Atlanta: V Depeche Mode je ještě spousta života

Spousta kapel z osmdesátých let se zapojila do nostalgického okruhu, pravidelně koncertuje v rámci balíčků nebo se objevuje na místních festivalech, aby zahrála své hity. Depeche Mode i po třiačtyřiceti letech své kariéry stále plní arény a dělají novou, vitální hudbu.

Britská kapela - kterou po loňské předčasné smrti klávesisty Andrewa Fletchera nyní tvoří především zpěvák David Gahan a kytarista, klávesista a zpěvák Martin Gore - vydala v březnu jedno z nejlepších alb své kariéry "Memento Mori" a od té doby je na rozsáhlém světovém turné na jeho podporu.

Depeche Mode jsem poprvé viděl v roce 1988 na turné "Music for the Masses" v již dávno neexistujícím amfiteátru Southern Star v Six Flags. Pro kapelu, která se o dva roky později stala díky zásadnímu albu "Violator" celosvětovou superhvězdou, to bylo nepříliš příznivé místo.

K mému překvapení - a potěšení - bylo na včerejší zastávce turné Memento Mori ve State Farm Areně velké množství fanoušků v tričkách z koncertu v roce 1988 i z alba "Violator". Bylo zajímavé být v téměř vyprodaném davu lidí mého věku. Odhadl jsem, že průměrný věk publika byl asi 50 let, ačkoli za mnou seděla třináctiletá dívka, která znala každé slovo každé písně.

Gahanovi i Goreovi je dnes přes šedesát, ale mají energii pánů o polovinu mladších. Gahanovo poskakování, pózování a dramatický baryton se ani trochu nezmenšily, zatímco Goreův tenor a svalnatá kytarová hra dávají kapele její charakteristický zvuk.

Depeche Mode jsou stále - v jádru - syntezátorovou kapelou, ale řinčivý, skřípavý kytarový zvuk představený na albech "Violator" a "Songs of Faith and Devotion" je tím, co vyneslo kapelu z 80. let do Rokenrolové síně slávy v roce 2020.

Ti, kteří očekávali, že uslyší rané hity, mohli být mírně zklamáni, protože v setu 23 písní zazněla jen hrstka raných oblíbených skladeb - zejména "Everything Counts", "Just Can't Get Enough" a "A Question of Lust". Většinu večera tvořily skladby od alba "Violator" dále, což kapele - doplněné o Christiana Eignera na bicí/klávesy a Petera Gordena na klávesy/baskytaru - poskytlo příležitost představit setlist plný tepající a pronikavé rockové hudby.

Později hnaly večer kupředu úderné písně jako "Walking in My Shoes", "It's No Good" a "John the Revelator", ale byly to právě "Enjoy the Silence" z éry "Violator" a slizká odrhovačka "Personal Jesus", které postavily dav na nohy. "World In My Eyes" ze stejného alba byla věnována zesnulému Fletcherovi. Singl "Ghosts Again" z nového alba je stejně dobrý jako cokoli, co udělali za posledních čtyřicet let.

Nejúchvatnějším okamžikem večera však byl i ten nejtišší: Gahan a Gore si na úpatí pódia vyměnili dokonalou harmonii v křehké skladbě "Waiting for the Night". Publikum bylo tiché a nehybné, pohupovalo se s rozsvícenými baterkami mobilních telefonů.

Někteří fanoušci se obávali, že Fletcherova smrt by mohla znamenat konec Depeche Mode, ale vitalita alba Memento Mori a turné je důkazem, že života - a hudby - je stále dost.