Koncert legendárních elektronických mágů z Britských ostrovů, kteří si říkají Depeche Mode připomíná čtyři věci:
Každý koncert se počítá ve velkém - Depeche Mode, Barclays Center, Brooklyn, 21. října 2023
Koncert Depeche Mode připomíná čtyři věci:
1. Je to v podstatě soundtrack posledních čtyř desetiletí mého života. V roce 1984 jsem si koupil sedmipalcový singl People Are People a od té doby v podstatě všechno. Při poslechu dřívějších písniček mi hlavou prolétnou vzpomínky na pubertální zamilovanost, vztahy, zbývající a ztracená přátelství, tancování na diskotékách Venture Scout (dost hrozně)... byli součástí mého života po dlouhou dobu.
2. Nikdy byste neměli kapelu podceňovat nebo ji zaškatulkovat. Kdo by si pomyslel, že poměrně vyčpělá synthpopová kapela z Essexu bude jednou z největších koncertních kapel na světě, která dobývá Ameriku i Evropu a přitom si zachovává důvěryhodnost a temnou, gotickou pohodu? A ještě k tomu přitáhnout publikum Goths a Jocks? Depeche Mode jsou velcí tak, jak New Order nikdy nebyli, přestože se jim to zdálo být cool. Počítám, že Barney by v mžiku vyměnil větší důvěryhodnost za větší prodeje a obdiv.
Depeche Mode, Barclays Center, Brooklyn, 21. října 2023
1. Je to v podstatě soundtrack posledních čtyř desetiletí mého života. V roce 1984 jsem si koupil sedmipalcový singl People Are People a od té doby v podstatě všechno. Při poslechu dřívějších písniček mi hlavou prolétnou vzpomínky na pubertální zamilovanost, vztahy, zbývající a ztracená přátelství, tancování na diskotékách Venture Scout (dost hrozně)... byli součástí mého života po dlouhou dobu.
2. Nikdy byste neměli kapelu podceňovat nebo ji zaškatulkovat. Kdo by si pomyslel, že poměrně vyčpělá synthpopová kapela z Essexu bude jednou z největších koncertních kapel na světě, která dobývá Ameriku i Evropu a přitom si zachovává důvěryhodnost a temnou, gotickou pohodu? A ještě k tomu přitáhnout publikum Goths a Jocks? Depeche Mode jsou velcí tak, jak New Order nikdy nebyli, přestože se jim to zdálo být cool. Počítám, že Barney by v mžiku vyměnil větší důvěryhodnost za větší prodeje a obdiv.
3. Odchod / smrt členů kapely není konec. Vince Clarke odešel po jednom albu, jejich hlavní skladatel. Martin Gore nastoupil a brzy produkoval hudbu podstatně lepší než ta první inkarnace. Alan Wilder odešel po Songs Of Faith and Devotion, protože už měl toho šílenství dost. Byl to člověk, který sice nenapsal mnoho písní, ale aranžoval a formoval jejich hudbu a dodával jim ten temnější punc, který potřebovali. Nyní zemřel Andy Fletcher - ačkoli ve skutečnosti nehrál na žádné nástroje ani nepsal písně, byl jejich talismanem, mluvčím, rozhodčím, maskotem, balastem, kotvou. A samozřejmě, Gahan, jejich předvádivý frontman, sám málem zemřel po několika opravdu epických záletech s drogami a masakrem v polovině devadesátých let (nezemřel v jednu chvíli technicky?). Jsou to přeživší.
4. Inspirují docela posedlé fanoušky - je tu žena v černo-zlatém topu, který vypadá jako domácí výroba a má na něm zlatým písmem napsáno Dave Gahan - není to podle mého vkusu, ale je zjevně oddaná. V estonském Tallinnu je jim věnován bar, kde hrají jen jejich hudbu a videoklipy. Byl jsem tam. Chudák chlápek za barem měl sluchátka - nemyslím si, že by poslouchal ještě víc Depeche Mode snd pochybuji, že chce ještě někdy Depeche Mode slyšet.
Depeche Mode live je stále působivý. I když jejich koncerty v USA v současnosti nedosahují úrovně, které dosahovali v 80. letech a na turné Music For The Masses, kde hráli pro 80 000 diváků (jak je zdokumentováno v 101). Ale stále jsou obrovští - dnešní koncert je vyprodaný, kapacita je 19 000 diváků. Příští týden se vracejí do New Yorku a hrají další vyprodaný koncert v Madison Gardens (další hala s kapacitou 18 500 diváků).
Mají obrovský katalog (15 alb, 59 singlů). Vydali skvělé album Memento Mori, nejlepší od Playing The Angel z roku 2005. Drtivá většina z 23 písní setu je však zaměřena na jejich zpětný katalog, z nového alba zazní pouze 4 písně. To je na jednu stranu báječné, je to tak dobrá show. Spousta hitů a zpěvů. Ale bylo by fajn slyšet ještě pár nových písní - zejména People Are Good, Before We Drown a Caroline's Monkey. Ale davu dali, co chtěl, a ten hltal jeden hit za druhým.
Na úvod zazní pomalá, zlověstná The Cosmos Is Mine a Wagging Tongue z nového alba, začátek je pomalý, ale pak se rozjedou hity a tempo i hra se pořádně zvednou. Gahan, oblečený jako bankéř, který se potkává se spivem, se rozjíždí, v pase, samá pirueta a Jaggerovo kroucení zadkem. Je to obrovský šoumen a dav mu zobe z ruky. Sister Of Night z alba Ultra je vypuštěna a nahrazena skladbou Policy Of Truth, která je o poznání svižnější, aby si udržela údernost, kterou teď dávají. Everything Counts, píseň, která dříve uzavírala jejich turné, je dávkována na začátku setu - stále patří k mým nejoblíbenějším a je to první věc, která opravdu rozproudí dav (i když, Ježíši, některé její texty jsou neohrabané!).
Rychlá odbočka zpět k novému albu s My Favourite Stranger a pak se pozornost přesouvá na Martina Gorea, když Gahan opouští pódium. V osmdesátých letech byl Martin frustrovaným kytaristou v pop/industriální syntezátorové kapele, ale vyvinul se a přetavil jejich zvuk tak, aby uspokojil své aspirace kytarového boha. Ale jistě má i sny, kde je frontmanem - píše hity, texty i hudbu, a má krásný hlas, který za ta léta nabyl na hloubce a jistotě. Určitě tam mnohokrát seděl a představoval si Mode bez Davea...?
Předvádí svá dvě čísla - Home a strip down Strangelove. První z nich je velká balada, inspirovaná chápu o vyrovnání se s jeho problémy s alkoholem. Je to první z jeho chvil na výsluní a píseň dokončuje na pódiu, které vyčnívá z pódia, kde předtím Gahan vystrkoval zadek směrem k obdivujícím fanouškům.
BTW, zdá se mi to, nebo je na 61letém muži, který vystrkuje zadek před dav a zoufale se dožaduje obdivného jásotu, něco trochu smutného? Uznávám, že tento pocit může být způsoben skutečností, že jsem si docela jistý, že kdybych udělal totéž, dav by rozhodně neřval chlípně na můj zadek, i když je o 8 let mladší). Ale to jsem odbočil...
Jeho verze Strangelove je velkolepá a získává největší zpěv večera. Kdyby Martin někdy vyrazil na turné, sólově, a zahrál jen nějaké jednoduché verze mnoha skvělých písní, které napsal, byl bych tam jako na trní. Poměrně slušný, taneční singl proměnil v krásnou, klavírem poháněnou ódu na bdsm (opakující se téma v Goreových textech a fér, je jen málo velkých hitmakerů, kteří to dokázali a byli tak věrní sami sobě).
Poté se Gahan vrací k poslední z nových písní, hlavnímu singlu Ghosts Again, který Martin napsal společně s Richardem Butlerem z The Psychedelic Furs. Je reflexivní, melancholická, ale zároveň optimistická a chytlavá - skvělý trik. Pořád umí vyrazit ušního červa, který je jednoduchý, strohý a usadí se vám v mozku.
Pak už jedeme v hitovém vlaku až domů. Venku a venku rockery jako I Feel You a John The Revelator, osmdesátkové klasiky jako Stripped a World In My Eyes, věnované jejich zesnulému spoluhráči Fletchovi.
Dělám však tragickou chybu... používám setlist.fm, abych měl přehled o nadcházejících písničkách a mohl si načasovat, kdy si odskočit na malou (je mi 53 let, můj močový měchýř už není tak silný jako dřív). Všiml jsem si Wrong z alba Sounds Of The Universe z roku 2009 (jejich jediné album, které mě prostě nebaví). Když se píseň blíží, vydávám se po schodech dolů, abych si prorazil cestu davem, když místo toho zazní úvodní tóny Black Celebration z roku 1986... Ale je pozdě, já i můj močový měchýř jsme to spáchali. A tak se rozběhnu, odhazuji lidi z cesty, abych předvedl nejrychlejší vyčůranost, jaká kdy byla zaznamenána, a vrátím se na většinu písně. Je to poprvé, co ji hrají od roku 2017, a na konci je někomu věnována (myslím, že Larrymu? Je to jako Larry Mullen Jr z U2? Larry odmítl účast na koncertech U2 ve Vegas, protože to není rock'n'roll - opravdová legenda). Je to velkolepé a já se přenesl zpátky do školy, ke zkouškám, špatným účesům a prvním pokusům o chatování se ženami, přičemž jsem využíval své působivé znalosti popové hudby 80. let... byla to doslova jediná působivá věc na mně... šťastné a trapné časy.
Samozřejmě. Enjoy The Silence přivádí show na konec a je to nádherné. Škoda, že Gahan refrén vlastně nikdy nezazpívá, jen strká mikrofon a jeho stojan do davu, aby to udělal za něj. Zajímalo by mě, jestli někdy za posledních více než 30 let zpíval refrén naživo? Kéž by to udělal, pořád si budeme zpívat. Nepotřebuje k tomu pavlovův návod se stojanem na mikrofon.
V přídavku Dave i Martin zpívají Waiting For The Night, mou asi nejoblíbenější píseň, a je to nádhera. Jejich hlasy spolu tak dobře ladí; je to krásný duet. Máte pocit, že umírání Fletche je sblížilo. V to doufám.
Just Can't Get Enough je sice popová klasika osmdesátých let, ale v porovnání se zbytkem setu působí rušivě. Upřímně řečeno, je to dost syrová píseň, a i když je dobře, že se hlásí ke své minulosti, něco jako Photographic nebo dokonce New Life by se sem hodilo víc a ještě by to rozproudilo dav.
Never Let Me Down Again je prostě obrovská a inspiruje k docela dementnímu mávání rukama z davu. A Personal Jesus prostě válí, Gahan bez námahy přepíná mezi svým plnohodnotným Jaggerovým tancem, jazzovými rukami a máváním rukama jako ten nejšílenější evangelický kazatel - připomíná mi Kennyho Everetta z Brother Lee Love, Je to mistrovská třída v tom, jak dát davu to, co chce, a je to extatické publikum, které se trousí z Barclays Center.
A to je vše. Dvě hodiny hutné, pohodové, emotivní, nadčasové hudby od kapely, která je i po více než 40 letech stále v jednom ohni. Úžasné. Děkuji svému milému příteli Paulovi, že mě tam vzal!
Diskuze neobsahuje žádny příspěvek.
