Možná je to nový začátek / Svět za 40

Začátkem března proběhly v jednom londýnském hotelu rozhovory se členy skupiny Depeche Mode. Velmi stylový viktoriánský charakter apartmá, kde se rozhovor uskutečnil, narušovala obrovská televize s neustále se opakujícím DVD se Star Wars, epizoda číslo nevímkolik, se ztlumeným zvukem. Po několika minutách čekání přišel Martin Gore, aby odpověděl na otázky týkající se jejich nového alba se slibným názvem Exciter – Rozjížděč.

Exciter také znamená budicí elektronku, budič. Je tahle deska nějakým novým za­čátkem?

MG: Možná to je takový začátek... Teď to me­zi námi ohromně klape. Vycházíme spolu vý­borně a natáčení desky byla velká zábava. Bavilo nás Jo víc než kdykoliv v minulosti.

Když se člověk podívá na názvy písniček, už v tom se dá vycítit nějaká vážná věc.

Lovetheme, I Feel Loved, Freelove, Goodnight Lovers... Láska jako hlavní téma desky?

MG: Řekl bych, že tohle téma drží desku ně­jak pohromadě. Ale i když je většina mých písniček o vztahu mezi dvěma lidmi a o lásce, nemyslím si, že to jsou takové ty hloupé pís­ničky o lásce, které hned zapomenete. Myslím si, že ty moje věci mají určitou hloub­ku. Vždycky se v nich objevuje něco mučivé­ho, pocit závislosti, obsese, nutkání. Je to, ja­ko kdyby láska byla něco, co absolutně ne­jsme scjfepni řídit. Jako něco, co nutně po­třebujete k přežití.

Přitom to album na mne působí velice ra­dostně, až optimisticky.

MG: Ano... chci říct, že závislost a obsese je zároveň velice příjemná věc - tak to přece funguje.

Co bude na obalu desky?

MG: Je tam takový zvětšený deail jedné fot­ky kaktusu, ale ne takový ten obvyklý kaktus, je to kaktus s květy... a vypadá to hodně se­xuálně svým způsobem... trochu jako muž­ské pohlaví, ale pak zase trochu jako ženské genitálie. To, myslím, docela jde k názvu Exciter. A ten obal je jasně zelený, protože už byl nejvyšší čas přestat s tmavými obaly našich desek.

Hmmm, to si vždycky stěžují fanoušci, kteří vás žádají o podpis na booklet cédéčka - že jejich černý fix není vidět...

MG: Hrozně špatně, to jo... To byl taky jeden z důvodů, proč přijít s novým světlým obalem, ale nikoliv ten nejdůltžitější, že. My jsme chtěli mít konečně na oblalu nějaké barvy. A stejně to dopadlo s Dream On, naším prvním klipem z desky. Točili jsme ho v Los Angeles, a i když jsme ještě neviděli jeho konečnou verzi, myslím si, že bude hodně barevný. (režisérem je Stephane Fednaoui - pozn. Autora)

Znamená to konec spolupráce s Antonem Corbijnem, člověkem, který se díky návrhům obalů a svým klipům stal téměř dalším členem kapely?

MG: Ne to ne. S Antonem nadále spolupracujeme, on navrhl celý obal desky a taky se podílí na přípravě turné, navrhuje pódium a všechny vizuální věci, filmy a tak. My jsme ale cítili, že bychom na klip mohli vyzkoušet někoho jiného. Víte, problém je, že i když všechny klipy, které s námi dělal Anton, jsou dost dobré, dostali jsme se do situace, že když dodáme náš klip do MTV, tak se na to podívají a řeknou „Panebože, zase Depeche Mode a Corbijn...!. Tohle vám neprospěje a nás už to trochu unavuje.

Proč jste natáčeli desku v Reaganově hlavním městě Ameriky Santa Barbaře?

MG: Nenatáčeli jsme tam všechno, část jsme dělali v Londýně, část v New Yorku a část v Santa Barbaře. A jediným důvodem bylo to, aby všichni členové skupiny byli spokojeni, protože Andy bydlí v Londýně, Dave v New Yorku a já v Kalifornii. To je jediný důvod. Tak jednoduché to bylo. Dřív jsme hodně cestovali na různá místa, bylo to dobrodružství, něco jiného, ale tentokrát, jkdyž jsme byli na těhle třech místech, pořád to mělo nádech dobrodružství, i když tam vlastně bydlíme. Ale ty přesuny byly zábavné.

Hrají na albu nějací hosté?

MG: Ve studiu v Santa Barbaře byl jeden chlápek, který tam dělal spoustu věcí. Perkusionista, který se jmenoval Airto, nepamatuju si jeho příjmení - Morales nebo San Morales a my neměli ani ponětí, co je to zač, ani dneska si nevzpomenu na jeho příjmení. Tehdy náš manažer mluvil s majitelem studia a tenhle šlověk se tam nějak objevil, představil se jako hráč na perkuse, a protože vedle John dělal zrovna loop s perkusemi, tak mu manažer povídá, ať se na to jde mrknout, že by nám třeba mohl pomoct. John tedy šel, a jak tam tak stál nad tím mixpultem, říkáme si, kdo to vlastně je? A pak se někdo osmělil a řekl mu, jestli mu nějak nemůžeme pomoci. On na to, že je hráč na perkuse a Mark Bell, producent, povídá, že by mohl zahrát něco na desce. Andy za Airtem dělal obličeje (demon­struje) Néééé! Nevíme, co je zač! Mohl to být nějaký vandrák z ulice nebo nějaký trapák, ni­kdo neslyšel, jak hraje... Nicméně, když ode­šel, našli jsme si ho na internetu a on to je je­den z nejlepších hráčů na perkuse na světě! Hrál s Milesem Davisem!

Tak tenhle člověk hraje hlavně na jedné vě­ci, na / Feel Loved. Na další dělal smyčce Knox Chandler z New Yorku, to je kamarád Davea. V písničce When The Body Speaks je mezihra s kvartetem.

Jak jste našli producenta Marka Bella?

MG: Nám bylo od začátku jasné, že chceme udělat desku, která by zněla hodně elektro­nicky. Takže jsme hledali někoho, kdo to s elektronikou umí. A zároveň člověka, který má cit pro písničky. Když tohle zkombinujete, není ten výběr zas tak velký. Objevilo se pár jmen, ale pořád to nebylo to pravé. Pak Daniel navrhl Marka a nám bylo jasné, že tenhle člověk spojí obojí. Daniel s ním kdysi něco dělal a znal ho osobně, takže věděl, že se s ním dá výborně vyjít. Všechno to fungo­valo skvěle. Mark je strašně příjemný člověk, takový kliďas a to, že byl s námi ve studiu, pomohlo vytvořit tu skvělou náladu.

Za takové ty jednoduché elektronické zvu­ky, které se na desce objevují může tedy on?

MG: Mark má velké zásluhy na téhle desce. Já jsem doma dokončil demo nahrávky... my

celkem často používáme některé věci a nápády z demo nahrávek i ve studiu, ale Mark

je jeden z těch lidí, kteří jsou schopni dokončit skladbu v hlavě, jít ke klávesám nebo sampleru a neustále něco nového vytvářet. Byl moc důležitý pro vznik téhle desky.

Z Exciter na mě dýchá určitá naivita. Byl to záměr?

MG: Neřekl bych asi, že jsme se pokoušeli vytvářet naivitu. Chtěli jsme, aby to znělo minimalisticky. A možná existuje spojitost mezi naivitou a minimalismem.

Na desce se dvakrát objeví takové krátké instrumentálky. Bylo jejich zařazení pouhým rozmarem?

MG: Delší verze obou těchhle skladeb se objeví na singlech jako věci navíc. A myslíme si,

že to jsou docela dobré náladovky, které spojují dvě věci. Vytváří to takový delší úsek.

Změnila se ve srovnání s předchozím albem vaše práce ve studiu?

MG: Způsob naší práce je do značné míry určován naším producentem. Tentokrát to bylo

hodně jiné. Vůbec jsme třeba nepracovali v režii a seděli v nahrávací místnosti. V režii byly příšerně drahé pulty a my byli ve studiu s dvěma malými Macipulty. Majitelé studia si asi mysleli, že jsme cvoci. A taky jsme dřív obvykle začali s jednou písničkou a pokračovali, až byla téměř hotová. S Markem jste si odběhl na dvě minuty na záchod, a když jste se vrátil, už měl rozpracovanou jinou písničku. Neustále si dával další a další písničky. Někdy jsme měli rozdělaný čtyři, pět písniček během jednoho dne.

Vyhovovalo vám to?

MG: Někdy to je větší vzrůšo. Když děláte jednu písničku, můžete se přilepit na týden. Dělat víc věcí najednou je větší zábava.

Jak probíhá domluva, kdo bude zpívat kterou písničku?

MG: Obvykle to je jasné hned od začátku, která píseň se spíš hodí pro Davea a která spíš pro mě. A u Exciter to bylo asi snadnější než kdykoliv předtím. Třeba u Comatose mi Dave řekl, že bych ji měl zpívat já. Asi sám rozhodl už před tím, než jsme šli do studia, že tuhle určitě zpívat nebude. A zase u Breathe nám řekl Mark, že by tuhle věc měl zpívat Martin. Víte, o tomhle zas tak moc nediskutujem. Dave obvykle souhlasí s tím, co budu zpívat já a co on.

Všechny texty jste napsal vy?

MG: Ano.

Máte nejdřív text a potom melodii nebo naopak?

MG: Ani jedno. Tohle mi nikdo nevěří, aleje to fakt divný proces. Obvykle začnu hrát pár akordů na kytaru nebo klavír a hned začínám zpívat, přirozeně, slova se objevují, plynou, než vůbec vím, že mám sloku, pak začínám další sloku a dostávám se k refrénu a je to úplně přirozený proces. Nikdy si nesednu a nenapíšu báseň, ke které pal složím hudbu.

Dar od Boha?

MG: Někdy to tak vypadá! Někdy se mi tak­hle podaří udělat celou písničku. Někdy úplně stačí takhle vytvořit sloku, pak si sednu, zapí­šu to a říkám si: 'Aha'! To je moc podivný, ja­ko bych to nedělal ani já sám, jako by existo­valo nějaké propojení nebo co.

Před časem jste mluvil o Leonardu Cohenovi jako o umělci, kterého poslou­cháte a který vás inspiruje. Objevil jste ně­jaké jiné, podobné umělce?

MG: Ovlivňuje mě všechno. Cohena mám stále rád. A jsou další vlivy - třeba Good night Lovers z Exciter mi připomíná Velvet Undergroung s Nico, tu věc /'// Be Your Mirror a další - třeba odkazy na padesátá léta, na šedesátá léta. To je docela fajn, protože tohle se do naší hudby předtím ne­dostalo. A přitom pytel se starými singly z padesátých a šedesátých let, který jsem kdysi objevil v mámině skříni, mě vlastně dostal k muzice.

Nemyslíte si, že trh je už přesycen kytarovkami a že lidé možná po Exciter na­dšeně skočí?

MG: Nevím, jestli zrovna přesycen, ale já osobně poslouchám hodně elektronické hudby a možná z toho důvodu nedokážu brát spoustu kytarovek moc vážně. Znějí tak strašně staromódně. A snažím se, když mi někdo doporučí nějakou kapelu a říká: To bude bomba!, tak si ji vyslechnu, ale jsem z ní rozpačitý, protože zní tak zastarale.

V září byste měli vystoupit v České re­publice. Jak vaše nová show vypadá?

MG: Už jsme kvůli tomu měli s Antonem schůzku o návrhu jeviště a on navrhl něco, co jsme uvítali. Bude to hodně jednoduché, protože v minulosti jsme se snažili o velice pracnou scénu, ale myslím, že to odvádí pozornost od hudby samotné, od koncertu a našeho výkonu. U turné k Songs Of Faith And Devotion jsme měli čtrnáct obřích obrazovek, všechny navzájem propojené. Možná to bylo trochu příliš... Tentokrát bu­deme používat vizuální věci, ale chceme to dělat trochu jinak. Anton plánuje diapozitivy, možná zpomalené záběry s námi, někdy se objeví něco jako střecha a udělá scénu mnohem intimnější a komornější. A taky chceme stát na jedné úrovni jako kapela a ne na různě vyvýšených místech. Členo­vé kapely se ztráceli za těmi gigantickými kulisami. Nebyla to kapela, byli to jednotliví muzikanti, kteří hráli na své nástroje.

A co vaše image? Hodně lidí s Depeche Mode spojuje černou barvu.

MG: Já tak nikdy nevypadal. Na posledních dvou šňůrách jsem na sobě měl stříbrné vě­ci, stříbrné šaty, a abych pravdu řekl, hodně myslím na to, v čem se objevím tentokrát -a asi vyhraje barevnost. Jako klip, o kterém jsem mluvil, jako obal desky. Bylo by pří­jemné mít na sobě barvy. Ale tím se přece zabývá každý, svým stylem oblékání.

Ale značná část fanouškků vzpomíná na černý kult Depeche Mode, alespoň v České republice. To přece nepopíráte.

MG: To je legrační. Jak jsem říkal, na po­sledních dvou turné jsem nosil stříbrnou.
Ale oni si možná vsugerovali, že to je černá. Ale mezi tím je přece docela velký rozdíl, ne?

Osoby a obsazení: Martin Skřivan (rozhovor s Martinem Gorem)

Svět za čtyřicet

Depeche Mode: Exciter

Depeche Mode jsou zvláštní kapela v mnoha ohle­dech. Dokázali si od 80. let dodnes udržet status kultovní skupiny, jejich fanoušci patří k nejoddaněj­ším a nejaktivnějším vůbec - a také k těm nejvěr­nějším: na koncertech N*SYNC či Britney Spears možná právě teď omdlévá o něco víc lidí, ale urči­tě jim to nevydrží tak dlouho, jako jejich starším ka­marádům vášeň pro černé oblékání a 'kostkovité' účesy á la David Gahan zamlada. Být depešák, to je životní styl - a je to na dlouho. Jakými prostředky toho dosahují? Co činí tuhle ka­pelu láskou na mnoho let, ne-li snad na celý život? Jsou tihle vlajkonoši syntezátorového popu sku­tečně tak dobří, nebo prostě jen umějí chytit za srdce (a nepustit!) pomocí poněkud lacinějších tri­ků?

Přikláním se k tomu druhému, i když neupírám Depeche Mode, že napsali některé skutečně skvostné a nadčasové popsongy. Jenže udělali ta­ky spoustu strašlivých kýčů - a na té nové desce jsou bohužel spíš kýčovití.

První skladba Dream On (také první singl z to­hoto alba) klame tělem. Kdybych měla říci, s kým by se dali DM v této skladbě zaměnit, řekla bych, že s Chemical Brothers - ty jemné něžné skladby, které Chemicals dávají na konce posledních alb, plus zvuková progresivita (kvůli takovýmhle písnič­kám hodili kolegové asi psaní téhle recenze zas na mě), pěkná melodie, to je jim podobné. A nezní to vůbec špatně!

Jenže takovéhle věci tam nejsou v nijak velkém počtu. Tohle je snad nejnevyrovnanější album Depeche Mode. Hity jako tenhle a neodolatelné m-ca-ca jménem Sweetest Condition jako by ne­byly ze stejného období kapely jako pochodová, skoro budovatelská The Dead of Night (ocituji ko­legu - během poslechu nového alba DM někdy při téhle písničce zařval: To je deska pro děti!) a nijaké instrumentálky Lovetheme (je hezké, že Martin Gore, který je autorem všech skladeb na albu, se zřejmě zásadním způsobem zamiloval, ale kvůli tomu nemusí posluchač trpět) a Easy Tiger jakoby nahrané začínajícími rozpačitými amatéry. A už úplně odjinud se zdá být závěrečná Goodnight Lovers. Kdybych měla k někomu přirovnat tuhle věc nemůžu si pomoct, musela bych použít slovo Lunetic. Kapela, která zplodila písničky jako Behind The Wheel a Little 15 že si stojí za tímhle? Prosím?!

Neřekla bych, že je to deska pro děti. Spíš mi cel­kový dojem z hudby a textů většiny skladeb připomí­ná fenomén jménem Svět za 40 (60, 100) korun. Takové ty obchody, kde seženete nejrůznější tretky, cetky a kýče podezřelého původu a nevalné trvanli­vosti - ale máte radost, že jste k nim přišli snadno. Nepochybuji, že dárek ze Světa za 40 může něko­mu, kdo nemá valné nároky, udělat radost. Něco mu ta věcička připomene, potěší ho tím, jak je vlastně roztomilá... ale ty sádrové panenky sedící na lavičce či košíček s rukojetí ve tvaru srdíčka jsou přesto ký­čem, ne že ne. Depeche Mode si samozřejmě ne­hrají na umění, a proto se nepouštím do srovnávání jejich světa za čtyřicet s, dejme tomu, obchodem s uměleckými předměty za tisíce (liber). Neupírám jim také, že co se týče produkce, může Exciter být refe­renční deskou: Gahan je nahrán tak, že zní vemlou­vavě i z laciného reproduktoru, producent Mark Bell přinesl něco zajímavých zvuků, i ta nejhorší píseň z tohoto alba má jistou dynamiku a v některých chví­lích DM člověka přimějí k jásotu and tím, že pop is not dead. Ale mnohé skladby jsou skutečně vatovité, nezajímavé, a pokud nejste ortodoxní depešák, neutkvějí vám v paměti. Čtení textů (bohužel i u Dream On) často vyvolá dojem, že se hrabete ve sbírce po­ezie patnáctiletého gymnazisty, kterou jste nikdy ne­měli otevřít - zajímavé jsou jako obvykle ale ty hod­ně sexuální, protože DM jsou pravděpodobně jediná kapela, kterou poslouchají děti, ač má snad na kaž­dé desce reference na S/M praktiky. A to reference vkusné, nikoli oplzlé. Na to, jak Gore často neumí za­cházet s vyjádřením něžných citů, zachází s tímhle zatraceně ožehavým tématem až překvapivě dobře.

DM jsou tedy na Exciteru vlastně takoví, jací by­li vždycky: schopní nadchnout hitovou melodií a totálně zprudit kýčovitými písničkami. Poměr to­ho skvělého vůči tomu mdlému až zlému není po­hříchu nejšťastnější, a nadto tu je ta vata. Málo platné, i když pořád mají jistou sílu, touhle deskou těžko dostanou jiné lidi než národ depešáků.

Zdroj: Rock a Pop, Jana Kománková