World In My Eyes - úryvky z knhy Richarda Bladea 1/3

Teď v těžkých časech po odchodu Andyho, vám přináším úryvky z knihy Richarda Bladea World In My Eyes, slavného DJ a moderátora rádia KROQ, který se stal blízkým přítelem kluků z Depeche Mode...

HUDBA PRO MASY

Otázka číslo jedna, kterou dostávám? "Kdo je vaše oblíbená kapela? A moje odpověď se nikdy nemění: Depeche Mode. Možná bych to měl jednou změnit a říct "Milli Vanilli", abych lidi šokoval, ale nějak si nemyslím, že by to bylo možné, aby to prošlo.

Depeche Mode jsou kapela, která nikdy neměla přežít. Kolik je dalších skupin, které dosáhly ještě větších úspěchů až poté, co je opustil jejich zakládající člen, autor písní a hudební režisér?

Zvlášť když tento odchod přišel hned po vydání jejich prvního alba Speak & Spell. Opravdu se měli držet průmyslového standardu a vzdát to, podat si ruce a říct: "Dokud to šlo, byla to sranda. Teď pojďme si všichni najít jinou skupinu, ve které budeme hrát."

Místo toho se vzepřeli a zůstali spolu. Překvapivě po odchodu takového hudebního génia, jakým byl Vince Clarke, našli další stejně talentovaný zázrak mezi sebou: Martina Gorea. Martin se postavil na nohy a napsal písně pro druhé album a novou éru Depeche Mode.

Vždycky se mi líbily názvy prvních alb Depeche Mode; je to téměř jako by vám podávaly lineární dějovou linii růstu kapely. Jejich první album se jmenuje Speak & Spell, což naznačuje dětské krůčky, co by udělalo dítě, naučit se mluvit a hláskovat. S Vincovým náhlým odchodem byl obrázek úspěchu Depeche Mode vržen do chaosu, proto se druhé album jmenuje A Broken Frame.

Koncem roku 1982 se ke kapele připojil Alan Wilder a jako kvarteto začali přestavovat, takže název třetího alba přišel přirozeně: Construction Time Again. Alan s sebou přinesl neuvěřitelné znalosti elektroniky a techniky samplování a začlenil je do hudby kapely a s tímto novým zvukem Depeche Mode zaznamenali dva obrovské mezinárodní hity, nejprve s písní "Everything Counts" a poté singlem "People Are People". Název jejich čtvrtého alba alba potvrdil jejich úspěch, Some Great Reward.

Ale nebyly to názvy alb, které z Depeche Mode udělaly mou oblíbenou kapelu. Byla to jejich hudba a poznávání kluků samotných.

Můj první rozhovor s Depeche Mode se uskutečnil na konci března 1983, kdy hráli ve městě v Beverly Theater. Mute Records je přivedlo do mého rozhlasového pořadu a později toho dne jsem s nimi natočil televizní reportáž. Po rozhovoru mě pozvali na své vystoupení, asi hodinu jsme byli v zákulisí v jejich šatně. To byl začátek našeho dlouhého přátelství.

Pravidelně se stávalo, že kdykoli byli Depeche Mode v Los Angeles, sešli jsme se. Jižní Kalifornie se rychle stala jejich největší fanouškovskou základnou a oni obvykle končili své turné po Severní Americe v Los Angeles s několika vyprodanými koncerty, včetně koncertu v létě 1986 a dva koncerty v Irvine Meadows Amphitheatre, po nichž následovala vyprodaná show ve Fabulous Forum, kde hráli pro více než 50 000 fanoušků během tří večerů. Právě tento úspěch připravil půdu pro jejich další turné Music for the Masses a jejich nejpamátnější koncert vůbec.

Koncem března 1988 Howie Klein z Mute Records domluvil schůzku se mnou ve Warner Brothers v Burbanku. On a Seymour Stein pracovali na nápadu uspořádat koncert, jaký tu ještě nebyl.  Chtěli do něj zapojit kapelu nové vlny, nějakou skupinu hrající v našem rádiu KROQ, aby vystoupila v Rose Bowl v Pasadeně. Do té doby tam hrály jen dvě kapely. Big Brother and the Holding Company v roce 1968 a Journey v roce 1982.

A teď šlo o to, aby právě tihle čtyři mladí kluci z Basildonu, z předměstí Londýna, se pokusili zaplnit tento obrovský stadion.

O tři týdny později jsme vše připravili. Vysílal jsem svůj pořad živě v rádiu ze středu hřiště Rose Bowl, když Depeche Mode vjeli na stadion v klasickém kabrioletu Cadillac. Úterý 26. dubna přineslo na Rose Bowl sychravé, mlhavé ráno a sedadla na stadionu se táhla až k nebi a ztrácela se v mlze.

Zdálo se, že zaplnit tento obrovský prostor je nemožné. Vnímal jsem nervozitu kapely, když se hrnula z auta a zamířili ke mně. Zírali na nekonečné řady sedadel a v duchu počítali: "Kolik musíme prodat lístků, aby to tu vypadalo aspoň z poloviny plné?"

Šel jsem naživo s Depeche Mode do rádia a mluvil o koncertu. Nahrávací společnost mi řekla, že mám počítat s kamerami, protože celá akce se bude natáčet pro připravovaný dokument. Mělo to být jejich poslední vystoupení probíhajícího turné Music for the Masses. Zavolal jsem k mikrofonu Alana Wildera, protože Alana zvolil za mluvčího kapely. Alan zpočátku trochu váhal, protože věděl, že vše jde naživo a je vysíláno po jižní Kalifornii, ale rychle se dostal do svého rytmu.

"Dobré ráno všem našim fanouškům, kteří nás poslouchají," řekl Alan. "Rádi bychom oznámili speciální závěrečný koncert našeho světového turné, který se uskuteční v sobotu 18. června zde v Rose Bowl v Pasadeně. Bude to pro nás velmi významná událost, nejen že to bude největší show, jakou jsme kdy odehráli, ale také nejprestižnější koncert, jaký jsme kdy odehráli."

Po Alanově oficiálním oznámení jsem se vrhl na rozdávání lístků a podrobnosti o prodeji posluchačům. "Vstupenky se začnou prodávat tuto sobotu 30. dubna v 8 hodin ráno ve všech prodejnách Ticketmaster a jedná se o rezervovaná konkrétní místa, nikoliv o festivalová, takže si je pořiďte brzy, abyste získali nejlepší vstupenky."

Po oficiálním oznámení jsme se pustili do improvizovaného rozhovoru, který byl, jako vždy s Depeche Mode, mnohem zábavnější než práce. Po skončení vysílání jsme se chvíli poflakovali a povídali si a všichni se rozhlíželi po Rose Bowlu a uvědomovali si, jak je obrovský.

"Budeme potřebovat, aby sem přišly davy lidí a zaplnily to tu," žertoval Dave. Fletch vysvětloval, že to má být sto první koncert jejich Music for the Masses tour.

"Začali jsme loni v říjnu v..." Fletch se rozhlédl kolem sebe a hledal pomoc. "Myslím, že to bylo Španělsko," ozval se Alan. "Ano, Španělsko. A byli jsme tady v prosinci; byl jsi tam s námi ve Forum, že?" zeptal se Fletch. "Jo, skvělá show," řekl jsem. "No a za pár dní se zase vracíme na turné tady ve Státech. V pátek máme první koncert v Santa Claře, pak už to bude nonstop, dokud neskončíme turné tady v Los Angeles," řekl Fletch.

"Docela fajn prostředí pro závěrečný koncert turné..." Dave mi se smíchem skočil do řeči a přerušil mě: "Závěrečný koncert naší kariéry, pokud to tady nevyprodáme!"

Usmál jsem se na Davea. "Vyprodáte to tady." Dave se na mě podíval stylem "to bychom měli!". Obrátil jsem se ke zbytku kapely: "Až se vrátím do studia budu anoncovat v v rádiu, že tady v Rose Bowl končíte turné," pomyslel jsem si na vteřinu, - "stý a první koncert" nezní zrovna cool, "nemáte nějaké překvapení, o kterém bych měl posluchačům říct na koncertě jedna ó jedna?"

Alan se na mě podíval a usmál se. "1-0-1? To se mi líbí. 101 bude náš největší koncert v historii, takže jim řekni, že o překvapeních nevíme, ale slibujeme, že všem předvedeme tu nejlepší show, jakou umíme."

Dave se usmál: "Řekni jim, ať si koupí lístky a přijdou na naši show, jinak tu budeme hrát fotbal jen já, ty a kapela."

"101" se v jižní Kalifornii stalo módním slovem. Věděli jsme, že Depeche Mode prodají nejméně 20 000 lístků, ale na stadionu, který pojme více než 65 000 lidí, po rozestavění pódia, obrazovek a zvukové aparatury, by tento počet způsobil, že by Rose Bowl vypadal prázdný.

Opustili jsme Pasadenu a já se s kapelou vrátil do Warner Brothers. Tam jsme se sešli s Howiem Kleinem a probrali jsme náhradní plány, jako například rozdělení stadionu na dvě poloviny pomocí dočasných látkových stěn. Tímto způsobem by se muselo prodat jen 40 000 vstupenek.

"Jen 40 000?" řekl Dave sarkasticky, "To se cítím mnohem líp. Jen doufám, že se na stadion nedostaví 101 lidí!" Kapela odešla, aby se připravila na začátek druhé části svého amerického turné, a protože jsme měli jen čtyři dny, než se začaly prodávat lístky, spolupracoval jsem s Howiem a Brianem Murphym, velmi inteligentním a praktickým promotérem koncertů z Avalon Attractions, na šíření informací o koncertu a třech předskokanech.

Všichni účinkující měli pocházet z playlistu KROQ. Nejdříve by to byla Wire, kapela z Anglie, která měla mnoho fanoušků z branže, jako Robert Smith z The Cure, Paul Weller z The Jam a Depeche Mode. sami. Hráli jsme poslední album Wire A Bell Is A Cup a skladbu z něj "Kidney Bingos", na kterou nám hodně volali, hlavně v noci v pořadu Dustyho show.

Jako další měl na pódiu vystoupit Thomas Dolby, který je dobrým kamarádem, a je to klávesový mistr a hudebník, který měl několik hitů na KROQ se svou kapelou jako "Europa and the Pirate Twins", "Windpower", "Hyperactive" a samozřejmě, "She Blinded Me With Science".

Poslední kapelou, která měla vystoupit před Depeche Mode byli Orchestral Maneuvers in the Dark - OMD. Byli oblíbení u fanoušků, měli nepřeberné množství hitů a pokud se na někoho dalo spolehnout, že rozproudí dav, byli to Paul a Andy.

Stanice Top 40 a rockové stanice v Los Angeles jako KIIS a KLOS se otevřeně vysmívaly naší stanici KROQ za to, že se pokoušeli uspořádat stadionovou show se "syntezátorovou kapelou" jako Depeche Mode. Obří arény byly vyhrazeny pro jejich oblíbence jako Bruce Springsteen a Michael Jackson. Sázely se, že "malá stanice" z Pasadeny bude velký propadák. Depeche Mode se nikdy nedostali do první desítky v hitparádě v USA. Jejich nejvyšším umístěním bylo třinácté místo v žebříčku Billboard a to bylo v srpnu 1985 s písní "People Are People". Jejich poslední singl "Never Let Me Down" se sotva vyškrábal do TOP 100, než zmizel.

Co se týče našich konkurentů v éteru, věřily, že Rose Bowl byla nákladná chyba kolosálních rozměrů. Pro nás to bylo jen potvrzení, jak moc jsou tihle korporátně orientovaní lidé mimo kontakt s mladými. Podcenili KROQ, Depeche Mode a jejich legie věrných.

Když se v sobotu ráno začaly prodávat vstupenky, všichni jsme nervózně čekali na zprávu z pokladen. Na konci dne mi Brian Murphy zavolal a řekl, že se jich prodalo více než 42 000! Věci najednou vypadaly dobře.

Ostatní rozhlasové stanice si uvědomily svou chybu a okamžitě přestaly vysílat své negativní názory na 101. Místo toho jsme na KROQ obrátili karty a dělali si z nich legraci, že se jejich DJové snaží zavolat, aby vyhráli lístky od nás.

Od zahájení prodeje vstupenek do skutečného koncertu nás dělilo přesně sedm týdnů, takže jsme dělali všechno, co bylo v našich silách, abychom show propagovali. V mém televizním pořadu Video One, jsem připravil "Týden Depeche Mode", který obsahoval rozhovory s lidmi od Depeche Mode as kapelou každý den. Na stanici KROQ jsme v přímém přenosu rozdávali dárky a každé ráno jsem dělal soutěžní úkoly o vstupenky na koncert Depeche Mode. Nyní, více než kdy jindy, jsme Depeche Mode uváděli jako ta "naše kapela".

Sobota 18. června 1988 byla horkým dnem. Bylo tropické a vlhké klima; velmi neobvyklé pro jižní Kalifornii. Připadalo mi to spíš jako na Havaji než v Pasadeně. Na KROQ jsme celý den vysílali živě z kabiny umístěné vysoko nad tribunami v Rose Bowl. Počet prodaných vstupenek byl 62 000, stačilo ještě 3 000 a bude vyprodáno.

Pokračování příště...