Možná je to nový začátek…

Začátkem března proběhly v jednom londýnském hotelu rozhovory se členy skupiny Depeche Mode. Velmi stylový viktoriánský, charakter apartmá, kde se rozhovor uskutečnil, narušovala obrovská televize s neustále se opakujícím DVD se Star Wars, epizoda číslo nevím kolik, se ztlumeným zvukem. Po několika minutách čekání přišel Martin Gore, aby odpověděl na otázky týkající se jejich nového alba se slibným názvem Exciter - Rozjížděč

Exciter také znamená budicí elektronku, budič. Je tahle deska nějakým novým začátkem?

MG: Možná to je takový začátek... Ted to mezi námi ohromně klape. Vycházíme spolu výborně a natáčení desky byla velká zábava. Bavilo nás to víc než kdykoliv v minulosti.

Když se člověk podívá na názvy písniček, už v tom se dá vycítit nějaká vážna věc. Lovetheme, I Feel Loved, Freelove, Goodnight Lovers... Láska jako hlavní téma desky?

MG: Řekl bych, že tohle téma drží desku nějak pohromadě. Ale i když je většina mých písniček o vztahu mezi dvěma lidmi a o lásce, nemyslím si, že to jsou takové ty hloupé písničky o lásce, které hned zapomenete. Myslím si, že ty moje věci mají určitou hloubku. Vždycky se v nich objevuje něco mučivého, pocit závislosti, obsese, nutkání. Je to, jako kdyby láska byla něco, co absolutně nejsme schopni řídit. Jako něco, co nutně potřebujete k přežití.

Přitom to album na mne působí velice radostně, až optimisticky.

MG: Ano... To chci říct, že závislost a obsese je zároveň velice příjemná věc - tak to přece funguje.

Co bude na obalu desky?

MG: Je tam takový zvétšený detail jedné fotky kaktusu, ale ne takový ten obvyklý kaktus, je to kaktus s květy.. Vypadá to hodně sexuálně, svým způsobem trochu jako mužské pohlaví, ale pak zase trochu jako ženské genitálie. To, myslím, docela jde k názvu Exciter. A ten obal je jasně zelený, protože už byl nejvyšší čas přestat s tmavými obaly našich desek.

Hmmm, to si vždycky stěžují fanoušci, kteří vás žádají o podpis na booklet cédéčka - že jejich černý fix není vidět...

MG: Hrozně špatně, to jo... To byl taky jeden z důvodů, proč přijít s novým světlým obalem, ale nikoliv ten nejdůležitejší, že. My jsme chtěli mít konečně na obalu nějaké barvy. A stejně to dopadlo s Dream On, naším prvním klipem z desky. Točili jsme ho v Los Angeles, a i když jsme ještě neviděli jeho konečnou verzi, myslím si, že bude hodně barevný. (režisérem je Stephane Fednaoui-pozn.aut.)

Znamená to konec spolupráce s Antonem Corbijnem, člověkem, který se díky návrhům obalů a svým klipům stal téměř dalším členem kapely?

MG: Ne, to ne. S Antonem nadále spolupracujeme, on navrhl celý obal desky a taky se podílí na přípravě turné, navrhuje podium a všechny vizuální věci, filmy a tak. My jsme ale cítili, ze bychom na klip mohli vyzkoušet někoho jiného. Víte, problém je, že i když všechny klipy, které s námi dělal Anton, jsou dost dobré, dostali jsme se do situace, že když dodáme náš klip do MTV, tak se na to podívají a řeknou 'Panebože, zase Depeche Mode a Corbijn...' Tohle vám neprospěje a nás už to trochu unavuje.

Proč jste natáčeli desku v Reaganově "hlavním městě Ameriky", Santa Barbaře?

MG: Nenatáčeli jsme tam všechno, část jsme dělali v Londýně, část v New Yorku a část v Santa Barbaře. A jediným důvodem bylo to, aby všichni členové skupiny byli spokojeni, protože Andy bydlí v Londýně, Dave v New Yorku a já v Kalifomii. To je jediný důvod. Tak jednoduché to bylo. Dřív jsme hodně cestovali na různá místa, bylo to dobrodružství, něco jiného, ale tentokrát, když jsme byli na těhle třech místech, pořád to mělo nádech dobrodružství, i když tam vlastně bydlíme. Ale ty přesuny byly zábavné.

Hrají na albu nějací hosté?

MG: Ve studiu v Santa Barbaře byl jeden chlápek, který tam dělal spoustu věcí. Perkusionista, ktery se jmenoval Airto, nepamatuju si jeho přijmení - Morales nebo San Morales a my neměli ani ponětí, co je to zač, ani dneska si nevzpomenu na jeho příjmení. Tehdy náš manažer mluvil s majitelem studia a tenhle člověk se tam nějak objevil, představil se jako hráč na perkuse, a protože vedle John dělal zrovna loop s perkusemi, tak mu manažer povídá, ať se na to jde mrknout, že by nám třeba mohl pomoct. John tedy šel, a jak tam tak stál nad tím mixpultem, říkáme si, kdo to vlastně je? A pak se někdo osmělil a řekl mu, jestli mu nějak nemůžeme pomoci. On na to, ze je hráč na perkuse a Mark Bell, producent, povídá, že by mohl zahrát něco na desce. Andy za Airtem dělal obličeje (demonstruje) Néééé! Nevíme, co je zač! Mohl to být nějaký vandrák z ulice nebo nějaký trapák, nikdo neslyšel, jak hraje... Nicméne,kdyz odešel, našli jsme si ho na internetu a on to je jeden z nejlepších hráčů na perkuse na světě! Hrál s Milesem Davisem! Tak tenhle člověk hraje hlavně na jedné věci, na I Feel Loved. Na další dělal smyčce Knox Chandler z New Yorku, to je kamarád Davea. V písničce When The Body Speaks je mezihra s kvartetem.

Jak jste našli producenta Marka Bella?

MG: Nám bylo od začátku jasné, že chceme udělat desku, která by zněla hodně elektronicky. Takže jsme hledali někoho, kdo to s elektronikou umí. A zároveň člověka, který má cit pro písničky. Když tohle zkombinujete, není ten výběr zas tak velký. Objevilo se pár jmen, ale pořád to nebylo to pravé. Pak Daniel navrhl Marka a nám bylo jasné, že tenhle člověk spojí obojí. Daniel s ním kdysi něco dělal a znal ho osobně, takže věděl, že se s ním dá výborně vyjít. Všechno to fungovalo skvěle. Mark je strašně příjemný člověk, takový klidas - a to, že byl s nami ve studiu, pomohlo vytvořit tu skvělou náladu.

Za takové ty jednoduché elektronické zvuky, které se na desce objevují, může tedy on?

MG: Mark má velké zásluhy, na téhle desce. Já jsem doma dokončil demo nahrávky. My celkem často používáme některé věci a nápady z demo nahrávek i ve studiu, ale Mark je jeden z těch lidí, kteří jsou schopni dokončit skladbu v hlavě, at ke klávesám nebo sampleru a neustále neco nového vytvářet. Byl moc důležitý pro vznik téhle desky. Z Exciter na mě dýchá určitá naivita. Byl to záměr?

MG: Neřekl bych asi, že jsme se pokoušeli vytvářet naivitu. Chtěli jsme, aby to znělo minimalisticky. A možná existuje spojitost mezi naivitou a minimalismem.

Na desce se dvakrát objeví takové krátké instrumentálky. Bylo jejich zařazení pouhým rozmarem?

MG: Delší verze obou těchhle skladeb se objeví na singlech jako věci navíc. A myslíme si, že to jsou docela dobré náladovky, které spojují dvě věci. Vytváří to takový delší úsek.

Změnila se ve srovnání s předchozím albem vaše práce ve studiu?

MG: Způsob naší práce je do značné míry určován naším producentem. Tentokrát to bylo hodně jiné. Vůbec jsme třeba nepracovali v režii a seděli v nahrávací místnosti. V režii byly příšerně drahé pulty a my byli ve studiu s dvěma malými Maci pulty. Majitelé studia si asi mysleli, ze jsme cvoci. A taky jsme dřív obvykle začali s jednou písničkou a pokračovali, až byla téměř hotová. S Markem jste si odběhl na dvě minuty na záchod, a když jste se vrátil, už měl rozpracovanou jinou písničku. Neustále si dával další a další písničky. Někdy jsme měli rozdělaný čtyři, pět písniček během jednoho dne.

Vyhovovalo vám to?

MG: Někdy to je větší vzrůšo. Když děláte jednu písničku, můžete se přilepit na týden. Dělat víc vécí najednou je větší zábava.

Jak probíhá domluva, kdo bude zpívat kterou písničku?

MG: Obvykle to je jasné hned od začátku, která píseň se spíš hodí pro Davea a která spíš pro mě. A u Exciter to bylo asi snadnějši než kdykoliv předtím. Třeba u Comatose mi Dave řekl, že bych ji měl zpívat já. Asi sám rozhodl už před tím, než jsme šli do studia, že tuhle určitě zpívat nebude. A zase u Breathe nám řekl Mark, že by tuhle věc měl zpívat Martin. Víte, o tomhle zas tak moc nediskutujeme. Dave obvykle souhlasí s tím, co budu zpívat já a co on.

Všechny texty jste napsal vy?

MG: Ano.

Máte nejdřív text a potom melodii nebo naopak?

MG: Ani jedno. Tohle mi nikdo nevěří, ale je to fakt divny proces. Obvykle začnu hrát pár akordů na kytaru nebo klavír a hned začínám zpívat, přirozeně, slova se objevují, plynou, než vůbec vím, že mám sloku, pak začínám další sloku a dostávám se k refrénu a je to úplně přirozený proces. Nikdy si nesednu a nenapíšu básen, ke které pak složím hudbu.

Dar od Boha?

MG: Někdy to tak vypadá! Někdy se mi takhle podaří udělat celou písničku. Někdy úplně stačí takhle vytvořit sloku, pak si sednu, zapíšu to a říkám si: 'Aha'! To je moc podivný, jako bych to nedělal ani já sám, jako by existovalo nějaké propojení nebo co.

Před časem jste mluvil o Leonardu Cohenovi jako o umělci, kterého posloucháte a který vás inspiruje. Objevil jste nějaké jiné, podobné umělce?

MG: Ovlivňuje mě všechno. Cohena mám stále rád. A jsou další vlivy - třeba Goodnight Lovers z Exciter mi připomíná Velvet Undergroung s Nico, tu věc I'll Be Your Mirror a další - třeba odkazy na padesátá léta, na šedesátá léta. To je docela fajn, protože tohle se do naší hudby předtím nedostalo. A přitom pytel se starými singly z padesátych a šedesátých let, který jsem kdysi objevil v mámině skříni, mě vlastně dostal k muzice.

Nemyslíte si, že trh je už přesycen kytarovkami a že lidé možná po Exciter nadšeně skočí?

MG: Nevím, jestli zrovna přesycen, ale já osobně poslouchám hodně elektronické hudby. Možná z toho důvodu nedokážu brát spoustu kytarovek moc vážně. Znějí tak strašně staromódně. A snažím se, když mi někdo doporučí nějakou kapelu a říká: To bude bomba!, tak si ji vyslechnu, ale jsem z ní rozpačitý, protože zní tak zastarale.

V září byste měli vystoupit v České Republice. Jak vaše nová show vypadá?

MG: Už jsme kvůli tomu měli s Antonem schůzku o návrhu jeviště a on navrhl něco, co jsme uvítali. Bude to hodně jednoduché, protože v minulosti jsme se snažili o velice pracnou scénu, ale myslím, že to odvádí pozornost ad hudby samotné, od koncertu a našeho výkonu. U turné k Songs Of Faith And Devotion jsme měli čtrnáct obřích obrazovek, všechny navzájem propojené. Možná to bylo trochu příliš... Tentokrát budeme používat vizuální věci, ale chceme to dělat trochu jinak. Anton plánuje diapozitivy, možná zpomalené záběry s námi, někdy se objeví něco jako střecha a udělá scénu mnohem intimnější a komornější. A taky chceme stát na jedné úrovni jako kapela a ne na různě vyvýšených místech. Členové kapely se ztráceli za těmi gigantickými kulisami. Nebyla to kapela, byli to jednotliví muzikanti, kteří hráli na své nástroje.

A co vaše image? Hodně lidí s Depeche Mode spojuje černou barvu.

MG: Já tak nikdy nevypadal. Na posledních dvou šňůrách jsem na sobě měl stříbrné věci, stříbrné šaty, a abych pravdu řekl, hodně myslím na to, v čem se objevím tentokrát - a asi vyhraje barevnost: Jako klip, o kterém jsem mluvil, jako obal desky. Bylo by příjemné mít na sobě barvy. Ale tím se přece zabývá každý, svým stylem oblékání.

Ale značná část fanoušků vzpomíná na černý kult Depeche Mode, alespoň v České republice. To přece nepopírate.

MG: To je legrační. Jak jsem říkal, na posledních dvou turné jsem nosil stříbrnou. Ale oni si možná vsugerovali, že ta je černá. Ale mezi tím je přece docela velký rozdíl, ne?

Rozhovor : Martin Skřivan (Rock & Pop 5/2001)