Depeche Mode v Československu 1988

11.3.1988, zdánlivě obyčejné datum v kalendáři, ale pro tisíce mladých lidí se v ten den otevřely na dvě hodiny všechny brány, spadly všechny opony zpevněné socialistickým železem, neskutečné a nepředstavitelné se stalo realitou..

Do hlavního města jednoho z nejkostnatělejších komunistických režimů v Evropě, přijela skupina, jejíž desky se v této zemi ani nemohly prodávat a přesto, ještě před prvním koncertem zde měla tisíce oddaných fanoušků. Ještě dnes je ze starého zvukového záznamu koncertu v pražské Sportovní hale, slyšet to, jak fanoušci v publiku nemohli uvěřit vlastním očím a uším a s prvními tóny Behind The Wheel jsou slyšet výkřiky "To jsou skutečně oni!".

Bylo mi tehdy 11 let, takže jsem osobně na koncertě nebyl, ale už tehdy jsem byl velkým příznivcem této skupiny. Pamatuji jak den po vystoupení se objevila v komunistických Televizních novinách po kombajnové znělce zpráva o vystoupení Depeche Mode v Praze a přímo z obrazovky v půl osmé večer vzýval Dave Gahan všechny, aby udělali “Černou oslavu”.

Byla to zvláštní doba. Odporná a přitom nádherná. Byla stále tvrdá nesvoboda slova a projevu, Václav Havel byl stále zatýkán, lidé se báli pohledět z příma jeden druhému do očí, na ovoce a maso se stáli hodinové fronty… a nádherná byla v tom, že vše bylo mnohem vzácnější. V dnešní době přijíždí do našich končin většina hudebníků a skupin na tvůrčím vrcholu, ale vystoupení Depeche Mode v roce 1988 bylo naprostou výjimkou, které bylo dílem velké náhody. Pragokoncert, který přivážel do Československa přestárlé a vysloužilé rádoby umělce, měl v té době políčeno na Chrise Normana ze skupiny Smokie, která se proslavila v polovině 70. let. Norman nemohl přijet, a tak manažer jednající s Pragokoncertem nabídl jako náhradu Depeche Mode...Než si z dobových novinových článků připomeneme, jak se Depeche Mode zhostili své historické role, měl bych upozornit, že v květnu 2007 hudební magazín Filter umístnil koncert Depeche Mode z 11.3.1988 na 1. místo všech hudebních událostí pořadaných na území Československa či České republiky, a to před koncerty Rolling Stones, Madonny, U2, Metallicy a desítek dalších....

U tiskových článků z roku 1988, začněme nejprve u tehdy nelegálních samizdatových Lidových Novin, kdy redaktor podepsán jen zkratkou R. píše:

“Jako bych vkročil do hejna havranů: kovově lesklé bundy z černé kůže, dlouhé černé pláště, černé punčochy, černě nalakované nehty i černé rty. Depešácké holky si na poslední chvíli černými tužkami na obočí navzájem zdobí tváře newpaintingovými kresbami a někam mezi uši a nos malují jméno své kultovní skupiny.
Za zády nás čekajících stále ještě skřípají kolotoče a houpačky, ale ty tisíce před vchody už vytleskávají jiný rytmus. Poslední LP deska, vydaná k turné Depeche Mode od USA, přes Japonsko, Austrálii a celou Asiiaž do Evropyse jmenuje “Music For The Masses” Můžete si vybrat Hudba pro masy nebo Hudba pro mše. Co však říct k samotnému vystoupení Depeche Mode v Praze?
Po hodinovém čekání konečně zhasla a burácení “ de-peš, de-peš, de-peš” pomalu zaniklo v rytmu a energii něčeho co, připomíná nejspíš start raketoplánu. Do tmy blikala jen stovka zelených a červených teček od obsluhy řídících pultů a do předehry “Behind The Wheel” postupně padají barevně nasvětlené opony jako řada mohutných vodopádů. Vysoce technologická hudba naplnila v okamžiku halu svým vlnobitím až do výše stropu.
David Gahan v černé kůži začal vířit prostor dervišskými otočkami, třpyt briliantových řetízků kolem kožených bot a nad tím podmanivý hlas bez falší a skluzů...”

Pavol Beka z magazínu Revue Populár si nepříliš příznivě všímá například kytarového umění Martina Gorea:

“Traja hráči na syntezátoroch - Alan Wilder, Andy Fletcher a vedúca osobnosť Martin Gore pôsobila staticky. O väčšinu diania na pódiu sa staral spevák David Gahan, no ani on nepredvádzal náročnú choreografiu alebo strohý konferans. Pieseň sa striedala za piesňou, niektoré zaspieval sólovo aj Martin Gore, použil aj gitaru, zvuk ktorých však syntezátor silne pozmenil. Jeho hráčske schopnosti na gitare ma dosť zaskočili, pretože mi pripomínali hudobnícke začiatky amatérskej skupiny, zvuky však boli zaujímavé. Kapela hrala perfektne - elektronický automat totiž nepozná neistotu!… Zaujímavo pôsobili zvláštne platne zavesené po dve za každým hráčom, ktorí na ne udierali kladivkami a vydávali známe charakteristické zvuky, typické pre skupinu Depeche Mode.”

Michal Horáček a Mladý Svět:

“Pořadatelé postupně vpouštějí další diváky. Všechno se opakuje. Padesátimetrový sprint k jevišti, zaujmutí co nejlepšího z dosažitelných míst. Očekávání se přetavuje do sílícího skandování : Depeš mód! Depeš mód! Depeš mód!
Do začátku koncertu zbývá víc než hodina, ale v hale sílí vůně rocku. Depeš mód! Depeš mód! letí ke stropu, který už pohlédl na tolik vítězství i porážek, radostí i nevole, jež přináší hokej. Depeš mód! Depeš mód! Zdvihá se pokřik. Jakoby dav povzbuzoval koně, na něhož hodně vsadil. Ten kůň se z dostihu ztratil, bezmála zmizel z dohledu - ale teď nabral rychlost a cválá, útočí, řítí se kupředu. Jeho pozice už není beznadějná - jako politý živou vodou, je plnokrevný rokenrol náhle tu. Depeš mód! Depeš mód! Depeš mód!
Ale ještě není vyhráno. Jsou tu hluboké kořeny obavy z paniky, destrukce. Ať se to těm, kteří se právě tlačí u pódia, líbí nebo ne, nadešel okamžik jejich maturity. Nelze o tom pochybovat - dnes jim bude vystaveno vysvědčení, jež si ponesou do dalších let.”

Miloš Skalka, hudební publicista

“Je kolem desáté večer. Od haly se k metru trousí „depešáci“ , černě oblečení, nadšení. Vyprávějí si. Sen se tedy stal skutečností.V hotelu Intercontinental zatím k pozdní večeři usedá David, Alan, Martin a Andy. Objednávají si biftek, kachnu, pstruha, ochutnávají české pivo, od místní hudební skupiny si nechávají zahrát české lidovky. Teď tleskají oni. Na dveřích jejich pokoje pak až do druhého dne po poledni visí cedulka Nerušit ! Pak už jen cesta na letiště.O Praze, o nás, se příliš nedozvěděli. Přivezli ovšem radost. Přivezli to, co toužili zažít dnešní čtyřicátníci s Beatles, padesátníci s Elvisem Presleym…. ”

Svět v obrazech

“O pražském koncertu britské rockové skupiny Depeche Mode (Sportovní hala PKOJF 11.března 1988 ve 20.00 hod) se hodně řeklo,napsalo a ještě asi napíše.Vždyť v historii tohoto hudebního žánru v Ćeskoslovensku znamenalo devadesátiminutové vystoupení čtveřice určitou revoluci. Zda vítěznou, to ukáže čas.”

Rudé Právo

“Vystoupení v Praze bylo součástí celosvětového turné,které skupina odstartovala už na podzim minulého roku po vydání dlouhohrající desky Music For the Masses.Kromě snímků z tohoto alba zazněly na koncertě i úspěšné skladby z předchozích desek Black Celebration a Some Great Reward. A zatímco sedmadvacetiletý David Gahan s mikrofonem v ruce předváděl profesionální pěveckou a taneční techniku, v nabité hale skandovali potomci těch,kteří zažili dobu,v níž byla rocková hudba zakázaným ovocem. Ti starší v publiku se mohli už jen usmívat nad vzpomínkami na časy,kdy jim dospělí nedovolovali poslouchat určité desky a nosit dlouhé vlasy.Teď si jen přáli,aby těm navýsost spokojeným sedmnáctiletým stojícím pod pódiem s transparenty v rukou někdo naopak nepřikazoval si nechat vlasy narůst.Více než třicet let naší podivné hašteřivé symbiózy s rockovou hudbou i s tím co s sebou přináší,je už snad definitivně za námi”.

No, hodně zvláštní slova z deníku, který byl tehdy jedním z nástrojů KSČ

Mladá Fronta

“Pro třináct tisíc šťastlivců, kterým se podařilo sehnat lístky, se stává tenhle obyčejný předjarní pátek svátkem. Od rána Prahou procházejí jednotlivci i skupinky. Všichni nejlépe v černém,občas i s „kovovými aplikacemi“ v podobě nesčetných cvočků a kování. Na pečlivě upravených kšticích potom nejrůznější rádiovky a barety elegantně posunuté do týla. Móda “novýchromantiků” styl, který v život uvedli právě muzikanti z Depeche Mode. Jejich jména září na improvizovaných transparentech, vlajkách, na kožených bundách i tvářích. Všichni jsou ukáznění, nikdo nechce pokazit tento den s velkým D.”

Michal Horáček/Mladý Svět

“Působili na mě spíš jako vyhraněně studiová kapela. Ostatně, podstatnou část hudby si přivezli už naprogramovanou, „hotovou“. Vadí mi, když slyším tolik bicích, a nevidím bubeníka. A tolik další rytmiky, zejména baskytary, aniž by se mi představili lidé, kteří ty nástroje ovládají. Nepřesvědčí mě, nerad to přiznávám, ani živý zpěv Davida Gahana, natož Martina Gora, který se v určitých momentech doslova trápil. Zarážela mě i naprostá nesrozumitelnost textu a také předimenzované basy. Vůbec nejvíc mi však na jevišti chybělo to nejpodstatnější – strhující osobnost. Depeche Mode připomínala spíš tělo se čtyřmi hlavami. Jejich hudba byla studená.”

Také zajímavá slova, obzlášť od někoho, kdo má ve svém profesním životopise na svých současných webových stránkách, napsán jako jeden z největších profesních úspěchů práci pro Pragokoncert a “dovezení” Depeche Mode v roce 1988.

A tehdejší “teen” magazín Pionýr:

“Ještě v letištní hale se novinářům “depešáci přiznali, že sice nemají představu jaké publikum je čeká, přesto se však na ně těší, O tři hodiny později už měli jistotu, že hrají pro to správné. Patnáct tisíc šťastlivců, kteří ukořistili vstupenku a dalš, kteří se vetřeli bez ní. Je slyšet slovenština i krátké ostravské samohlásky. Pod pódiem se namačkaly černé barety posunuté do týla.
Každou skladbu bezpečně poznají podle prvních čtyř tónů a tenhle den je pro ně svátkem. Tváře mají ozdobené iniciálami DM a štrasovými naušnicemi. Osvětlují je prskavky stejně neodmyslitelně jako zvednuté paže a nadšené skandování.
Kdo si alespoň jednou pozoně poslechl nejznámější elpíčko skupiny, Black Celebration, nezamění zvuk Depeche Mode s žádným jiným.”

Koncerty Depeche Mode jsou i dnes plné energie, nadšeného a bouřícího publika, ale to co se dělo v myslích těch mladých lidí, kteří byli na koncertě Depeche Mode 11.3. v roce 1988 si jen stěží dovedeme představit. Musel to být přímo transcedentní zážitek, skupina proslulá svými temnými a ponurými melodiemi rozlévala optimismus a naději tisícům přiznivců, v zemi, kde vše se zdálo marné a zbytečné…