30 let od vydání Violator - 5. část

Recenze alba Violator byly velmi přívětivé, přesto ne každý byl nadšen. Rolling Stone Magazine, který tradičně nemá Depeche Mode vůbec v lásce, udělil albu Violator podprůměrné dvě a půl hvězdičky z pěti.

Recenze alba Violator byly velmi přívětivé, přesto ne každý byl nadšen. Rolling Stone Magazine, který tradičně nemá Depeche Mode vůbec v lásce, udělil albu Violator podprůměrné dvě a půl hvězdičky z pěti. Recenzent tohoto magazínu Chuck Eddy napsal: „Od té doby co odešel skladatel Vince Clarke do Yazoo, tak je čím dál více zřejmé, že tahle skupina nebude nikdy dělat tak přesvědčivé věci jako v roce 1981, škodolibě taneční disko melodii Just Can't Get Enough. Přestárlým teenagerům či těm, kteří nemají v oblibě New Kids On The Block, může Gahanovo sténání přijít sexy, ale na albu Violator se stává slizkým a sebestředným. Depeche Mode se ženou cestou mechanických úderů, pískání vlaků, raga rytmů a zvukových signálů jak z řízení vzdušného prostoru. Ve více klidných písních mají Depeche Mode své kouzlo, ale když se vás snaží roztančit, tak se vracejí k nerudné pop psychologii a nikdy neřeknou, proč vlastně jsou tak smutní.“

No velmi zvláštní recenze, ale co také čekat od pisálka z rádobycool Rolling Stone. To redaktor magazínu Record Mirror Tim Nicholson se vyloženě rozplýval: „Devět černých písní, které jsou spíše "bong" než "bing". World In My Eyes zní tak libozvučně a je perfektním úvodem k tomu co lze nazvat kompromis mezi pop-music a něčím hříšným. Jistě, hraní pouze předstírají, ale i v tom je jejich síla. Schopnost po báječné černé komedii Personal Jesus přijít s vážnou a mistrovskou Enjoy The Silence. Samozřejmě vtip je i zde, na konci po …The Silence následují tiché zvuky. Všechny ostatní skladby alba, zde žijí v prostoru vytvořeným těmito dvěma. Není tam jediný zvuk, který by byl mimo tento dokonalý tvar. Ty písně jsou jako zářící hvězdy na černém nebi nebo stříbrné cvočky na černé kožené bundě.“ K radosti kapely byly kladné recenze v drtivé většině.

Z Los Angeles se skupina vydala do Mexika, kde 23. března pro mexickou televizi zahrála na playback Personal Jesus, Enjoy The Silence a Policy Of Truth, před velmi bouřlivým obecenstvem. Z Mexico City zamířili Depeche Mode do New Yorku, kde vedle rozhovorů, natočili pro pořad Champs Elysees francouzské televize Antenne 2, speciální videoklip k singlu Enjoy The Silence na střeše Jižní věže newyorských Twin Towers (ano, těch Dvojčat, která zničili islámští teroristé).

V New Yorku kapela připravila společně s režisérem Antonem Corbijnem také oficiální video pro následující singl, skladbu Policy Of Truth. Depeche Mode se poté věnovali zkoušení na turné a také s Corbijnem přichystali záběry pro koncertní videoprojekce.

Singl Policy Of Truth spatřil světlo světa 7. května 1990. Na obalu desky se objevila fotografie dívky držící si prst na rtech, v odkazu na část textu skladby samotné: „Skryj, co musíš skrýt a řekni co musíš říct“. Corbijnův videoklip se odehrává v New Yorku, kde pobíhají dvě nepříliš věrné dívky – řekněme narovinu poběhlice, které se postupně líbají a objímají s jednotlivými členy kapely. Alan Wilder to s úsměvem komentoval: „Nebylo to vlastně pořádné líbání, i když já jsem byl pro, ale ona to chtěla jen předstírat. No a pravděpodobně tak rychle utíkala, kvůli tomu co jsem jí zašeptal do ucha.“

Policy Of Truth se stalo jediným singlem Depeche Mode, který kdy dosáhl vyšší pozice v USA než ve Velké Británii (a zároveň posledním singlem kapely v americké singlové Top 20). V kombinaci s Policy Of Truth vyšla b-strana Kaleid, kterou produkovala skupina bez přispění Flooda. Instrumentální kompozice inspirována technem byla zároveň vybrána kapelou jako intro pro nadcházející turné. Singl Policy Of Truth se vyšplhal v Billboard Hot 100 na 15. místo, v britské UK Singles Chart na 16. pozici. Zároveň se skladba stala druhou písní Depeche Mode (po Enjoy The Silence), která dosáhla na vrchol hitparády amerických alternativních rádií Modern Rock Tracks Chart. V Evropě se třetí singl z alba Violator dostal do Top Ten ve Finsku (2.), v Německu (7.), v Itálii (5.).

Dívka z fotografie 7“ singlu se objevuje v jiných pózách na obalech formátů 12" vinyl, CD a kazety. Na limitované 12“ edici se objevuje fotografie jiné dívky. Právě tento nosič nabízí na úvod remix Policy Of Truth nazvaný Trancentral Mix, od v té době velmi populární acid housové formace KLF, jejíž hity What Time is Love a Last Train To Trancentral vévodily evropských žebříčkům a diskotékám. Remix začíná samplem hlasu herce Boba Hoskinse hrající postavu Harolda Shanda ve filmu Dlouhý Velký pátek (The Long Good Friday) deklamující „I Am Not Politician, I Am Businessman“. Standardní 12“ singl otevírá Policy Of Truth - Beat Box Mix Edit, v režii François Kevorkiana. Jeho Beat Box Remix je klasickým “extended remixem“, tedy prodlouženou verzí původní skladby, s rozdílným úvodem a několika zajímavými samply. Na tomto nosiči následuje další Kevorkianův remix Policy Of Truth - Capitol Mix s nasamplovaným hlasem amerického prezidenta Richarda Nixona. Ten se do dějin zapsal nechvalně jako první prezident USA, který byl nucen odstoupit z úřadu. Což byl důsledek nátlaku vyšetřování aféry Watergate, v samplu jeho hlas říká: "I Want To Tell You My Side Of The Case". Tato slova, ale Nixon pronesl již mnohem dříve. V proslovu z roku 1952, kdy jako tehdejší viceprezident čelil finančnímu skandálu. A Kevorkianovi tento hlasový sampl zjevně učaroval, použil jej i v dalším remixu Policy Of Truth nazvaném Pavlov's Dub, který je možné nalézt na konci limitovaného 12“ singlu. Mezi ním a mixem od KLF se nachází skladba Kaleid - Remix, zpracovaná Brucem Smithem a Seanem Oliverem. Instrumentální Kaleid má svou pozici i na standardním 12“, jenž uzavírá a to v mixu od Daniela Millera a George Holta nazvaném Kaleid - When Worlds Mix.

Na turné nazvané World Violation Tour, se Depeche Mode připravovali na Floridě ve městě Pensacola, kde se v místní Civic Arena 28. května měl odehrát první koncert turné. Depeche Mode měli vždy silné zázemí v Kalifornii, ale po událostech ve Wherehouse a vydání alba Violator se stali kapelou, na kterou jsou zvědavé celé Spojené státy.

48 000 lístků na vystoupení Depeche Mode na stadionu Dodger Stadium v Los Angeles bylo prodáno za jednu hodinu. Kapela během tří dní přidala další koncert na druhý den a lístky zmizely znovu závratnou rychlostí. A podobné to bylo i na jiných místech USA. Osmnáct tisíc lístků do dallaského Starplex Amphitheatre bylo vyprodáno během týdne, stejně rychle byly prodány lístky na dva koncerty v Tinley Park, na předměstí Chicaga, na každý z nich se prodalo přes 20 000 lístků. New York Giants Stadium v East Rutherford byl vyprodán během 8 hodin, do prodeje zde šlo 40 000 lístků.

Depeche Mode doslova zasáhli Ameriku, přestože album Violator bylo vlastně vůbec jejich prvním, které se v USA opravdu dobře prodávalo. Jen za první tři měsíce jeden milión kusů. Podobně singl Personal Jesus byl společně s Enjoy The Silence prvním singlem skupiny, který se dočkal zlaté desky. (Personal Jesus zlaté desky od RIAA dosáhl 23. ledna a Enjoy The Silence 13. července.)

Za album Violator Depeche Mode získali první platinovou desku, dva měsíce po vydání, přesněji 22. května. Album se velmi dobře prodávalo ještě několik let poté - 1. května 1996 za něj Depeche Mode obdrželi trojnásobnou platinovou desku v USA. Lístky na vystoupení se také prodávaly dobře i na Floridě, přestože Depeche Mode zde nikdy předtím nekoncertovali a lokální rádiové stanice vůbec nehrály jejich skladby. Stadiony v Orlandu, Tampě i v Miami byly rychle vyprodány. Pensacola Civic Center si Depeche Mode vybrali za místo svých zkoušek díky levnému nájmu. Kapela se ubytovala v pensacolském hotelu Hilton a pečlivě se chystala na úvod turné. Za zkoušející skupinou se vydal redaktor magazínu Rolling Stone Jeff Giles, aby svým čtenářům zprostředkoval co je to vlastně zač, ta kapela, která tak pobláznila USA: „Dnes mi už aspoň dvacetkrát někdo řekl, že jsem teplouš,“ stěžuje si klávesista Depeche Mode Alan Wilder. „To je tím sestřihem.“ reaguje zpěvák Dave Gahan a obléká si rifle a tričko bez rukávů, na kterém jsou zobrazena ženská ňadra. „V Americe si lidé myslí, že jsi homosexuál, pokud máš krátké vlasy, kromě námořníků, ty na nás vždy jen mrknou, jakoby říkali: ‚krátký vlasy, to je správné,‘ takže, budeme muset vystupovat s námořníky,“ zaznamenává rozhořčení členů kapely reportér Giles.

Ale raketově narůstající popularita začíná členům skupiny přinášet problémy. Zatímco si v hotelové hale skladatel Martin Gore v klidu pročítá v životopise německého spisovatele Hermanna Hesseho, zpěvák Dave Gahan vypráví pro čtenáře Rolling Stone příběh jednoho z dotěrných fanoušků: „Dostával jsem dárečky od fanoušků z celého světa,“ vzpomíná Gahan na dny, kdy jeho adresa byla všeobecně známá. „V Německu, Francii, Americe – okamžitě se na mně fanoušci zavěsí, jen co vystoupím z auta. Už se to dostalo tak daleko, že jsem je honil se psem po ulici, protože zpívali naše písně ve dvě hodiny ráno. Jeden z nich – jeho jméno je Sean – si najal soukromého detektiva, aby mne sledoval ze studia a zjistil, kde bydlím. Ztratil jsem sebeovládání a zcela vážně jsem na něj začal křičet. Normálně jsem mu řekl "jdi do prdele“. Později jsem tomu chlápkovi poslal dopis, ve kterém jsem napsal: ‚Omlouvám se, ale musíš respektovat mé soukromí. Chci mít čas na svou ženu a svého syna.‘ Napsal mi odpověď: ‚Je mi líto, že jsem tě otravoval. Už to nikdy neudělám.‘ Pak, úplně na konci dopisu připsal: ‚Mimochodem, bylo by možné, abych se příští týden stavil?‘ Tak jsem si pomyslel, ‘Dobrá, tak jo. Je čas se odstěhovat.’”

Show v Pensacole, před 10 000 návštěvníky, a to nejen před námořníky z místní letecké základny, zahájila předkapela Nitzer Ebb skladbou Fun To Be Had, po krátké přestávce se za zvuků Kaleid, objevila na černé oponě písmena D a M a mezi nimi rudá růže. Světelná show, kterou připravila dlouholetá spolupracovnice Jane Spiers, působí doslova monumentálně. Opona se otevírá a za úvodních tónů World In My Eyes vbíhá na pódium Dave Gahan a stává se okamžitě ústřední postavou celé show. Jeho kolegové stojí ve “V“ (jako Violator) formaci za svými syntezátory na stupňovitém pódiu. Následuje další skladba z desky Violator Halo, roztančený Dave Gahan odhazuje bundu a show plynule pokračuje největšími hity kapely z několika posledních let jako Everything Counts, Master And Servant či Never Let Me Down Again. Během balady Waiting For The Night se Gore přesouvá od svého syntezátoru k mikrofonovému stojanu za Gahana a na plátně se promítá černobílé video se členy kapely a s Měsícem v pozadí. Další dvě pomalé balady zpívá Martin Gore jen za doprovodu akustické kytary. Poté se vrací zpět za svůj syntezátor a kytaru Gretsch Anniversary bere zpět do ruky až během Enjoy The Silence a Personal Jesus, a také v závěrečném přídavku Behind The Wheel/Route 66.

Rychlá, plynulá show s velmi zajímavými světelnými efekty a projekcemi Antona Corbijna a skvělým zvukem si získala na Floridě velmi kladné ohlasy. Obrovské množství zařízení a příslušenství, které kapela používá během nahrávání desek, je nemožné přepravovat na turné po celém světě, takže se museli Depeche Mode spoléhat na velké množství předpřipravených samplů na Sampler E-Max II Turbo, který digitálně zaznamenal zvuky, které kapela měla v úmyslu.

Ve filmu '101' Alan Wilder tento proces popisuje na skladbě Black Celebration. Na World Violation Tour měl každý z trojice klávesistů před sebou dva keyboardy, ale jen jeden z nich byl v provozu. Druhý nástroj se používal jako záloha k hlavnímu, v případě, že by došlo k selhání. Druhé zařízení je ve skutečnosti řízeno prvním, aby se zajistilo, že oba vytvoří stejné zvuky. Martin Gore a Andy Fletcher používali také elektronické bicí pady. Jejich použití zachytáváno pad kontrolery. Alan Wilder používal rovněž perkuse, pro World Violation Tour měl speciální dvojici Tom Toms, které byly upraveny tak, aby mohl zvuky spustit na perkusním E-Max, stejně jako by udeřil na bicí samotné. Jeho keyboard byl naprogramován k vybrání zvuků vytvořených perkusním keyboardem, které lze slyšet, když Wilder udeří do bicích.

Přehrávače pásek, z kterých kapela přehrávala část hudby během show, prošly za ta léta také mnoha změnami, podobně jako jejich klávesové soupravy. Na World Violation Tour kapela používala dva šestnáctistopé Tascam MR16 (jeden hlavní a jeden záložní) a samozřejmě počítače.

Turné pokračovalo přes skvělé show v Atlantě, Kolumbii či Filadelfii k prvnímu vrcholu, vystoupení na stadiónu „newyorských obrů“ v East Ruherford. Jako předkapela vedle Nitzer Ebb, vystoupila také skotská formace The Jesus And Mary Chain. Newyorský deník Newsday, po vystoupení napsal: „Anglická elektronická kapela provedla 52 000 oddaných fanoušků duchovním hledáním.“ Depeche Mode na pódium uvedla moderátorka rádiová stanice WDRE-FM Malibu Sue, která se objevila také ve filmu 101. „Odezva, která se mi dostala od posluchačů, mi vehnala slzy do očí. Když jsem stála na pódiu a shlížela k tomu padesátitisícovému davu, bylo to až skličující, ale byla jsem velmi potěšená za příležitost, kterou skupina má, byla jsem tak ohromená a tak moc dojatá, sotva jsem polykala, až jsem vyjekla k publiku “I love you“, byl to povznášející zážitek.“

Ohromující konstrukce pódia, na bočních stranách natažená ohromná bílá plátna s červenou violatorskou růží, vypadala majestátně i na tak obřím stadiónu. Než kapela opustila New York, zkusila i druhý extrém, Radio City Music Hall s kapacitou 6 000 míst. Přesně dva roky po vystoupení v Pasadeně před 60 000 platícími fanoušky a dva dny po vystoupení na Giants, byla Radio City Music Hall velmi komorním prostředím. Peter Watrous v New York Times o vystoupení kapely napsal: „Anglická skupina Depeche Mode, která hrála v Radio City Music Hall v pondělí večer, ví, jak dostat z publika řev. Zpěvák David Gahan si je toho dobře vědom. V jednu chvíli si pan Gahan vykračuje směrem k publiku, ruce na zátylku, a kroutí pánví jako striptérka. Zvedá ruku do vzduchu nebo ji dává do rozkroku. Dav, většinou mladí bílí náctiletí, křičí jak na povel. Na konci show, mladá dívka dala Gahanovi transparent, kde bylo napsáno ''Dave Is Sex.''  V Radio City, diváci stáli po celou dobu show a neustále tančili v uličkách. Texty kapely, intenzivní a klaustrofobické, v porovnání s ohromnými, nejednoznačnými zvuky a futuristická světelnou show, která pronikala Radio City Hall, vytvořili svět, kde emoce a nejistota, byly jediné jisté prvky.“

Kapela se s jedenácti kamióny a téměř stočlenným doprovodem přesunula do Kanady. Zde se objevila také první nepříjemnost. Skupina musela zrušit z bezpečnostních důvodů koncert v kanadské metropoli Ottawě. Posádka kapely během inspekce objevila ve střešní konstrukci zdravotně nebezpečný modrý azbest, který se uvolnil během přivařování částí na podporu konstrukce pódia. Pořadatel povolal muže v téměř astronautském skafandru, aby místo vyčistil. Tým Depeche Mode, ale přesto nebyl spokojen. Všichni měli pocit, že by při dalších pracích byli tomuto nebezpečnému materiálu znovu vystaveni a stejně tak skupina a publikum během show. A tak práce úplně zastavili.

Zato vystoupení v Montrealu a Torontu proběhly již bez sebemenších problémů a kapela se po dalším křižování po Spojených státech vrátila do Kanady na dva koncerty (Calgary, Vancouver). Po vystoupení ve Star Lake Amphiteathre v Pittsburgu redaktor John Young v Post Gazette napsal: „Má to dobrý beat a lze na to tancovat. Jak lépe vysvětlit úspěch hudby Depeche Mode?“ Amerika objevuje Depeche Mode v celostátním měřítku. Turné pokračovalo úspěšnými vystoupeními ve městech Portland, Mountain View, Sacramento až skupina dorazila do Salt Lake City. Vystoupení se mělo uskutečnit pod otevřeným nebem v Park West. Jenže silná bouře, doprovázená hustým deštěm vystoupení znemožnila. Pořadatel i kapela ukázali velkou flexibilitu a povedlo se domluvit vystoupení na další den v uzavřené hale Salt Palace Convention Center.

Alan Wilder po letech vzpomínal, jak skvělou atmosféru přeložený koncert měl: „Bylo šílené počasí. Nemohli jsme hrát, nejen protože to byl venkovní koncert, ale byla tak hrozivá bouře, že bylo samo o sobě příliš nebezpečné jít ven. Náš agent, přehodil koncert na další den do zastřešené arény. Byli jsme rozčarovaní, že jsme den předtím ten koncert nemohli odehrát a to samé jsme čekali od publika, jenže ti lidé byli úžasní, a tak nadšení, že to byl jeden z nejlepších koncertů vůbec.“ Po vyprodaných a velmi zdařilých show ve Phoenixu a třech v San Diegu, uspořádali Depeche Mode ve středu 1. srpna tiskovou konferenci v Los Angeles. Čekalo je večerní vystoupení v malém Universal Amphitheatre a o víkendu dvě největší vystoupení celého turné na Dodger Stadium. První z otázek novinářů směřovala na Alana Wildera, jak si vysvětluje úspěch kapely u publika v USA: „Budovali jsme jej uplynulých 10 let našimi koncerty a prostřednictvím alternativních rádií. Bereme na turné megawatty, ale někde máme tak hlasité publikum, že je hudba sotva slyšitelná, třeba v Montrealu bylo publikum neskutečně odvázané, a také v Salt Lake City bylo velmi hlučné.“ Tisková konference jasně ukázala, jak uvolněná atmosféra v kapele panuje. Když se novinářka zeptala: „V předchozím interview byl Martin Gore citován, jak říká, že Dodger Stadium v roce ´88 byla jednorázová záležitost a že už nikdy neuděláte znovu koncert na velkém stadionu.“ Tak ji okamžitě Gore s Gahanem opravili: „Myslíte Rose Bowl?“, novinářka přikývla, načež ji Gore bezelstně odpověděl: „Asi jsem lhal“ což vedle sedícího Gahana přimělo k neřízenému výbuchu smíchu. Další otázka směřovala k tomu, proč kapela vystupuje před dvěma velkými show v tak malém místě jako je Universal Amphitheatre,. Gahan odpověděl: „Udělali jsme to samé v New Yorku, kde jsme vystoupili v Radio City, než jsme hráli na Giants. Menší místo má naprosto odlišnou atmosféru. Ve skutečnosti jsem mnohem více nervózní oproti stadiónovým koncertům, každého máš přímo před sebou a vidíš všem do tváře.“

Obě vystoupení na Dodger Stadium otevírala jako předkapela skupina Electronic, nová formace složená ze členů slavných skupin Bernarda Sumnera (Joy Division, New Order), Johnny Marr (The Smiths) a Neil Tennenta (Pet Shop Boys). Pro tuto skupinu to byla vůbec první dvě vystoupení. Tennant nakonec přemluvil i kolegu z Pet Shop Boys - Chrise Lowea, aby se k prvnímu vystoupení Electronic připojil. Vystoupení má velký úspěch, ale publikum už netrpělivě očekává hlavní hvězdy. Od úvodního intra Kaleid přes Goreho akustické balady, až po závěrečnou předělávku Route 66, bylo jasné, že Depeche Mode jsou v USA na vrcholu. Nikdy už v Americe neprodají tolik desek a tolik lístků na jedno turné, jako během World Violation Tour, už nikdy si tolik náctiletých nekoupí trička s jejich portréty.

Během dvou dnů shlédlo show Depeche Mode na stejném stadionu přes 100 000 návštěvníků. Mezi nimi několik hollywoodských hvězd, ale také producent Flood, který se přišel přesvědčit, jak skvěle funguje Violator naživo. A byl mezi nimi i redaktor nejstaršího hudebního magazínu Melody Maker - Ted Miko, který zjišťoval jak to, že to, co Britové tolik let přehlížejí, má obrovský úspěch ve Spojených státech: „Po dobu tří měsíců zde rádia nehrají vůbec nic od Depeche Mode, až do doby než předvedou svou show v amfiteátru (nevelké místo) a dva vyprodané koncerty na obřím Dodgers Stadium. Kapele se podařilo dosáhnout takové absurdní popularity částečně proto, že americké publikum nalezlo pochopení v jejich electro-dance a empatii v jejich tématech odcizení. Většina "Modettes“ jsou oblečeni v euro-gothické černé, což je v Kalifornii oděv hrobníka nebo narkomana.“ Miko, si ale také všímá, že vedle obřích obrazovek s Corbijnovou projekcí a světelným parkem, tkví koncertní úspěch kapely také v něčem jiném, tedy spíše v někom: „Zpěvák, který je větší než život. Dave Gahan se stal hvězdou. Na jevišti se skládá ze tří dílů Freddie Mercuryho, dvou dílů Marca Almonda a z jedné části Elvise.“ Koncerty na Dodger Stadium, byly vedle vystoupení na Giants Stadium a Rose Bowl v Pasadeně z roku 1988, největšími koncerty Depeche Mode v USA vůbec.

Bruce Kirkland: „Hraní na stadionech bylo velkou výzvou, kdo si to může v Americe dovolit? Bruce Springsteen, Bon Jovi, ale rozhodně ne Depeche Mode. Proto považuji za další velký milník, dvě noci na Dodgers Stadium. Můžete spočítat na prstech jedné ruky kapely, které by to dokázaly.“

Pokračování brzy...