25 let od prvního koncertu Depeche Mode v Československu

Začalo to v roce 1986, zaslechl jsem v rádiu písničku, nevědel jsem kdo ji zpívá, ale věděl jsem, ze ta husi kůže, kterou z ní mám, o něčem svědčí a to nejspíš o tom, ze mne absolutně dostala.

Dlouho jsem netušil, kdo tu skvělou písničku má na svědomí, vlastně skoro rok, až do doby, kdy jsem měl tu možnost slyšet jinou, ještě lepší píseň, husí kůže byla vysoká jak nejvyšší domy v Praze, ta písnička byla divná, a já věděl, že je to divná láska na první poslech. Stále častěji jsem ji mohl slyšet v rádiu a zároveň s ní “.. to byli Depeche Mode a píseň Strangelove..” Aha tak to jsou Depeš moood,  ale to bylo asi tak všechno, co jsem v ten daný moment věděl.

Začal jsem se tedy pídit a co se nestalo, ve svém pátrání jsem byl dohnán k těm, proti kterým jsem byl soudružkami a soudruhy učiteli tolikrát varován, k těm "pankáčům" v kožených bundách pobitych cvočky, s propíchanýma ušima, křižky na krku, s nalakovanýma nehtama na černo a sem tam i rtěnkou ( stále mluvím o mužských přívržencích DM).

No pane jo, jak se od téhle individui dozvědět něco víc, když jsem se jich bál jak čert kříže, osud mi měl být nápomocen...... Jedno víkendové odpoledne jsem s rodiči jel na návštěvu k příbuznými, po zběhlém uvítání jsem zahlédl na chodbě svého bratrance, bože, měl na hlavě něco, co vypadalo jako kartáč na boty, nad ušima skoro nic a navrchu obrovský kartáč..... Nakonec jsem byl rodiči vykázan z obýváku a ocitl se v pokoji mého bratrance a tam jsem prozřel a on byl v minute můj Personal Jesus. Jeho pokoj, to snad ani nebyl pokoj, to byla svatyně Depeche Mode a ja poprvé viděl Davida, Martina ( už chápu ten lak na nehty, rtěnky, číra na hlavách.....) Andrewa a Alana, prostě celé Depeche Mode v plné parádě. Pamatuji si, že jsem na prastarém magneťáku z prehistorických emgetonek poslouchal depešáky celou tu naši návštěvu a bratranec ve mne našel obrovského spojence, stal se mým učitelem depechevědy a já jeho oddaným učněm. Od toho dne jsem měl doma první plakát, první kazetu a v hlavě absolutní pořádek JSEM DEPEŠÁK.......

Při jedné z dalších návštěv bylo to někdy začátkem roku 88 ( už jsem měl vystříihané vlasy nad ušima a první byť ne koženou, ale hlavně černou bundu doma) se mi Petr (bratranec) zmínil, že v Praze budou DM.. Tyyyy vole depešáci budou tady v Praze, paráda, no já se zblázním, ne já se fakt zblázním, ... jak se tam asi dostanu. Už teď jsem věděl, že 11.březen bude moje Black Celebration a já budu chtít umřít, protože ONI tu budou a já tam nebudu. Petr to měl v pohodě, bylo mu 19 vydělával si a měl listky, dva!!! Chtělo se mi brečet...... Bylo mi 12 pryč a věděl jsem, že můj život už nemá smysl, protože tam nebudu, jenže osud mi nahrál do karet víc, než jsem si snad v té době mohl zasloužit.....

Na ten den, kdy to mělo být, kdy měli být depešáci v Československu povýšeni do řad těch "viděli a můžou zemřít" připadaly jarní prázdniny. Byl jsem v té době neskonale poslušným, žákem, ve škole jsem dřel, nedostal ani poznámku, nic, čím bych mohl svoje rodičovstvo poštvat proti sobě. Když jsem některým z nich byl dotázán, co je za tou změnou, řekl jsem, že jsem si vzal příklad ze svého vzorného bratrance, kterého jsem od jistého dne navštěvoval kdy jen to bylo možné, a že je to i on, kdo může za mé zázračné zlepšení se a to nejen v chování. To vše byla milosrdná lež, ale neminula se účinkem, rodiče začali s Petrem sympatizovat a tak jsem dosáhl svého a mohl jsem na část, na tu správnou část jarních prázdnin k němu.

Přijel jsem k nim ve středu a hned u večeře "dostal" Petr skvělý nápad, že mne v pátek vezme do Prahy, že se podíváme na Matějskou a abychom se nemuseli tolik strachovat o cestu zpět, přes noc přespíme u jeho sestry, která tam uz nějaký ten rok žije a pracuje. Bez jakýchkoliv okolků byl tento plán odsouhlasen a já věděl, že minimálně v pátek budu v Praze, co a jak bude dál, to bylo ve hvězdách. Měl jsem lístek ( dostal jsem ho jako dárek - Petře ještě jednou moc děkuju!!), mohl jsem do Prahy, ale sakra je mi 12, sice pryč, ale stále dvanáct. No nic, nějak to dopadne......

Do Prahy jsme dorazili v poledne. Cestou se nasbírala pěkná banda Petrových kamarádů, v prehistorickém magneťáku asi na 1000 monočlánků hrála kazeta a z repráků se za podivného šumění linuly tóny depeche mode... Atmosféra byla super, ale já byl čím dál tím víc nervóznější, co a jak bude dál, co se stane, až se dostaneme před halu.......

V Praze jsme šli k sestřence, celá banda, asi 10 lidí a že prý se mnou něco udělají, bylo mi 12, vypadal jsem na 15, s přimhouřením očí na skoro 16, ale to pořád bylo málo....

Kamarádi si mne vzali do parády a když jsem se na sebe podíval cca po hodině do zrcadla, matko boží, kdo to je?!?!?! Já jsem se nemohl poznat, možná jsem se sám sebe i lekl, ale rozhodně jsem v zrcadle neviděl 12ti, 16ti letého hošíka, ale minimálně 18ti letého, větrem, věkem a depešem okřesaného frajera ( nebo možná nějakou hodně lacinou slečnou z Perlovky po pěkně bujarém večírku), na hlavě nukleární výbuch, oči černé, pusa rudá, nehty černé,..... prostě depešák jak má být.

Cca kolem 16té hodiny jsme se přesunuli k Fučíkárně a já se řídil radami bandy, drž se mezi námi, nezírej na policajty, nedělej binec a neupozorňuj na sebe. Snažil jsem se tím řídit, ale zdálo se mi, že mám na čele napsáno, NEMÁM TADY CO DĚLAT ..... Dělal jsem vše co oni, zpíval, byl lehce rozjařený a hlavně "dospělý".....

Pak se to stalo, někdo houkl " už pouštěj" a já si skoro pustil. Petr mne chytil za ruku a táhl s celou bandou skrze všechny kontroly, mám to jak ve snách, ani nevím jak, kdo a kde mne kontroloval, nebo ne, ale najednou jsem byl ve vnitř, ty vole já byl tam....... Petr se ještě zběžně dohodl s bandou kde a v kolik po koncertu a vědom si své zodpovědnosti za mne, nešel do kotle, ale spořádaně jsme si našli místo po pravé straně od podia. Sedli jsem si a já ziral, byl jsem tam, to snad ani není možné .......

Nepamatuji si jak ten čas před koncertem utekl, nepamatuji si kdo mi a zda vůbec říkal, byl jsem v transu, nedíval jsem se na hodinky, nevnímal jsem nic, jen jsem chtěl, zůstat při vědomí, protože jsem cítil, že asi omdlím ...... Stále jsem se upřeně díval na podium, vím, že tam někdo byl, vím, že něco říkal, nevím kdo, nevím co, nepamatuju se na to, ale co si pamatuju, po něm už se dělo něco, co jsem do te doby nezažil.

Podium bylo schované za něčím jako oponami, spíš závěsy, a z ničeho nic začala hrát hudba, já v té době absolutně nevěděl, co je to za písničku, jestli už to je předehra nebo ne, ale lidi kolem mne začali šílet a já s nima, to intro, teď uý to vím bylo to Pimpf, netrvalo dlouho a uz během něj bylo za závěsy znát pohyb, ano byli tam, přišli a budou hrát a ON bude zpívat a já jsem tam taky a budu taky zpívat, nebo spíš mumlat, protože v té době jsem znal nazpamět jen Strangelove, Never Let Me Down Again a Everything Counts......

Čas strašně letěl, Dave zpíval, tancoval, točil se, energie z něj stříkala na všechny strany a odpočinul si snad jen ve chvíůích, kdy se k mikrofonu postavil Martin........

Já bych strašně moc chtěl napsat slovo od slova jak to šlo za sebou, jak si pamatuju každou minutu, každou písničku, každý pohyb, ale já nemůžu. Byl jsem v neuvěřitelném transu, který se mixoval se strachem 12ti letého kluka, který je někde, kde nemá být a kde je tolik lidí, kolik snad v životě ještě nepotkal. Já vím, že tohle byl můj velký křest, vím, že spousta lidí tam chtěla být a nemohlo, vím, že jsem zabral místo někomu, kdo by to asi prožil jinak než já, ale jedno vím ze všeho nejvíc, i když jsou mé vzpomínky obrovským gulášem, TO, že jsem tam byl, TO mi už nikdy nikdo nesebere a To, že jsem si v roce 88 s Davem mohl zazpívat Everything Counts, TO už mi vůbec nikdo nesebere.......

Jsem si jistý, že mne teď asi někdo z fanoušků prokleje, ale bylo to jako skočit poprvé padákem, nevíte, do čeho jdete a dole vlastně ani nevíte, co o tom říct, protože jste ten sešup strávili ve stavu mimo sebe a zároveň v nepopsatelném strachu, ale věřte, že až si půjdete skočit podruhé, bude to daleko intenzivnější, hlubší a hlavně, budete mít o čem vyprávět, protože si to do posledního detailu budete pamatovat od začátku až do úplného konce.

Já jsem si v roce 88 skočil poprvé, v roce 93 podruhé a od té doby mám za sebou kolem 20ti seskoků. Na první se nezapomíná, to určitě ne, ale až ten druhý, ten je tím, který dovedete každému do detailu popsat a pořádně si ho naplno užít, zejména pokud Vám je 12 a vy jste někde, kde vlastně ani nemáte být........

exciter.dm

K tomuto článku můžeš diskutovat i v diskuzním fóru