky "American Recordings" s Johnnym Cashem, během nichž Muž v černém nahrál zejména skladbu "Personal Jesus" od Depeche Mode. A praktické, protože "jsme potřebovali studio, které by bylo dostatečně velké pro nahrávání živé kapely a bylo velmi zběhlé v nahrávání živé hudby. Takže z pochopitelných důvodů přišlo na řadu Rickovo místo," říká Gahan.

"Shangri-La bylo k dispozici po většinu listopadu, takže jsme využili celý prostor. Všude jsme měli rozvedené zesilovací linky, všude byly malé zesilovače a kytary a Wurlitzery a Rhodes. Zpěváci po celém domě. A převzali jsme to na necelé čtyři týdny. Pro mě a Riche bylo velmi důležité, že jsme chtěli denně natočit jednu písničku."

 

Gahan samozřejmě nakonec v polovině devadesátých let začal pro Depeche Mode psát vlastní písně. Ale jeho zkušenosti čistého zpěváka z počátků kapely se ukázaly jako neocenitelné, když doma v New Yorku workshopoval písně pro "Imposter".

 

"Jakmile jsem [ty písně] zpíval několik měsíců, nastal určitý bod, kdy jsem přestal myslet na originály a uvědomil si, že prostě zpívám, že ta píseň je prostě ve mně," říká Gahan. "Upřímně řečeno, hodně podobným způsobem, jakým jsem léta přistupoval ke zpívání Martinových písní v kapele. Když mi Martin pošle písničku, musím se s ní dostat do bodu, kdy ji budu zpívat po svém, svým vlastním frázováním, svým vlastním načasováním a ve své vlastní tónině."

"Imposter" se může zdát jako drzý název pro album coververzí, ale pro Gahana má spíše osobní konotaci, protože říká, že proces reinterpretace někdy kanonického materiálu, dokud není jako jeho vlastní, se ukázal jako katarzní ve světle jeho vlastních záchvatů syndromu podvodníka.

"Vystupuji na pódiích před lidmi už mnoho let a mnohokrát se mi stalo, že mi to nebylo úplně příjemné a že jsem se cítil jako podvodník," říká. "A když jsem [ta vystoupení] zpětně viděl, zdálo se mi, že to všechno prokouknu. Takže jako zpěvák a interpret se vždycky snažím dostat do bodu, kdy už je mi jedno, co si myslíte, prostě jen zpívám písničku. Je to pocit, který je v každodenním životě pomíjivý, ale když jsem v písničce opravdu, je v ní intimita, kterou si nějak odhalím, a ke které se víckrát nedostanu. Myslím, že to platí pro mnoho interpretů. Vystupování bylo vždy velkou součástí mého života, ale často jsou chvíle, kdy o tom pochybuji. Jsem to opravdu já? Jsem to já? Je to to, co dělám? Nebo je to jen nějaký převlek? Ale písnička? Můžu žít v písni.

" Například Frank Sinatra a Elvis Presley vždycky zpívali písně jiných lidí, a já jsem to nikdy nezpochybňoval, protože v tu chvíli žiju s tím zpěvákem. A to je vždycky to kouzelné místo, kam se snažíte dostat. Pro některé lidi je to možná mnohem snazší než pro jiné. U Sinatry mi to přišlo bez námahy - objevil se na týden ve studiu s lahví Jacka Danielse a plným orchestrem, který tam na něj čekal, a prostě zpíval. Mám pocit, že u Elvise to bylo podobné. Ale jsou i jiní, jako Nick Cave nebo Johnny Cashe nebo Nina Simone, u kterých je něco, co v nich vyvolává pocit, že ta píseň je skutečně tam, kde žijí. A to bych slyšel i u Bowieho. S Bowiem jsem vyrůstal a byl mým životním průvodcem. A většinou zpíval o něčem nadpozemském, co neexistovalo, ale tam, kde byl on, jsem chtěl být i já."

 

12. listopad 2021 o 8:07 • Dangerous • Články

Diskuze

Diskuze neobsahuje žádny příspěvek.

Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.