Nesmrtelný kult Depeche Mode

Až tím, že se ztratíš v tom druhém, dostáváš šanci se sám opravdu nalézt. Praví Martin Gore ústy zpěváka Davida Gahana a prostřednictvím Depeche Mode zbrusu nového singlu Only When I Lose Myself.

Sugestivní posmutnělé písně, která od 7. září 1998 oficiálně zvěstuje světu, že Depeche Mode jsou stále plni tradiční invence, síly i melancholie. Zmíněná píseň současně předznamenává vydání dvojalba Singles, které se na trhu objeví 28. září a Only When I Lose Myself bude jednou z trojice novinek, které výběr doplňuji. Dvojalbum tak vlastně po třinácti letech navazuje na obdobnou desku vydanou v roce 1985 pod názvem Singles 1981~85. Ovšem to, co se kolem Depeche Mode momentálně děje, dokazuje, že výběr není jen nostalgickou vzpomínkou na časy více či méně dávno minulé, rekaptulací minulosti dnes již neaktuální kapely. Naopak. V souvislosti s novinkou na trhu se Depeche Mode po dlouhé odmlce vydali i na koncertní turné, přijímané s všeobecným nadšením. Namátkou ve Stockholmu bylo dvanáct tisíc vstupenek rozebráno za jediný den a v Berlíně jich během pouhého týdne zmizelo rovných jedenadvacet tisíc. Zdá se, ze kult Depeche Mode nepomíjí, ať se mohl jevit jakkoli generační. Pro české černooděné romantiky je podstatná skutečnost, že Singles Tour má i svou koncertní zastávku u nás. A to 15. září v pražské Sportovní hale. I tady zazní průřez historií kapely, která podstatnou měrou ovlivnila vývoj populární hudby posledních patnácti let.

Ačkoliv Depeche Mode bývají označováni za hudebně i zvukově typického představitele minulého desetiletí, sami s touto charakteristikou příliš nesouhlasí. David Gahan k tomu říká:
„Měli jsme Štěstí. Jsme tu už dvacet let, to se spoustě kapel nepovede. Víte, média moc zdůrazňují dekády - my chceme jen skládat hudbu, vydávat desky a koncertovat".

Dvojalbový průřez ovšem začíná, jak už název napovídá, v samé polovině osmdesátých let. Tedy v době, kdy Depeche Mode, respektive jejich bezmezně sympatizující fanoušci, pokládali základní kameny zmíněného kultu. Prvním titulem je tu Stripped, britská „patnáctka“ z roku 1986, považovaná za historicky první, k níž kapela rozšířila syntetický sound i o kytaru. Z téhož roku pak následují A Question Of Lust a A Question Of Time. Mezi jedenadvaceti remasterovanýnii skladbami narazíte rovněž na Strangelove, Personal Jesus, americky úspěšnou Enjoy The Silence, stejně jako třeba na hitparádové „trháky" z minulosti nedávné Barrel Of A Gun nebo Iťs No Good. Celý výběr pak uzavírá Everythíng Counts nahraná živě pro album 101 18. června 1988 v kalifornské Pasadeně. Depeche Mode tu tehdy uzavírali své vyprodané americké turné a závěrečný koncert před pětasedmdesáti tisíci diváky byl součástí jakýchsi „dnů Spojeného království v USA.“

Kapela se o pódium dělila s Orchestral Manoeuvres In The Dark. Mnohatisícihlasý sbor v závěru nahrávky snad nejlépe charakterizuje postavení kapely v osmdesátých letech. Faktem ale zůstává, že mnohé se na něm nezměnilo ani v dekádě následující. Do devadesátých let Depeche Mode vstoupili ceněným albem Violator, které se vyšplhalo na druhou příčku žebříčků ve Velké Británii a Německu, na sedmou v USA a z prodejen si ho po celém světě odneslo domů přes šest milionů fanoušků.

Jestliže deska Violator přinesla jistou změnu v dosavadním soundu Depeche Mode, a ten se stal syrovějším a drsnějším, pokračoval tento trend především o tři roky později na albu Songs Of Faith and Devotion. Dave Gahan dokonce hovoří o inspirací syrovou energií grungeových kapel jako Nirvana, Jane's Addictiom a Tool, s jejichž hudbou se tehdy seznámil. Po albu následovalo čtrnácti-mésíční vyčerpávající turné se stošestapadesáti koncerty. Únava a nahromaděné osobní problémy během něj přivedly kapelu vysloveně na pokraj rozpadu, následoval definitivní odchod Alana Wildera. S odstupem času k tomu kapela řekla:

Andy Fletcher: „Vztahy byly někdy opravdu napnuté, ale nikdy nedošlo ke skutečným šarvátkám."
Martin Gore: „Ano, museli jsme žít společně a našli jsme sílu vydržet to celých čtrnáct měsíců. Čas od času jsme prostě museli jeden druhému poskytnout trochu soukromí Nerozešli jsme se po různých hotelích, to ne, ale ke konci už jsme bydleli každý samostatně na patře.“
Dave Gahan.: „Počkej, ale stejně byla spousta společných večírku a mejdanů. Teď mi připadá, že bývaly alespoň čtyři za večer.
Martin Gore: „A hlavně, nakonec jsme se vždycky všichni sešli na pódiu a tam bylo všechno perfektní."
Ještě přesvědčivějším dokladem o znovunalezené rovnováze než slova Martina Gorea bylo pak jaro loňského roku a s ním prozatim poslední studiové album Depeche Mode Ultra. Poděšení fanoušci si jaksepatří oddychli a to se odrazilo i na hitparádovém ataku pilotních singlů. Barrel Of A Gun, na Singles 86-98 jej najdete jako pětku na druhém disku, figuroval v březnu 1997 hned v devatenácti evropských hitparádách a z toho v šesti na prvním místě. Ani to však kapelu nepřimělo vydat se na turné propagující album Ultra koncertně. Odvahu posbírala trojice až v souvislosti s vydáním Singles 86-98, které se tak v mnoha ohledech stávají mostem mezi minulostí a současností Depeche Mode. Bezprostředně před startem turné se členové Depeche Mode v dubnu 1998 sešli s novináři v jedné z bašt své popularity, v Německu. Tam na tiskové konferenci prozradili mnoho zajímavého ze své minulosti i současnosti, především však o chystaném turné a albu.

Pocity před prvními koncerty po čtyřech letech shrnul Martin Gore slovy:

„Těšíme se. Víte, kdybychom byli jeli po vydám alba Ultra, byla by to chyba. Předcházející turné, to byla katastrofa. Byli jsme na cestách patnáct měsíců. Teď to budou jen čtyři. To v pohodě zvládneme."
A Andy Fletcher dodává:

„Před čtyřmi roky jsme si mysleli, že na turné už nikdy nevyjedeme"
Dave Gahan se vyjádřil k jistým rozpakům, které u fanoušků Depeche Mode mohla způsobit skutečnost, že deska Ultra vyšla bez následné koncertní podoby.
„Byli bychom blázni, kdybychom tenkrát jeli. Byl by to podvod na fanoušky. Vůbecjsme nebyli připraveni. Po turné k Songs Of Faith and Devotion a odchodu Alana jsme měli čas promyslet si, co a jak budeme dělat dál. Pracovali jsme na Ultra, což nám zabralo půl roku. Téměř tolik času nám trvalo dát se dohromady jako kapela. Nemohu říci, že bychom se neměli rádi, prostě jsme předtím prošli řadou událostí. Znovu jsme si zvykali na společnou práci."

Andy Fletcher poté prozradil i podobu koncertů na chystaném turné:

„Bude to historické ohlédnutí a myslím, že dojde i na věci starší. Možná půjdeme i za rok 1986. Uslyšíte historii kapely. Předvedeme i nějaké tanečky.Pozorně jsme sledovali hudební scénu – fanoušci budou překvapeni. Na seznamu je osmnáct nebo devatenáct písniček. Nahráli jsme i pár novinek, ale nezapomínejte, že jsme zatím živě nehráli nic z alba Ultra.
V současném světě s tak přesyceným hudebním trhem ovšem hrozí ebezpečí, že fanoušci dokážou rychle zapomenout. Co si o tom po čtyřleté koncertní pauze myslí Dave Gahan?
Naši fandové jsou věřní. Existuje jádro,které stárne s námi. Před tiskovkou jsem viděl postávat skupinky kolem hotelu. Oni na nás nezapomněli. Nás opravdu ani nenapadlo jet na turné dřív. I v poslední době jsme měli mezi šňůrami větší časové odstupy
A Andy Fletcher dodává: „Už jsme spolu sedmnáct nebo osmnáct let. Viděli jsem spoustu kapel vyletět vzhůru a zase zmizet. Děláme naši muziku, jak nejlépe umíme, a to je jedna z cest, jak si udržet fanoušky.“

Martin Gore doplňuje:
„Jak začnete spekulovat o přízni, začnete spekulovat i nad muzikou. My skládáme pro sebe, píšeme věci, které se v první řadě líb nám. Máme štěstí, že se to líbí i lidem.“

Po sedmnácti letech strávených v popředí světového popu je nabízena otázka, která se týká případných následovníků Depeche Mode a naopak jmen, která je v poslední době zaujala a ovlivnila. K tomu Dave Gahan říká:

„Je tu pár kapel, které jsme ovlivnili, nejde o písničky, spíš o to, jak pracujeme s materiálem – například Prodigy a tak. Těžko říct, jak současné kapely ovlivňují nás. Kupujeme si jejich desky – nedávno jsem si pořídil třeba Verve a líbí se mi.
Zpět ale k už rozběhnutému Singles Tour 98. Depeche Mode na něm cestují v sestavě rozšířené o bubeníka, klávesistu a sboristky. Jako předkapela byla zvolena formace producenta Depeche Mode Simeona Bomb The Bass. Ovšem na její vrub Martin Gore poťouchle vtipkuje.
„ Vybíráme si vždycky kapely, které nemáme rádi. Vždycky od fanoušků schytají dávku mincí."
Kapela je tentokrát rozhodnuta být na novém turné opatrnější než před bezmála čtyřmi lety a neriskovat znovu nebezpečí naprostého rozkladu, zdecimování a eventuálního rozpadu.

Martin Gore:
„Stanovili jsme si jasná pravidla. Jaká?... no, já nevím... jo, slíbil jsem, že budu pít jen dvakrát týdně."
Podle informací přímo z tábora Depeche Mode by ještě před vydáním Singles 86-98 mělo spatřit světlo světa album coververzí jejich písniček. Romantičtí klasikové neskrývají své potěšení, když Martin Gore říká:

„Když někdo natočí vaše písničky a přizná, že jste ho ovlivnili, je to asi ta největší pocta, jaké se vám může dostat. Nejde jen o elektronické kapely, je tam spousta amerických alternativních spolků, čímž je to ještě zajímavější."
David Gahan přitakává:

„Je tam opravdu zajímavá sestava. Vím o Cure, Smashing Pumpkins a Apollo 440. Je to kompliment, co na to víc říct."
Je tudíž patrné, že nesmrtelný kult Depeche Mode funguje na sklonku léta 1998 stejně dobře mezi prostými fanoušky pídícími se po vstupenkách jako mezi muzikanty, nezřídka i velmi zvučných jmen. Proč? Odpověď lze najít třeba 15. září v pražské Sportovní hale a nebo o třináct dnů později mezi jedenadvaceti položkami z historie Depeche Mode na dvojalbu Singles 86-98.

Zdroj: Ilja Kučera ml.
DeeBeeDM