Alan Wilder: Hvězdy mezi čtyřma očima

Moji rodiče mě tloukli u klavíru. Zdáš se být tichým mužem v pozadí u DEPECHE MODE. Šedou eminencí, tak řečeno, která otáčí důležitým knoflíkem.

Alan: Příliš pocty. Dělá mi to špás, sedět po celé týdny u směšovacího pultu, abych vyhmátl ten nejlepší zvuk. Nemá to nic společného s kvalitou, jelikož každý z nás je na svém prostoru specialistou. To značí, že dělá, jak nejlíp umí.

Je nějaké pracovní postavení ve skupině, tedy prostoru, kde každý jedná s každým?

Alan: Důležité věci rozhodujeme v zásadě společně, to značí, že také náš manažer a šéftechnik Daniel má k tomu říct nějaké slovo.

Nedávno se stalo, že Daniel odbočil velmi daleko od "depešového kuchaření", co vám vlastně dělalo hlavní činnost?

Alan: Taková tvrzení jsou velmi nesprávná. Nemůžeme si přát žádného lepšího manažera než je Daniel. On je konečně ten, který tehdy celou skupinu objevil, dal do toho projektu všechny své peníze, zadlužil se až po uši a měl zájem na tom dál pracovat. Sedí rovněž s námi ve studiu a dává rozhodující impulsy. Může si představit snad, že my v průběhu naší kariéry, jsme dostali dost lákavých nabídek od jiných podniků gramo-desek, které penězi neskrblí. Když jsme tedy finančně zajištěni, proč bychom byli s Danielem? Nedostává také nic víc než každý jiný "páskový" manažer. Dostává ovšem dobře s "Depeš-módou", rovněž tolik, co my. Nesl ale hlavní riziko a především je náš přítel. Za to dostává také řádně zaplaceno.

Jak vypadá pracovní postavení ve skupině?

Alan: Jsou velmi mnohá omezení, kdy my jednoduše rozhodujeme, co se bude dělat. T. č. je Martin někde ve Španělsku na nějaké haciendě a nedělá nic než psaní songů (nápěvů). Vymysleli jsme, že to může udělat nejlépe, proto to má dělat. Volíme pak společně nejlepší čísla. Martin určitě není tak sobecký, aby nějaké čislo domítl ode mne nebo od Daveho. Ale může to nyní komponovat nejlíp. Dave je rozený "muž činu". Ten se již dříve proslavil na nejživějších party a slavných koncertech a spolehlivě hodně toho odstavil. Ale také se u toho hodně naučil, jak se dělá vytrvalost, jak povzbudit lidi, správně se pohybovat. Je pro nás všeobecně významný, mít Davyho na okraji podia, zatimco my tři jsme více v pozadí a "šou" (dojem) zůstává přesto zajímavý. Mimo to, kdo by měl jinak zpívat? Pro pozadí sice toto postačuje. Martin dává ještě jinak jednu nebo druhou píseň dohromady, ale Davy je hlasem. Andy se opět těší, když se může hrabat z tónů na papíru, klást před sebe hory papírů a může organizovat, co z toho vyjde. Dělá to se zálibou, zatím co my se od toho hledíme odtlačit. Mluví s lidmi od tisku, kontroluje odpočty, sleduje termíny a kontroluje naše časové plány. K tomu je ještě nejlepším kamarádem, jakého si můžeme představit, tak i navenek působí. Je vtipný i roztomilý v soukromí. Když se trochu napije, je právě tím nejlepším "lvem salónů".

Kdy vidíš Alana Wildera v tomto kvartetu?

Alan: Jak víš, dorazil jsem právě ke konci 1981 k Depeši a měl jsem zpočátku těžkosti zdomácnět v tomto týmu. Konečně přišli všichni tři z téhož města, znají se již většinou od školy a jsou zapřísáhlí přátelé.

Jak jsi vlastně k nim přišel?

Alan: Depeše hledali inzerátem v Melody Makeru třetího, který měl být vyloženě do 21 let. Já měl již 22 let a musel jsem nejdřív svůj věk zamlčet, abych směl vůbec předehrávat. Když mě pak přijali, byl jsem pak prakticky půl roku jako přívěšek. U televizních vystoupení jsem nesměl na podium a když ano, pak jen zcela vzadu. Ve studiu jsem měl svou práci a byl jsem sotva tázán na mé mínění. Soukromě jsem nahlížel na ty tři tak dobře, jak snad vůbec. Byl jsem rovněž trochu starší, vyrostl jsem v Londýně a získal zcela jiné zkušenosti.

Jak jsi se vůbec dostal k hudbě?

Alan: Vina byla v tom, jak se často stává, na rodičích, kteří mě již osm let víc nebo méně na klavír tloukli. Ve škole jsem téměř bez zájmu klepal do klavíru, až jsem odhalil "Syntetizer" a zjistil, že s těmito věcmi se dá téměř kouzlit. Po skončení školy v mých 17 jsem se dostal do zvukového studia, kde tehdy přijímali skupiny jako byla "The Rubettes". Pro mě bylo důležité, že jsem nahlédl do této fascinující techniky. Peníze nehrály roli. Jeden rok jsem s tím protloukl, pak jsem nastoupil do formace "Drunkeness". Vzpomínám ještě s hrůzou na náš prvý "GIG" v Bristolu, kde tehdy bylo 20 přihlížejících a já bych nejraději vše vyhodil.

Pocházíš z hudební rodiny?

Alan: Moji rodiče nevyšli z domácí hudby, ale můj bratr Štěpán (34) je zpěvák a pianista, druhý bratr Ondřej (32) byl učitelem hudby.

Ty bydlíš již několik let se svou přítelkyní Jeri a jejím synem Jasonem z prvého manželství. Chceš se s ní oženit?

Alan: Jason má 15 let. Hledáme si nyní pěkný velký dům v Londýně. Proč bychom se měli brát? Nevidím v tom nutnost.

Poznali jste se prostřednictvím hudby?

Alan: Jeri má málo co s hudbou, stejně jako já s její prací. Pracovala dřív jako "fyzioterapeut" v soukromém ústavu pro akupunkturu. Nyní je doma a otročí svým vášním.

Copak nyní sbírá?

Alan: Kdybych to jen přesně věděl. Jeri sbírá všechno, co není přinýtováno nebo přitlučeno. Zpočátku to byl starý nábytek, pouliční štítky, obrazové rámy, obrazy až po umělecké vázy. Když přijdu do svého domu, uhodí mě to jako kladivem, jelikož je všechno přecpáno, že se tím sotva projde.

Nervuje tě něco takového?

Alan: V zásadě jsem typ s téměř neomezenou trpělivostí. Ale bytové zařízení, to je vždycky věc sporu. Měl jsem rád původně prázdné byty s několika vyhledanými kusy. Jeri musí všechno ucpat až ke stropu. Proto potřebujeme velký dům, aby bylo více místa a já se mohl zařídit s menším studiem.

Mimo hudbu máš ještě nějakého koníčka?

Alan: Velmi rád filmuji se svou videokamerou. Někdy bych chtěl ze shromažděného materiálu filmového z naší skupiny sestavit skutečný film. Musel bych toho sice dost vyhodit, co se nedá uveřejňovat, ale rozhodně by to bylo zajímavé.

Uvažoval si již o nějakém soloprojektu, jak je to provedeno s mnoha členy úspěšných skupin? Slyšel jsem o tom mluvit již šeptem, dala by se udělat deska?

Alan: Na každý pád bych to rád udělal, než sestavit nějakou jinou skupinu. Momentálně taková předsevzetí nejsou nyní naléhavá. Nech se překvapit.

Jak by měla taková deska vypadat?

Alan: Určitě by to nebyly žádné songy, které se dají jednoduše nazpívat. Sním o tom udělat desku, která by byla přeplněna elektronickými uměleckými kousky. Určitě by se toto dílo vydalo, ale nikoliv pod mým jménem.