Miami: Dave Gahan má energie jako Mick Jagger

Hudební estetika osmdesátých let je na vzestupu již delší dobu, ale rok 2023 stále působí jako změna paradigmatu.

Zdá se, že nedávná turné, včetně letošní série životabudičů anglických velikánů The Cure a dobře přijatého turné Tears for Fears v roce 2022, jsou mimo jiné předzvěstí znovuzrození kapel a písní, které byly kdysi hanlivě označovány za pouhý soundtrack k filmu "Miami Vice". Tento trend pokračoval v plné síle i ve čtvrtek večer, kdy Depeche Mode přinesli do miamského Kaseya Center vlnu nostalgie 80. let.

Navzdory tomu, že koncert byl velmi vyprodaný (tj. lístky na stání se prodávaly za cenu výrazně převyšující nominální hodnotu), bylo publikum poměrně řídké, když v 19:45 nastoupila na pódium indie shoegazeová formace DIIV ke svému příliš krátkému zahajovacímu setu. Během 30 minut brooklynský kvartet protlačil skladby z celé své diskografie a bojoval s ozvěnou arény, aby poslal vrstvy svěžího fuzzu a melodie, které se zdály být relativně lhostejným publikem. Přesto bylo toto vystoupení inspirativní volbou pro předskokany Depeche Mode, kteří se svými melodiemi v reverbu a kytarovými vyhrávkami vytvořili silný základ pro hlavní set, který měl brzy přijít.

Těsně před devátou hodinou večerní dorazili zpěvák David Gahan a multiinstrumentalista a hlavní autor písní Martin Gore, kteří se po předčasném odchodu zakládajícího člena Andyho Fletchera zformovali do dua. Ať už to má co do činění s výše zmíněným spojením "Miami Vice", nebo ne, zdá se, že skupina z Essexu zaujímá v srdcích Miamianů zvláštní místo, protože její elektro-popová estetika 80. let se dobře snoubí s minulostí i současností města.

Vzhledem k tomu, že skupina jela na turné na podporu letošního solidního (i když ne zrovna pozornost poutajícího) LP Memento Mori, byl set napřed nabitý materiálem z této desky a zdálo se, že skupině trvá několik písní, než se dostane do tempa. Zpěvák David Gahan byl po celou dobu setu skutečnou koulí energie - nejednou jsem si v duchu poznamenal, že bych jeho výdrž přirovnal k výdrži Micka Jaggera, dalšího lídra, který jako by si zkracoval věk o desítky let pokaždé, když vstoupí na pódium - tančil, točil se, mával stojanem na mikrofon a jinak hojně sahal do své tašky frontmanských triků, aby podnítil publikum k tleskání, mávání a zpívání. Gahanův vokál - a Goreův v těch několika skladbách, kde se ujal hlavní role - byl během téměř dvouhodinového koncertu téměř bezchybný, což není málo vzhledem k více než 40 letům, které uplynuly od založení Depeche Mode.

Koncertní hudebníci Peter Gordeno (klávesy, baskytara a doprovodné vokály) a Christian Eigner (bicí) byli po celý večer solidní, přičemž druhý jmenovaný vnesl do elektronicky laděných rytmů kapely podmanivě hutnou energii a občas i groove.

Nejdojemnější okamžik večera přišel během provedení skladby "World In My Eyes" z klasické desky Violator z roku 1990. Skladba byla zároveň poctou zesnulému Andymu Fletcherovi, zakládajícímu klávesistovi a baskytaristovi skupiny, jehož podobizna se po celou dobu promítala na obrazovkách.

Ačkoli Depeche Mode možná nemají takovou stáj neotřesitelných hitů jako někteří jejich současníci, show byla vhodnou časovou kapslí doby, kdy byl jejich zvuk synonymem hudebního ducha na obou stranách Atlantiku. Ačkoli se neobešla bez několika přešlapů - obzvláště "Wagging Tongue" mi přišla jako cringe - pozitiva daleko převážila nad negativy, se silným zastoupením každé z desek v nejbezvadnějším období skupiny, od Music for the Masses přes Songs of Faith and Devotion.

To nejlepší si samozřejmě nechali na konec, závěrečné skladby "Enjoy the Silence", "Never Let Me Down Again", "Just Can't Get Enough" a závěrečná "Personal Jesus" posloužily jako knockout, který byl stejně elektrizující jak pro zaryté fanoušky v sále, tak pro ty, kteří si chtěli jen užít nostalgický výlet. I když sentiment zůstává součástí jejich přitažlivosti, Depeche Mode i v roce 2023 dokáží předvést show, která jejich publiku připomene, že skvělé písně překonávají estetiku, módu a dokonce i epochy.