Vezměte mě zpátky na Summerfest 1990: Depeche Mode v Marcus Ampitheater

V době, kdy nám odchod Andyho Fletchera vyrval řádný kus depešáckého srdce, se mnozí z nás vrací ve vzpomínkách ke krásným zážitkům s touto kapelou. Stejně tak americký novinář Vince Morales...

Každý rok, když se oznamuje line-up Summerfestu, se na něj dívám s očekáváním. Ani nevím, na co se těším, ale vím, že mi na Summerfestu záleží a že často dokáže přinést něco, co chci vidět.

Vlastně to není pravda. Vím přesně, co hledám: Depeche Mode, World Violation tour, Marcus Amphitheater, 30. června 1990. Což znamená, že hledám dokonalou show.

V mých představách dokonalá show zahrnuje kapelu, kterou už mám rád (check), hrající spoustu písní, které už znám (check), hrající některé aktuální písně, které se ve městě hrají naživo poprvé (check), na podporu jednoho z nejlepších alb, které kdy vydali (check), a jednoho z nejvlivnějších alb všech dob (check). Víte, něco takhle jednoduchého.

Takových koncertů je málo. Chce to téměř dokonalou souhru událostí a kapelu všech dob, která to dokáže. Málokdo něco takového v životě zažije. Pokud jste však byli 30. června 1990 v Marcus Amphitheater, mohli jste to zažít. Pokud ano, neskutečně vám závidím, protože to je možná nejlepší koncert na Summerfestu vůbec.

Ten večer Depeche Mode zahráli sedm písní z alba Violator a každá z nich se stala základem koncertů Depeche Mode a playlistů největších hitů. To je větší počet hitů než měl Buster Douglas v roce 1990. V té době byli Depeche Mode ve své domovské Anglii rozhodně větším pojmem než ve Spojených státech, ale toto album a turné vše změní. Směs těchto nových, brzy největších skladeb všech dob s již zavedenými hity z Music For The Masses a Black Celebration se ukázala být vítězným receptem tohoto večera i celého jejich turné World Violation.

Kapela dala všem přítomným hned na začátku najevo, o čem bude show, a začala skladbou "World In My Eyes" a následovala "Halo" - dvě písně z nového alba, z nichž ani jedna nebyla v té době vydána jako singl. Začátek písně "World In My Eyes" dával přesně najevo, co tento večer přijde:

Let me take you on a trip

Around the world and back

And you won’t have to move

You just sit still

Kromě toho, že jsme seděli v klidu, se výlet rozjel a Depeche Mode po těchto dvou písních z Violator následovali tři písně, které potěšily publikum: "Shake The Disease", "Everything Counts" a "Master And Servant". Při přípravě tohoto článku jsem si poslechl bootleg z tohoto koncertu a dav se už tehdy skvěle bavil. Nicméně až při následující písni "Waiting For The Night" si dav plně uvědomil, co kapela dělá, a vložil do toho vše. Jedna z nejpomalejších písní z alba se setkala s jásotem a potleskem. Při opětovném poslechu jsem byl šokován, jak hlasitě se dav rozproudil na to, co se zdálo být pomalou písní.

Poprvé nechala kapela dav vydechnout od záplavy bangerů až po více než 40 minutách koncertu, kdy zahrála "I Want You Now" z alba Music For The Masses z roku 1987. Následovala "World Full Of Nothing" z alba Black Celebration z roku 1986, rovněž akustická. Martin Gore hrál tyto písně pouze s akustickým doprovodem, takže "dýchat" je trochu chybné označení. Goreovo písničkářství je legendární, ale v diskografii Depeche Mode zpívá jen sporadicky. To, že zde převzal otěže a nechal písně mluvit samy za sebe tím, že se zbavil orchestrálního syntezátorového zvuku ve prospěch zjednodušené akustické prezentace, nebyl žádný oddech. Naopak, upozornil na skladatele kapely a ukázal, že tyto písně jsou víc než jen snůška samplů a navrstvených počítačových zvuků.

Kapela se vrátila ke svým charakteristickým písním s "Clean", další skladbou z alba Violator. Píseň posloužila jako pěkná předzvěst toho, co mělo přijít, když se Depeche Mode rozhodli, že už mají dost toho, aby předváděli docela dobrou živou show, a rozhodli se pro jízdu, která vynesla konec koncertu do jiné stratosféry. Od tohoto okamžiku se rozhodli nasadit kolekci hitů všech dob. Tím nechci nijak hanět skladbu "Clean" - je to skvělá píseň, ale cesta pěti písní, kterou Depeche Mode poté podnikli, byla možná jednou z nejlepších jízd v historii Summerfestu a celého Milwaukee. Zařadil bych ji hned vedle Giannisova šestého zápasu ve finále NBA, třinácti vítězství Brewers v řadě v roce 1987 a zavírání Wolski's každý večer během čtyřdenního víkendu.

Jízda, na kterou se vydali, začíná skladbou "Stripped", kterou autor písní Martin Gore považuje za jednu z nejlepších skladeb kapely a píseň ideální pro jejich živou show. Píseň je ryzí Depeche Mode: je chytlavá a zároveň temná, se špinavým zvukem, který umí dodat jen tato kapela. Dokonce i jako fanoušek skupiny občas slyším začátek této písně se zvuky auta a říkám si, co to sakra poslouchám, ale pomalý začátek vygraduje do něčeho mnohem většího, co vás naprosto vtáhne a dokonale připraví půdu pro to, co přijde. Platí to v samotné písni a platilo to zejména tento večer v Marcus Amphitheater.

Jako další přišla na řadu "Policy Of Truth", singl, který byl v té době venku teprve něco málo přes měsíc. Jistě, miláček davu, ale další píseň, která má smysl jen tehdy, když je od této kapely. Je to synth pop, jaký umí jen Depeche Mode, s jedním z nejpříjemnějších rytmů kapely. Goreův charakteristický temný text hovoří o potřebě lhát, aby si udržel zdání, což je klasická návnada Depeche Mode. Myslíte si, že posloucháte chytlavou popovou melodii? Ve skutečnosti je tahle o citové zradě. To se mi líbí. Nikdy se nezměníš, Depeche Mode.

Píseň jsem viděl popsanou jako bluesovou a jako poctu Motownu pro dnešní dobu, což jsou popisy, které si můžete přečíst pouze v hudebních recenzích. Obdivuji lidi, kteří si to dokážou spojit, ale mně tahle píseň prostě zní jako Depeche Mode... což znamená, že je skvělá a moc rád bych ji znovu slyšel naživo na Summerfestu.

Následovala skladba "Enjoy The Silence", která je podle mého názoru nejlepší písní Depeche Mode všech dob. Nejdu zrovna na hranu, protože je to jejich největší hit, ale stejně. Píseň obsahuje jeden z nejlepších textů, které kdy Martin Gore napsal, a který dokonale vypovídá o zážitku z poslechu Depeche Mode. Když Dave Gahan zpívá: "Slova jsou velmi zbytečná / mohou jen škodit," může klidně mluvit o písních Depeche Mode. Můžete se do textu zahloubat a myslet si, že tahle kapela je příliš temná nebo že Gore měl při jeho psaní deprese nebo jakýkoli jiný význam, který tomu chcete přikládat. Pokud v nich čtete příliš mnoho, uniká vám podstata. Jde o to, že hudba je fantastická a že je to jedna z nejlepších písní, které kdy vznikly.

V posledních letech se z ní stala jedna z písní, u kterých Gahanovi stačí podržet mikrofon davu a ten udělá práci za něj.

All I ever wanted
All I ever needed
Is here in my arms

Píseň ještě nebyla úplně tam, kde by se dala zbožňovat, což se dnes zdá nemožné. Kdyby Depeche Mode zítra ohlásili turné a zahráli tuhle písničku, slyšeli byste, jak ji zpívají všechny hlasy na stadionu. V roce 1990? To ještě moc ne. Řeknu vám, že na bootlegu, který jsem poslouchal, byl po zaznění této písně cítit pohnutí davu. Ta píseň prostě zasáhla jinak než všechno, co do té doby hráli, a i když možná nevěděli, jak moc si ji v pozdějších letech zamilují, dav podle toho reagoval. Tohle bylo ono. Tohle byl ten okamžik. Kvůli tomuhle se chodí na Summerfest. To je důvod, proč chodíte na živou hudbu.

Kapela si trochu pohrála s hudbou z "Enjoy The Silence", prodloužila její délku na více než sedm minut a pak přešla rovnou k tomu, co Martin Gore uvádí hned vedle ní jako jeden z jejich nejpopovějších singlů, "Strangelove". Z osobního hlediska bude mít tato píseň v mém srdci vždy zvláštní místo, protože to byla první píseň Depeche Mode, která mě opravdu chytla. Slova "Yes, and I'll make it all worthwhile / I'll make your heart smile" dokonale vystihuje pocity, které bych si přál v tu chvíli cítit. Třicátého června 1990 bylo 90 stupňů Fahrenheita (cca 32°Celsia). Každý, kdo byl na Summerfestu, ví, jak horký a mizerný to může být pocit, ale všechno to stálo za to.

Set uzavřela "Personal Jesus", jejich sedmá a poslední píseň z Violator tohoto večera. Vydali ji jako singl na začátku téhož roku (ve skutečnosti v srpnu 89) a dosáhli s ní na 8. místo v žebříčku Billboard Hot 100. Byl to jejich největší hit ve Spojených státech od "People Are People" z roku 1984. Dá se říci, že spousta lidí tam byla proto, že chtěla slyšet právě tuto píseň, a Depeche Mode předvedli silné vystoupení, při kterém dav zpíval s Gahanem "Reach out and touch faith". "Personal Jesus" se postarala o důstojné zakončení pěti písní, protože Depeche Mode dokázali udělat věřící z každého diváka v Marcus Amphitheater.

Po této písni se Depeche Mode rozloučili s publikem hlasitým potleskem a to bylo vše - ale vraťme se na chvíli k "Cleaner". Často se stává, že když kapela zahraje na koncertě něco ze svého nového alba, může to být ohromně hitový zážitek. Buď uslyšíte něco, co se stane základem koncertů na dlouhá léta dopředu, nebo píseň, kterou už nikdy neuslyšíte. Neexistuje nic mezi tím. To jsou jediné dvě možnosti a ten druhý souboj obvykle vyhrává.

Přesto Depeche Mode nějakým způsobem od "Clean" po "Personal Jesus" zahráli čtyři ze svých posledních šesti písní z nového alba a fungovalo to. Je to známka nejen toho, jak dobrý materiál to byl, ale i toho, jak moc mu věřili. Klidně mohli během této jízdy zahrát "Blasphemous Rumours", "Just Can't Get Enough" nebo "People Are People", ale neudělali to. Nespoléhali se na minulost. Věřili Violator a právě to dělá tuto show při zpětném pohledu tak výjimečnou. Věřili písním na tomto albu a měli stoprocentní pravdu.

Samozřejmě, že to nebylo úplně všechno, co se týkalo této show. To rozloučení byla jen chytrá lest kapely, aby si mohla dát krátkou přestávku předtím, než vyjde na přídavkové vystoupení a bouřlivý potlesk. Tento potlesk byl odměněn titulní skladbou alba "Black Celebration" z roku 1987. Píseň byla perfektní volbou pro celkovou atmosféru Depeche Mode. Asi jen málokterý pocit je tak povznášející jako radostný okamžik přídavku pro koncertující kapelu, tisíce fanoušků na nohou křičí, abyste prosím hráli další hudbu, a Depeche Mode tuto touhu odměnili písní o tom, že se snažíte oslavovat na konci dalšího černého, mizerného dne. Na to si připiju.

Kapela na to navázala písní "A Question of Time", skvělou skladbou, jejíž význam doporučuji nikdy nehledat, a pak nás ještě poškádlila dalším rozloučením a druhým a posledním přídavkem.

V závěrečném přídavku zazněly dvě písně s automobilovou tematikou, "Behind The Wheel" a coververze "Route 66". Automobilová tematika se na koncert na Summerfestu hodila, protože jakkoli byl tento koncert bezpochyby skvělý, s veškerou skvělou hudbou, která zůstala na stole, bylo načase odejít. Koneckonců, máme večerku...

Audio z koncertu

https://dmlive.wiki/wiki/1990-06-30_Marcus_Amphitheatre,_Milwaukee,_WI,_USA/Source_2