Bassline -Alan Wilder

Přinášíme článek z časopisu Bassline o projektu Recoil Alana Wildera. Shrunuje Alanovu hudební tvorbu a jeho působení v Depeche Mode a dozvíte se jak a kde nejraději tvoří.

Po pravdě řečeno nikdy mě Depeche Mode neoslovovali, jen jsem nechápavě kroutila hlavou nad všemi davy jejich fanoušků. Atmosféra filmů Davida Lynce mi až na Blue Velvet byla vzdálená a Nick Cave mi nepřipadá geniální. Recoil je projekt bývalého člena Depeche Mode, jeho hudba by se prý k Lynchovým filmům úžasně hodila a má myslím na popularitu v Čechách a na Moravě stejnou naději jako Nick Cave. Budu se tedy snažit o pohled zvenčí, pohed náhodného posluchače.

Na začátek abychom vůbec věděli s kým máme tu čest, Recoil je pouze jediný stálý člen a tím je Alan Wilder. Má modré oči a jednu dceru, která se jmenuje stejně jako jeho milované město Paris. Jeho oblíbený film je Clocwork Orange a oblíbení herci třeba Robert De Niro, Donald Sutherland či Meryl Streep(ová). Má rád Kraftwerk,The Smiths, Philipa Glasse a Talk Talk. Miluje nakupování na bleších trzích , nenávidí ježka Sonica a londýnské taxikáře, protože asi nezná ty pražské

Pár encyklopedických informací o něm? Alan Wilder se narodil 1. června 1959 v západním Londýně a hudbou byl obklopen již od malička . Začal hrát na piano, chodil do hudení třídy , přidal si i flétnu a v jedenácti letech byl nejdůležitější částí školního orchestru. Vyrůstal na klasické hudbě a přesto, že se v pubertě jeho hudební vzory trochu změnili, tak skládání materiálu se u něj blíží spíše komponování než psaní písniček. Věnoval se dále hraní na klavír , ale už v šesnácti si našel práci asistenta v jednom z mnoha londýnských studií. Začal se podrobněji seznamovat s výrobou hudby a poznávat možnosti studia, ale protože neměl dostatek místa k seberealizaci odešel do Bristolu, kde se přidal ke kapele The Dragons. The Dragons neměli žádný úspěch a tak vznikli novovlní Dafne and the Tenderpsots. Těm se sice podařilo uzavřít smlouvu s firmou MAM Records a posléze natočit album Disco Hell, ale na některých jejich koncertech bylo tak málo lidí, že by se pohodlně všichni vešli do auta, kterým kapela jezdila. A snad i proto Wilder přešel k Real to Real jenže rocková hudba mu celkem nic neříkala, přece jenom se věnoval už od dětství klavíru. Založil si formaci The Hitmen, v ní se mohl na klávesách vyřádit, jak bylo v tehdejších novovlných o novoromantických skupinách zvykem. Název seskupení přibližně odpovídá jejímu repertoáru.

Teď samozřejmě přijde nejslavnější část Wilderova příběhu. Před devatenácti lety odpověděl na inzerát v Melody Makeru. Začínající Depeche Mode hledali klávesistu jako náhradu za odešlého Vince Clarka. Wilder se stal stálým členem, díky svým schopnostem byl pro DM nepostradotelný, účastnil se podstatné části jejich kariéry. Byl u všech jejich proměn u přerodů z popového braku přes industriál k nedosažitelné ikoně. Jezdil na všechna ta masivní turné se sedmi promítacími plátny, hrál na koncertech pro 80 000 diváků. Na drahých běžným lidem nedostupných přístrojích dodělával zvuk Depeche Mode do maximální profesionality a čistoty. Během let působení v Depeche Mode si vyjansnil mnoho věcí. Za prvé, hrozně rád všelijak experimentoval se zvukem a uvědomoval si takřka neomezené možnosti techniky. Za druhé, na to, aby neomezené možnosti techniky vyzkoušel už mu B-strany singlů DM pomalu přestávaly stačit. Za třetí, zjistil že nechce být v žádné kapele a domlouvat se s dalšími lidmi o tom jak má co znít. Takže tak trochu z flustrace a pocitu nedostatku seberealizace se začal vytvářet RECOIL. Wilder ze začátku neměl v úmyslu věnovat se svým pokusům nějak vážněji. Na vzniku Recoil jako sólového projektu má velkou zásluhu tehdejší šéf Mute Records Dan Miller, protože to byl právě on, kdo po poslechnutí jeho dema přesvědčil Wildera, aby svůj materilál natočil. Vlastně se ho jen zeptal jestli by to nemohl natočit znovu a Wilder to udělal.

Sezbíráním starších demo nahrávek z počátku osmdesátých let vzniklo album 1+2. Delší instrumentální skladby plné syntetyzátorů blížící se svou náladou k ambientu nebo elektonické vážné hudbě. Je zde jazz, blues, rockové prvky, prostě jako když klávesistovy s klasickým hudebním vzděláním nevyhovuje jeho denní práce v pomalu nejslavnější skupině světa. Tenkát ještě Wilder nepočítal s odchodem z Depeche Mode, takže Recoil pro něj bylo místem, kde mohl uplatnit nápady a postupy, které by mu u DM těžko prošly. "Recoil pro mě byly něčím úplně jiným a experimentálním. Nevadilo, když to bylo příliš nepechopitelné, nebo se to lidem zdálo příliš tajemné, protože jsem stále souběžně dělal popové věci." Malý úspěch 1+2 vedl autora ke změně strategie pro druhé album. Tím bylo v roce 1988 aldum Hydrology. Uměle vytvořené zvukové krajiny se staly o trochu přístupnější, i když výsledek byl tehdejšímu mainstreamu pořád na hony vzdálen.

Počátkem devadesátých let se toho v hudbě Recoil dost změnilo. Asi nějvětší novinkou na třetím albu BLOODLINE jsou hostující zpěváci. Máme to snad chápat jako úlitbu popularitě? Alan Wilder to vidí jinak. " Neřekl bych, že jsem byl pod tlakem vytvořit něco konvenčějšího, ale cítil jsem že už nemohu dále pokračovat ve vytváření té stejné experimentální instrumentální hudby. Dost často jsem totiž při svých vystoupení měl pocit že mé hudbě něco schází a to mě vedlo k rozhodnutí, že pokud budu pokračovat, tak musím začít s něčím novým, ať už to budou vokály, nebo cokoliv jiného, co by základní podklad nějak vylepšilo." Samozřejmě Alan Wilder je celkem ambiciózní člověk, který umí dosáhnout to co chce, takže důvody mohly být i jinde. Mezi hosty byli například o rap se pokoušející Moby ve skladbě Curse, nebo zpěvačka Toni Halliday z Curve. Díky jejímu jemnému hlasu zní výsledek jako Depeche Mode se zpěvačkou místo zpěváka. Dalším významným hostem je Douglas McCarthy, hlavní postava formace Nitzer Ebb, jehož hlas zazní hned v úvodní skladbě Faith Healer. Ale asi k nejzajímavějšímu spojení došlo v osmiminutové "Electro Blues for Bukka White." Výsledný efekt se podobá více dvěma zaroveň puštěným, ale jinak naladěným rádiím něž jedné písni. Starý bluesman Bukka White si polohlasem drmolí typicky bluesovým projevem přes rytmy techna, aniž by jeden druhého alespoň trochu vnímali. Je to přesně ta situace o které se píší dlouhé sociologické studie. Každý si vedeme bezohledně svůj monolog a nikdo jiný nás nezajímá. O "Electro Blues for Bukka White" se totiž nedá řici, že se zpěvák s hudbou nějak ruší, oba si jen mluví to své a že to dělají zároveň a přes sebe jim vůbec nevadí.

V době Bloodline byli DM pro Wlidera jen prací a povinností už ten samý rok si dal po prvé po deseti letech přestávku a začal pomalu uvažovat o odchodu. V období let 1992-3 se ještě účastnil nahrávání úspěšného alba "Song Of The Faith And Devotion", které se singly jako "Walking in My Shoes", nebo "I Fell You" vedlo hitparády po celém světě. Jel s Depeche Mode na obrovské patnáctiměsíční turné, na kterém hrál i živě na bicí.

Rok 95 byl rokem změn. V osobním životě si Alan Wilder prodělal rozvod a v tom pracovním natrvalo odešel od Depeche Mode.

O rok později v září už znovu skládal ve svém vlastním studiu Thin Line. Třetí album UNSOUND METHODS v něčem navazovalo na Bloodline, ale bylo jak se ríká "tajemnější." Znovu si přizval mnoho hostů, kterým dával dostatek prostoru a možnost zpívat jejich vlastní texty. Spolupráce probíhala nejčastěji posíláním demonahrávek. Základní motiv hudby byl už tak ze 70% hotový, pozvaný interpret si podle něj napsal svůj text, nazpíval svou část a s důvěrou ve Wilderovi schopnosti mu přenechal materiál k dokončení. Na Unsound Methods můžeme tedy opět najít různorodou směs hostů i stylů. Od Douglase McCarthyho , který se objevil už na předchozí desce, po zcela nové lidi jako Siobhan Lynch, Maggie Estep či Hildia Cambell. Magie Estep je básnířka z New Yorku a Wilder původně hledal trochu klasičtějšího rappera, ale musel uznat že její styl přednesu je daleko lepší. O Siobhan Lynch se dozvěděl, přes posílaná dema, na kterých kromě jejího hlasu v doprovodu akustické kytay nebylo nic. Hildia Cambell dříve zpívala s DM na albu "Songs of Faith and Devotion" a posléze účinkovala i na stejnojmeném turné. Z Unsound Methods je opravdu slyšet, že už se nejedná o něčí bokovku jsou zde prvky skoro všech stylů přes dub, ambient, EBM, až třeba po vážnou hubdu. Pokud přidáme ještě závěrečnou instrumentálku "Shunt" zbývá se jen divit, proč se Alan Wilder nevěnuje filmové hudbě. Našlo by se určitě mnoho filmů, kterým k dotvoření intenzivní atmosféry schází podobná hudba. Zároveň s albem vyšly samožřejmě i remixi, kde byli Recoil přepracováni od U.N.K.L.E., Barryho Adamsona, Panasonic (dnes už jen Pansonic) a Flood (což je spojení členů Depeche Mode a U2).

Alan Wilder tvoří zásadně sám ve svém domácím studiu. Když se řekne něco takového, většina z nás si okamžitě představí nějakou pološílenou existenci ve své neuklizené ložnici. Za domácí studio považujeme hodně nevýkoných krámů, bazarový sampler, počítač a u těch co si dají práci se sháněním ještě levný syntetyzátor. Ne že by to k vyhlášení války komerčním zrůdám nestačilo, ale sem tam mít něco funkčního také není na škodu. Domací studio Alana Wildera je něco úplně jiného, je to něco po čem touží leckterá velká nahrávací společnost. Speciálně pro něj navržené místo se dvěma patry a spouštějící se stěnou, kterou by pro změnu mohl i James Bond závidět. Majitel potřebuje ke své práci prostor a světlo, potřebuje se ve svém luxusním světě ničím nerušen soustředit. Aby věrně zachitil co se mu honí hlavou nemůže se rozčilovat nad tím, že tahle kraksna zase nefunguje a tenhle zvuk z týhle mašinky nikdy nedostane. Může se zaměřit jen sám na sebe a přemáhat hudbou pocit nekonečného osamění a ztracenosti, který ho mezi tolika přístroji a v tak velkém prostoru určitě často přepadá. Když si ještě řekneme, že ve studiu nejsou místnosti od sebe odděleny jak to bývá zvykem a to jen proto že Wilder prostě potřebuje místo, tak si můžeme začít představovat naprosto cokoliv. Začneme si myslet něco o milionáři, který chtěl ukrást Slunce, něco o tajemném hradu v Kartpatech, nebo něco o občanu Kaneovi (teda vlastně Wilderovi). Uzavřená místa vždycky probouzela v lidech nebývalou zvědavost, co se na takových místech vlastně děje? Jak vlastně Alan Wilder pracuje ? Co se všechno stane před tím než si mohu poslechnout nové Recoil?

Nejprve prý jen tak zkouší všelijaké zvuky, nikoliv náhodným výběrem, ale pokouší se zvolit takové, které nějakým způsobem odpovídají jeho momentální náladě. Pak se to spustí a on jen dál své nápady nahráva jeden za druhým a čeká až se po nějakém čase vespod sám objěví sjednocující motiv. (motivem se myslí odpověď na otázky typu: "O čem to je? ") Bylo by přesnější říci, že čeká až se sám od sebe objeví koncept, což je trochu zvláštní protože koncept znamená autorův záměr a nikoliv náhodnou směť zvukových asociací. A šťastná náhoda, nebo možná zásah z vyšších sfér si řekne o své a z jednotlivých kousků začne vznikat zárodek nové skladby. Někdy, když to považuje za vhodné ještě vyzve nějakého zpěváka či zpěvačku, ale po zkušenostech s DM se Wilder jakékoliv trvalejší spolupráci brání.

Před loni na podzim začal opět s přípravami pro dalšího alba. Datum vydání bylo stanoveno na 6. březen roku 2000, ale k slyšení bylo už o něco dříve konkrétně 28. listopadu. Trent Reznor chtěl aby úryvky z nového alba Liquid byly použity před začátkem koncertu Nine Inch Nails.

"Your live depends on liquid" zní kousek upoutávky na nové album a v lecčems není daleko od pravdy. Nálada v porovnání s Unsound Methods není o mnoho veselejší a zvuk je od Depeche Mode zase o kousek vzdálenější. V úvodním singlu "Strange Hours" hostuje Diamanda Galás. Spolupráce byla pro Wildera dobrou zkušeností, protože Diamanda Galás je dáma se silnou vůlí a hlasem o rozsahu skoro osm oktáv. (CD obsahuje i klip ke "Strange Hours") Další přizvaní ke spolupráci jsou gospelový Golden Gate Quartet, newyorská básnířka a performerka Nicole Blackman nebo zcela neznámá Rosa Torras. Rosa Torras je fanynka Recoil, ktrerá odpověděla přes internet a tak se její hlas recitující vlastní básně ve španělštině dostal z Barcelony až na nové album Recoil, takže na to příští album se máte šanci dostat i vy. Zajímavou věcí je dvoudílná kompozice "Black Box", která celé album otevírá a uzavírá. "Black Box byla totiž inspirovaná Wilderovým zážitkem z letecké havárie, kterou také dost dobře nemusel přežít. Celkem novinkou jsou pozvaní muzikanti a proto na Liquid je k slyšení mnoho živých nástrojů, ikdyž struktura hudby vychází hluboko z elektra osmdesátých let.

Depeche Mode měli image založenou na své nedostupnosti, kdežto Recoil, ačkoliv dlouhá léta s DM v sobě jejich jediný člen nezapře, se snaží o úplně jiný přístup. Velký rozdíl je vidět například ve využití internetu. Zatímco Depeche Mode bojují s velkým množstvím neautorizovaných stánek od vlastních fanoušků, pro Recoil je internet možností kotaktu s fanoušky. Wilder se řídí heslem "Když osobní počítač tak Apple Mac." a u něj také tráví dlouhé hodiny odpovídáním na dotazy svých příznivců. Jak sám říká, jeho fanoušci nejsou nadšeni ani tak grafickou úpravou stránek, jako tím, že jim on sám odpoví. Přiznává, že internet hraje při propagaci Recoil důležitou roli, může se dostat k lidem přímo a levně. Takže s Recoil se Wilder snaží být blíže jak lidem, tím že je fanouškům k dispozici tak i blíže sám sobě, protože se neomezuje stálou spoluprácí, ani prodejností. Snaží se dohnat a napravit, všechno co s Depeche Mode zanedbával .

Na internetu je toho o Recoil opravduhodně. Mimo mnoha jiných webů od fanoušků z celého světa oficiální stránka je na adrese:www.recoil.co.uk