Kniha Stripped reedice…

Rozsáhlá biografie, která na více než 500 stranách seznamuje s historií skupiny od jejího vzniku až do... Kniha vychází letos v reedici.

Stripped - Ukázky z knihy

Ukázka 1
Maličká nezávislá firmička Daniela Millera, která byla ještě předchozího roku řízena z bytu v Golders Green, který sdílel se svojí matku, se přestěhovala do malé kanceláře s jednou místností na adrese Decoy Avenue 16, Severní London, těsně před vydáním Dreaming Of Me.

Ukázka 2
Proč ale Vince Clarke odešel z kapely, na jejímž úspěchu pracoval tak tvrdě, přesně v okamžiku, kdy to vypadalo, že z nich budou velké hvězdy? „Mezi námi je takový blok... Je to situace kdy jsme My a On," řekli zbývající členové Depeche Mode Marku Ellenovi ze Smash Hits. Clarke poskytl odděleně interview na totožné téma: „Nikdy jsem nečekal, že se naše kapela stane tak úspěšnou.

Ukázka 3
Jednu pozitivní věc, kterou však A Broken Frame opravdu mělo, byl nápadný návrh obalu od Martyna Atkinse, kterého Alan Wilder laskavě popsal jako „motorkáře ze severu". Obal alba opravdu zaujme. Vykresluje lopotící se starou ženu, která jednou rukou sklízí obilné pole pouhým srpem pod stmívajícím se nebem.

Ukázka 4
Alan Wilder: „People Are People byla první skladba, která těžila z předprogramovávání, které šetřilo čas ve studiu - i když probíhalo v děsné zkušebně v Dollis Hillu v Severním Londýně. Bývali bychom ji dokončili dříve nebýt toho, že se něco muselo udělat znovu díky ‚neslavnému incidentu‘, kdy se objevil jeden z členů kapely, který zakopl o napájecí kabel, a tak vytáhl zástrčku."

Ukázka 5
Depeche Mode již tradičně strávili velkou část léta ukryti ve studiu při práci na albu s výhledem na podzimní a zimní turné. V červenci 1985 se kapela s Danielem Millerem nastěhovala do studia Genetic Studios v berkshirské vesnici Goring, umístěné uprostřed lesů. Studio Genetic, vlastněné Martienem Rushentem, bývalým producentem Human League, bylo vybaveno nejmodernější technikou - Fairlightem CMI a jedním ze dvou NED Synclavierů (druhý ironií osudu patřil Millerovi) a dalším impozantním inventářem, který doplňoval bazén a tenisový kurt.

Ukázka 6
Začátkem srpna 1986 odehráli Depeche Mode v nemilosrdném horku pět koncertů pod širým nebem ve Francii a v Itálii, kterými zakončili turné Black Celebration Tour. „Nechutně opálený" Dave Gahan, který v uplynulých čtyřech měsících vystupoval před 300.000 diváků, strávil první výročí svatby daleko od své ženy, v římském amfiteátru Arena Des Frejus mezi Nice a Cannes. „Musel jsem ho oslavit sám, protože Jo odjela s kamarády na Ibizu," prozradil posmutnělý zpěvák novináři Robu Newtonovi, který s kapelou byl na turné.

Ukázka 7
Díky nadcházejícímu úspěchu Violatora a kouzlu Depeche Mode se synkopovaný zvuk sekvenceru, jehož průkopníci byli Tangerine Dream, stal známým široké posluchačské veřejnosti.

Ukázka 8
Daleko na západě si Dave Gahan nechal zdát svůj „americký sen": velký dům v Hollywoodu, veledůležitý „stroj snů" - motocykl Harley-Davidson... „V Los Angeles se mi žilo lépe," prohlásil Dave. „Rychle jsem spadnul do tohodle životního stylu a nějakou dobu mě to hrozně bavilo."

Ukázka 9
Co se týče bulvárnější stránky žurnalismu, porušil Gavin Friday z NME tabu kapely, když podával zprávu o depešácké koncertní mašině. Nebylo to příjemné počtení. „Nevypadá ani nezní jako zdravý člověk," napsal Friday.

Ukázka 10
Bez ohledu na setkání se zubatou, měl Wilder, stejně jako před ním Gahan, vážné pochyby zda zůstat členem Depeche Mode a nějakou dobu tyto myšlenky skrýval. 1. června, v den Wilderových 36. narozenin, bylo rozhodnuto. Chtěl pryč.

Maličká nezávislá firmička Daniela Millera, která byla ještě předchozího roku řízena z bytu v Golders Green, který sdílel se svojí matku, se přestěhovala do malé kanceláře s jednou místností na adrese Decoy Avenue 16, Severní London, těsně před vydáním Dreaming Of Me.

„Prostě jsme chtěli vydat desku," řekl autor písní, když si rozumově zdůvodňoval příčinu kouzla Mute. „To vzrušení z toho, že skutečně vydáme desky nám stačilo. Nechtěli jsme se zaplést s velkou nahrávací společností a Mute byly tehdy neuvěřitelně důvěryhodní. Měli Fada Gadgeta, The Normal a The Silicon Teens, které jsme všechny poslouchali, zatímco všechny desky London nebyly nijak zvlášť úžasné. Všechno, co dělali Mute, bylo skutečně důvěryhodné, i v případě, že to nebylo úspěšné, a já si myslím, že jsme si toho byli vždycky dobře vědomi."

Martin Gore: „Hodně kolem nás kroužili lovci duší. Mám pocit, že to byl především Vince, kdo rozhodl, že do toho půjdeme s Mute - do dneška jsme mu za to vděčný. Byli jsme s ním zajedno, protože jsme také byli fanoušci Mute. Ale myslím si, že on byl tou hlavní osobou, která nás k tomu dotlačila, a to bylo štěstí."

Deb Mannová: „Spolupráce s Mute byla Vinceovo rozhodnutí. Existovaly i jiné společnosti, které měli zájem, ale Vince vybral Mute. Pamatuju si, že Daniel byl ochotný nechat Vinceovi možnost do všeho mluvit, narozdíl od velké společnosti, která by jim jen řekla, který singl musí vydat nebo jaké písničky mít na albu a tak. To se Vinceovi nelíbilo."

Vince Clarke složil muži, který stál za Mute Records, kompliment v historicky prvním interview pro Sounds (datovaném 31. ledna 1981): „Máme větší šance u Mute. Daniel se k nám chová slušně a nám se líbí způsob jeho práce. Poslechli jsme si nabídky několika jiných společností, ale rozhodli jsme se, že se ho budeme držet. Měl velký úspěch se Silicon Teens a naše hudba má stejně lehkonohou atmosféru. Daniel má na takové věci dobrý nos. Hodně lidí ho podceňuje."

Tuto hádanku ještě více rozvinul nespecifikovaný člen kapely během srpnového rozhovoru pro NME: „Vynořili jsme se zrovna v době, kdy velké společnosti hledali svou futuristickou kapelu. Byli jsme velice blízko od podepsání smlouvy s velkou společností. Ale s Danielem si můžeme dělat, co chceme. Kdybychom chtěli, mohli bychom udělat desku, která by sestávala jenom ze soustavného tříminutového hluku a on by to vydal jako singl. Lidi, které má na svém labelu, například Boyd Rice, jsou opravdu hodně nekonvenční. Vydá singl, i když ví, že se ho prodá jen tisíc kusů. Dělá to proto, že ho to baví... Pořád Daniela Millera nechápu. Nechápu jak před náma mohl vůbec vydělat nějaké peníze."

Danieli Millerovi však opravdu patří uznání. Původní jednorázový obchod, který nabídl Depeche Mode byl opravdu velmi férový - tím spíš proto, že byl stvrzen pouhým stiskem ruky, bez písemných detailů, bez formálních kontraktů. „V zásadě je to obchod 50-50, takže Mute platí polovinu nákladů nahrávání, výroby a všeho dalšího," objasnil Vince Clarke otevřeně. „Pak se dá deska do prodeje a poté, co se zaplatí všechny náklady, se všechno, co zbude - zisk - dělí 50-50, což zůstalo dodneška stejné. Daniel převzal tenhle model od Rough Trade - takhle dělali obchody oni."

Andy Fletcher v Look In z 24. října 1981: „Máme obchod 50-50, takže se všechno rovným dílem dělí mezi nás a nahrávací společnost. My se podílíme na všech nákladech, ale nakonec dostaneme mnohem víc."

Depeche Mode: Stripped - Ukázka 2

Proč ale Vince Clarke odešel z kapely, na jejímž úspěchu pracoval tak tvrdě, přesně v okamžiku, kdy to vypadalo, že z nich budou velké hvězdy?

„Mezi námi je takový blok...Je to situace kdy jsme My a On," řekli zbývající členové Depeche Mode Marku Ellenovi ze Smash Hits. Clarke poskytl odděleně interview na totožné téma: „Nikdy jsem nečekal, že se naše kapela stane tak úspěšnou. Necítil jsem se šťastný, spokojený ani naplněný. Všechny věci, které přišli s úspěchem, se najednou staly důležitější než muzika samotná. Nejdřív jsme dostávali dopisy od fanoušků: ‚Moc se nám líbí vaše písničky.‘ a pak jsme dostávali dopisy typu: ‚Kde kupujete kalhoty?‘ Jak se můžeš z toho dostat? Na nic nebylo dost času, museli jsme dělat všechna ta interview a focení."

Ellen zjevně moc pochopení pro myšlenkové pochody Clarkea neměl: „Nejpádnější odpovědí se zdá: A co čekal?" Clarke kontroval, že chtěl „víc vlivu" a chtěl „hrát v menších klubech - to, o čem pořád žvanili Police do té doby, než zjistili, že dokážou třikrát za sebou naplnit Wembley Arenu."

„Ztratilo to vzrušení," řekl Clarke Paulu Colbertovi. „Začala z toho být tovární linka a toho jsem se bál. Technicky jsme se, co se týče hraní, do určité míry zlepšili, ale i poté jsem zjistil, že nám něco překáží, co nám brání experimentovat. Měli jsme tolik práce. Každý den se něco dělo a nebyl čas si hrát."

V otevřenějším rozhovoru přiznal Clarke: „Celkově vzato bych mohl říct, že šlo jenom o to, že jsem pravděpodobně měl pocit, že já jsem ten, který dělá většinu práce a je nejvíc angažovaný. A asi jsem měl pocit, že to můžu dělat celé sám, takže z mé strany to bylo úplně o egu. To je velmi upřímná odpověď."

Tehdejší prohlášení Andy Fletchera jí dodalo důvěryhodnosti: „Vince chtěl vždycky hodně dělat ve studiu a my ostatní jsme se cítili omezováni. Když jsme měli nápad, tak jsme se báli cokoliv říct."

Colbert dokázal ohodnotit obě strany mince: „Vykreslit Vince jako oběť úspěchu neznamená jenom, že ho potřísníme klišé, ale také to, že vtlučeme bolestivé hřeby do srdcí tisíců nezaměstnaných fanoušků, kteří by dali roční podporu za to, aby mohli takhle strašně trpět. Ne, on není mučen a je tím prvním, který to přizná. Ale někomu, jehož láskou je motat se kolem syntezátorů a psát písničky, otráví přeplněný diář Depeche Mode život tak, že ztratí ambice."

Vince Clarke: „Když se na to dívám zpětně, tak to není nic. Není to žádná skutečná ztráta. Jim to dalo šanci rozvinout vlastní nápady a mě zase možnost dělat to, co chci. Martin má teď dobrou příležitost psát vlastní písničky a předvádět je světu - stejně jsou lepší než ty moje. On se jenom předtím neobtěžoval je psát...vždycky ale tu schopnost měl..."

Počátkem roku 1982 nebyly vztahy mezi oběma stranami příliš přátelské. V březnovém čísle časopisu New Sounds, New Styles vystřelil Martin Gore: „Teď s ním nemáme žádné kontakty, jenom přes jiné lidi. Možná, že pro nás píše, my to ale nevíme. Musíme se teď k němu chovat jako k ‚dalšímu autorovi písní‘.

„Jsem smutný, protože náš vztah tím utrpěl - z toho jsem hrozně smutný," naříkal Clarke před Colbertem. „Náš rozchod byl přátelský... do určité míry. Od vánočního Top Of The Pops jsme je viděl jen krátce. Já jenom doufám, že ten celý incident bude zapomenut. Nikdo nic neztratil, ale mám pocit, že se to těžko chápe, když se to doopravdy děje."

V polovině roku 1982 se Dave Gahan snažil najít smysl Clarkeových činů. „Neměl rád turné a způsob, jakým se Depeche Mode stávali veřejným vlastnictvím. Chtěl prostě dělat věci sám, ale to přece mohl dělat a přitom být nadále v Depeche Mode."

Nakonec se ukázalo, že v rozporu s předchozími prohlášeními nebude Vince pro Depeche Mode písničky psát vůbec. „Ale kde by na to vzal čas?" uvažoval Martin Gore s pochopením. „On by tento rok neměl vůbec čas cokoliv udělat."

Depeche Mode: Stripped - Ukázka 3

Jednu pozitivní věc, kterou však A Broken Frame opravdu mělo, byl nápadný návrh obalu od Martyna Atkinse, kterého Alan Wilder laskavě popsal jako „motorkáře ze severu". Obal alba opravdu zaujme. Vykresluje lopotící se starou ženu, která jednou rukou sklízí obilné pole pouhým srpem pod stmívajícím se nebem.

Ačkoliv byla fotografie vyfocena v hrabství Hertfordshire, nikdy nikdo neudělal narážku na sovětský socialistický symbolismus, která se přímo nabízela - rozhodně ne v kontextu hudby Depeche Mode. V lednu 1989 se tento nápadný obrázek objevil na prestižního obálce časopisu Life jako upoutávka na článek o nejlepších fotografiích osmdesátých let. Alan jím byl evidentně také uchvácen, jelikož zarámovaná kopie obalu A Broken Frame zdobí stěnu jeho studia v Sussexu.

To byl ohromný rozdíl oproti dávno zapomenutému uměleckému obrázku labutě v igelitové tašce, který sloužil jako obal Speak & Spell! Když v roce 1982 mluvil Dave Gahan se Sounds, připadal mu tento obrázek již trapný: „Chlápek, který ho udělal, Brian Griffin, dělá také obaly Echo & The Bunnymen. Když ho vysvětloval, říkal: ‚Představuji si labuť vznášející se ve vzduchu.‘ A my na to: ‚No, jasně!‘ Pak mluvil o ní, jak pluje na moři skla a to znělo fakt skvěle. Nakonec se z ní vyklubala vycpaná labuť v igelitce! Mělo to být pěkné a romantické, ale bylo to jenom komické."

Narozdíl od svých vrstevníky se Depeche Mode od svých počátku vyhýbali tomu, aby se jejich fotografie objevovaly na obalech desek. „Nemáme na obalech desek žádné naše fotky," vysvětloval Dave Gahan. „Nemáme rádi fotky, protože hrozně rychle stárnou - například první obal Duran Duran, kde byli všichni hrozně vyšňoření."

Z hudebního hlediska je Martin Gore schopen postavit A Broken Frame na správné místo: „Po Vinceově odchodu z kapely jsme museli pokračovat v započaté cestě. Takže A Broken Frame bylo opravdovým průřezem naší tvorby. Bylo tam hodně dost popíkových věcí, u kterých jsem měl pocit, že je musíme udělat, protože to bylo to, co jsme dělali na předchozí desce. Bylo tam několik dalších skladeb, které byli experimentálnější, ale mám pocit, že jsme stále trpěli syndromem Speak & Spell."

Andy Fletcher souhlasí: „Pamatuju si, že Dave měl hodně nepříjemnou rýmu a musel nahrávat většinu zpěvů vsedě. Je to divné album se spoustou podivných momentů, někde uprostřed starých a nových DM. Bylo to takové album z mezidobí. Skládalo se z písniček, které Martin napsal v mládí, ještě před Depeche Mode a několika novějších písní. Tyhle novější písničky byly o trochu temnější a ty starší byly nevinnější a popíkovější. Domnívám se, že je to album, kde jsme se vyrovnávali s tím, že Vince není mezi námi, ale přesto je na něm několik dobrých melodií."

Dave Gahan naopak není k albu tak milosrdný a vnímá ho jako špatnou desku: „Všichni cítíme, že je to naše zdaleka nejslabší album," prohlásil v roce 1990. „Je velmi zflikované a velmi špatně produkované. Tehdy jsme dostali nálepku depresivní kapely. Bylo velmi naivní. V podstatě jsme se v té době ještě učili. Bylo to první Martinovo autorské album. Po pravdě řečeno byl to do toho bez varování hozen. Z mnoha hledisek jsme nebyli připraveni vydat po prvním albu další tak brzy. Spěchali jsme. Když se na něj podíváme dnes, jsme z něj rozpačití."

Depeche Mode: Stripped - Ukázka 4

Alan Wilder: „People Are People byla první skladba, která těžila z předprogramovávání, které šetřilo čas ve studiu - i když probíhalo v děsné zkušebně v Dollis Hillu v Severním Londýně. Bývali bychom ji dokončili dříve nebýt toho, že se něco muselo udělat znovu díky ‚neslavnému incidentu‘, kdy se objevil jeden z členů kapely, který zakopl o napájecí kabel, a tak vytáhl zástrčku."

Wilder neoblomně tají jeho jméno, ale vzhledem k tomu, že jednou z tehdejších oblíbených zábav Martina Gorea bylo schovávání brýlí smolaře Andy Fletchera, byl viníkem tento krátkozraký hráč na syntezátor. „Není to vždycky špatné - zvlášť v Německu, kde jsou před pódiem šílenci, kteří pohazujou hlavama, ale když se na nás přijdou podívat kamarádi a usilovně mávají, já je nikdy nevidím, takže si pak myslí, že je ignoruju."

Když v lednu 1984 došlo na nahrávání a mixování People Are People, věděli Depeche Mode s Danielem Millerem, že jsou na dobré cestě a znovu se vydali do západoberlínské Hansy, kde s nimi opět spolupracoval Gareth Jones. To nepochybně tomuto zvukařovi na volné noze vyhovovalo, který tou dobou už bydlel v rozděleném městě na Potsdamer Straße a jak sám poznamenal stal se „součástí berlínského ruchu." Před započetím práce na People Are People se Jones s Hansou blížeji seznámil, když tam pracoval s Fadem Gadgetem a německým experimentálním seskupením Palais Schaumburg, jehož člen Thomas Fehlmann později propůjčil svůj talent britskému ambientnímu projektu The Orb.

Jones si vzpomíná, že nahrávání People Are People bylo ještě radikálnější než jeho předchozí práce s Depeche Mode: „Dovedli jsme naše praktiky s posíláním nástrojů do různých místností a komb ještě do většího extrému. Pronajali jsme si v Hanse dvě studia - tu velkou Studio 2 a taky mixážní místnost. Do Studia 2 jsme dali velký PA systém a množství mikrofonů po celé hale, šlo do toho hodně bicích. Také jsme měli další systém v horní nahrávací místnosti u mixážní místnosti, kde byl jasný dozvuk. Spousta těchto efektů běžela při mixu naživo."

Alan Wilder souhlasí: „Zpěvy byly nahrávány ve velké místnosti - to znamená, že byly zpěvy posílány skrz péáčko do velké místnosti, nejen abychom mohli získat skvělý mohutný zvuk, ale také abychom mohli na zpěv dát efekty typu echa v době, kdy byl nahráván a pak na pultu mixován."

Předtím než se mohli Depeche Mode, Daniel Miller a Gareth Jones začít zabývat složitým úkolem v podobě míchání People Are People za použití hansovského komputerizovaného pultu SSl SL 4000 G, musela kapela a její produkční tým nasamplovat širokou paletu originálních zvuků. Ve skutečnosti byly sólové zpěvy víceméně jedinými zvuky, které nebyly samplované. Díky prodejnímu úspěchu digitálního bicího automatu Drumulator vypustili E-mu Systems Inc. nové a vylepšené samplovací klávesy Emulator II za 5.600 liber, které se mohly pochlubit oproti svému předchůdci, jenž posloužil Depeche Mode na Construction Time Again tak dobře (vedle Synclavieru Daniela Millera), množstvím příslušenství. Navzdory tvrzení Davea Gahana, že Construction Time Again trpělo příliš velkým množstvím samplů, Emulator II brzy našel cestu do rostoucího arzenálu kapely a pomohl kapele vytvořit People Are People.

Gareth Jones: „V refrénu People Are People byl velmi důležitý zvuk - smích a mluvení, které Martin nahrál v letadle. Po diskuzi, zda nahrát ten zvuk znovu, jsme samozřejmě použili originál, jelikož by bylo stejně nemožné ho nahrát znovu."

Martin Gore si to pamatuje dobře: „Vzal jsem stereo walkmana Sony do letadla, které letělo někam z Anglie. Původně jsem si ho vzal, abych si nahrál start letadla, ale když letuška všem říkala : ‚Přečtěte si informační karty, které jsou pod vašimi sedadly,‘ rozletěly se dveře a dovnitř se přihnal velký vítr a udělal skutečný rambajz a všichni se smáli. No, a já jsem udělal smyčku z toho, co říkala a toho smíchu, takže to zní takhle: ‚ční karty, ha, ha, ha, ha... ční karty, ha, ha, ha, ha... (tion cards, ha, ha, ha, ha),‘ což zní vtipně, ale použil jsem to ve spojení se zvukem sboru. Dalo to bridgi People Are People opravdu pěknou strukturu.

Alan Wilder osvětlil vznik třech hrdelních úderů, které dominují konci každého refrénu: „Nejdřív jsme nasamplovali Martina, jak dělá krkem: ‚Ank, ank, ank,‘ a pak jsme k tomu přidali zvuk zvonu a tympány, abychom domu dodali hloubku."

Depeche Mode: Stripped - Ukázka 5

Depeche Mode již tradičně strávili velkou část léta ukryti ve studiu při práci na albu s výhledem na podzimní a zimní turné. V červenci 1985 se kapela s Danielem Millerem nastěhovala do studia Genetic Studios v berkshirské vesnici Goring, umístěné uprostřed lesů. Studio Genetic, vlastněné Martienem Rushentem, bývalým producentem Human League, bylo vybaveno nejmodernější technikou - Fairlightem CMI a jedním ze dvou NED Synclavierů (druhý ironií osudu patřil Millerovi) a dalším impozantním inventářem, který doplňoval bazén a tenisový kurt. Přinejmenším na papíře se Rushent a Depeche Mode zdáli být nebeským spojením, ale zásadní ingredience charakteristického zvuku Depeche Mode - zaneprázdněný Gareth Jones - chyběla velmi. První ovoce této session, It's Called A Heart (smíchané v studiu Livingstone v londýnském Wood Greenu), však přineslo v řadách Depeche Mode rozbroje.

Alan Wilder: „It's Called A Heart je určitě můj nejneoblíbenější, troufám si říct nejnenáviděnější singl DM vůbec. Já jsem byl i proti tomu, aby se ta píseň vůbec nahrávala, natož vydávala. Ve skutečnosti jsem zuřivě bojoval o B stranu Fly On The Windscreen , která byla mnohem lepší. Pro mě byla celá věc vážným krokem zpět. Měl jsem pocit, že jsme pilně zapracovali na tom, abychom si získali uznání za tvrdší zvuk, který měl větší hloubku a zralost a najednou jsme tu měli tuhle hrozně popovou věc, která pro naši reputaci neudělal nic.

Bohužel jsem byl přehlasován ostatními, i když uznali, že Fly... si nezasloužila být pouhým béčkem singlu a souhlasili s tím, že se objeví na příštím albu, Black Celebration. I teď mám problém poslouchat It's Called A Heart a v případě Slow Mixu, který byl zpomalen na polovinu, čímž se zážitek zdvojnásobuje co do délky i agónie, musíš být vyloženě skalní fanoušek, abys to vydržel."

Klip, který doprovázel tuto píseň, měl podle všeho zobrazovat hořící indonéskou džungli, přízeň Wildera si ale také nezískal: „Musíte se zeptat režiséra Petera Carea, jak mohl zobrazit ‚nazývání něčeho srdcem‘ třesením kamer připevněných na provázku v podivném obilném poli v Readingu. Ale ta věc si o to říkala! O čem vůbec je?"

Ať už byly Wilderovy pocity jakékoli It's Called A Heart byla vydána 16. září. „Jestli nám někdy jako kapele hrozil rozpad, tak to bylo koncem roku 1985," řekl Dave Gahan Melody Makeru v roce 1990. „Byli jsme skutečně ve stavu nepokoje - neustále jsme se velmi intenzivně hádali. Nevěděli jsme, kam směřovat po Some Great Reward, takže jsme se rozhodli, že zpomalíme."

Zpomalení se také odrazilo v tom, že se singl kryl s vydáním první regulérní kompilace Depeche Mode, The Singles 81>85. Kromě toho, že album dokumentovalo dosavadní cestu DM, byla to též první deska, na jejímž obalu byla vyobrazena kapela, i když na kolorované černobílé fotografii, na které měl Martin Gore jakousi přiléhavou, černou záležitost, jež měla odhalená ramena.

„Bývalo skvělé čekat na to, až na nás vyjdou recenze," řekl Gore, „protože přinejmenším 75 procent z nich bylo úplně hrozných! Proto jsme na naší první singlové kompilaci nechali vždycky natisknout jednu dobrou a jednu špatnou recenzi - jen tak pro zábavu a taky abychom ukázali, že nám je to skutečně jedno."

Alan Wilder: „Důvodem otištění těch citátů, které jsou skutečně z 50 procent dobré a z 50 dobré, bylo ukázat, že nebereme sami sebe příliš vážně a jak jsou novináři a jejich komentáře nespolehliví.

Myslím si, že v té době to bylo docela odvážné. Udělali jsme ale dobrou věc - tím, že jsme umístili dobrou a špatnou recenzi k poznámkách o každém singlu, stalo se jasné, jak málo by si měl člověk všímat tisku."

Vedle výstřižku z novin, byl vnitřek skládačky posetý fotografiemi, které dokumentovaly vývoj kapely během posledních pěti let, mezi kterými bylo možné nalézt i starý obrázek z klubu Bridgehouse z roku 1980, na němž byla vidět aparatura, jíž si kapela přenášela sama.

To byl velký rozdíl oproti hypermoderním nástrojům použitým na turné Some Great Reward Tour, jehož záznam byl vydán jako videokazeta The World We Live In And Live In Hamburg nově založenou značkou Mute Films. Úvodní obrázky zprostředkovávají rozechvění kapely v zákulisí, ve chvíli kdy rozlehlou hamburskou halou Alsterdorf Sporthalle s kapacitou 10.000 diváků zní zvuky instrumentálního intra Master And Servant.

Depeche Mode: Stripped - Ukázka 6

Začátkem srpna 1986 odehráli Depeche Mode v nemilosrdném horku pět koncertů pod širým nebem ve Francii a v Itálii, kterými zakončili turné Black Celebration Tour. „Nechutně opálený" Dave Gahan, který v uplynulých čtyřech měsících vystupoval před 300.000 diváků, strávil první výročí svatby daleko od své ženy, v římském amfiteátru Arena Des Frejus mezi Nice a Cannes. „Musel jsem ho oslavit sám, protože Jo odjela s kamarády na Ibizu," prozradil posmutnělý zpěvák novináři Robu Newtonovi, který s kapelou byl na turné.

„Jo je skvělá," pokračoval oddaným hlasem Dave. „Dělá pro mě všechno. Je tak neuvěřitelně organizovaná. Nemá ale ráda, když jsem pryč. Koncem první evropské části turné jsem měl těžké deprese. Prostě se mi chtělo domů. Byl jsem pořádně nevrlý - i když mám tuhle práci rád a je pro mě ideální, je zároveň fyzicky i psychicky vyčerpávající."

Když se řeč stočila na děti, zpěvák překvapivě ožil. „Loni jsme uvažovali o dítěti. Dokonce jsme přemýšleli o tom, že si ho pořídíme ještě před svatbou, ale tehdy by to nebylo moc praktické."

Newton byl očitým svědkem toho, jak vyčerpávající může být technické zajištění koncertů Depeche Mode, v neposlední řadě kvůli ohromnému kufru s Gahanovým šatníkem, se kterým se muselo vláčet několik členů technického personálu.

Kožené oblečení, které bylo jeho tehdejší ikonou, se muselo neustále měnit - „Po každém koncertu jsem měl věci úplně promočené a kůže tvrdla - po pěti vystoupeních byla úplně na vyhození!" - což Gahana donutilo, aby se na koncert ve Frejus oblékl do zdaleka ne tak „šik" náhražky z bílé bavlny. Kromě toho nedorazili předskokani Eyeless In Gaza. Jako náhradníci nastoupili Blah Brother, duo, které tvořili stage manager Depeche Mode Daryl Bamonte a člen technického personálu skupiny známý pod jménem Nobby. Roba Newtona jejich vystoupení nenadchlo: „Bohužel zněli jako nepovedený klon Blancmange, všechny skladby měly stejné bicí a ukňučený saxofon (nemluvě o zpěvákovi, který zněl, jakoby mu v jícnu zatvrdla tuna cementu)."

Jako naschvál se čtvrt hodiny poté, co se Blah Brothers zmocnili pódia, na místě objevili Eyeless In Gaza, kteří byli o svém vystoupení informováni pouhý den předem a trmáceli se až z Midlands. Samozřejmě, že z toho moc velkou radost neměli.

Gahan se tehdy musel vypořádat se spoustou nepříjemností - počínaje žertem několika členů technického personálu, kteří oblepili jednu z pódiových plošin pornografickými obrázky, aby jej vyvedli z koncentrace, až po úraz, který se mu naštěstí stal až po vystoupení, kdy vypil o pár skleniček více, než bylo zdrávo: „Pěkně jsem se zlil a na hotel jsem se dostal až ve čtyři ráno. Ležel jsem tam v posteli a najednou se mi chtělo na záchod. Šel jsem tedy do koupelny a tam jsem usnul na míse. Asi za hodinu jsem se pokusil vstát, jenže jsem uklouzl po ručníku a spadl do sprchy - přímo na zadek. Křiknul jsem na Jo, která mě dotáhla zpátky do postele. Když jsem pohledem zavadil o kotník, málem jsem umřel. Měl jsem nohu jak slon - prostě obrovskou!"

Turné se bohudík chýlilo ke konci a energický frontman mohl dát konečně pohov své znavené hlavě - a noze. Ještě předtím však skupinu čekalo další popíjení v autobuse na cestě do Cannes, kde se Newton stal svědkem hysterického křiku evidentně upraveného Goreho: „Chceš sólokapra pro Smash Hits?" No tak poslouchej! Všichni si myslej, že jsem gay, kvůli tomu, jak se oblíkám. Jenže to si mě s někým pletou! V Depeche Mode je jednom jeden homosexuál . . . a my všichni tady víme, kdo to je!" Adresátem tohoto obvinění byl náhle zrudnuvší Fletcher, který se rozpačitě sesunul do sedadla.

Luxusní autokar Depeche Mode brázdil klikatou silnici francouzského pobřeží, aniž by malebné pozadí exkluzivních přímořských letovisek zanechalo na znavených členech skupiny kdovíjaký dojem, a blížil se k Itálii, kde měli v Pietre Ligure odehrát další koncert. Do Newtonova seznamu cestovních šprýmů přibylo promítání několika filmů z Wilderova soukromého videoarchivu se stále peprnějším obsahem, který čítal záběry „úděsné šatny v Berlíně, výpadku elektřiny ve Washingtonu, večírku v domě Alison Moyet v Los Angeles a Martina skotačícího v černých průsvitných punčochách . . . a bez punčoch.

Kazeta s kompromitujícím materiálem je nepochybně stále uložena v bezpečně uzamčeném trezoru notorického sběratele Alana Wildera v útrobách „ohromného kufru společně s fotografiemi a novinovými výstřižky s datem až 1978, fanziny, domácími videonahrávkami z počátků Depeche Mode, tisíci fotografiemi z téže doby, ohromnou krabicí sběratelských lahůdek a spoustou dalších drobných klenotů, jako například s mým koncertním vybavením, které jsem po celá ta léta používal - vždy vděčný námět pro pobavení."

Depeche Mode: Stripped - Ukázka 7

Díky nadcházejícímu úspěchu Violatora a kouzlu Depeche Mode se synkopovaný zvuk sekvenceru, jehož průkopníci byli Tangerine Dream, stal známým široké posluchačské veřejnosti.

„Violator představoval podle mě pro DM průlom v USA, protože to byla skutečně popová deska," uvažoval Richard Blake z KROQ. „Nebylo to ale kvůli tomu, že by se snad Depeche Mode zaprodali, spíš to bylo díky tomu, že si všichni tuhle desku zakoupili. Depeche Mode se nezměnili. Oni se pořád vyvíjeli. Když si poslechneš všechna alba DM, slyšíš, že každé z nich je o krok dál než to předchozí. Podle mě když vyšel Violator, byla Amerika už na Depeche Mode připravená. Byla připravená na Policy Of Truth a Enjoy The Silence - naprosto brilantně udělané písničky."

Dychtivě očekávané album předešel další singl.

Daniel Miller: „Historie Enjoy The Silence je docela zajímavá. Nejdřív to vlastně byla balada a myslím, že to byl Alan Wilder, který měl myšlenku, že ji zrychlíme a proměníme na rytmičtější píseň. Udělal to a fungovalo to velmi dobře a Martin pak k ní přidal kytarový rif."

Alan Wilder: „Požádali jsme Martina, aby nám dodával dema v té nejelementárnější podobě a takové bylo i demo Enjoy The Silence. První věc, která mě napadla, byla že jsem si představil, že ji zpívá Neil Tennat. Ta linka ‚All I ever wanted‘ zněla hodně jako křečci, chci říct jako Pet Shop Boys (1). Napadlo mě, že by to mohla být skvělá rychlá taneční věc. Měl jsem pocit, že přistupovat k téhle písni jako k jednoduché baladě by bylo zločinem proti jejímu obrovskému komerčnímu potenciálu. Byla to skvělá písnička, která si přímo říkala o tuhle úpravu, které se jí nakonec dostalo.

Mám pocit, že ostatní trochu váhali, ale po chvilce přesvědčování prohlásili: ‚Dobře, tak to dejte s Floodem nějak dohromady, aby se to k tý písničce hodilo a my zatím odejdeme a vrátíme se, až to budete mít hotový.‘ A takhle jsme to udělali u několika skladeb na Violatorovi.

Já s Floodem jsme pracovali na podkladech a pak jsme zavolali Martina, aby nahrál ten kytarový rif. A jak se začala ta skladba rozvíjet, tak postupně všichni přišli na to - i Martin, který se předtím nejvíc bránil tomu, aby ta písnička byla rychlá - že v ní máme hit."

Fletcher také rychle změnil názor, když slyšel výsledný produkt. „Je to jeden z nejkouzelnějších momentů, které jsem s Depeche Mode zažil," básnil Andy. „Byli jsme v PUK Studios v Dánsku a měli jsme jednu baladu, Enjoy The Silence, a my jsme se rozhodli, že ji zrychlíme. Pak Martin vytáhl kytaru a nahrál do ní jeden rif a za hodinu jsme věděli, že máme obrovský hit!"

Dave Gahan naopak vzpomínal, že cesta ke slávě byla poněkud méně přímočará: „Pamatuju si, jak tam Martin seděl, hrál na kytaru a pak přišel s tímhle rifem. Já jsem potom tu písničku zazpíval a všichni se divili jak dobře jsem ji zazpíval - a já taky! A pak jsme strávili asi týden jejími úpravami, při nichž jsme říkali: ‚Jo! Tohle by mohl být singl. Proč nezkusit udělat tohle a tamto? A možná bychom mohli předělat pattern bicích. A Martine, možná, že bys tu kytaru mohl nahrát trochu líp.‘ A nakonec jsme se samozřejmě všichni sešli a řekli si: ‚První den, když jsme ji nahráli, tak zněla fakt dobře.‘ Všechno bylo jak má být a nebylo to kvůli tomu, že bychom se hrozně moc snažili. Prostě se to stalo. Takhle vznikají nejlepší věci."

___
(1) Pozn. překladatele - Narážka na význam názvu Pet Shop Boys, který můžeme počeštit jako Chlapci ze zverimexu.

Depeche Mode: Stripped - Ukázka 8

Daleko na západě si Dave Gahan nechal zdát svůj „americký sen": velký dům v Hollywoodu, veledůležitý „stroj snů" - motocykl Harley-Davidson... „V Los Angeles se mi žilo lépe," prohlásil Dave. „Rychle jsem spadnul do tohodle životního stylu a nějakou dobu mě to hrozně bavilo."

Gahan, který nyní mohl volně vést, jak sám uvedl, „velmi sobecký životní styl", obrážel večírky s větší razancí než kdykoli předtím. Částečně díky své nové partnerce Terese Conroyové a jejím známostem v hudebním byznysu byl přijat do zavedeného losangeleského rockového klanu, vybrané společnosti, pro kterou bylo užívání drog, ne-li přímo závislost na heroinu, takřka pravidlem. Bylo to nebezpečné místo pro bohatého člověka, kterým cloumaly emoce. „Mohl jsem padat na hubu a přesto se dostat, kamkoli jsem chtěl jít. Probíhalo to takhle: ‚To je David, to je David! Jen pojď dál, Davide. Tady máš kóji - můžeme ti splnit nějaké speciální přání?‘ ‚Jo, vlastně jo!‘"

V dubnu 1992 po „komplikovaném a rok trvajícím rozvodu", jak hlásil britský bulvární tisk, si Gahan vzal Teresu Conroyovou. Stejně jako Gahan, byla Conroyová uživatelka heroinu, kterou Dave později označil za „partnerku, se kterou jsem mohl laškovat všemi způsoby, aniž bych byl odsuzován, protože ona se toho účastnila také. Ve skutečnosti mě ona heroin brát nenutila, jenom mi dala příležitost ho zkusit znovu. Dohodli jsme se, že ho nikdy nebudu užívat nitrožilně, jenže vzhledem k tomu, že jsem byl feťák a lhář, tahle dohoda samozřejmě netrvala dlouho."

Svatba se konala v poněkud nevkusném okolí kaple Graceland Chapel na adrese Las Vegas Boulevard 619, Jižní Las Vegas s obligátním imitátorem Elvise Presleyho jako čestným hostem. (2)

„Všechno bylo samozřejmě z plastu - prostě falešné," potvrdil Dave Jennifer Nineové. „V té kapli ani nezapalují svíčky, protože ty tam byly jen na parádu. Byli jsme z toho trochu rozladění! A pak tam měli falešného Elvise, o kterém jsme si mysleli, že zazpívá jen jednu píseň, jenže on nakonec zpíval celou půlhodinu. Nakonec jsem musel říct: ‚Do prdele, vyhodí ho už někdo? Já se chci oženit!‘ A tak máma Teresy, Diane, řekla celkem slušně: „É, promiňte pane Elvis, mohl byste přestat, protože mám pocit, že se chtějí už vzít.‘ A on na to. ‚Dóóóbře, ještě ale zazpívám jednu písničku, miláčku.‘ Naklonil se ke mě a zeptal se: ‚Urazil jsem vás nějak?‘ A já: ‚Ani ne, jen pokračuj. Dokonči to a vodpal!‘"

Při této neblahé události nebyl přítomen nikdo z kapely. A i kdyby, dost možná by stěží poznali zpustlou a vyhublou parodii na archetyp americké rockové hvězdy, které táhlo na 30 a právě stála před oltářem. Svatby se samozřejmě neúčastnila jeho bývalá manželka ani syn. Sloupkař Daily Mirroru Rick Sky, člověk, který před deseti lety napomohl proměně Vince Clarkea v poustevníka, citoval Gahana: „Můj táta mě a mojí sestru opustil, když jsme byli hodně malí a já jsem udělal to samé Jackovi. Byl jsem s Joanne dlouho a pořád jsme skvělí přátelé, ale to, co se stalo je z 90 procent moje vina. Jsem ale odhodlán vídat Jacka co nejvíc budu moct. Joanne to naštěstí chápe."

Zatímco Gahan rozděloval čas (a peníze) mezi dům v Tinseltownu a byt u řeky v londýnském Wappingu, který sdílel s Darylem Bamontem, Gore, Fletcher a Wilder o něm slyšeli jen málo a bludného zpěváka viděli ještě méně. Mezitím Daniel Miller nabídl zmatenému Gahanovi během jeho řídkých návštěv Londýna pomocnou ruku. Zpěvák totiž přemýšlel o tom, že hodí ručník do ringu. „Když jsem jezdil do Londýna, hlavně abych viděl svého syna Jacka, zašel jsem s ním několikrát na večeři a on mi říkal: ‚Podívej, já vím, že se to na tebe teďka sype, ale musíš pokračovat a nevzdávat to.‘"

Během jednoho z těchto setkání Miller zjistil, jak závažné je Gahanovo zneužívání drog: „Nějakou dobu jsem ho neviděl, žil totiž ve Státech. Bylo to přelomové období. Pak z nějakého důvodu přijel do Anglie. Přišel mě pozdravit do kanceláře a vypadal hrozně. Příšerně zhubnul. Vždycky imitoval takovou tu oběť rocku a všichni se dobře bavili. Jenže teď se jí stal doopravdy a já jsem si to tehdy poprvé uvědomil."

Když později Phil Sutcliffe z časopisu Q sondoval, proč Gahan začal brát heroin, Dave odpověděl: „No, není žádné tajemství, že piju a fetuju už dlouho - přibližně od mých dvanácti let. Nejdřív jsem čas od času bral máminy fenobarbituráty, pak přišel hašiš, amfetaminy a koks. Alkohol byl vždycky přítomen, společně s drogama. Pak jsem najednou objevil heroin a lhal bych, kdybych řekl, že jsem se díky němu necítil jako nikdy předtím. Trochu jsem to s ním zkoušel už v Basildonu, ale od prvního okamžiku, kdy jsem si ho píchl, jsem se pořád chtěl cítit takhle, jenže to nejde. Po několika měsících jsem se snažil tenhle stav neustále navodit, ale už jsem ho nenašel. Vedl jsem žalostnou existenci. Zanedlouho jsem se začal třást, dopoledne, odpoledne i večer. Potřeboval jsem svou dávku."

Miller potvrdil, že užívání drog nebylo v essexské partě novinkou: „Myslím si, že lidi mají do jisté míry právo dělat, co chtějí. Podle mě to má ale většinou negativní následky. Ovlivňuje to tolik lidí tolika různými způsoby, že není možné k tomu zaujmout jednoznačný názor. Když ale byli Depeche Mode mnohem mladší, chtěl jsem je trochu chránit. Setkával jsem se s jejich rodiči a tak. Měl jsem pocit, že jsem svým způsobem jejich průvodce. Drogy ale užívali už předtím, než jsem se s nimi seznámil, děti z Essexu k tomu mají sklony. Nestalo se to, až když začali být slavní.

Problém byl, že oni znali můj názor na drogy, takže si vždycky dávali pozor, aby přede mnou nic nebrali. Při jejich pobytech ve studiu toho moc nebrali, ale po pravdě řečeno, když byli na cestách, bylo zjevné, že toho brali víc. Když jsem ale tehdy viděl Davea, cítil jsem, že se z toho stal opravdu velký problém."

___
(2) V době psaní této knihy, byl takzvaný ‚Královský balíček‘ k mání za 495 dolarů. Zahrnoval pronájem kaple, osvědčení a hudbu, kaskádovitou kytici pro nevěstu a kytičku do knoflíkové dírky pro ženicha, květinu pro svědkyni, kytičku do knoflíkové dírky pro svědka, 24 barevných fotografií, video svatebního obřadu, stužku pro nevěstu, dvě trička, dvě skleničky na šampaňské, které bylo v ceně a oddávajícího a samozřejmě zlatý hřeb v podobě baviče Elvise. Když to bylo dostatečně dobré pro Jona Bon Joviho, tak proč ne pro Davea Gahana?

Depeche Mode: Stripped - Ukázka 9

Co se týče bulvárnější stránky žurnalismu, porušil Gavin Friday z NME tabu kapely, když podával zprávu o depešácké koncertní mašině. Nebylo to příjemné počtení. „Nevypadá ani nezní jako zdravý člověk," napsal Friday. „Jeho kůže je v pološeru nezdravě šedá a jeho oči zapadly do namodralých očních důlků. Pod jeho nátělníkem zahlédneme tetování zdobící jeho bicepsy i hruď, ale vnitřní strany jeho dlouhých vyzáblých paží jsou celé pohmožděné a poškrábané. Později mi někdo říká, že jsou to škrábance od zuřivých německých fanoušků, kteří rozervali svůj idol, když se na ně spustil z pódia." (3)

Novinář samozřejmě psal o Daveu Gahanovi, který právě dorazil do zákulisí na vlně adrenalinu (pravděpodobně chemicky vylepšené) poté, co vystupoval před 25 000 šílenými východoevropskými fanoušky na budapešťském stadiónu MTK (27. srpna). Po 38 koncertech evropské části Devotional Tour, kterou shlédlo asi 700 000 diváků, byl zpěvákův hlas podle Fridaye již „opotřebován a zněl jako drsný skřehotavý chrapot". Dále Friday popisoval, že interviewovaný měl „všechny rysy a také několik problémů rockového boha. Jeho problémy se staly malým špinavým tajemstvím Depeche Mode. Každý tady o nich ví. Gahan mluví o nich vágně. Chce dát věci do pořádku. Ale každý přece ví, že rockové turné není tím správným místem na to, aby někdo dával věci do pořádku."

Byly nicméně podniknuty kroky, které měly Gahanovi s těmito problémy pomoci, aby nezkolaboval v průběhu turné. „Měli jsme pár setkání, kde se hovořilo o Daveově drogování," připustil Wilder.

Gahanovo „malé špinavé tajemství" ve skutečnosti odhalil Wilder, který šel do konfrontace s tajnůstkářským zpěvákem: „Během natáčení v Madridu pročmuchal celý barák a našel v mé místnosti nějaké ‚nádobíčko‘."

Martin Gore: „Pak jsme měli první ultimativní schůzku s Davem. Řekli jsme mu: „Musíš se dát do pořádku, řítíš se do nebezpečí.‘"

Jelikož ale rada přišla od Gorea, nezněla příliš důvěryhodně. „Měli vážné obavy o mé zdraví," potvrdil později Gahan. „Samozřejmě, že jsem to tehdy nechápal. Řekl jsem Martovi: ‚Jdi do prdele! Přestaň mě prudit! Ty vypiješ za večer 15 piv a svlíkáš se a děláš scény. Jak můžeš bejt takovej pokrytec?‘"

Dave Gahan měl sice samozřejmě pravdu, ale kapela nicméně trvala na svém. Alan Wilder: „Řekli jsme Daveovi, že jestliže nepřestane smažit, nezvládneme takhle dlouhé turné. On souhlasil."

Jenže souhlasit s něčím a dělat to, je něco úplně jiného. V případě Depeche Mode si zoufalá situace vyžádala zoufalá opatření.

Alan Wilder: „Když se podívám zpátky, ani se mi nechce věřit, že jsme platili s námi cestujícímu psychiatrovi 4 000 dolarů týdně za to, aby poslouchal naše nářky. Tuhle věc jsem myslím zosnoval já. Chtěli jsme, aby poskytoval jakousi podporu těm, kteří ji chtěli, i když skutečným důvodem byla snaha přesvědčit Davea, aby přestal smažit, protože jsme si nebyli jisti, jestli zvládne dokončit turné. Paradoxně mám pocit, že za tím psychiatrem zašel v určitý okamžik každý, jenom Dave ne, protože to celé prokoukl!"

Gahan totiž měl své vlastní lidi, kteří se starali o jeho osobní potřeby. Jeho dealer byl údajně na výplatní pásce. Fridayův popis Gahanovy odpočinkové zóny odpovídal příbytku hédonisty: „Gahanova osobní šatna byla přeměněna v temnou kobku. Svíčky hoří na stolech, lodních kufrech i jinde na provizorním nábytku. Z jeho věže řve hlasitá muzika. Jsou puštěny jasmínové vonné tyčinky, které mají vytvořit atmosféry, po které touží. Za ním je červený koberec, poslední kousek jeho zcela rockového parnasiánského vybavení. Takové jsou rysy muže, který hraje nebo se spíše snaží hrát roli rockového boha...

Přinejmenším jeden z jeho kolegů má ke Gahanovi vztah, který hraničí s lehkým pohrdáním. ‚Sešel se teda s váma ve svým harému?‘ ušklíbá se klávesový a obchodní operátor Andy Fletcher."

___
(3) V druhé části článku, Friday odhalil, že Depeche Mode původně odmítli s NME vůbec komunikovat poté, co si z nich časopis „udělal prdel", když o nich otiskl ve svém vydání z 13. března 1993 článek z roku 1985.

Depeche Mode: Stripped - Ukázka 10

Bez ohledu na setkání se zubatou, měl Wilder, stejně jako před ním Gahan, vážné pochyby zda zůstat členem Depeche Mode a nějakou dobu tyto myšlenky skrýval. 1. června, v den Wilderových 36. narozenin, bylo rozhodnuto. Chtěl pryč.

Alan Wilder: „Svolal jsem setkání v naší londýnské kanceláři, abych to řekl Martinovi a Fletchovi a pak jsem poslal do L.A. fax Daveovi, což byl, poté, co jsem se ho několikrát snažil kontaktovat po telefonu, jediný způsob jak jsem mu mohl dá vědět. Dave se mi zpátky přímo neozval, ale přesto poslal Hep (kterou si Alan vzal v roce 1995) a mě obrovskou kytici, když senám v roce 1996 narodila Paris. Určitě dokonale chápe, proč jsem odešel a ohledně celé téhle situace se choval jako dokonalý gentleman."

Reakce členů kapely, kteří se zúčastnili oné osudné schůzky v Londýně, byla okamžitější. Alan Wilder vzpomíná: „Martin mi potřásl rukou a vypadal trochu zaraženě, zato Fletch se k tomu postavil defenzivně a zdálo se, že to bere dost osobně. Fakt nechápu proč, já jsem nikoho nehanobil."

Andy Fletcher: „Sešli jsme se - já, Martin a on - a on to jen tak oznámil. Řekli jsme mu něco jako: ‚Aha a proč?‘ Vůbec jsme se ho nesnažili přesvědčovat, aby neodcházel."

Toho samého dne vydal Wilder tiskové prohlášení týkající se jeho rozhodnutí opustit Depeche Mode: „Kvůli vzrůstající nespokojenosti s vztahy a pracovními postupy uvnitř kapely, oznamuji s určitým smutkem, že jsem se rozhodl opustit Depeche Mode. Moje rozhodnutí odejít ze skupiny nebylo jednoduché, obzvláště proto, že několik našich posledních alb bylo vyjádřením plného potenciálu Depeche Mode.

Po svém příchodu v roce 1982 jsem se neustále snažil věnovat veškerou energii, nadšení a úsilí stoupajícímu úspěchu skupiny a ochotně jsem to vše nabízel navzdory trvalé nerovnováze v přidělování práce.

Zatímco se kvalita naší hudby zlepšovala, zhoršovala se kvalita naší spolupráce, až jsem přišel k bodu, kdy jsem již neměl pocit, že účel světí prostředky.