Dva typické dny na turné s Depeche Mode

Jo jo. Další koncert je tu. Přidušený hlas, podivně připomínající Neila z The Young Ones, se nese z šaten. O malou chvíli později až nezdravě opálený Dave Gahan vystrčil hlavu ze dveří se sklíčeným výrazem v tváři. „Představ si“, povzdechnul si, „že jsem minulou noc ležel doma na gauči a díval se na Bladerunnera (popáté) a přál si, abych dneska nemusel na turné. To je přesně to, co považuju za hustou zkušenost.“

Depeche Mode se připravují na 71 koncert jejich světového turné. Za poslední 4 měsíce hráli pro 300.000 lidí, vyprodali stadiony v Americe za méně než 15 minut a jejich živé vystoupení v New Yorku bylo stejné žádané jako Madonna. Bylo toho trochu moc pro zpěváka basildonské skupiny, která před šesti lety začínala s třemi klávesami a amatérským osvětlením sestávajícím z páru barevných neonových sloupů, které s sebou vláčeli v dodávce.

Současné turné Depeche Mode je plně profesionální operací zaměstnávající 25 lidí, jejichž odpovědností je dopravit všechno a všechny z místa A do místa B přesně podle plánu a zajistit kapele kostýmy, stravování a klid. Celý systém funguje celkem hladce, ačkoliv je známo, že pár věcí nevyšlo... jako například při závěrečné části tohoto turné.

Říkáme tomu „srandovní koncerty", vtipkuje Dave. „Jen se tomu smějeme. Koncertujeme pod otevřeným nebem po celé Evropě, ale tentokrát v odlehlejších místech než předtím. Jsme skoro u konce a můžu říct, že se těším, až to bude za námi. Kde žes říkal, že to zase jsme?"

Odpovědí je Francie - někde mezi Nice a Cannes v malé vesnici zvané Fréjus. Dnešní koncert proběhne v prostorném římském amfiteátru, který - pokud zrovna nehostí popový koncert - slouží jako aréna pro býčí zápasy.

V zákulisí, kde už každý tuší, že jde o další „srandovní koncert", narůstá vzrušení spolu s tím jak produkční tým pobíhá a ověřuje, jestli je všechno v pořádku. Z kapely tu je v té chvíli jen Dave Gahan a Andy Fletcher, podle kterých je na koncerty pod otevřeným nebem horko. Jediným úkrytem před žhnoucím sluncem byly unimo buňky, které sloužily jako šatny, a malý pruhovaný nestabilní stan, který sloužil jako „jídelní kout". V marné snaze se zchladit si Dave připravil osvěžující pití a Andy odložil své černé džíny, čímž světu nabídl pohled na své sejrovaté nohy (ble!).

Není to dlouho předtím než se objeví Martin Gore a Alan Wilder stavící naopak na odiv své zdravé opálení.

Oba mají skvělou náladu, protože týden odpočívali na ostrově Bali (u Thajska). A to i navzdory všem opilým Australanům, které tam potkali, a dvou dnům stráveným v letadle cestou do Francie.

Martin vypadá, jako obvykle, obzvlášť divně: černé sportovní šortky s bílými puntíky, krátké černé tričko, zelené řasy a černě nalakované nehty (skvělý letní ohoz, těžko byste věřili, že býval bankovním úředníkem). Někoho posílají pro pivo a za chvíli na sebe všichni hulákají a překřikují přenosné stereo, v kterém nějaká žena žvatlá něco francouzsky na způsob Garyho Daviese v sukních.

Dave se zjevně rozjařil a po chvíli servíruje jízlivé vtípky a připomínky jak na běžícím páse. Když Martin utrousí vtip, obvykle mu připadá vtipnější než ostatním a doprovází ho srdečným smíchem, který přehluší vše ostatní.

Andy je mnohem vážnější ve srovnání s ostatními a je podle všeho oním „byznysmenem" kapely. Alan je prostě, ehm, opravdu dost tichý a vypadá, že vtipy nezná žádné.

S blížícím se začátkem koncertu se šíří zvěsti, že předskupina Eyeless in Gaza se ztratila ve Francii a bude muset být nahrazena „slavným" seskupením Blah Brothers, neboli dvěma řidiči z doprovodu, Darylem a Nobbym, kteří (k pobavení celé skupiny) fantazírují o své hvězdné budoucnosti. Nakonec je rozhodnuto, že to bude noc Blah Brothers a že budou bombardovat publikum svým laciným Casio rockem. Naneštěstí znějí jako nedomrlá verze Blancmange, v každé jejich písničce zní stejné bubnování a stejný kňučící saxofon, ani nemluvě o zpěvákovi, který jako by měl v hrdle tunu cementu. Eyeless in Gaza, kteří se o koncertu dozvěděli s jednodenním předstihem a jeli celý den až z Nuneatonu dorazili 15 minut poté a vypadali dost otráveně.

Nechávám je bídně zírat do sladké kukuřičné polévky (mňam!) a vkrádám se do zákulisí na trávníku. Pozoruji přes dřevěný plot, který má zajistit jakési soukromí od zbytku doprovodu, jak se Depeche Mode rozcvičují na večer. Martin a Dave se naparují před vysokým zrcadlem opřeným o židli a pokud mě zrak nešálí, velmi podmanivě třesou každým kouskem těla, aby se dostali do kondice.

Jakmile opona konečně spadne a odhalí Depeche Mode opět náležitě oblečené (bů!), dívky se stále tlačí, obrací oči v sloup, otevírají ústa a mladíci v publiku pomalu začínají šermují ve vzduchu svými pěstmi. Jedna zmatená dívka žije v dojmu, že Just Can't Get Enough je ve skutečnosti Just Can't Get it up. Co?

Jakmile Martin začně zpívat A Question of Lust, oblečený v (světe div se) černé kombinéze s krátkými nohavicemi opatřenými cvoky, sponkami, podvazky a párem přitažlivých průsvitných černých punčoch, ale také pouty upevněnými na těle, celá aréna se okamžitě rozzáří tisíci mihotavými plaménky a diváci se se slzami v očích kolébají v zajetí muziky. Aáááá.

Po koncertu má skupina jen 10 minut na osušení ručníkem, ještě než do zákulisí proniknou hosté na setkání se svými „hrdiny".

Dave mě přivolal a ačkoliv byl úplně hotový a zněl dost ochraptěle, měl pořádně hovornou náladu a pustil se do příběhu, kterak si nedávno vymkl kotník, podle všeho vážné znamení.

„Opravdu jsem se po posledním koncertu opil a do hotelu jsem nedorazil dřív než ve čtyři ráno", vysvětluje. „Tam jsem ležel na posteli a nanejdnou se mi chtělo na záchod. Šel jsem do koupelny a usnul tam. Asi po hodině jsem se pokusil postavit, ale uklouzl jsem po ručníku, proletěl sprchou a spadnul rovnou na zadek. Přivolal jsem Jo (manželku), která mě dostala zpátky do postele. Nenápadně jsem se podíval dolů na svůj kotník a málem umřel, když jsem viděl, jak je nateklý. Jak noha slona. Obrovská. Pořád mě to ještě bolí..."

Znenadání k nám přistoupí nějaký fanoušek, přeruší Daveovo podrobné vyprávění dotazem na jednoleté výročí jeho sňatku s Jo, které připadlo na předchozí den. „Ále", povzdychne si, „musel jsem to oslavit sám, protože Jo odjela se svými kamarády na Ibizu."

Následuje odmlka, během níž Dave nevrle zírá do půllitru. Fanoušek se dál vyptává a ve chvíli, kdy se řeč stočí k dětem Dave překvapivě ožije. „Během minulého roku jsme uvažovali o dítěti. Zvažovali jsme to dokonce už před svatbou, ale tehdy to bylo stěží uskutečnitelné".

„Jo je skvělá", pokračuje nadšeně Dave, „dělá pro mě všechno. Má všechno tak spořádané až je to neuvěřitelné. Nesnáší třeba, když jsem pryč. Je to horší a horší. Ke konci evropské části turné jsem z toho byl hodně v depresích. Chtěl jsem prostě jet domů. Byl jsem hodně naštvaný. I když je to ideální práce, kterou mám rád, je zároveň fyzicky i duševně vyčerpávající."

„Nejsem namyšlený nebo tak, ale mám pocit, že Depeche Mode tu budou pořád. Jsme dobrá živá kapela a vím, že umím vystupovat. Byly chvíle, kdy jsem myslel, že už dál nemůžu, ale jsem skutečně šťastný."

Zatímco Dave vykládá, lidi z doprovodu zápasí s ohromnou bednou, z níž se vyklube jeho šatník.

„Nevěřili byste, kolik utratím za oblečení. Dnes večer se mi rozpadly další kožené kalhoty, a tak jsem si musel vzít bílé bavlněné. Každý večer jsem celý propocený a kůže pak ztvrdne. Po pěti koncertech je oblečení zničené. Dneska jsem málem uklouzl, jak bylo pódium vlhké."

Spolu se vším tím fyzickým i duševním vyčerpáním a zapařenými koženými kalhotami, mají ještě Depeche Mode na turné nějakou zábavu?

„Provedli jsme pár vtípků na tomhle turné", prozrazuje Dave a zjevně se dostává do nálady. „Byl tu člověk od našeho vydavatelství, byl příšerně otravný, musel to být nejnudnější člověk na světě. Pak přišel den jeho odjezdu a on musel stihnout let brzy ráno. Když seděl na baru, já a Andy jsme se vplížili do jeho pokoje a naházeli mu všechny věci na postel a na vrchol té hromady jsme dali zapnutou lampu. Televizi jsme dali do vany a do koupelny jsme odtlačili i obrovskou komodu. Bylo to pěkně drsný. Mohli jsme se umlátit smíchy. Ten chudák musel strávit zbytek noci na podlaze a pak řekl hotelu, aby případné škody účtoval nám."

„Samozřejmě, že i lidi z doprovodu si na nás vymýšlejí fórky. Při jednom z posledních koncertů pokryli zadní část pódia porno obrázky, aby mě odbourali. Povedlo se jim to."

Teď už je dost nekřesťanská hodina brzy ráno a je čas vyrazit na cestu zpět do hotelu v Cannes. Hned jak nastoupíme, do Martina jako by něco vjelo a začíná pisklavým hlasem něco chrlit na celý autobus. Po chvíli je to o něco srozumitelnější. „Chceš sólokapra do pořadu Smash Hits?", křičí na mě. „Tak tady to máš: všichni si myslí, že jsem gay kvůli tomu jak se oblékám. Ale já to nejsem. Je jenom jeden člen Depeche Mode, který je gay a všichni víme, kdo to je." Přitom míří prstem na Andyho, který se červená, stydlivě sune po sedadle dolů a tak úplně neví, co se děje.

Nakonec se Martin zklidní. Alan a Andy vytuhli na zadních sedadlech a Dave bojuje s klížícíma se očima tím, že nám vypráví o svých snech.

„Většina mých snů je o nás na cestách. Obvykle je všechno špatně, což mě nepřekvapuje. Měl jsem jen pár sexuálních snů a musím přiznat, že byly dost dobré."

Příští ráno stojíme na střeše hotelu a Depeche Mode se fotí. Pří výhledu na Riviéru si Dave vzpomíná na článek v nedělních novinách, podle něhož v Los Angeles „pravděpodobně" zachránil Fletche z vody plné žraloků. „Psali o tom dokonce v lokálním basildonském plátku, který to rozmázl přes celou první stránku. Přál bych si vědět, kam na ty historky chodí."

Po povinné autogramiádě nasedáme znovu do autobud a vyrážíme na tříhodinovou cestu do Itálie.

Jednou z posledních Martinových mánií jsou digitální hry, kterými si krátí dlouhou chvíli na cestách v plném soustředění vyplněném pípáním. „Mám rekord ve střelbě na letící terč," hrdě prohlašuje. Jak se blížíme k hranicím, Martin se také chlubí svým pasem, který - jak si asi dovedete představit - není žádným obyčejným pasem. Je vložený do zvláštního pouzdra z ocvokované kůže (dárek od přítelkyně) a fotka je hodně pozérská.

Autokar teď jede podél francouzského pobřeží do Itálie a my shlížíme dolů na exkluzivní turistická střediska, která z výšky vypadají jako městečka ze stavebnice. Depeche Mode to nezajímá.

„Hlavně už žádné krajinky," povzdechne si Dave. Přinejmenším jsou vůči dojmům z cestování odolnější, my ostatní jsme přilepení u oken, aby nám něco neuniklo.

Konečně jsme dorazili do Pietre Ligure, nějaké Horní Dolní, kde má řidič co dělat projíždět úzkými uličkami a nestřetnout se s fanoušky, kteří jsou stále před námi. Mezi nimi je pár tváří známých z předchozího koncertu a pár dost strašně zmalovaných.

„Miláčku, myslím, že ti tak purpurová rtěnka tak úplně nesedne," křičí Dave na jednu fanynku z okénka, ale stejně celá září.

Hned po příjezdu zjistíme, že místo koncertu je ve skutečnosti fotbalové hřiště a vybavení zákulisí sestává z několika mizerných záchodků. Depeche Mode nejsou překvapení. „Koneckonců, jsme v Itálii," uvažuje Andy a natahuje se na trávník.

„V téhle zemi se může stát absolutně cokoliv," říká Alan. „Je proslulá svou úplnou neorganizovaností. Poslední vystoupení tady probíhalo ve stanu, pršelo a voda se nám srážela na klávesách. Také jsme jednou koncertovali na místě jako je toto, kabel s napětím procházel pod nohama fanoušků a zrovna když jsme začali hrát poslední písničku, někdo ten kabel přesekl a všechno odpojil. Byla tma jak v pytli."

„Jo a vzpomínáte na to vystoupení v nějaké italské televizi?" dodává Andy. „Pořád říkali, že přijdeme na řadu každou chvíli a nakonec jsme čekali 13 hodin".

„Byl tam chlápek, který do nás rýpal kvůli účesům," pokračuje Dave a přichází na chuť rozhovoru. „Řekl jsem ‚No aspoň nějaký máme‘. On měl totiž příčesek. A když se Martina zeptal ‚Kluk nebo holka?‘ pustili jsme se do něho. Byli jsme z té stanice vyvedeni."

Abychom zabili čas, nastoupili jsme zpátky do autobusu a mrkli na pár Alanových videí z turné. K nejlepším patřila třeba otřesná šatna v Berlíně, výpadek elektřiny ve Washingtonu, party v domě Alison Moyetové v Los Angeles a Martin skotačící v černých průhledných „punčochách" bez punčoch. Ohromně přitažlivé.

Zdá se, že fanoušků, kteří se venku shromažďují na fotbalovém hřišti nebude ani polovina ve srovnání s předešlým koncertem, ale svůj početnostní handicap dohánějí dvojnásobnou mírou podnapilosti. Vpředu dochází k potyčkám mezi jedním fanouškem a chlapíkem z místní bezpečnostní agentury. Aniž by došlo k většímu povyku, policie se zapojí a stříká na nic netušícího fanouška něco, co vypadá jako sprej na hmyz.

Vzadu se některé páry snaží využít klidu v odlehlém zákoutí a věnují se intimnostem, dokud to místní poldové nezmerčí a hrubě nepřeruší jejich aktivity. Přesně toto jsou ty „srandovní koncerty".

V zákulisí je ještě větší legrace. Tři Italky to vzali zkratkou rovnou k Alanovi a nedají mu pokoj, dožadují se polibků a dobírají ho si kvůli tomu, že se jim odkudsi podařilo získat jeho telefonní číslo domů. Není příliš nadšený. Dave také vypadá pořádně podrážděně a je slyšet jak bručí: „Dostaňte mě pryč od všech těch italských holek" poté, co na něho neúspěšně dotíraly, když se snažil dostat do autobusu pro další pivo. Fanoušci blokují každý východ a buší svými pěstmi do skla. Konečně se skupině podaří nastoupit do autobusu, ale ani pak je fanoušci nenechávají na pokoji. Zvlášť jedna fanynka je dost sebevražedně neodbytná, pokřtili ji Psycho podle toho, jak zkoušela všechno možné ve snaze dostat se do autobusu. Jak by Dave Gahan řekl, koncerty Depeche Mode mohou být někdy fakt „hustý".