Dave Gahan: “To zvládne sám”

Dne 22. října vychází Daveu Gahanovi druhá sólovka Hourglass (přesýpací hodiny, pozn. red.). Sám si ji kompletně otextoval i zprodukoval. Se skládáním hudby mu pomohli členové doprovodné kapely DM Christian Eigner (bicí) a Andrew Phillpott (kytary, basa, programming) a o finální mix se postaral Tony Hoffer (Beck či The Fratellis). Zní naprosto samozřejmě a jednoduše. Před dvanácti lety by na to, že se tohle Daveovi někdy povede, vsadil asi málokdo.

Výlet za světlem na konci tunelu
Když se v roce 1995 pod tíhou slávy a především těžké závis¬losti na heroinu pokusil o sebevraždu, většina lidí nad ním zlomila hůl. Ne toliko díky tomuto jednomu extempore, ale spíš kvůli tomu, s jakou frekvencí a odhodláním pracoval už od konce 80. let na sebede-strukci pomocí tvrdých drog. Nepomohly mu ani dva rozvody, ani vyhlášené kliniky. Musel si pomoct především sám. A to také v jistém slova smyslu udělal. Dne 28. 3. 1996 si dopřál takovou dávku spoedballu (směs kokainu a extra nebezpečného heroinu zvaného Red Rum), že si udělal dvouminutovou vycházku za světlem na konci tunelu. Písek v Daveových přesýpacích hodinách se dosypal. Těmi, kdo je za Davea obrátili, byli lékaři v L.A. a následně soudce, který ho za předávko-vání „odsoudil" k pravidelným lékařským prohlídkám a pobytu v detoxikačním centru.

Sebevědomí se vzpamatovává
Rok po jeho výletu na „druhou stranu" už byli Depeche Mode zase ve studiu a nahráli Exciter. Čekalo se mnohem víc, ale pořád to byla nová deska Depeche Mode. O rok později následuje mon-strózní turné na podporu bestofky The Singles 86>98. Mode odehráli 64 koncertů v 18 zemích pro víc než milión fanoušků. Na konci turné jsou pánové úplně na dně. Vyčerpaní, unavení a značně postižení ponorkovou nemocí. Rozhodují se dát si pauzu. Další tři roky má každý z nich čas jen sám na sebe. Kupodivu ani neomezené volno a spousta času na přemýšlení neuvrhnou Davea zpět do depresí a závislostí. Potřetí se žení a přivádí na svět dceru Stellu Rose. Sebevědomí charismatického zpěváka zničené drogami a depresemi se postupně vzpamatovává.

Jestli na to máš, tak to dokaž
V roce 2001 přicházejí DM s desátou řadovkou Ultra. Kritiky jsou tentokrát mnohem pozitivnější než u Exciteru, ale to nic nemění na tom, že to v kapele začíná pořádně skřípat. Gore a Gahan spolu při nahrávání prakticky nekomunikují. Martin je výhradní textař kapely. Dave za sebou v tomhle směru nemá vůbec žádnou zkušenost, takže to s ním Gore přeci nebude vůbec řešit, ne?! Ledaže by mu doká zal, že na to má... Dave se tedy konečně rozhoduje, že už nebude jen zpěvákem Depeche Mode.
Zatímco se Martin věnuje své druhé sólovce Counterfeit 2, Dave se dává dohromady se svým přítelem Knoxem Chan-dleronem a začíná intenzivně pracovat na svém sólovém debutu, který dostane název Paper Monsters. „Nechci, aby mě lidi litovali, chci jen, aby si mě všimli... Hlavně bych chtěl, aby si mě všimnul Martin," říkával prý tehdy. Deska vychází v červnu 2003 a Dave může být spokojený. Sice se mu nedaří zbavit nálepky „zpěvák Depeche Mode", ale přesvědčuje sám sebe a hlavně ostatní, že má co říct jak po hudební, tak textové stránce. Jeho hlas je hlas Depeche Mode, takže se samozřejmě neubrání ustavičnému srovnávání a nebudeme si nic nalhávat, jeho sólová tvorba má s tvorbou DM dost společného. Ostatně ono to asi ani nejde jinak, když jste v takovéhle kapele víc než dvacet let.

Zasloužené uznání
Paper Monsters nedokázaly jen to, že se Dave může postavit na vlastní nohy. Staly se přínosem i pro kapelu jako celek. Gahan i Gore mají teď ve svých hlavách po vydání sólovek pořádně vyvětráno a konečně jsou zas jednou schopni vzájemně normálně komunikovat. Gahan si u Gorea svým sólovým debutem si u Gorea svým sólovým debutem dokonce vysloužil takový respekt, že ho vůbec poprvé nechává psát některé texty a zasahovat i do kreativního řízení. Sice se na desku vešly jen tři takové písně z dvanácti (z toho jeden singl), ale i to je úspěch. Kapela po letech opět funguje, vztahy jsou upřímné a otevřené, nový producent Hiller přináší nadhled a dílo se daří snad nejlépe za posledních patnáct let. Playing the Angel (2005) ukazuje kapelu ve skvělé formě – depresivně temnou a přesto hravou, ani moc elektronickou, ani moc kytarovou, prostě tak akorát. Odevšad se linou jen samé pozitivní ohlasy. DM mají zase jiskru jako za starých časů a Gahanovo textařské probuzení a kreativní osvobození na tom má zásadní podíl. „Paper Monsters bylo úspěšné album a většina kritik byla pozitivních. Důležitější pro mě ale bylo, že Martin a Fletch přijali tři z mých písní na desku Depeche Mode. To pro mě znamenalo velmi mnoho. Hrát tyhle písničky společně s Fletchem a Martinem živě, to byl vrchol všeho," prohlásil Dave v rozhovoru pro německý MusicExpress.

Na vlně nadšení
A právě tahle vlna nadšení a znovu nabytého sebevědomí ho nenechala ani chvíli v klidu. Už před začátkem turné Touring an Angel si David dal několik dostaveníček s doprovodnými muzikanty DM Chris¬tianem Eignerem a Andrew Philpottem a začali pracovat na novém materiálu. „Po čtrnácti dnech jsme se rozhlédli a realizovali dema, co jsme právě spáchali. A řekli jsme si: proč rovnou neudělat nahrávku? Pro mě to byla hodně vzrušující záležitost. Nebyly tu žádné komplikace od nahrávací společnosti, odpadly starosti s tím, kdo bude produkovat a kde se bude nahrávat. O všechno jsem se postaral sám ve svém malém studiu v New Yorku, v domě, kde žiju se svou rodinou." S materiálem prý alespoň z poloviny hotovým si Dave střihl po turné DM naprostou pohodičku. Album si nahrával u sebe doma. Nikdo ho nikam netlačil a i na gramo-firmě mu tentokrát (narozdíl od debutu) věřili a dali mu tak naprostou svobodu.
Konfrontace s vlastni smrtelností

Mohl se tak v klidu soustředit jen na samotnou desku a texty a z nahrávky je to znát. Jak už název alba napovídá, témata většiny textů se točí okolo závodění s časem a zároveň jeho nedostatku. Ještě o něco víc než na Paper Monsters se tak Dave noří do své hluboké ambivaletní duše. „Stále jsem tím teenagerem, který se zoufale snaží dospět, ale zároveň je naprosto zděšen z toho, že se to někdy skutečně stane. Zároveň si ale začínám více připouštět fakt, že stárnu... Boj proti ubíhajícímu času je věčné téma mého života. Jsem pětadvacetiletý kluk v těle pětačtyřicetiletého muže." Co se hudby týče, zvolil Dave skoroklasický DM model. Oproti Paper Monsters mnohem víc sází na elektroniku doplněnou bicími (za něž patří Eigne-rovi obdiv) a tu a tam kytarou. „S použitím elektroniky a technologií můžete rychle vytvořit něco velmi odlišného, a bez složitého kličkování. Dělat tohle s tradiční kapelou je složitější. Použití technologií je ohromná pomoc," vysvětluje Gahan. Na Hourglass se Gahan definitivně vymezuje jako svébytný zpěvák, textař i hudebník. Odhazuje berličku Depeche Mode, ale neláme ji přes koleno. Ve svých pětačtyřiceti letech se stále zdokonaluje a snaží se jít vpřed. Písek se dosypal, ale stačí jen otočit a bude se sypat dál. A to si pište, že to Dave zvládne sám!


DeebeeDM